Únor 2011

Život je jako telenovela

26. února 2011 v 15:47 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Zrovna nedávno jsme se s jednou mou kamarádkou shodly, že život doopravdy je jako telenovela. Ono se to opravdu nezdá, když to vidím napsané, připadá mi, že to je úplná blbost, ale není. Telenovela je často nepochopitelná...život také. O telenovele spousta lidí říká, že nestojí za nic, ale stejně se na ní pořád koukají. Neříká náhodou spoustu lidí, že život nestojí za nic, ale stejně ho pořád mají rádi?

Momentálně se mezi mými kamarády, mnou a kamarády těch kamarádů vytvořila taková situace. Zase jedna jiná kamarádka vytvořila takový graf, který je mimochodem dost dobrý! a spočívá v tom, že jsou tam různí lidé pospojováni šipkami podle toho, jaký vztah k sobě mají. Jsou tři druhy šipek, zelená, žlutá a červená, ale víc vám vysvětlovat nebudu. K čemu by vám to bylo.

Mělo z toho prostě vyplynout, že ti lidé jsou tak různě pospojovaní, až se tomu člověk diví. Je to vtipné. Ten je zamilovaný do toho, ten zas do toho. Druhý se kamarádí s tím, jiný s někým jiným a někdo nesnáší toho, který nesnáší zas někoho jiného. Prostě...je to složité. Ale není to jako v té telenovele? Tam jsou často ti lidé tak propletení, že se pomalu neví kdo je kdo, natož aby se vědělo, kdo s kým sympatizuje. Kdybych se to, co se děje v mém okolí natočilo a začalo se dávat v televizi, říkala bych si minimálně: "Co to sakra je?" a s větší pravděpodobností bych se ptala, kdo vymýšlí takové nemožné scénáře. Jako kdybych nevěděla, že možné je všechno!

Vždycky, když se v jakémkoli seriálu stal nějaký problém, který byl samozřejmě strašně banální, hrozně jsem se smála tomu, jak to najednou začali všichni řešit. A jak to pak začali řešit i ti, kterých se to vlastně ani moc netýkalo. A když se potom zjistilo, že se už vlastně řeší úplně něco jiného, dusila jsem se smíchy. No, a teď se mi stalo něco podobného i v reálu. Už to tak směšné nebylo. Ale to zjištění, že všechny tyhle seriály, o kterých se říká, že jsou to blbosti, které se nemohou stát, se vlastně stát mohou, je dost zajímavé.

A ještě když zjistíte, že vy se v tom životě chováte jako postava, kterou v seriálu nesnášíte. A je to logické, protože člověku vždycky vadí, když vidí na někom jiném to, co dělá sám.

Někteří se pohoršují, jiní se smějí a většině je to jedno!

24. února 2011 v 18:01 | Meggy |  Témata týdne
No, dobře. Já na tohle téma vlastně ani nechtěla psát. Připadalo mi, že bych stejně nenapsala něco novýho a akorát psala to samé jako všichni ostatní. Ale včera jsem se tak nudila a projížděla si stránky, hlavně Facebook. To, co jsem tam objevila mě tak rozesmálo, že to prostě musím nějaký způsobem sdílet.
Jedna holka, kterou mám v přátelích na Facebooku (záměrně nepíšu "jedna moje kamarádka", protože to není moje kamarádka) včera psala opravdu zajímavé příspěvky. Její první status byl "do u wanna fuck? :D♥ ... yes i wanna do :)) ♫" a druhý "fakt si ráda užívám:))♥"... Samozřejmě, že jí tam nějaký podobně inteligentní kluk napsal něco ve smyslu " s tebou? klidně" a ona napsala "ok♥" Nevím, jak vám, ale mně to přijde neuvěřitelně vtipné. Fakt úplně miluju tyhle holky, který po internetu píší, jak mají chuť na sex a bůhví co všechno už nedělali a potom v reálu někde jen uslyší slovo "sex" a hned se pohoršují. Nechápu to! Samozřejmě, i já se po internetu chovám trochu jinak, ale tohle? Nikdy...
Stejné je to s těma holkama, které různě po internetu vystavují své polonahé fotky. Začíná to u plavek, končí to u spodních kalhotek a nakonec jediné, co na té fotce zbyde je zářivý úsměv, nebo našpulená pusa. A jak by se asi tvářili, kdyby šly po ulici a někdo jim řekl, jestli by se nesvlékly a nenašpulily pusu...No, to už mi moc začíná připomínat to video "Facebook vs realita" (chtěla jsem sem dát odkaz, ale jaksi mi to v tom novém vylepšení nejde, takže pokud neznáte a zajímá vás, budete si to muset najít sami na youtube).
Ale tak vlastně bych se těm holkám ani neměla divit, když všude okolo nás kamkoliv se podíváme je sex. Hrají se písničky o sexu, v televizi běží filmy, seriály a reklamy o sexu a když vyjdete ven, vidíte billboardy s odkazem na sex. Já si nemyslím, že to je špatně. Je to prostě tím, jaká je dnešní společnost a pohoršovat se nad tím mi připadá absolutně nesmyslné a zbytečné. Jenže pak se nemůžu divit, když vidím, jak malá holka přes internet sděluje, že chce sex. A já se tomu divím!

Jak už jsem psala, nevadí mi, když někdo mluví o sexu a nepohoršuju se nad tím. Dokonce i některé poznámky mi přijdou fajn a tak trochu mi lichotí. Ale jako u všeho, co je moc, to je moc. Znám jednoho kluka, který pořád otravoval holku s tím, ať se s ním vyspí. Říkal, jak je dobrej a že si to s ním užije a tak dále. No a holka od něj chtěla mít pokoj a řekla "Jo, tak poď" a on samozřejmě couvnul. Začal se vymlouvat na různé věci nesmyslné i smyslné...No, zkrátka udělal přesně to, co ta holka očekávala.
Nevím, co z tohohle článku plyne, ani jestli jsem tady řekla něco podstatného, ale...Celé je to tak směšné. Pořád se říká, jak i přes to, jak jsme společensky na vyšší úrovni, se lidé debatování na téma sex straní. Já bych to řekla asi takhle: Jak kteří. Někteří o něm mluví jako o tom, co měli ráno k snídani. A stejně to pořád bude tak, že někteří lidé se budou pohoršovat nad těmi otevřenějšími a ti se jim zas budou smát. Mimochodem, valné většině to bude jedno. Nemyslíte?

Nebývám...ale JSEM!

21. února 2011 v 20:34 | Meggy |  Věci, co musely ven
Já nebývám moc často naštvaná...Fakt ne! Ale když už, tak pořádně. Vlastně to takhle funguje se vším, co dělám...Když už tak už. Buď něco nedělám vůbec a nebo pořádně. Když už začnu číst knihu, dočtu jí. Když se začnu dívat na film, dokoukám ho. I když mě nebaví. Když už se jednou rozhodnu dobrovolně koukat na film, nebo číst knihu, většinou to dokončím a pokud ne, mám z toho špatný pocit. A u vzteku to funguje stejně. Nechci tím říct, že když se na někoho nenaštvu, mám z toho špatný pocit, ale když už se naštvu, vyčítám lidem všechno, co udělali od té doby, co jsem se na ně naštvala naposledy. Neříkám, že to je tak správné....

Často, když lidé něco udělají, co mě naštve, přejdu to. Třeba jim vduchu nadávám, napíšu si to do deníku, ale nic jim neřeknu. Problém je, když takovýchle věcí ti lidé udělají třeba pět. To potom stačí malá blbost a vybouchnu, jako kdyby udělali bůhví co.

Přesně to se stalo včera. Nebo možná už předevčírem. Popsala jsem to asi takto:

dobře, pokusím se to shrnout...všem tam pořád nadával, pořád mě chytal za ramena, což mi mírně vadilo...když to udělal asi po desátý a já mu řekla, že mi to vadí, řekl mi "se neposer"...samozřejmě to dělal dál...ať jsem se jakkoli snažila nesedět vedle něho, pořád jsem vedle něj (NÁHODOU) seděla, a to i když jsem si sedla na kraj sedačky, kde jsem předpokládala, že už si vedle mě nemá kam sednout...(sedl si na zem)...Já se opravdu snažím nebýt naštvaná...nechci být hnusná, ale ono to nejde...když to potom vypadá jakože "meggy a pája"...a tak to není...kurva!

Víte, ten člověk mě štve dost často. Já se dost často snažím nebýt naštvaná, ale dnes ráno, když se mě jedna moje kamarádka zeptala, jestli mě dotyčný člověk naštval (dobře, řekla nasral), odpověděla jsem "Ne, on mě sere!" Nechápu, jak se někdo může chovat takhle. Jak někdo může vůbec být takový!

Asi vám došlo, že tento člověk je kluk, který minimálně říká, že mě má rád. Já jeho ne. Mám ráda někoho jinýho...taky mě ten člověk nechce, ale já jsem se s tím smířila. Snažím se toho člověka neotravovat. A nikdy, opravdu nikdy bych si nedovolila za ním přijít a objímat ho. Zaprvé bych si připadala jako blbec a zadruhé bych ho takhle prostě neotravovala. Obzvlášť kdybych věděla, že mu to vadí. 

Je to strašně blbá situace. Hlavně když vím, že ten kluk, který mě tak štve, se líbí mé nejlepší kamarádce. To je docela absurdní životní situace. Za věc, která mě sere, by ona byla nejšťastnější na světě... A to je docela smutný, ne?

Ten kluk si nikdy neuvědomí, co dělá. Jo, možná se mi zase omluví. Bude říkat, že je debil a tak dále. A co z toho mám? Jemu nikdy nedojde, že v životě nezáleží na tom, co říká, ale co dělá...A nikdy mu nedojde, že když nechce, abych byla naštvaná, nemá dělat věci, o kterých ví, že mě štvou. A blbý je, že on vlastně v podstatě "nic" nedělá, že?

A víte, co mě štve nejvíc? Že kvůli tomu, že se on chová jako kretén, jsem na něj já hnusná a mně se to vrátí...Všechno se člověku vrátí...Bohužel i bohudík!

So am I still waiting...

17. února 2011 v 18:49 | Meggy |  To musíte znát!
Námětem pro tenhle článek mi byla tak trochu písnička od Sum 41 Still Waiting. Ti, co jí znají to asi poznali hned z názvu. Poslouchám jí už dlouho a až teď mě napadlo se kouknout na ten její text. Zásadní chyba, že jsem to neudělala dříve. Ten text je báječný. I když moc nevím, jak přesně byl myšlen, vím, že právě proto si ho můžu vyložit jak chci.

Nejvíce se mi líbí tenhle refrén:

So am I still waiting
For this world to stop hating
Can't find a good reason
Can't find hope to believe in

Teď jak jsem to sem zkopírovala se mi vybavila věta modelek v Miss, když říkají "Mým snem je světový mír". A o tomhle jsem vážně psát nechtěla.

Zrovna tohle mi totiž přijde strašně směšné, když to někdo prohlásí v soutěži, ve které se vlastně bojuje. Obyčejný divák (jako třeba já), který sedí doma u televize a bere to jen jako pobavení, by si možná řekl "Jaký boj? Je to jen hloupá soutěž.", ale ty holky to tak neberou...Zaprvé jsem četla dost článků o tom, jaká je rivalita mezi soutěžícími právě v téhle "soutěži krásy" a zadruhé si i bez nich umím živě představit, že se jistě najdou takové, které by byly pro svou výhru schopny udělat cokoliv, ať se jedná o to, dát své sokyni do jídla či pití projímadlo, nebo jí nějak upravit vzhled (k horšímu, samozřejmě). Ty holky jsou schopné udělat opravdu cokoliv a o to více jsou zklamané, když prohrají. A stojí tohle opravdu za to, aby tolik dívek bylo zklamaných proto, že jedna vyhrála? Nevím, co je na tom krásného, když je za tím jen boj, stres a dieta.

Ale původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiném. O něčem, co mě včera děsně našvalo, spíš mě to teda štve pořád. Asi to moc nesouvisí s touhle písničkou, ale souvisí to s touhle větou "Can't find hope to believe in". Jak jsem tak pročítala ty články o rasismu, došlo mi (už po několikáté), že ta situace je úplně blbá a ani jedna strana nemá pravdu, a že nesouhlasím ani s jednou skupinou ohledně rasismu vůči Romům. Nedokážu se postavit na jednu stranu. A zas se mi do toho postavila ta česká politika, která trošku může za spoustu problémů, co tu jsou a budou s námi. Třeba i za to, že se někteří lidé chovají tak, jak se chovají, protože ona jim k tomu dává příležitost. Někde jsem četla, jak to je zařízeno ve Švýcarsku a pokud ten článek byl pravdivý, fascinovalo mě to a dalo aspoň takovou naději, že nějak to jde. Jeden člověk jednou řekl: "Mohli bysme být stejně dobrý jako Švýcarsko. Máme vcelku hezký památky, jsme docela dobrá země, ale kazí to ta politika."

Pořád jsem přemýšlela, v čem je problém a snažila se to svést na všechny možný lidi, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že za to můžeme MY, občané České republiky. Teda samozřejmě pouze ti, mající možnost volit, ale trochu i ti ostatní. Prý jsme strašně pasivní stát a možná to je pravda. Nemyslím si, že by šlo pouze o to, že mezi námi se prostě nevyskytují lidé s dobrými nápady, i když o to možná taky trochu. Každý si tady totiž řekne: "Jo, já bych něco udělal, kdybych věděl, že to bude mít smysl." Sami si asi dokážete domyslet, co se asi stane, když tohle řeknou všichni nebo aspoň většina. I když by měli všichni možná tu nejlepší vůli, nestane se vůbec NIC. A tím, že se vlastně nic nestane si ti politikové můžou dělat, co chtějí. A oni to dělají. Jak vidíte, když se k tomuhle NIC přičte i to, jak jsou lidé zmanipulovatelní, je z toho tohle. Když to pak dojde do toho, co je teď, oni se třeba i snaží, ale jaksi jim to nejde. Dělají různé akce a věci pro blaho veřejnosti, které se jim nedaří a zbytečně utrácí i ty peníze, co ještě máme.

Vlastně obdivuju jednu profesorku z naší školy. Je blázen do ekologie a dělá všechno možné, aby ji prosadila...Jo, možná se to zdá být bezvýznamné, ale věřte, že ona těma svýma činama jednou něco dokáže. Jestli to bude za měsíc, rok nebo deset let, to nikdo neví, ale jednou to bude určitě. Teď nás aspoň trochu informuje.

A víte co? Mě vlastně štve i to, že já tady kecám různý moudra a přitom jsem stejná jak všichni. Nedělám nic. A navíc tomu vůbec nerozumím. Všechno tohle jsou myšlenky vyvolané vztekem a také domněnky, které jsem někde zaslechla, nebo si domyslela. Jestli to někoho, kdo tomu narozdíl ode mně fakt rozumí, pobouří, omlouvám se....Ráda bych byla na toto téma informovanější, ale nevím, jak začít.

Rasismus

15. února 2011 v 18:54 | Meggy |  Témata týdne
Hned na úvod bych chtěla napsat, že rasismus považuji za špatnou věc. Ano, nepíšu, že nejsem rasista, protože dle mého názoru je rasista skoro každý. Rozdíl je však v tom, kdo se jak projevuje. 

Rasy jako takové se nerozlišují pouze barvou pleti, ale i různými povahovými rysy. Někomu tyto rozdíly nevadí vůbec, někomu naopak. Někde jsem četla, jak se jedna žena pracující v obchodě, do kterého se jednou vloupal Cikán, vykradl ho a dokonce jí nějak ublížil na zdraví, rozčilovala, že jí někdo nadává za rasistické sklony. Jak tato žena nemůže mít averzi proti Cikánům, když má za sebou takovouhle životní zkušenost? Na druhou stranu je pravda, že kdyby to samé udělal nějaký příslušník bílé rasy, je dost pravděpodobné, že by tato žena nezačala mít problém se svou vlastní rasou. Ale divíte se této ženě? Spousta lidí mluví o tom, jak jsou Cikáni špatní a když se k tomu přidá ještě takováhle příhoda, je jasné, že se stane, jak se říká rasistkou.

V naší škole někdy před dvěma lety chodil do maturitního ročníku jeden kluk. Byl to Cikán a v rámci jedné hodiny nás jakoby vyučoval český jazyk. Ten člověk byl úplně normální...oslovoval nás "pane kolego" a "paní kolegyně" a mně osobně byl velmi sympatický. A vidíte, taky to byl Cikán. Slušný člověk, který studuje a myslím, že se hodně odlišuje od těch "zlých", jak je každý druhý popisuje. No a přesně těhle lidí je mi líto. Určitě to má v životě těžké, protože se lehce může setkat s někým, kdo jím bude opovrhovat, aniž by uvažoval o tom, že tenhle člověk je třeba několikrát lepší než nějací běloši.

Víte, já taky někdy jdu po ulici, a když proti mně jde skupina hlučných Cikánů s lahvemi a cigaretami v rukou, bojím se. Pokud to je možné snažím se jít dál od nich, aby si mě nevšimli. A někdo by mě mohl nařknout z rasismu. Ale jsem rasistka, když bych to samé udělala, kdyby proti mně šli hluční běloši s lahvemi a cigaretami v rukou? (Na tomhle jsem se shodla s jednou svou velmi dobrou kamarádkou.) Jasně, proti Cikánům asi mám trochu větší předsudky, protože jsou jiní, ale přiznejme si to, svině jsou všude, takže i mezi námi. 

Spousta lidí si stěžuje, že my musíme platit daně, z kterých se vyplácí sociální dávky pro Cikány (a samozřejmě i další jiné lidi). Upřímně, mě to taky sere, protože mi to pripadá nespravedlivé, když toho někdo jen využívá. Což někteří Cikáni zajisté dělají. Ale myslíte, že kdyby byl stát ochotný vyplácet dávky i některým z Čechů (těch původních), tak že by toho spousta z nich také jen prachsprostě nevyužívala? Jenže s tím se prostě nedá nic dělat. Kdyby se ty dávky vyplácet přestaly, spoustě lidem to uškodí a spousta přestane podvádět. A jak to udělat, aby se vyhovělo všem.

Co mi připadá jako největší prasárna je diskriminace černých v Americe v minulosti. Divím se, že těm lidem nebylo trapné se s prominutím přisrat někomu do jeho země a ještě jím tam opovrhovat a nakonec dělat takové věci jako "tramvaje jen pro bílé". Kdyby měl někdo někoho diskriminovat, tak už černí bílé (myslím v té minulosti), protože černoši byli původní obyvatelé, ne?

Proti Černochům nic nemám, stejně tak proti Vietnamcům, Číňanům, Japoncům...Prostě Asiatům obecně. Mám kamarády jiné rasy a víte co? Někdy je to mnohem lepší, než kdybych se kamarádila s nějakým bělochem. Mezi každými lidmi jsou lidi zlí a dobří...vlastně spíš zlí a horší.

Lidské pokolení není rozdělené mezi dobré a špatné, ale mezi špatné a horší. - Honoré De Balzac

Podle mě je blbost nebavit se s někým proto, že je jiné barvy pleti, nebo proto že má jiný tvar očí. Jo, když vám ten člověk sedět nebude, tak je jasné, že se s ním bavit moc nebudete, ale musíte posuzovat povahu. Stejná blbost mi přijde bavit se s někým jenom proto, abyste dokázali, že rasisti nejste. (Myslím, že nikoho takového asi neznám, ale vše je možné...) Vždycky je možné, že narazíte na někoho z těch horších a třeba to bude Běloch a nebo právě nějaký ten Cikán, nebo Černoch. A vždycky je dobré opatrně toho člověka poznat a teprve pak dělat soudy. I když někdy to kvůli předsudkům nedokážeme.

Svátek? NE! Komerční záležitost

14. února 2011 v 20:43 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
srdce z peněz
Zapnula jsem počítač, internet a jako úvodní stránka mi jako obvykle naskočil Google. Když jsem viděla ten nápis "Google" napsaný do srdíček, musela jsem se smát. Zaprvé to je kýčovité, ale to by se i dalo přežít, na světě je tolik kýčovitých věcí a některé jsou i hezké. Ale to, co mě rozesmálo bylo to, že na českých stránkách Google byl hned na úvod nápis, který měl vyzdvihovat svátek, který zaprvé vůbec není českého původu a zadruhé mnoho Čechů ani neví, proč se slaví. Samozřejmě, že v Aglii, kde se třeba ve školách učí, kdo byl svatý Valentýn je slavení tohoto svátku pochopitelné... Oni, jak se říká, vědí "o co go".

Ve většině Evropy jde samozřejmě jen o čistě komerční záležitost. Když jdete po ulici, všude vidíte ve výlohách všechny možné věci zaměřené na tento svátek, všude je to "přesrdíčkované" a ti prodavači pomalu ani neví, co to prodává. Jasně, jde jim jen o to, aby vydělali, co nejvíce peněz. Všude jsou jen nápisy "Udělejte svým blízkým radost", "Potěšte partnera" a "Oslaďte si Valentýn". Jako kdyby všichni potřebovali dostat čokoládu zrovna 14. února.

No řekněte sami, už jen logicky každému udělá více radost, když jim jejich partner přinese čokoládové srdce nějaký úplně obyčejný den a řekne: "Mám Tě rád!" než když přiběhne s Milkou ve tvaru srdce obalenou červenou mašlí a zakřičí: "Je tu Valentýn!" Mně osobně by teda víc potěšilo dostat čokoládu (a mohla by to být klidně obyčejná mléčná tabulka, mimochodem, tu mám nejradši) ve všední den s těmito slovy, když bych věděla, že ten dotyčný si musel sám vzpomenout a dojít někam do obchodu, než kdybych dostala velkou bonboniéru jen proto, že je Valentýn a že mu to někdo cestou domů nacpal.

Když jsem četla nějaké knížky, ve kterých se popisoval Valentýn třeba v té Anglii, tak mi to připadalo docela sympatické. Ano, vím, že v knihách je vždycky všechno jiné a ty knihy možná už byly staré, ale přišlo mi zajímavé, jak si lidé posílali kartičky jen, aby si udělali radost. Nejspíš už je to i v té Anglii trochu více komerční, než to bývalo, ale aspoň je to jakási tradice. 

Ale že se divím v dnešním světě, kde je už o penězích snad všechno. Vánoce, svátky klidu a pohody (haha, bejvávalo) se vyklubaly svátky, kdy se každý jen strachuje, aby včas stihl nakoupit dárky, aby měl napečíno a aby měl uklizeno. Zase jde o to vytáhnout z lidí, co nejvíce peněz, ale to jsou aspoň Vánoce. Ty se tu slaví odjakživa! A Valentýn...Víte, tímhle způsobem tu za pár let bude každý týden jeden takovýhle svátek, který nebude mít za účel ani tak slavit jako (jak už jsem několikrát psala) vydělávat. Vždyť ty lidé, co vydělávají to často ani neslaví. 

A teď je to jen na vás, jestli budete slavit každou blbost a nebo jen to, k čemu máte aspoň nějaký vztah! No?





Nesmysl aneb smysl života

13. února 2011 v 21:14 | Meggy |  Témata týdne
Smysl života...Když jsem to tady viděla, říkala jsem si, že to je super téma a že na to se bude dobře psát, ale teď mě nic moc nenapadá. Někteří lidé to pojmuli tak, že vypsali, co je pro ně smyslem života. Kdybych to takhle měla já napsat, nevěděla bych. Nikdy jsem totiž nepřemýšlela o tom, co je smyslem mého života. Zní mi to strašně uhozeně. To už je trochu jako kdyby se mě někdo zeptal, co je mým posláním. Smyslem života je prostě užívat si život. 

"Být tím, čím opravdu jsme, a stát se takovými, jakými jsme schopni se stát, je skutečné naplnění života." - Robert Louis Stevenson

Víte, myslím, že tenhle chlap má pravdu. Smyslem života je být takoví jací jsme a ne takoví jací chceme být. A nebo se snažit být takoví, jací chceme - pokud jsme toho schopni. Sama u sebe často pozoruji, že si říkám jaká jsem a pak zjistím, že taková nejsem. Že bych taková pouze chtěla být. A proč to dělám? Proč si nevyberu a neprohlašuji buď, že jsem taková, jaká doopravdy jsem a nebo se prostě nestanu takovou jakou bych být chtěla? 

Smyslem života je být takoví, jací chceme být my, ne takoví, jaké by nás rádi měli ostatní. A smyslem života je také najít hodnoty, uvědomit si, na čem nám záleží a bojovat za to. 

Život je jako partie šachů. Musíte obětovat pěšáky, abyste ochránili krále s královnou.

Tohle jsem nevymyslela, tohle bylo v jedné knížce, ale mně se to strašlivě líbilo. Není to snad pravda? Vždycky musíte něco obětovat a možná je smyslem života i to, zjistit, co se obětovat vyplatí a co ne.

A víte co nejvíc nesnáším? Když někdo řekne "Můj život nemá smysl!". Vždycky bych nejradši tomu člověku dala pěstí. Fakt že jo. Kdyby život toho dotyčného neměl smysl, tak by tu ten dotyčný už nebyl. Prostě by to nějaká síla zařídila a ten člověk by se třeba nenarodil.

No, každopádně vím, že v tenhle článek tomu tématu moc neodpovídá a je tu spleteno páte přes deváte...Ale co já s tím. Kdybych to psala do deníku, tak to tak taky nechám a nebudu to přepisovat, takže...
                                                                                                    
                                                     

Hloupneme...a můžeme za to snad?

4. února 2011 v 15:49 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Často se říká, že děti jsou čím dál hloupější. Jednou nám ve škole někdo říkal, že to co se my učíme teď se naši rodiče naučili v nižší třídě. Už si ani nepamatuju, kdo to říkal. Věřím tomu, že to je pravda. A proto mě poněkud udivuje to, když všude vidím články o tom, jak je populace čím dál chytřejší. Ano, populace celkově je možná chytřejší, ale jsou chytřejší i jedinci?

A nebo lépe: Je populace opravdu chytřejší? Dřív třeba lidé uměli mluvit jedním jazykem, uměli počítat do dvaceti, málokdo uměl číst a psát, ale vzhledem k tomu, že žili na statku, kde chovali zvířata, stačilo jim to. Spočítali si, kolik jim chybí slepic, nebo kolik jich mají navíc a domluvili se se svými sousedy. Určitě si i navzájem pomáhali a to nemuseli být pokrevně příbuzní. A co teď? Spousta lidí umí mluvit dokonce několika jazyky a domluvíme se snad lépe než ti naši předkové před několika hodně lety? V rámci jiných zemí určitě, ale v rámci své vlasti?

Nechci tím říct, že učení je špatné...Já si naopak myslím, že vzdělání je velmi důležité, ale připadá mi nespravedlivé, když se na hlavy dětí pořád snáší urážky o tom, jak jsou hloupé...Myslíte si, že za to opravdu mohou ty děti? Když nebudeme brát v úvahu děti, které školu záměrně neberou vážně a kašlou na ni, může snad dítě, které se pěčlivě na všechno učí, všechno umí, za to, že učební plán je lehčí než ten, který měli naši rodiče před pár lety?

Dle mého názoru není pravda, že lidé jsou teď chytřejší...Pravda je pouze to, že lidé mají možnost být chytřejší. A je skupina lidí, která to plně využívá a skupina lidí, která zas využívá toho, že lidé mají možnost být i hloupější.

Smutné mi připadá i to, že když člověk udělá maturitu na učňáku a jiný zas na gymnáziu a ani jeden potom nejde na vysokou, tak je na tom vlastně lépe ten člověk z učňáku, protože u toho se počítá, že tu vysokou dělat nebude...Takže je na tom lépe, přestože na něj byly kladeny mnohem menší požadavky.

Jsem snad divná?!

2. února 2011 v 18:41 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Často si pokládám tuto otázku a často přemýšlím, jestli to je pravda. Třeba dneska při testu z matiky. Jo, skoro každý se při pojmu "Test z matiky" zděsí...Já ne. Ne, že bych měla ráda testy, testy nesnáším, ale to, co miluju je matika!! Nechápu, čím to je, že většina lidí matiku nesnáší a já jí mám tak ráda. V tomhle jsem opravdu divná, protože kdyby se mě někdo zeptal na oblíbené předměty, zařadím mezi ně matiku. Možná ještě chemii, ale to jak kdy. Mezi ty neoblíbené bych potom zařadila výtvarku a hudebku (což je také divné, když hraju na klavír...ale předpokládám, že to bude tím, že to, čemu na naší škole říkají "Hudební výchova" ve skutečnosti nemá s hudbou nic společného.

Ale zpět k tomu, proč tento článek píšu. Dnes jsme totiž psali ten výše zmiňovaný test z matiky. Jenže to nebyla matika, to byla geometrie! Přesto, že matiku zbožňuju, i ona má něco, čemu se říká "piha na kráse". A tou je právě geometrie. Já jí tak nesnáším!! Jedna moje kamarádka říkala, že jí záleží na tom, aby měla jedničku z češtiny a jinak je jí to v podstatě jedno. Mohla bych říct něco podobného o matice, ale to bych se asi přetvařovala, protože (přiznejme si to), mě záleží na známkách témeř ze všeho...Asi jsem takový ten "šprt". I když to vůbec není tak, že bych se pořád učila a není to tak, že bych potřebovala mít samé jedničky. Jen je to pěkný pocit, mít na konci pololetí hezké vysvědčení. Což znamená mít vyznamenání, v nejlepším případě ty samé jedničky. 

Doufám, že to teď nevypadá tak, že mám samé jedničky z matematiky a když jednou dostanu "jedna mínus", tak se mi zhroutí svět, ale....ten dnešní test jsem opravdu zkazila! Opravdu nikdy se mi nestalo, že bych koukala do testu a nevěděla řešení ani jednoho příkladu! Když jsem se včera na ten test učila, tak jsem tomu opravdu nevěnovala moc času, protože jsem věděla, že geometrii a obzvlášť tohle učivo nechápu a nikdy nepochopím, takže to nemá smysl. Čekala jsem, že tenhle test zkazím. Ale takhle?!

Vlastně mi nevadí, že budu mít třeba jednu pětku...Vadí mi, že se mi tímto jednička z matiky vzdálí...daleko! Tohle pololetí jsem tam měla jednu trojku a poté mi dělalo velké problémy to na jedničku "uhrát" (jak se říká...i když, je matika hra?!). A já ji přece tak chci (tu jedničku).

Vidíte...JSEM divná! Nebo snad existuje někdo, kdo takhle miluje matiku i přes to, že matika obsahuje geometrii, kterou nesnáší?!
Matika
 Dobře, až teď když jsem to napsala jsem si uvědomila, že tohle téma vlastně nikoho zajímat nebude, ale pokud už byste to přečetli a dostali se až sem, tak pardon. Mě to tak naštvalo, že jsem to někam napsat musela.

Tma

1. února 2011 v 19:51 | Meggy |  Témata týdne
Noční obloha...Pod tímto pojmem se mi vybaví jedna noc, kdy jsme měli na soustředění se sborem bojovku. Vzbudili nás v noci asi ve tři hodiny ráno a museli jsme jít ve dvojicích po vyznačené trase. Bála jsem se. Nevím, kolik mi tenkrát bylo, možná že jsem byla jedenáctiletá holka. Jo, to je asi nejpravděpodobnější. Moje kamarádka Ivana se mnou šla v té dvojici a pokud si dobře vzpomínám, bála se stejně jako já ne-li víc. Ale jakmile jsme se podívaly nad sebe, na strach jsme zapomněly.

Noční obloha...Byla strašně krásná. Připomínala mi černý koberec, na kterém se někomu rozsypaly zlaté korálky. Jelikož bydlím ve městě, kde hvězdy nejsou tolik vidět, podívaná na noční oblohu v Jizerkách mě uchvátila. Už jsem si ani nepřipouštěla obavy, že na mě někde skočí upír a zakousne mě (jo, bála jsem se upírů...vlastně se trochu bojím i teď), že si spleteme cestu a skončíme někde v lese a skoro jsem si nevšimla, když na nás někdo vybafnul.

Byla tma. A to samo o sobě bylo tak okouzlující. I kdyby na obloze nebyly hvězdy, připadala bych si jako v pohádce. V pohádce, ve které můžu dýchat kouzelný vzduch, můžu se koukat do tmy a odhadovat, co kde asi je...I když se strašně bojím, mám ráda tmu. Hlavně když usínám.

Bohužel doma se mi opravdu jen málokdy poštěstí usínat za naprosté tmy. Vždycky se někde svítí, je puštěná televize, nebo slyším hlasy. Vlastně mi to nevadí, zvykla jsem si. Ale jsem vždycky strašně ráda, když můžu usínat za tmy. Je to takové...poklidné, dalo by se říct, že v něčem i vzrušující (ale to bude asi tím, že nejsem zvyklá a je to pro mě výjimečná situace). 

Když už jsem u toho, co je vzrušující...Taky vás někdy, když se koukáte na ty stovky a tisíce hvězd na obloze, napadá, že možná někdy žije taky nějaký člověk, který se taky kouká na tu nádhernou oblohu a přemýšlí o tom samém, co vy?
hvězdy

Blog...why not?

1. února 2011 v 18:53 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Když nad tím teď tak přemýšlím, nevím, co mě dokopalo k tomu, založit si blog. Možná za to doopravdy mohla kamarádka, která mi to doporučovala a jistý podíl na tom určitě měla i ta nuda, co mě poslední dobou doprovází.

Vždycky jsem blog brala jako nějakou blbost, co si píšou jenom ty dyliny, které sdělují svým čtenářům záživné informace o tom, kolik zhubly, co si koupily za oblečení...no, myslím, že víte, jak je to myšleno. Mé mínění o blogu nebylo nikdy dobré. Možná k tomu přispěly i holky ve třídě, které se hádaly kvůli navštěvovanosti blogů. Co jsem slyšela, tak ta s blogem, který měl menší návštěvnost nesnášela tu druhou a všude ji pomlouvala. Samozřejmě by se to dalo svíst na dětinskost a to, že tenkrát byly malé. Pokud berete věk 12 let jako dětský.

V poslední době jsem začala zjišťovat, že na blogu jsou i články, které se číst dají! A je to zábavné!! Jsem si jistá, že tyto články tu byly a jsou pořád už od začátku, protože všude se najde to dobré a to špatné, ale...ano, přiznám si to, nebyla jsem moc informovaná. Nikdy by mě ale nenapadlo, že i já si založím něco jako blog. Ráda píšu. Miluju psaní a už nevím, jak dlouho si píšu deník. Teda respektive vím, jak dlouho ho píšu, ale chtěla jsem tím naznačit, že ho píšu dlouho. Už jsem hodněkrát slyšela věty typu: "Jsi s tím deníkem jako blázen!" a "Děláš vůbec něco jiného?" Vlastně se těm lidem ani nedivím. Opravdu bych nepovažovala za normální popsat kvanta stránek denně, a když není nic na práci psát s přestávkami celý den, kdybych to sama nedělala. Ne, opravdu tu nehodlám někoho vyzývat k tomu, aby si začal psát deník, protože vím, že to je zbytečné. Je to stejné jako s učením a v podstatě s čímkoli - dokud nebudete sami chtít, nic se nenaučíte a ani si nebudete psát deník. Jenom mi věřte, že to je super a číst to po sobě je možná ještě lepší. I když si myslím, že nejlepší vzpomínky jsou ty, co se uchovají v paměti. Ale těch je sakra málo!

I když je ten můj deník přísně tajný a soukromý, občas někdy toužím po tom, aby si ho někdo přečetl. Jenom nějaké stránky samozřejmě, ale chci, aby to někdo přečetl a pochopil mě. Přesto, že nikomu nedovolím deník si přečíst, často z něj jedné své kamarádce čtu. Netuším, jestli jí to baví, ale člověk se musí pochlubit, ne? (Mimochodem, doufám, že jí to zajímá.)  A protože jsou tam části, za které se dokonce i stydím, nemůžu jí ho půjčit domů na přečtení. Možná právě proto mě to psaní na blog tak trochu láká...Něco, co nezůstane jen v mém šuplíku.