Všechno smíchané s ničím

15. září 2014 v 18:07 | Meggy |  Věci, co musely ven
No, že bych se konečně dostala na blog? Poslední týden jsem se už nesčetněkrát snažila něco sem napsat, popřípadě se aspoň přihlásit, ale nešlo to. Dokonce jsem i napsala dva články, ale jediný, čeho jsem docílila bylo to, že se smazaly, když jsem je chtěla uveřejnit. Takže asi tak.

Vlastně se za ty dva týdny nic nezměnilo. Rozhodla jsem se, že zase začnu cvičit. Zase mám tu potřebu stihnout všechno, co chci, takže jsem si řekla, že budu aspoň jednou týdně chodit cvičit, že budu číst, že se budu vídat se všema, se kterýma jsem si to slíbila a naplánovala jsem si jenom do konce září asi 3 divadla. Kdy se budu učit, nevím.

Všechno začíná zabíhat do těch starých kolejí. Minulý týden jsme byli na dva dny v Terezíně, takže to bylo takový odlehčený, ten školní týden. To, co jsme tam viděli teda moc odlehčený nebylo, ale myslím si, že každej by to měl někdy vidět, protože lidi by o tomhle měli vědět všechno, aby se to znova nestalo.

Ale bylo to hrozně fajn. Protože večer jsem tam seděla s těma lidma, který mám z tý třídy nejradši, trochu jsme pili a já nevím, bylo to takový pohodový. Takových dní by mělo být víc. Bojím se toho, až všechno skončí a my si každý začneme žít svoje životy a už se nikdy třeba takhle nesejdeme, protože každej z nás bude úplně někde jinde.

Chtěla bych hrozně psát nějak objektivně a dokonce si troufám natolik, že bych chtěla i objektivně myslet, ale asi nemám šanci. Momentálně jsem natolik naštvaná, že bych potřebovala tak tři hodiny mlátit do boxovacího pytle a ještě by to nestačilo.

Vlastně se mám celkem fajn. Mimo to, že se mi chce šíleně spát, což už vlastně je v poslední době na denním pořádku, mi nic nechybí. Až na jednu věc. Hrozně bych si přála, aby se lidi chovali normálně. Otravuje mě, jak všichni všem podlejzaj a jak se každý snaží každýmu zavděčit.

Nedokážu být s holkama. Vytáčí mě. Jakákoli delší společnost holek mi leze krkem. Vadí mi to, jak se chichotají, vadí mi, jak pořád křičí na kluky jejich jména přihlouplým hláskem a pak se smějou hloupým vtipům. Vadí mi, jak před klukama tvrdí opak toho, co říkají mezi kamarádkama. Vadí mi, jak na všechno řeknou "jo, přesně, to si taky myslim". I když si to nemyslej.

Asi bych se tak měla taky chovat. Protože pak by mi to třeba nepřišlo tak hloupý a neměla bych zbytečně blbou náladu. Chtěla bych se naučit na tohle povznášet, asi to budu mít v životě těžký. Ale nedokážu to, prostě mi to přijde pod úroveň, chovat se tak...

Když jsem o tom přemýšlela, tak jediný lidi, kámoši, který mi z tý třídy chyběli přes prázdniny, byli kluci. A pak samozřejmě K. Což je docela smutný na to, že jsem holka. Asi by mě všechny feministky hnaly, ale čím dál víc mám pocit, že bych se někdy z chování holek poblila.

A asi proto si tak vážím chvil, kdy tam jsou jenom ty normální lidi. Člověk se pak cítí nějak... volněji.

Jsem vážně tak divná?
 

Exkluzivní počasí

1. září 2014 v 16:38 | Meggy |  Věci, co musely ven
Tak jo, teď to zase začne, chodit každý den do školy, každý den vstávat, žít od víkendu k víkendu. Ale zatím si to ještě asi plně neuvědomuju, protože mi to nevadí. Divný. První den byl fajn, uvědomila jsem si, jak moc mi ty lidi chyběli. Pak jsme si šli sednout na jídlo a já jsem zase cítila ten pocit, že někam fakt patřím. Nevím, co bude, až se rozejdeme napořád. Nešlo by chodit věčně na gympl?

Cítím se teď hrozně šťastně. Zaklepu to... V posledních dnech jsem fakt zažila děsný vlny stresu a myslela jsem, že se zblázním. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, v každým okamžiku, kdy jsem se nehlídala, jsem začala brečet. A když se všechny mý obavy vyvrátily a všechno zase začalo být normální, tak jsem se cítila volná jako pták.

Večer jsem si brzy lehla do postele, zachumlala jsem se do peřiny a jenom byla na chatu. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale byl to tak geniální pocit, že jsem myslela, že se zblázním. Asi mi hrabe.

Náladu mi nedokáže zkazit ani výhled z okna, přestože dnešní počasí je opravdu exkluzivní záležitost. Asi ani to, že jsem musela půl hodiny jít v dešti do lékárny pro lék, který tam stejně neměli. To je přesně důvod, proč platíme tak předražené jízdné, abychom pak mohli chodit pěšky v krásném počasí na místa, kam nejde dojet autobusem kvůli tomu, že se na jeho obvyklé trase něco (ne)opravuje.

Když o tom tak přemýšlím, brzy bude zima. Mám teď takovou tu vyletněnou náladu a nějak se mi nechce připustit si, že za pár týdnů už začne být toto počasí na denním pořádku a ještě za něj budeme rádi. Netěším se na tmu ráno a večer. Netěším se na to, že budu ještě víc unavená, protože budu málo spát a nebude tu sluníčko, co by mě nabilo.

Přijde mi, že ty prázdniny utekly rychleji, než to bývá zvykem. A děsí mě to proto, že to znamená, že jsem zase o rok starší a zase všechno letí o něco rychleji.

Mějte se krásně.

Meg

Zapomenuté? přátelství

27. srpna 2014 v 20:17 | Meggy |  Témata týdne
Kam zmizeli všichni ti lidé? Kde jsou ti, kteří mi byli tak blízko. Čím blíž byli, tím dál jsou teď.

Dneska ráno jsem jela autobusem docela dlouho (sláva kolonám!) do práce a hlavou se mi míhaly tyhle myšlenky. Je zvláštní, jak v nějakých chvílí člověku nabíhají vzpomínky, který se zdály úplně zapomenuté. Poslouchala jsem starý písničky z mp3 a vybavovaly se mi obličeje různých lidí, s kterýma jsem si chvíli byla úplně nejblíž, jak to šlo.

Čím jsem starší, tím je těchto lidí víc. Přijde mi, jako kdyby někde uvnitř mý hlavy rostl seznam, na který každým rokem přibývají další lidi, který přišli a zase odešli. Nevím, čím je ten seznam psán, krví nebo slzami? Čím blíž přišli, tím víc vyryto tam jejich jméno je.

Znáte takový to, když máte pocit, že se s někým, s kým se bavíte pár hodin, znáte celý život. Taková náhlá vlna souznění, pocit, že vám nikdy nikdo tak nerozuměl. Vždycky se s někým bavím, mám pocit, že jsme přátelé na vždycky, že něco takhle silnýho nemůže zmizet a pak jedu autobusem a říkám si... vážně už jsme se neviděli rok?

Nevěřím na pouhé přátelství mezi klukem a holkou. Teda málokdo se mi stává, že mě ten kluk, u kterýho mám pocit, že je geniální kamarád nechce dostat do postele, nebo aspoň by se ničemu víc nebránil. Vždycky přemýšlím, kdo je na tom hůř, jestli odmítaný kluk, neo holka, který zmizí kamarád v momentě, kdy se kluk začne zajímat o jinou holku. Asi to tak není vždycky, ale nikdy nezapomenu na "Jo, s tebou už chlastat nepůjdu, když máš kluka."

A nevěřím ani na přátelství mezi holkama. Věřím na přátelství mezi klukama. A možná nám to s K. tak drží proto, že když se pohádáme, tak na sebe řveme nadávky a za pět minut se smějeme, že se oslovujeme čus negře a když jedna vypadá jak dement, tak jí to řekneme. Občas mám pocit, že kdybysme nevypadaly tak, jak vypadáme, tak by si nás někdo mohl splíst s klukama, když jsme spolu.

Ale věřím na to, že kadžý to přátelství má v životě nějaký místo, nějakej smysl, vždyť tak je to odjakživa, že člověka utváří ti, co se s ním baví. Věřím, že každý to přátelství je důležitý a žádný není zapomenutý, ani ztracený, i když je možná zrovna teď jen vzpomínka. Věřím, že lidi se spolu můžou bavit znovu, jen to nikdy nezkusej.

 


Choice for every moment

23. srpna 2014 v 22:58 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Freedom is a possession of inestimable value. Cicero

Je deset večer, otevřu si žvýkačky a čtu tam tohle. Už jsem se zbláznila, nebo dávají chytrý řeči i na žvýkačky? Choice for every moment of the day. Všechno je UP2U, takže si můžu vybrat mezi mint žvýkačkou a bubble. Jaký je však rozdíl mezi sweet mint a bubble cool? Bubble... představím si růžové orbitky s chutí jahod. A přijde větrová pachuť.

Výrobci žvýkaček se rozhodli vytvořit v nás dokonalou iluzi toho, že když si koupíme právě tento výrobek, budeme dokonale svobodní ve výběru toho, na co máme právě chuť. Problém, že obě žvýkačky budou pravděpodobně chutnat stejně, přestože jsou každá jiná, odsuneme na později.

Tak jsem tu, po roce ticha po náročném předškolním úklidu. Nevím proč, ale dnes večer mě ovládla neodolatelná touha napsat něco na blog. Asi to zapříčinilo to, že jsem si přečetla část ze svého asi tři roky starého deníku. Čím déle jsem četla, tím více jsem si uvědomovala, jak diametrálně odlišné je moje smýšlení.

Musím se přiznat, že závidím té slečně, která měla plnou hlavu pocitů, které převalovala v hlavě a dávala je do tak geniálních souvislostí, které mě už nenapadají. Té slečně, co si hrála se slovy a vymýšlela asociace k textům z písniček.

Nevím, co přesně se stalo. Asi jak jsem začala chodit do práce, brát hrozně vážně školu a celkově budoucnost. A teď jsme seděli na železničním mostě a trhaným rozhovorem, který byl přerušován projíždějícími vlaky zhruba v intervalu deseti minut, jsem vyprávěla věci, který jsem nikdy nikomu neřekla a asi bych je nikomu neřekla ani teď, protože se je bojím přiznat sama sobě.

Zase uběhl rok. Loni touhle dobou jsem byla totálně v háji a bála jsem se, že budu muset navštívit psychiatričku. Letos se mám fajn. Vím, že psychiatrie nepomůže. Že některý věci jsou napořád. Možná jsou teď ještě viditelnější, když jsem si je přiznala tím, že jsem o tom řekla někomu jinému.

Je pro mě hrozně těžký si přiznat, že začínám být dospělá. Že už mým největším problémem není, co si ráno vezmu na sebe, i když to tak možná občas vypadá. A byl to vůbec někdy největší problém? Je pro mě těžký si přiznat, že všechno už není legrace, že věci, co se dějí, mají odkazy do budoucnosti.

Četla jsem si starý články na blogu. A narazila jsem na ten, kde jsem psala o tom, jak by se lidi měli víc usmívat a chovat se k sobě slušně a o tom, jak jsme se na sebe usmívali s řidičem autobusu a pak se pozdravili a jak mi to zvedlo náladu. A teď, když jsem to četla, tak jsem si na to vzpomněla a zas mi to náladu zvedlo, už jsem na to zapomněla.

Chtěla bych psát, protože dřív jsem v tom bývala fakt dobrá. Zní to namyšleně, ale myslím, že o době, kdy jsem denně psala pět A4 textu, bych si to mohla dovolit říct. Vím, že zas přijde škola a práce a vyčerpání, stres... Ale uvědomuju si, že z toho posledního roku nemám napsanýho nic. A to mě mrzí. Vzpomínky tu jsou proto, aby dokázaly, že něco tak krásnýho se může stát. A co mi to dokáže, když na všechno zapomenu?

Jestli se ještě objeví někdo, kdo to bude číst a zanechá komentář, tak budu vděčná, i když si nedělám iluze, že to bude jako dřív. Mějte se.

Meg

Umění s názvem "chovat se slušně"

23. října 2013 v 21:04 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jsem se zase přinutila něco napsat. Mám teď málo času (jako vždycky), celý den se mi chce spát a pak když ležím v posteli, tak nemůžu usnout. Divné.

Přemýšlela jsem hodně o vztazích k lidem. Jak se člověk má chovat k lidem, kteří opakovaně dělají něco, co vám vadí, vědí to a je jim to totálně jedno. Nebaví mě se s takovýma lidma bavit. Stejně tak jako mě nebaví věčně koukat na hihňající se holky, balící kluky tak nevkusným způsobem, až se za to stydím, i když se mě to v podstatě netýká.

Vím, že se někdy chovám provokativně, že se někdy chovám jako debil, jo, já to všechno uznávám, ale vytáčí mě namyšlenost. Nikdy jsem netvrdila, že nemám sebevědomí, ale řekla bych, že namyšlená nejsem, v hodně případech se stydím, i když to možná některým lidem nebude připadat. A vadí mi říkat o sobě, jak jsem dobrá, protože se bojím, že to pak bude trapný, když to poseru.

Asi to tak nemají všichni. Postupem času, když jsem se to všechno snažila nějak pozorovat, jsem zjistila, že to vlastně je tak, že ty lidi, co ze sebe dělají chudáčky a pořád se litují, mají sebevědomí až moc, jen potřebují, aby jim to někdo furt říkal a ještě víc je utvrzoval v jejich namyšlenosti.

Nebo nevím, jestli je ten proces opačný, že se lidé nejdřív litují, všichni je ujišťují o jejich dokonalosti a jim to přeroste přes hlavu. Každopádně už se mi stalo u tří lidí, kteří se mi litovali, že jsem pak musela pozorovat jejich namyšlenost. Je mi z toho na nic.

Nejhorší na tom všem je, že vás to nejvíc štve, ale nemůžete s tím nic dělat. Člověk nemůže chtít převychovávat ostatní. Asi by bylo moc namyšlené myslet si, že můžete mít tohle právo. Ale když jsem byla menší, myslela jsem si, že všichni lidé se chovají dobře. Věděla jsem, že existuje svinstvo, ale myslela jsem, že okolo sebe mám lidi, kteří se dokáží chovat hezky, vkusně, slušně...

Asi to moc řeším. Jo, měla bych se na to vykašlat, ale mě to hrozně štve. Protože nesnáším ambivalentní pocity. Proč se někdo chvíli chová jako kretén, že bych ho zabila a pak je mi s ním dobře? Nesnáším to. Achjo.

No, už nad tím asi přestanu polemizovat. Bereme teď v občance opět filozofii. Asi jsem trochu změnila myšlení, protože před těmi dvěma lety, jsem v tom viděla aspoň trošku smyslu, teď mi to opravdu přijde jako blbost. Existují konkrétní psi jako Rek a Alík, ale pes sám o sobě neexistuje. Přijde mi fascinující, že někteří lidé vidí v tomhle větší smysl než v matice nebo v chemii. Upřímně je mi úplně u prdele, jestli si nějaký pán v starověkém Řecku myslel o existenci psa, ale asi to patří do všeobecného vzdělání.

Těším se na prázdniny! Už jen pár dní a vyspím se!

Mějte se krásně!

Megv

Další články


Kam dál