Březen 2011

Jenže...

21. března 2011 v 21:48 | Meggy |  Témata týdne
Trest smrti. To je zase takové to téma, na které se dá koukat z dvou stran. Z dvou úplně vyrovnaných stran. Vlastně si myslím, že...já nevím, co si myslím. Je to zase takové to "na jednu stranu" a "na druhou stranu".

Trest smrti by nejspíš byl dobrý nápad. Jenže! To by tu něco muselo fungovat. Musela by fungovat spravedlnost a ta jaksi nefunguje. Když někdo někoho zabije, nebo udělá něco takhle hnusnýho a fakt má ten úmysl, je to prostě svině a klidně by ho mohli odsoudit. Jenže! Tady by to klidně mohlo dopadnout tak, že by umírali nevinní lidé jen proto, že by někdo někoho podplatil, někdo se někde spletl a tak dál a tak dál.

Vlastně by se mi asi nechtělo žít ve státě, kde by byl povolen trest smrti a k tomu tu byl takovej bordel. Někde je to považováno jako výchovné opatření, někde jako odplata...já bych to spíš považovala jako opatření proti tomu, že ten člověk nebude dělat dál hnusný věci. Jenže! stejně se zas najde někdo další, kdo bude dělat věci podobně hnusný, nebo hnusnější.

Trest smrti se dá strašně moc využít. Nejde pouze o to, že se strašně rychle může stát justiční omyl, ale ono se může stát i něco horšího. A to justiční vražda. Možná vlastně výsledek je stejný, protože zemře nevinný člověk, ale u justiční vraždy jde o to, že je trest smrti udělen nevinnému člověku a soud o tom ví. Mezi justiční vraždy patřil například případ Milady Horákové, ale to už sem asi ani plést nebudu. Dyžtak si to najděte na wikipedii, nebo někde jinde na Internetu.

Jde o to, že já nesnáším nespravedlnost. Jasně, tu nemá rád asi nikdo, ale já jí vyloženě nenávidím! Dělá mi strašný problém koukat se na film, kde se stane nedorozumění. Vždycky mám chuť tam vlízt a říct, jak to doopravdy bylo. Jenže kdo by řekl u soudu, jak to doopravdy bylo? A vůbec...bude někdo někdy vědět, jak to doopravdy bylo?

A ještě ke konci bych ráda zmínila myšlenku, jestli vůbec trest smrti je trest. Není to spíš jakési vysvobození? Když má někdo strávit zbytek života ve vězení, tak je pro něj možná lepší umřít. A navíc...co to je za trest? Ten člověk o tom nemusí přemýšlet, nemusí žít s tím černým svědomím... Umře, už to nemusí řešit. Nemusí nést následky. I když je život to nejcennější, co člověk má, život ve vězení...No, ale to je pouze můj osobní názor.

"Pěkně mě děsí.."

20. března 2011 v 21:33 | Meggy |  To musíte znát!
Strašně mě fascinovalo jedno video. Ten člověk na něm je opravdu úžasnej.

"Pěkně mě děsí, kolik lidí má na život vztek kvůli situaci u nich doma a mají zlost na ostatní."

Tohle je přesně příklad toho, jak nezáleží na tom, co člověk má, ale jak se dokáže radovat. Tenhle člověk se, jak vidím dokáže radovat z maličkostí. Nemá ruce, nemá ani nohy a přesto ještě dodává pozitivní energii lidem, kteří nejsou tak handicapovaní, jako on.

On miluje život. Říká to tam. A je to fakt děsný, kolik lidí má na život vztek. Nechápu to... Život je přece super, ne? Já zas nechci tvrdit, že jsem na život nikdy neměla vztek. Jo, měla jsem na něj vztek jednu dobu, jenže já to vždycky svádím na to, že jsem přece byla nemocná. Ale jinak se snažím užívat si život. Ne maximálně, jak můžu, ale tak jak chci.

Já si totiž vždycky, když se mi stane něco, co se mi moc nelíbí, řeknu, že Všechno zlé je pro něco dobré! Jasně, možná se vám to zdá jako otřepaná fráze, nebo si říkáte, že to je absolutní blbost, ale není. Fakt to funguje. Teda aspoň v mém životě. Většinou nezjistím to dobré hned, kdy se stane to zlé, ale někdy postupem času to zjistím. Třeba jednou jsem to zjistila asi až za čtyři měsíce, ale zjistila jsem to.

Možná žiju pořád v iluzi, ale věřím, že život JE spravedlivý. Jasně, že někdo se asi má lépe než vy, ale proč pořád všichni řeší, co má ten druhý a neřeší se to, co má. Ten chlap nemá nohy ani ruce a miluje život (já vím, že se opakuju). Tak proč mi tady řešíme, kdo má jaký oblečení nebo já nevím co ještě za blbosti? Spousta z nás, které štve i taková blbost, že nemají mobil jaký by chtěli, nebo jakoukoli jinou věc, by se nad sebou měla zamyslet. Co byste dělali, kdybyste neměli nohy ani ruce?

"Pěkně mě děsí, kolik lidí si ve skutečnosti myslí, že za nic nestojí."

Vlastně mě to taky děsí, kolik lidí se tu chce zabít. A proč? Třeba proto, že se nudí. Kdyby ti lidé byli víc odvážní, nevím, kolik by nás tu na tom světě zbylo. Sakra. Je mi z toho na blití. Proč se ty lidi chtějí zabíjet? A není mi na blití z těch lidí, co se chtějí zabít, i když některý bych nejradši poslala do patřičných mezí. Protože když přijde nějaká dylina s tím, že se chce zabít, protože má dle svýho názoru velkej zadek, nebo malý prsa... Z tohohle je mi na blití. Taky na sobě vidím nějaký nedokonalosti, který mě štvou, ale nezabrání mi to v tom sníst tabulku čokolády. Nikdo přece není dokonalý a stejně by to byla nuda. Dokonalost je nudná.

A zabíjet se kvůli někomu? Takovou radost bych tomu někomu asi neudělala. I když občas přemýšlím o tom, jaký by to bylo skočit z okna. Ale ne proto, že se chci zabít. Proto, že to musí být super pocit letět, ale asi ne dopadnout.

Na jednu stranu nesnáším, když se někdo chce zabít, protože často se setkávám s dylinama, co to říkají jenom proto, aby si zvýšily sebevědomí tím, že jim to všichni budou vymlouvat. Ale na tu druhou...asi jsou lidi, který fakt mají nějaký problém, i když určitě není řešením se zabít! Vlastně já se taky chtěla zabít. Už je to strašně dlouho. Vlastně pár let. Ale zas to svádím na to, že jsem byla nemocná, jestli se to tak dá říct.

No, už jsem zas odbočila. Ale ten chlap je prostě borec. Kdyby takhle optimistických lidí bylo víc, svět by byl hned veselejší!


Prázdná

17. března 2011 v 14:16 | Meggy |  Věci, co musely ven
V poslední době jsem úplně prázdná. Fakt. Mám volno, nemusím chodit do školy a nevím, co s časem. Nejde o to, že bych přímo chtěla do školy, nebo chtěla někam chodit. Chtěla bych, aby se mi v hlavě zase začaly vyskytovat myšlenky, který by bylo možný nějak přenýst na papír nebo do počítače. Těšila jsem se, že budu mít čas a budu moct psát deník, články na blog a pak z toho budu mít dobrý pocit.

Hm, tak to jsem si fakt jenom myslela. Když píšu deník, popíšu maximálně dvě strany. Jasně, na začátku jsem popsala třeba i osm stránek, ale jaksi už mi došla inspirace. A tady? Nejsem schopná napsat nic. Napadlo mě tolik témat, ale nic nebylo natolik zajímavé, abych na to zvládla napsat nějaký článek. Vždy jsem napsala jen pár řádků.

Asi se prostě musí něco dít. Těším se na zítra. Strašně! Snad už se konečně bude něco dít. A třeba pak přijdu, sednu si k deníku a zase nebudu stíhat psát a napíšu jen desetinu z toho, co bych chtěla. Někdy je mi fakt líto, že neumím kreslit. Nebo spíš, že nemám tolik fantazie, abych věděla, co kreslit. Kreslila bych... je to strašně pěkný, když máte v deníku i vlastní obrázky. Přesvědčila jsem se o tom, když jsem viděla deník jedné kamarádky.

A vidíte, jak jsem mimo, když nechodím déle jak týden do školy? Úplně mimo. Dokonce teď začínám poslouchat úplně jinou hudbu, než jsem poslouchala dřív. Vždycky jsem poslouchala jenom rock a takové ty strašně "uřvané" písničky. A výhradně cizí. Nikdy jsem neměla ráda českou tvorbu, protože mě ten text prostě rušil. V poslední době najednou poslouchám i český věci. Najednou se mezi mými oblíbenými písničkama začaly objevovat písničky od Chinaski. A já nikdy neposlouchala Chinaski.

No, taky bych se potřebovala učit. Nebo ne potřebovala, já bych se chtěla učit. Strašně bych se chtěla dokopat k tomu, abych se šla učit. Cokoliv. Teď na to mám čas, teď bych se klidně mohla naučit všechny slovíčka na francouzštinu, mohla bych...achjo, mohla bych se toho tolik naučit, kdybych nebyla líná a neseděla u počítače, kde stejně jenom bezduše koukám do obrazovky a nic záživného se tu neděje.

Taky bych potřebovala napsat slohovku do školy. Jenže učitel nám zadal tak hloupý témata, že na to bych nic pěkného nevymyslela ani v případě, že bych měla nějakou inspiraci a nebyla úplně "vyždímaná" (což teď jsem!). Vždycky, když zjistím, že budeme psát slohovku v skrytu duše doufám, že mezi tématy bude něco zajímavýho. Něco, co nám dá možnost projevit se. Většinou se to objeví v té poslední školní na konci roku. Ale proč to nemůže být vždycky? Zrovna ten učitel, který se o nás pořád něco zjisťuje různými "nenápadnými" způsoby, ale nedá nám do slohovky něco, čím by nás poznal...

A víte, co je na tom nejvtipnější? Že já takovýhle články ani psát nechtěla, protože si nemyslím, že by to někoho zajímalo. Nechtěla jsem psát o tom, jak se nudím, nebo co chci dělat a tak dále. Jenže prostě... Někdy člověk dělá věci, který dělat nechce a doufá, že to někdo ocení!

Dva světy, aneb šoky z lyžáku

15. března 2011 v 19:29 | Meggy |  Věci, co musely ven
Poslední dobou mi přijde, jakobych žila ve dvou světech. Jasně, říkala jsem to vždycky, ale teď už jasně dokážu určit, co je svět jeden a co druhý. Můžu vám říct jedno. Je to doopravdy divné.

Vlastně v každém z těch světů jsou tři lidi. Tedy tři dominantní lidi. Možná se v těch světech vyskytují i jiní lidé, ale ti tam nehrají žádnou velkou roli. Někteří pro mě důležití lidé třeba nejsou v žádném z těch světů, takže tím nechci říct, že těch šest lidí jsou jediní, na kterých mi záleží a s kterýma se bavím.

Ten první svět vlastně existuje už dlouho. Je tam moje nejlepší kamarádka, kterou znám už přes pět let. Ona moc nechce uznat, že do toho světa patří. Nebo teď už možná jo, ale ještě před takovým týdnem to uznat nechtěla. Říkala, že je v obou světech, což je sice pravda, ale když jsem se jí zeptala, jaký z nich má radši, řekla že ten první. Tenhle. Potom je v něm moje druhá nejlepší kamarádka, s kterou si sice v poslední době rozumím méně, ale stejně tam prostě patří a mám jí ráda. Je to divný, že si v poslední době přestáváme rozumět, když ještě nedávno jsme si rozuměly dost a trávily spolu dost času. No a potom tam je jeden kluk. Nejspíš je do mě dost zamilovaný...Já ho beru jako kamaráda, i když jsem na něj často naštvaná, občas se s ním i normálně bavím.

A ten druhý svět...On taky existuje dlouho. Vlastně do něj dřív patřila ta kamarádka, jak jí znám pět let. Jenže on byl poslední asi půl roku zastíněn tím prvním a teď vyplul na povrch, jestli se to tak dá nazvat. Stalo se tak na lyžáku. Jo, na lyžáku, o kterém všichni říkají, že se tam vždycky stane spoustu divných věcí a já tomu nevěřila. Na loňským lyžáku se totiž nestalo nic. Teda stalo, jedna holka si zlomila nohu a dva lidi ruku, ale asi víte, jak jsem to myslela. No a letos to byl prostě šok.

Šok! Jo, to je to správný slovo. I když já jsem za všechno to, co se tam stalo ráda. Právě po tom, co se stalo na lyžáku, jsem dokázala říct, kdo patří do toho druhýho světa. Patří tam jedna moje spolužačka, s kterou jsem si tam začala dost rozumět. Právě díky té dlouhodobé nejlepší kamarádce. Vlastně jsem si vždycky myslela, že my dvě (já a ta spolužačka) se moc nemusíme. Že se spolu vlastně bavíme jen proto, že se ona baví s tou mojí nejlepší kamarádkou a já jsem pořád s ní, takže se musíme bavit i my dvě. Jenže na tom lyžáku jsme najednou začaly řešit podobný problémy, obě jsme si psaly deník a později i jezdily ve stejným družstvu. Prostě jsme si rozuměly. Je to divné, když si s někým najednou začnete rozumět, ale nemůžu říct, že je to špatné. Je to super. Mometnálně si rozumíme dost a já doufám, že to vydrží.

No, to byl jeden z těch šoků. A musím říct, že to byl ten nejmenší. Druhým bylo to, když jsem jednou brečela na pokoji a někdo mě utěšoval. Vlastně to nebyl někdo, ale Někdo. Říkejme mu F. F je kluk ze třídy, vlastně jsme posledního půl roku nedělali nic jiného, než že jsme se hádali. F sedí před náma....a fakt nebylo dne, kdy bychom se "nepohádali" kvůli nějaké blbosti. Nebyly to hádky v pravém slova smyslu. Spíš takové, co jsou člověku k smíchu. Třeba o tom, který z pudinků je lepší. Jestli vanilkový nebo čokoládový. A pak jsme najednou začali prohlašovat, že jsme nejlepší kamarádi. Vždycky jsem to brala s takovým nadhledem. Jakože to jen tak říkáme. Vždyť my jsme se do té doby nikdy nebavili úplně vážně. Až na tom lyžáku.

Měla jsem takovou slabší chvilku. Já vím, zní to uhozeně, ale nevím, jak jinak to napsat. A v té chvíli jediný člověk, s kterým jsem chtěla mluvit byl F. Nebyla to ta nejlepší kamarádka ani ta kamarádka, s kterou jsem si tam začala rozumět, byl to F. A to, co pro mě byl ten největší šok...on za mnou přišel, on mě poslouchal, on mi pomohl. Myslím, že od tý doby se dá říct, že jsme nejlepší kamarádi. Mluvíme spolu vážně. A je to báječný, někdy si říkám, že je škoda, že jsem na to, že se dokážeme bavit vážně, nepřišla dřív.

No a ten třetí šok. Ten největší. Když jsem jela na lyžák, jela jsem tam s tím, že jsem už rok zamilovaná do kluka, který mě nechce, ale nejde mi se "odmilovat". A najednou jsem začala zjišťovat, že se mi dost začíná líbit jeden kluk ze třídy. Ale to ještě nebyl ten šok. Šok byl, když jsem byla s tím klukem na pokoji a líbala se tam s ním.

No, všechny ty šoky byly šokující, ale byly fajn. A tady máte ten druhý svět. Patří tam můj nejlepší kamarád F, s kterým se vlastně znám už tři roky, ale až nedávno mi došlo, že se s ním dokážu bavit i vážně. Pak tam patří moje kamarádka, s kterou si v poslední době strašně moc rozumím a taky tam patří ten kluk.

Mně by to ani nevadilo, že žiju ve dvou světech. Ono to je někdy lepší, protože se nemusí stát to, že když někomu něco řekneš, on to hned řekne tomu druhému a takhle se spustí domino. Ale to se samozřejmě v tomhle případě může stát taky, protože ti lidé se navzájem znají. Jenže mě už unavuje ty světy mezi sebou obhajovat. Druhý svět už vlastně ani neřeší ten první, takže už nic obhajovat nemusím, jenom ten první... ale v tomhle případě už mi došlo, že obhajování cenu nemá, takže vlastně taky neobhajuju. Nedávno jsem však slyšela něco ve smyslu: "teď jde o to, jaký svět si vybereš ty". Ale proč bych si měla vybírat. V těch dvou světech jsem žila vždycky, akorát teď jsem si to uvědomila. Spousta lidí žije v spousta různých světech a nikomu to nevadí. Nemyslím si, že bych byla vyjímkou. Nejsem výjimečná.

A nakonec, já vím, že si tenhle článek s největší pravděpodobností přečtou lidé, kterých se to týká, nebo kteří ví, o koho jde. Nepíšu to proto, abych vám něco naznačila, maximálně by z toho mělo vyplynout, že vás mám všecnny v těch světech ráda a i když se s váma někdy hádám...no, znáte mě. Píšu to proto, abych si to ujasnila a proto, že tohle je téma, na který něco napíšu. A já potřebuju psát. Tak se nad tím prosím nikdo nepohoršujte.

Věčný odpor k cigaretám

14. března 2011 v 14:13 | Meggy |  Témata týdne
No, nebudu tady psát věci, jakože kouření škodí zdraví a tak dále. Všichni to víme. Vědí to ti, co nekouří (většinou je to i důvod, proč nekouří) a vědí to i ti, co kouří... I když si to někteří nechtějí přiznat. Já jsem nikdy nezkoušela cigarety. Možná si teď řeknete, že v tom případě k tomu nemám co kecat, protože nevím jaké to je a jsem ovlivněná názorem ostatních, protože vlastní názor jsem si na to nemohla udělat. Klidně si to říkejte!

Víte, moji rodiče jsou kuřáci. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že kouření je něco samozřejmého. Něco, co prostě patří k dospělosti. Byla jsem malá, nevěděla jsem, že to je škodlivé a myslela jsem si, že stejně tak, jako všichni dospělí chodí později spát, všichni dospělí kouří. Dokonce jsem si sbírala ty tyčky od lízátek, chodila na balkon a hrála si na to, že kouřím. Přesně jako to dělali (a dodnes dělají) mí rodiče. Až na to, že oni si nehrají, oni doopravdy kouří.

Možná právě to, že moji rodiče kouří, vede k tomu, že to tak nesnáším. Postupem času, když už jsem začínala chápat, že cigarety asi nebudou to nejlepší, jsem udělala spoustu scén na téma, aby s tím přestali. S tímhle jsme s mým bratrem za jedno. On dokonce jednou rodičům vzal ty krabičky a chtěl je vyhodit do koše. Ale to jsme ještě byli malí a mysleli si, že s tím něco uděláme. Pak přišla další etapa, ve které jsem na rodiče byla naštvaná a nechápala jsem proč nechtějí přestat. Myslela jsem si, že to dělají naschvál. No, momentálně jsem ve stadiu, kdy už mi došlo, že oni to nedělají naschvál. Oni sami ani kouřit nechtějí! Máma dokonce jednu dobu přestala, ale potom se k tomu zase vrátila. A táta mi jednou slíbil, že přestane. Za určité podmínky, kterou jsem se já snažila splnit, i když nevím, jestli se mi to úplně povedlo. On kouřit nepřestal. Měla jsem mu to za zlé a byla naštvaná, ale už mi došlo, že on to nedělá naschvál. On by asi i přestat chtěl. Sice ještě občas dělám věci, jakože když si přede mnou zapálí, tak zadržuju dech a říkám jim, jak smrdí, ale ne proto, že bych si myslela, že to něčemu pomůže, ale prostě jen tak z principu.

Moje sestřenice jednou řekla takovou větu: "Nám už rodiče ty cigarety tím, že kouří, tak zhnusili, že my prostě kouřit nebudeme!" A já jí věřím. Myslím si, že jsem na tom stejně. Lidi, který mají rodiče nekuřáky, kteří jim pořád vnucují to, že kouřit nesmí to nikdy nepochopí. Je to absurdní, ale nejzaručenější metoda, jak donutit své dítě k tomu, aby nikdy nezačalo kouřit, je začít kouřit sám. Mně třeba rodiče v životě neřekli, že bych neměla kouřit, že to je svinstvo. Nikdy jsem to od nich neslyšela, u nás je to naopak. A přesto, že mi to nikdy neřekli k tomu mám takový odpor. Já vím, že teď všichni ti, co kouříte a máte rodiče nekuřáky budete namítat, že by vám to nevadilo, ale jste si jistí, že by vám nevadilo, kdyby rodiče doma kouřili už od vašeho dětství? Vadilo by vám to. Znám pár takových lidí a všem to vadí. Moji rodiče jsou aspoň natolik taktní, že kouří na balkoně, ale rodiče té zmiňované sestřenice kouří v bytě a když jsem tam u nich byla, mohla jsem se zbláznit!

Asi před čtyřmi lety mi umřel děda. Měl něco na aortě, co prasklo a on byl v minutě po smrti. Děda hodně kouřil, ale mně nikdy nedošlo, že to mohl mít z toho. Jednou o prázdninách babička řekla: "Děda se uhulil k smrti." Do dneška si to pamatuju a věřte mi, když si na to vzpomenu a dojde mi, že moji rodiče kouří taky, je mi úzko. Možná právě proto jim pořád říkám, že mají přestat, i když vím, že je to marná snaha.

A proč bych vlastně měla začít kouřit? Abych nebyla v očích těch, kteří kouří ta divná. Víte co? Mně je to úplně u prdele, že si myslíte, že jsem divná. Podle mě jste zase divní vy. A suďte si mě, až vám umře děda a babička řekne to, co řekla ta moje a až vaši rodiče budou kouřit a vy budete vědět, jak to je beznadějné. Nebo mám začít kouřit proto, abych se na tom stala závislá a v dospělosti se toho nemohla zbavit?

Táta mi vždycky říkal, když jsem řekla, že nikdy nebudu kouřit "Já ti to jednou připomenu". Zařekla jsem se, že mi to nepřipomene, protože já kouřit nebudu. A přeju si, aby se to splnilo.

Co všechno mohou lidé ukázat?

11. března 2011 v 20:02 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tuhle myšlenku mi vlastně vnukla máma, když mi říkala o tématu na jednu slohovku. Je to zajímavé, přemýšlet o tom, co všechno lidé mohou ukázat, co všechno chtějí ukázat a nebo naopak, co by měli ukázat a co ukazují.

Vždyť lidé vším, co dělají něco ukazují. Vlastně jsem hlavně přemýšlela o tom, jak lidé ukazují svůj charakter. Nejlépe asi v různých těžkých životních situacích.

Nikde nepoznáš lépe charakter člověka než na nemocniční posteli. - Francz Grillparzer

Chceš-li poznat charakter člověka, dej mu moc. - Abraham Lincoln

Ničím neprozrazují lidé svůj charakter víc než tím, co je jim k smíchu. - Johann Wolfgang von Goethe

Jo, tohle je sice pravda. Všechno, do jednoho.
Je nade vše jasné, že i největšímu machrovi a bezcitnému člověku dojdou jeho "velký řeci", když bude ležet v bolestech na nemocničním lůžku. To pak i ten arogantní podnikatel, který pohrdá všemi, kteří nemají tak monstrózní plat jako on, rád přijme jakoukoli pomoc i od zdravotní sestry, o kterou by v "normálním stavu" ani nezavadil očima.
Je nade vše jasné, že když někomu dáte moc, tak se hned pozná, kdo je taková svině a nahrabe si všechno pro sebe, přizpůsobí vše tomu, aby to bylo pro něj nejvíc výhodné. A kdo bude doopravdy natolik charakterní, aby se rozdal pro stát. Jak to slibují někteří v různých propagačních reklamách (ano, v těch, co nemají s pravdou společného doopravdy nic).
A opět je nade vše jasné, že když přijdete do společnosti v "bílých" kalhotech, v kterých jste právě spadli do louže, poznáte, chrakter lidí podle toho, kdo si na vás bude ukazovat a smát se na plné pecky a kdo se aspoň bude snažit smích skrývat.

Jenže nikdy jsem nepochopila, proč všechny tyhle lidi nenapadlo to, co tohohle muže.

Charakter člověka se odhaluje při řeči. - Menandros z Athén

No, nicméně tímhle jsem chtěla říct, že lidé toho ukazují nejvíc tím, jak se chovají a ne, jak si asi dost lidí myslí, co říkají. To, co člověk řekne, je sice pěkné, ale pokud se potom chová úplně jinak... A navíc slova si každý může vyložit jinak. Napadlo mě to zrovna nedávno, když jsem se spousta lidí ptala na to, jak si vyložili můj oblíbený citát ( Dejte mi opěrný bod a já pohnu Zemí. - Archimédes ze Syrakus) a nikdo! si to nevyložil jako já. Všichni to pochopili tak, že člověk potřebuje opěrný bod k tomu, aby něco udělal, že potřebuje někde začít. Jenom já to pochopila tak, že i úplný blbec udělá velkou věc, pokud mu někdo řekne, jak ji má udělat. A že není obdivuhodné něco udělat, ale něco vymyslet... Vážně by mě zajímalo, jak to ten člověk myslel, ale to se asi těžko dozvím, když to řekl před bůhví kolika lety. Ale to už jsem zase utekla někam, kam jsem ani utíkat nechtěla, no. Jenom prostě...takhle je to se vším, co řeknete. Vždycky se najde někdo, kdo to nepochopí a ten někdo s tím pak má problém. To by vlastně ani tak nevadilo, ale potom s tím máte problém i vy...

Já prostě nesnáším nedorozumění. A možná právě proto mi dělá strašný problém koukat se na Romea a Julii v jakémkoli zpracování, protože pak z toho mám zkažený celý den. A štve mě, že často se stává nedorozumění jenom proto, že někdo není schopný něco pochopit, nebo někdo není schopný něco vysvětlit. A taky mě štve, že někdy chci někomu ukázat něco ze sebe (snad víte, jak jsem to myslela), ale on to nepochopí. Když něco dělám a někteří lidé nechápou, proč to dělám a vymyslí si k tomu svůj důvod a pak si myslí, že jsem jiná než doopravdy jsem. A možná proto si tak vážím lidí, co mě aspoň trochu znají a vědí, proč co dělám...A těch lidí je fakt málo, věřte mi!

Je dost možný, že ten název článku absolutně neodpovídá obsahu, ale to bude asi tím, že já se prostě tématu držet neumím. Jenom jsem tím chtěla říct, že odpověd na otázku Co všechno mohou lidé ukázat? dle mého názoru zní: "Mohou toho ukázat dost, ale nikdy ne vše, co mají popřípadě vše, co by chtěli!"







Všichni chtějí všechno vědět a jak to pak dopadá...

5. března 2011 v 17:45 | Meggy |  Témata týdne
Nedávno jsem si psala do deníku něco, co se týkalo ztracení iluzí. Strašně jsem se rozčilovala nad tím, jak všichni chtějí pořád všechno vědět a pak jsou z toho zklamaní. A ještě víc jsem se rozčilovala proto, že já patřím mezi ty všechny. Vždyť čím méně toho člověk ví, tím šťastnější je! Už se mi stalo tolikrát, že jsem něco chtěla vědět a pak jsem z toho byla akorát smutná...takže by samozřejmě bylo lepší, žít v těch iluzích.

V tom mém deníku je napsáno:

"Začala jsem přemýšlet o tom, proč lidi chtějí vždycky všechno vědět. K čemu jim to je? Je přece nadevše jasné, že čím míň toho člověk ví, tím je šťastnější. Může si toho totiž o to víc domyslet a ten vymyšlený svět je vždycky hezčí. Je tam vše, jak chcete. A realita je pak samozřejmě až moc tvrdá. Dám vám příklad. Na ulici vidíte pěkného kluka. Jen tak se na něj koukáte a vduchu si představujete, jak k vám ten kluk přijde, představí se jako Dominik, řekne vám, že máte nádherné oči a náhodou budete mít společnou cestu. Potom okolo toho kluka projdete ve skutečnosti, on řekne "krávo blbá, co na mě čumíš", zjistíte, že se jmenuje Eda a pak ho vidíte nastoupit do dálkového autobusu směr Olomouc. No, nebyli jste šťastnější, když jste o tom klukovi nevěděli nic? Samozřejmě, že byli, tak proč lidé chtějí pořád všechno vědět? Někteří lidé si tohle možná neuvědomují, a proto je jejich touha po informovanosti pochopitelná, ale není vůbec pochopitelné to, proč chci všechno vědět já..."

Jasně, tahle situace byla úplně smyšlená a kdyby se mi stala, tak bych tomu klukovi asi odpověděla něco v podobném duchu a minimálně bych si o něm pomyslela, že je kretén. Navíc nevím, proč zrovna jméno Dominik...Ale už se mi tolikrát stalo, že jsem zbytečně moc vyzvídala a pak byla smutná.

Lidi přichází o iluze strašně často a z toho, co jsem zatím napsala nejspíš vyplývá, že si myslím, že to je špatně. Nemyslím si to. Ne vždy. Někdy je totiž poznání pravdy mnohem lepší než utápění se ve lžích. Zrovna teď nedávno jsem zjistila, že když mi pořád všichni říkali, že mi na jednom člověku dost záleží, měli pravdu. Možná jsem to i já v hloubi duše věděla, ale asi jsem si to nechtěla přiznat z mně neznámého důvodu. Vždycky jsem chtěla nejlepšího kamaráda a nedošlo mi, že sedí přede mnou v lavici. Konečně jsem si to přiznala. A bylo to dobře...Takovýhle poznání dost pomáhá. Takže to poznání pravdy bylo vlastně prospěšný. Akorát už se tomu nedá říkat "ztráta iluzí", no... Teď mě vlastně napadlo, že bych mohla žít v iluzi, že ten člověk je můj nejlepší kamarád a on přitom není, ale to snad ne. Musím věřit v to, že to je pravda a žádná iluze!