na Blog.cz

Ještě se musím vrátit k těm Velikonocím. Nevím, jestli znáte ten zvyk. Ale ve vesnici kam jezdím, je zvykem, že si každý vždycky v sobotu večer zapálí v okně svíčky a my chodíme po vsi koukat se na ty svíčky. Teda takhle to bylo vždycky. Poslední dobou je tohle spíš výmluva, proč být dýl venku. Sice se už babička trošku divila, když jsme přišli v půl jedenácté, ale to je jedno.

A právě tenhle večer je vždycky nejlepší k začínání debat. A ta letošní byla fakt bezva! Paradoxní je, že se kluci začali bavit o tom, jaká je náboženství blbost, v kapličce. No ale pak to pokračovalo a začali jsme řešit taková ta témata, která můžete řešit hodiny a hodiny a stejně k ničemu nedojdete. Ale celkem mě to obohatilo.

Začali jsme řešit konec světa 2012. Já vím, je to trapné téma. Ale přesně takové to, kterým se člověk zabaví. No a Lukáš řekl takovou svou teorii. Začal tímhle: "Já vím, že to je asi blbost a že na tohle nevěří nikdo než já a asi se mi budete smát, ale..." A začal nám vyprávět o tom, že věří, že jak byla třeba Austrálie trestanecká kolonie, takže Země sloužila jako trestanecká kolonie nějakýmu národu, který žije mimo Zem. Prostě že sem jednou poslali nějaký trestance a říkali si, co z nich asi bude. No a občas třeba zkouší, co vydržíme například v podobě japonského zemětřesení. A jednou si řeknou, že už to stačí a prostě nás zlikvidujou. Nebo nás nemusí přímo zlikvidovat. Třeba udělají jenom čistku a vyberou ty, kteří jim vyhovují. Kteří sez těch trestanců vyvinuli na úroveň jejich inteligence (pokud to jde).

Je to celkem zajímavé. Nevím, na kolik to může být pravdivé, ale... Pokud je pravda, že vesmír je nekonečný, je opravdu blbost, abychom my byli jediná civilizace v něm. Samozřejmě, že existuje. Náš problém je, že si myslíme o věcech, o kterých nic nevíme, že neexistují.

Pak jsme došli k tomu, že možná ta jiná civilizace řídí všechno, co děláme. Takže možná jsme se o nich bavili proto, že oni si to přáli. Fajn, to už je asi dost přehnaný. Pořád tu ale zůstává ten problém, co se stane 21.12.2012. Nějak to datum nechápu, podle mě se sekli o sto let, protože aby to datum bylo doopravdy tak kouzelné, muselo by to být 21.12.2112...Ale tak to je jedno.

Furt všichni tvrdí, jak 2012 skončí svět. Já jim to neberu. Třeba vážně skončí. Více mě však zaujala ta teorie, že se každému stane to, v co věří, že se stane. Když věříte v to, že je celé tady to blbost, kterou si někdo vymyslel, aby byl zajímavej, budete si tu dál žít v tomhle světě a nic se nestane. Pokud někdo věří, že sem přilítnou mimozemšťané, přilítnou sem mimozemšťané, ale uvidí je jen on. Popřípadě jiní nadšenci, kteří v to věří také.

Další můj kamarád, říkejme mu Péťa, věří v to, že se přesuneme do jiné dimenze. Moc jsem to sice nepochopila. Ale strašně se mi to líbilo. Nevím, jestli tomu věřím, ale to, jak to popisoval, znělo fakt zajímavě. A dokonce mi slíbil, že mi nakreslí nějaký náčrtek toho, jak to funguje.

Já vím, asi se mi smějete. Ale já jsem se do toho teď děsně zažrala. Fakt. Pořád se jenom snažím hledat nějaký příspěvky o možných teoriích. A ptám se všech okolo, co si myslí, že se stane. Dokonce jsem šla na nějaký server, kde jsem psala cizím lidem a ptala jsem se jich, co si o tomto roce myslí. Jenže většina z nich mi buď neodepsala, nebo mi přicházely zprávy typu bull shit a the bunch of crap. Víte, já taky nikdy nevěřila v to, že se něco stane. Možná v to nevěřím pořád, ale baví mě vymýšlet a poslouchat ty názory. Baví mě, jak je to nepodložené a jak je to možná celý úplná blbost. Vlastně mě nijak extra nezajímají fakta, i když to samozřejmě také. Takhle je to mnohem lepší, když víme, že se možná něco změní. Kdyby nám někdo řekl, že se to změní určitě, nebylo by v to to tajemno.

Někde jsem četla, že potomci Mayů říkají, že konec světa je blbost vymyšlená lidmi. Ve skutečnosti se má svět jen změnit. Má se změnit chápání lidí a jejich hodnoty. I když nejsem si jistá, že pro lidi se stane prioritou láska a mír, když mají čistě materiální hodnoty a když vlastně žijeme v materiálním světě.

A výsledkem toho, že jsem se o to začala zajímat, je...Kamarádka se mi směje, že věřím, že se dostanu do jiné dimenze, kde budu trávit čas s vodníky. (Přitom to takhle není pravda, že.) A ostatní si ze mě dělají srandu. Třeba mi zarputile tvrdí, že sem přiletí mimozemšťani, ale že budou přicházet v míru. A mně přijde, jakoby to nemohli myslet vážně....Jo, a až pochopím to s těma dimenzema, určitě sem o tom napíšu!

A jen tak mimochodem, co si myslíte VY?

Stává se mi to vždycky! Vždycky něco nechci a pak mě zas štve, když to končí. A jak vám asi dšlo, přesně tohle se mi stalo s Velikonocema. Mě tak neuvěřitelně štve, že skončily!

Jo, netěšila jsem se na ně. Jediné na co jsem se těšila byla vidina pěti dní strávených s bratrancem, ale jinak...kdo by se těšil na to, jak bude u babičky ve společnosti (mimo bratrance) bratra a dvou kamarádů. Jeden je o rok mladší. Občas má i vtipný průpovídky, ale někdy se zas chová divně. A tomu druhýmu je šestnáct. Kdyby byl hezkej...No, dobře. To by bylo až moc fajn na to, aby se to mohlo stát. On totiž vůbec nevypadá na to, že je mu šestnáct a vlastně...ani nevím, jestli se na to chová.

No a právě proto jsem se tam moc netěšila. Předpokládala jsem, že se budu nudit a těch chvílí, kdy si budu moct pořádně pokecat s bratrancem bude minimálně. Jenže samozřejmě, jak už to bývá - poslední den jsem zjistila, že se tam vlastně bavím a že vůbec nechci pryč.

Začala jsem si vážit toho šestnáctiletýho kluka. Vlastně přesně nevím proč. Pokoušeli jsme se hrát fotbal. Moc nám to nešlo (hlavně mně), ale stejně jsme se furt bavili tím, že jsme se snažili, aby to aspoň vypadalo jakože hrajeme fotbal. No a pak nás to omrzelo a šli jsme překopávat střechu vysokou asi deset metrů. Prostě šlo o to, kdo míč kopne dřív do dvora za střechou.

A jak se dalo předpokládat, ten míč seč zachytil na střeše. Na tý deset metrů vysoký a ještě ke všemu příšerně šikmý střeše přímo uprostřed na té hraně. Myslela jsem si, že prostě půjdem domů a nebudeme si mít čím kopat. Stejně by se po tom míči nikdo nesháněl. Jenže bratranec najednou vylezl na zídku, přešel tu plochou střechu jen v ponožkách, protože se po ní nesmí chodit a pak najednou byl na té hraně střechy, lezl tam po čtyřech a vypadalo to naprosto úžasně!

No a já tam stála s tím šestnáctiletým klukem a říkala jsem mu, jak bych se strašně bála. On řekl, že já nejsem on a já odpověděla: "bohužel." Hned se samozřejmě začal zajímat o to, proč bych chtěla být jako bratranec. A začal mi tam říkat, že každý má nějaké výhodné vlastnosti. Ano, nazval to výhodnými vlastnostmi. Ale nesdělil mi, jaký jsou ty moje výhody. Řekl pouze, že mě nezná na tolik, aby to mohl vědět. Zeptala jsem se ho, jaký jsou podle něj ty výhody bratrance a on řekl něco, kvůli čemu jsem si ho nejspíš začala vážit. " Lukášovy výhody? Třeba to, že teď leze po střeše, že vyleze na klády, u kterých neví, kdy spadnou a zabijou ho a stojí tam ve větru a užívá si to. Že se prostě nebojí nic vyzkoušet a do všeho jde!" Nevím, jestli to takhle bylo přesně, ale mělo to tenhle význam.

Možná jste teď mohli pochopit význam tadytoho článku. Já nikdy nechci být jako někdo jiný. Nevím, jestli to teď nebude znít nějak namyšleně, ale já jsem pyšná na to, co jsem. A myslím, že každý by měl být pyšný na to co je a nesnažit se být někdo jiný, nebo někoho napodobovat. Já vám neberu, že jsem nudná, trapná a já nevím co ještě. Já dokonce vím, že jsem netrpělivá a v některých situacích až moc ukecaná. Ale jak řekl on, každý má své výhody. A možná proto by na sebe měl být každej pyšnej. Protože každej je podle někoho fajn, super, bezva, vtipnej, zábavnej.... A tak dále.

No, ale zpátky k tomu začátku minulého odstavce. Kdybych už chtěla být jako někdo jiný, chtěla bych být jako bratranec. Já neříkám, že on nemá žádné špatné vlastnosti. Ale ty špatné, které má, já vlastním taky. Teda většinou. A stejně jsem radši, že já jsem já. Koho bych pak obdivovala, že...

I když rozhodně bych chtěla být odvážná. Chtěla bych jít do všeho, co mě napadne a nebát se. Jo, na ty klády jsem nakonec taky vylezla. Ale až po tom, co jsem byla ujištěna, že když to nespadlo pod nima, tak pode mnou to taky nespadne. Na tu střechu bych ale nevylezla určitě. Jsem si jistá, že při mé nešikovnosti bych letěla dolů a tam bych se rozplácla. Sice bych zažila ten super pocit letět vzduchem, ale to by bylo asi to poslední, co bych zažila...

Fajn. Já se těšila na konec Velikonoc. Těšila jsem se na úterý a středu a měla jsem na ně celkem dobrý program...Jenže najednou to všechno padá. Samozřejmě! Měla jsem jít někam s kamarádem a kamarádkou a ten kamarád to najednou začal rušit a že má něco jinýho. Ale pak zas najednou změnil názor, protože mu asi došlo, že by mě to mohlo naštvat.

Mně je to celkem jedno. Stejně tam nakonec asi půjdem. Bude to určitě "strašně vtipný"...A vlastně se tam už ani netěším. Jo, naštvalo mě to. Ale tak z trochu jiného důvodu, než si on myslí. A co. Mně je to celkem jedno...Jak jsem již psala. Mně jenom vadí, když zjistím, že se mnou někdo chce jít někam jenom proto, aby někam šel s tím, do koho je zamilovaný... A pak mi řekne, že někam kdyžtak půjdeme jen spolu, když to ten dotyčný zruší. Jenže pak se najednou dozvím, že slíbila někomu úplně jinému, že s ním půjde ještě předtím, než to řekla mně.

Fajn, mně by to nevadilo. Jenom nechápu, proč mi to říkala, když už slíbila něco jiného někomu jinému. A já vím, že to tak nemyslela a vlastně na ní nejsem naštvaná. Je toho na mě moc. Protože jsem zjistila, že zase jiná kamarádka je nejspíš nemocná, takže to v tu středu taky nemusí vyjít. A zrovna na tohle jsem se těšila. Asi jsem zapomněla, že je zbytečné se na něco těšít.

Asi bych se měla vnucovat. Jenže mě se hnusí se někam vnucovat. Nebo se lépe řečeno někomu vnucovat...Takže já se snažím zásadně nevnucovat..i když se mi to někdy nedaří. Že jo. Možná kdybych se chtěla vnucovat, tak bych tomu kamarádovi řekla, že mi vadí, že něco, co je domluvené dva týdny předem, zruší. Jenže já místo toho píšu, že má jít s tím klukem, který odjíždí do ciziny a s kterým si prý chce pokecat. Nevím, co je na tom pravdy. A když si chce jít s tím klukem, tak ať si s ním jde. Já nebudu dělat naštvanou, aby s náma šel proto, abychom nebyly naštvaný.

Stejně tak neřeknu tý kamarádce, že bych byla ráda, kdybysme to úterý strávily společně. Já jí to neřeknu, protože se nebudu vnucovat. Asi je to moje chyba a já na to doplácím... No a je mi líto, že ta jiná kamarádka je nemocná...Už proto, že taky měla lepší program a ten jeden den jsme měly dokonce SPOLEČNÝ program...Achjo... Píšu to v afektu, takže si asi zítra budu říkat, co jsem to sem kurva psala, ale já musela...

A jen tak pro upřesnění. Nejsem na nikoho naštvaná. Jsem jenom naštvaná na ten zákon schválnosti, který zas všechno totálně posral!

Fajn, tak momentálně přemýšlím o tom, jestli je lepší být optimista nebo pesimista. Vždycky si myslela, že pesimista je lepší. Asi to bude tím, že jsem se řídila tímto citátem:

A tenhle citát, vážení, je úplná blbost. Musím se tomu až smát. Nebo ono to je tak napůl pravda. Ta věta před dvojtečkou je ta blbost a ten zbytek je pravda. Nevím, co je tohle za výhodu. Když jsem si myslela, jak je výhodné být pesimistou, byla jsem opravdu hodně optimistická. Pesimista se totiž snad ani neumí pořádně radovat. Dobře, optimista často padá na hubu a je zklamán, ale pesimista se zklamává už preventivně svýma myšlenkama...

Tenhle citát se mi strašně líbil už od chvíle, kdy jsem si ho poprvé přečetla. Vlastně jsem vždycky chtěla prošlapat boty a říkala jsem si, jaký to asi musí mít pocit. Nedávno jsem si uvědomila, že se mi prošlapat boty už jednou povedlo. Fakt. Byly to takový kozačky a strašně se mi líbily. Dokonce tak, že jsem je nosila i přesto, že měly rozbitý zip a občas se mi stalo, že mi nešly sundat. Jenže když už ty díry v podrážkách byly opravdu velké a teklo mi do bot, máma mi je vyhodila. A já jsem se v tu dobu neradovala z postavení se na vlastní nohy, spíš mě to nasralo, protože ty boty byly fakt pěkný. Takže v tomhle směru asi moc optimistická nebudu.

V tomhle případě nevím, jestli jsem optimista nebo pesimista...Já totiž ráno k oknu nechodím. Ale jo, určitě bych spíš řekla to pesimistické "to už je zase ráno?!" Takže fajn, další bod pro to, že jsem pesimista.

Už nedokážu rozlišit, co je pesimistické a co optimistické. Lépe řečeno, já hlavně nedokážu rozlišit to, co je projev toho, že jsem pesimista a co projev, že jsem paranoidní. Třeba ani nejsem pesimista, jen jsem zbytečně paranoidní. Připomíná mi to, jeden výrok mé mámy. Byla jsem na koncertu a strašně tam bláznila a babičku už to nebavilo poslouchat a řekla: "Vy dvě s mámou jste úplně stejný!" A máma dodala: "A víte co je na tom nejlepší? Že jsme obě stejný jako babička!"

Jo, super! Konečně jsem našla to, co na mě aspoň trochu sedí. Já přece dokážu být optimistická. A často i jsem. Jenom pouze když jsem s někým, mluvím s ním, bavím se a zbytečně moc nepřemýšlím. Jakmile totiž jsem sama a nudím se (což je tenhle týden neustále, ale to asi víte, pokud čtete moje články - o tom dost silně pochybuju), napadají mě věci, které snad ani nejsou reálné, ale mě nenapadne nic lepšího, než se jich obávat...A to asi není pesimismem, ale tou výše zmiňovanou paranoiou.

Víte co, já stejně nevím, co jsem. Asi jsem nějakej smíchanec pesimisty a optimisty snažící se být realista. Ale co, budu se snažit, abych byla šťastná a nebyla paranoidní. A jestli se mi to bude dařit, je mi jedno, jestli jsem pesimista nebo optimista.

Já přece neposlouchám český písničky. A už vůbec neposlouchám písničky tohohle typu. Od tuctovýho člověka jakých je milión. Snažím se neposlouchat tuctový zpěváky ani v cizích jazycích, protože se mi to ani nelíbí a navíc... kde to jsme, že každý druhý americký dítě je "hvězdou"? Ale tenhle text mě dostal. Já přece vím, že ta písnička je divná a možná i trapná, ale pořád mi teď v hlavě zní...

...a mně se ta písnička líbí. Jsem magor, vím. Tohle jsem totiž poslouchala někdy ve druhé třídě. A asi před měsícem jsem doma našla to cédéčko. Asi to mám po tátovi. Když byl v mým věku, zbožňoval desky a pořád si je kupoval. Taky máme u babičky spoustu desek a pořád se plánuje, že si domů pořídíme gramofon a všechny ty desky převezeme...Doteď se tak nestalo a pochybuju, že se někdy stane. Nicméně tak, jak táta ulítával na deskách, já ulítávám na cédéčkách. Pokud zrovna nejsem na počítači nebo si nečtu, dělám cokoliv jiného a přitom poslouchám cédéčka. To byste nečekali, co? Většinou ty oblíbené, ale někdy mě tak napadne jít hrabat do těch starých a najdu něco jako tohle.

A ani nevíte, jak jsem se divila, když jsem to pustila, začala hrát tahle písnička a já si najednou začala zpívat ty slova. Nechápala jsem, jak je to možný, že něco neslyším několik let a pořád si to pamatuju. A pak jsem si vzpomněla, jak jsme vždycky jeli v autě a rodiče prostě museli pouštět tuhle písničku pořád dokola a poslouchat můj zpěv. (Fajn, to bylo ještě v době, kdy jsem si myslela, že umím zpívat.) Jenže to taky bylo v době, kdy jsem ty slova nevnímala. Proto jsem dřív poslouchala samé české písničky. Já totiž tomu textu nerozuměla. Rozuměla jsem pouze těm slovům.

Tuhle otázku si pokládám až moc často. Momentálně sice zas tak ne, ale ani nevíte, kolik hodin už mi zabralo to uvažování o tom, jak bych se asi mohla vrátit do minulosti. A přitom by mi to bylo k ničemu. Vlastně ani nevím, proč mě ten text tak zaujmul. Ale už se mi tolikrát stalo, že jsem se ptala na to proč nejde čas vrátit, už se mi tolikrát stalo, že jsem řekla něco, co jsem nechtěla. Že jsem třeba na někoho byla hnusná a přitom si to ten člověk nezasloužil. Už se mi tolikrát stalo, že jsem toho naopak řekla málo...

Už se mi tolikrát stalo, že mi v hlavě zněly věty, které mi někdo řekl a já je nechtěla poslouchat. Ale kdybych to měla nějak pozměnit, aby to odpovídalo momentálnímu stavu, tak asi Proč mi jde hlavou tenhle text... Fajn, to měl být pokus o vtip. Když už píšu o něčem takovém jako je písnička, protože kdybych měla psát o sobě, napsala bych zase něco ve smyslu, že se nudím, že za chvíli asi začnu trpět samomluvou, že se v noci vzbudím, liju do sebe minerálku a přitom čtu časopis, nebo to byly noviny? I když na takovýhle článek asi taky dojde...

Prostě mám potřebu pořád něco psát, až se toho děsím, protože tu pak bude spoustu nezajímavých článků. A vzhledem k mé potřebě pořád něco psát s tím stejně nic nenadělám. Mimochodem, ta písnička se jmenuje Kde jsi ty (překvapivé, že?). A i když se vám nebude líbit, mně se líbí. Ani nevím proč. A možná jak jsem psala na začátku, že je to tuctovej člověk jakých jsou milióny...Už si to nemyslím. Ta písnička má tak boží text a ten by nevyniknul, kdyby ten člověk neuměl zpívat. A myslím, že existuje hodně málo lidí, kteří umějí dobře zpívat.

V pátek jsem byla na klavíru. Na tom by nebylo nic neobyčejného, ale přede mnou tam byl můj bratr a vybíral si novou skladbu. A dostal nějaký Boogie. Myslím, že se to jmenuje Boogie for Jim. (Kdyby vás to zajímalo Boogie je něco takového, ale můj bratr má samozřejmě asi tak desetkrát lehčí verzi.) No a já vždycky chtěla hrát Boogie. Pokaždý někdo nějaké to Boogie hrál na koncertě, pokaždé na konci a s bubnama a já se na to pokaždé těšila. Ale nikdy jsem to nehrála a najednou přijde bratr s tím, že to bude hrát on?

Ptala jsem se učitelky, jestli to náhodou někdy nehrála Karin. A ona řekla něco ve smyslu: "Jo, tak hrála jiný Boogie a hrála ho krásně. Tu už jsem taky neslyšela asi půl roku." Abyste rozuměli. Karin je holka, která se mnou chodí na klavír. Akorát je asi o dva ročníky výš. Vždycky pro mě byla jakýsi vzor, protože ona byla jediná, kdo byl v naší klavírní třídě starší než já. A ona hrála fakt krásně. Ještě v září jsme měli koncert na cembalo a ona tam hrála úplně božsky. Byla tam za "hvězdu večera" (až na to, že to nebylo večer, ale odpoledne). Jenže někdy krátce poté se jí něco stalo s rukou a ona teď hrát nemůže. Teda podle toho, co jsem já slyšela. Má nějaký nervy zkažený, nebo co.

A ona hrála fakt dobře. Myslím, že jí to i fakt bavilo. Někdy asi před půlrokem jsem se s ní bavila a ona říkala, že jí doktoři řekli, že by bylo lepší, kdyby s tím úplně sekla. Jako ÚPLNĚ!!! Přestat s klavírem! Přestat s něčím, co dělá devět let, baví jí to a je v tom dobrá. Tohle prostě nemůže nikdo myslet vážně. To ten život nemůže myslet vážně. Přece není možné aby se jí v jejím věku stalo něco s nervama v ruce a nešlo to napravit a ona už nemohla hrát!

Achjo, přijde mi to strašně nefér. Jaktože se může během měsíce všechno změnit a vy můžete přestat dělat to, co chcete a to co vás baví? A já si tu stěžuju na to, že mi mají zítra vyndavat osmičky. Jsem fakt neuvěřitelný pako! Co jsou oproti tomuhle osmičky?

Všechno je strašně pomíjivý. Až tak, že mě to děsí. Vlastně celý život je pomíjivý. Když je člověku dvacet, je mladej. Ale všechno to uběhlo tak rychle, že ani neví, jak se to stalo, že mu je těch dvacet. No a za dalších dvacet je mu čtyřicet, to už se moc za mladýho považovat nedá. A pak mu je šedesát, to už je starej a bůh ví jestli se vůbec dožije osmdesáti.

Co si asi tak člověk může říct na své dvacáté narozeniny? Třeba: "Kurva, čtvrt života v háji a já sem zatim udělal velký hovno." A některý lidi si tohle řeknou ve čtyřiceti a v šedesáti, až na to, že jednou to bude polovina života a jednou třičtvrtina života. A nevím, co z toho ty lidi budou mít, že si to řeknou. To je stejné jako se vším. Každý rok si říkám, že ten příští něco fakt udělám. Že dokážu něco, na co pak budu pyšná. No a pak si za rok říkám: "Co jsem celej ten rok dělala, vždyť se nic nestalo..." A funguje to na stejném principu, jako když si po každém testu z francouzštiny říkám, že se ty slovíčka začnu učit. A myslíte, že jsem se je vážně začala učit? (Mimochodem, včera jsem si říkala, jak se je dneska budu učit a víte, co jsem dělala? Celý den jsem ležela v posteli a četla si knížku.)

Ten článek mi zas utekl nějak úplně jinam než jsem chtěla. Vlastně ani nevím, jestli ty kecy, co jsem psala v minulých dvou odstavcích jsou pravda. Když to po sobě čtu, nepřijde mi to tak. Přijde mi to jako nějaký kecy blbýho pesimisty a to já už přece nejsem a ani nechci být.

Možná to bude tím, že jsem teď už strašně dlouho nemluvila s lidma, s kterýma bych mluvit chtěla a asi mi to trochu leze na mozek. A jediný člověk, který tu ještě zůstal a s kterým bych si chtěla psát teď nemá čas, protože hraje s kamarádama. A asi se na mě i naštval, protože jsem před ním obhajovala člověka, o kterým řekl, že "je to nespravedliva pica". Já vlastně tu "nespravedlivou picu" ani tolik neznám a je mi upřímně úplně někde, ale nedokážu říct "jo je to kráva," když mě ta osoba nenaštve. A často na to doplácím, protože většinou to je to, co ti lidé potřebují a chtějí slyšet.

Jenom jsem chtěla, aby z toho článku nějak vyplynulo, že by si lidi měli vážit toho, co můžou dělat a dělat hlavně to, co je baví. Protože toho času není zas tolik, abychom dělali zbytečné věci. (Jo a prosím nenamítejte mi tu, že kvůli tomuhle nechcete chodit do školy, protože já tyhle kecy fakt nesnáším a pro mě za mě klidně si do tý školy nechoďte. Vy budete hloupí.)

Opravdu nevím, co bych měla psát o barvách. Jenže já vůbec nevím, co bych měla psát, takže každé téma, které je mi nabídnuto chci nějak pojmout. Nechápu, proč bych měla číst články o tom, jaká je čí oblíbená barva a už vůbec nechápu, proč bych je měla psát. Barvy jsou pěkné všechny. A jestli někdo má potřebu říkat, jak je růžová trapná a černá in, tak ho nechápu. Ty barvy mají obě kouzlo. Někdo chodí oblečený v černém, někdo je celý růžový. Vypatlanej může bejt člověk v černý stejně jako ten v růžový.

No, ale to je jedno. Jak jste asi pochopili, našla jsem inspiraci v jedné písničce, která má ve svém názvu slovo colors. Jmenuje se True Colors. Písniček s tímhle názvem je asi hodně, co jsem se tak koukala, ale já myslím tu od Cyndi Lauper. Tu, co přezpíval Phil Collins. Je to jedna z těch písniček, které můj táta pouštěl, když jsem byla malá a které si prostě pamatuju a miluju je.

Mně osobně se víc líbí ta verze od Phila Collinse. Já vím, že to je nějakej chlap, co přezpíval známou písničku a teď si na tom staví slávu, ale já tuhle verzi slyšela první. Poslouchám jí často, když si třeba píšu deník, protože jí mám na cédéčku a už jsem se s ní tak nějak sžila. Nepochybuju o tom, že Cyndi Lauper je výborná zpěvačka, možná lepší než Phil Collins. Třeba Girls just want to have fun je báječná písnička, ale Collinsova verze True Colors mě prostě oslovila víc.

Ale já tu nechci psát o Collinsovi. Zpívat umí, ale mně se líbí ta písnička. A on jí nenapsal. I když ani nevím, kdo jí napsal, on to určitě nebyl. Já osobně poslouchám úplně jiný styl hudby, než je Phil Collins. Miluju řvavý písničky, jako mají Linkin Park, Rise Against a Avenged Sevenfold. No, ale zas odbíhám od tématu. Takže...ten text k True Colors je skvělej!

Zažila jsem super víkend. Vážně, patřil mezi ty nejlepší vůbec. V sobotu ráno jsem šla na Pyžamovou jízdu metrem. Bylo to neuvěřitelně vtipné a ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem tam šla. Potkala jsem zase dalšího bratrancovýho kámoše. No, proč je většina jeho kamarádů tak bláznivě divná? Tenhle člověk má vlasy dlouhé skoro jako Jane a to už je co říct. Obzvlášť když je to kluk. No, ale tak nebudu sem psát o bratrancově kamarádovi, i když je to blázen, má dlouhé vlasy a nosí minimálně podivné brýle.

Potom jsem se odpoledne koukala na film, který jsem se vlastně ani koukat nechtěla, ale strašně mě zaujal a pobavil. I když mě neustále rušil bratr, ať ho pustím k televizi. A večer jsem mohla do noci kecat zase s výše zmiňovaným bratrancem. A celou neděli jsem byla na návštěvě u rodiny, která mě vážně fascinuje. Asi bych chtěla mít jednou takovou nějakou rodinu, až budu dospělá.

Jenže víkend je u konce a já se konečně dostávám k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát. Nikdo tu není! No, dobře, to bych zase lhala. Samozřejmě, že tu někdo je. Samozřejmě, že mám v chatu na facebooku online 52 "přátel", ale z nich bych si chtěla psát asi jenom s třemi. Jde prostě o to, že všichni lidi ze školy, s kterýma se nějak víc bavím odjeli do Anglie. Teda až na dva, ale ani jeden z nich nechodí k nám do třídy.

No, takže já se nudím už dneska a nevím, co budu zítra dělat v tý škole. Jasně, asi se tam s někým bavit budu, ale budou mi chybět tamty lidi. Zrovna, když máme dějepis a profesor bude zkoušet. Já už zkoušená byla, takže bych mohla kecat s těma lidma. Kdyby tam byli, samozřejmě.

A pořád musím dokola poslouchat jednu písničku. Já vím, je divná. Asi se vám ani nebude líbit, ale mně se líbí. Fascinuje mě ten klip. To pomalovaný tělo. A ten text se mi taky líbí. Vlastně přesně nevím, jak byl myšlen ani co má znamenat, ale právě to mě na tom fascinuje. Můžu si domyslet, co tím bylo myšleno a můžu u ní přemýšlet.

Už všech písniček se totiž nedá přemýšlet. A já v poslední době prostě přemýšlet potřebuju. Jasně, já vím, že přemýšlet potřebuje každý, protože jinak by naše existence nebyla možná, ale já to myslím trochu jinak. Prostě se toho v poslední době děje hodně a na mě je toho moc. Možná je v něčem trochu fajn, že odjeli, protože teď budu moct sedět doma a přemýšlet. I když stejně není to dobře, že odjeli! Ve středu jdu zase na vyndavání osmiček. Takže budu zase doma s napuchlou pusou a budu přemýšlet o všech věcech a budu se užírat...No, super představa. Aspoň si ujasním všechno, co si ujasnit potřebuju (Haha, jako kdybych snad věřila tomu, že si to vážně ujasním.)

Já si totiž nikdy neujasním nic. Já totiž nikdy nevím, co chci. A to je smůla. I když tak obrazně vím, co chci. Jen nevím, jestli to doopravdy chci, nebo si to jenom namlouvám...no a to je pak těžký. Prostě jsem paranoidní a do toho ještě tohle. A možná v tom budou chyby, já to po sobě už nečtu, protože to jsou prostě jenom neuspořádaný myšlenky, který nestíhám uspořádat, protože chci jít spát.

Vlastně je to už celkem dávno, co jsem napsala tuhle "povídku". Teda původně to je vypravování do školy. Domácí slohová práce. Ale když si to četla moje máma (češtinářka), tak mi řekla, že už je to skoro jako povídka. Nevím, jestli je to dobré, ale mně se to líbí. Vlastně ani nevím, jakou známku z toho dostanu. Když jsem viděla ta témata, byla jsem si téměř jistá, že na to nebudu schopná napsat nic, co se mi bude aspoň trochu líbit. Kupodivu se mi to povedlo. Ale jen díky tomu, že mi s tím příběhem pomohla jistá osoba, které patří můj dík :)

Seděla jsem na lavičce a koukala jsem na to, jak má matka v dost odvážném tričku a otec se zarostlou tváří prodávají. Nesnášela jsem to. Bylo to děsné, dívat se, jak ničí slušné lidi. Řekli jim: "Jen to zkus" a postupně z nich vymámili všechny peníze a pak i duši. Vypadali u toho jako dva trhani a přitom byli tak bohatí. Oni nebyli závislí. Pouze si na to hráli před zákazníky, ale ve skutečnosti ani nevěděli, jak to chutná a co potom cítí. Mně to také nikdy nedovolili. A lákalo mě to vždycky. Říkali, že si přece nebudu ničit život. Stačí, že si ho ničí jiní.

Vlastně nevím, proč jsem sem vždycky chodila. Možná proto, že sem chodila má sestra July a já jí chtěla být na blízku. Už jsme nebyly malé, ale já stejně pořád cítila potřebu starat se o ní - typická starší sestra. A proto jsem si nemohla nevšimnout, jak se pořád kouká tím směrem. Většinou byli někde poblíž. Nevím, jestli to dělali naschvál, ale vždycky, když jsme někde měli hodně zákazníků, objevili se tam. Ale July nezajímali oni. Její oči vždycky zakotvily na Romanovi. A když se zrovna nedívala, on po ní také nesměle pokukoval.

Nedalo mi to. Musela jsem jim napomoct. Jednoho odpoledne jsem napsala dva vzkazy. Jeden dala své sestře a druhý svému nejlepšímu kamarádovi, který Romana náhodou znal. Na obou lístečcích bylo napsáno to samé: "Přijď v pět hodin ke kašně. Těším se."

Neočekávala jsem, že to bude mít nějaký výsledek. Myslela jsem si, že tam přijdou, budou se na sebe chvilku usmívat a pak se rozejdou domů. Opravdu mě udivilo, když jsem přišla domů a July už mě tahala na naše tajné místo na půdě, kde si už od mala sdělujeme všechna svá tajemství. "No a potom jsem přišla domů, šla k houpačce, začala psát deník, ale najednou se nade mnou objevil stín. Bála jsem se, že to je táta, ale byl to Roman. Miluje mě! Chápeš to? Říkal, že moje oči svítí jako kino v noci!" vyprávěla mi. Musela jsem se smát. Prý kino, to se moc nepředvedl. Ale July mluvila dál: "Nikdy jsem netušila, že pusa od někoho, koho miluješ je tak sladká. Ještě teď se cítím, jako kdybych snědla velikou bonboniéru. Jakobych měla cukr na rtech." Bylo to tak roztomilé. Jenže to jsem ještě netušila, jak to dopadne.

Pár dní mi kamarád ve škole posílal vzkazy pro July od Romana. Byly to takové malé růžové papírky. Ty, co se lepí do diáře, když na něco nechcete zapomenout. A nějakou dobu to opravdu fungovalo. Do té doby, než mi jednou vytrhl růžovou věc z ruky otec. Začal předčítat nahlas: "Moc se mi stýská milá July. V noci nemůžu spát, protože myslím na Tebe a ve dne nemůžu dělat nic, protože jsem unavený. Jen škoda, že se naše rodiny tak nenávidí. Miluju Tě, Tvůj Roman."

To, co následovalo bezprostředně potom vám radši ani říkat nebudu. Otec řval, rval si vlasy, nadával July, matce, že neumí vychovat dítě a nadával mně, protože jsem mladší sestru neohlídala. Přišlo mi to komické, vždyť já to vlastně celé způsobila. Výsledkem toho bylo, že July nesměla ani na krok z domu a já musela být s ní. Asi si myslel, že já budu dodržovat jeho pravidla a nepomůžu lásce.

Ještě tu noc jsem pomohla July vyplížit se z domu, aby mohla na schůzku s Romanem. Ten den mi July řekla akorát tolik, že vymysleli plán a že ho co nejdřív provedou. Ale nestihli si ho říct celý. Před usnutím mi špitla: "Říkal, že nikdo neví, jak to skončí. Pak mě políbil a odešel."

Pár dní se nic nedělo. July s Romanem se nestýkali, protože otec nasadil svého bodyguarda na ochranu sestry. Jednoho dne, přesně týden od jejich posledního setkání k nám do domu vběhl můj kamarád ze školy. Divila jsem se. Nechápala jsem, co tu dělá, protože k nám nikdy nikdo nechodil. Všichni se k nám báli, protože náš dům byl považován za "feťácké doupě". Věděla jsem, že se něco stalo a July to věděla také. "Roman se předávkoval a..." začal, ale nikdo ho dál neposlouchal. July běžela a já šla za ní.

Nevěděla, jsem kam se chce dostat. Pořád mi něco říkalo, že jde k Waltům, ale nechtěla jsem si to připustit. Waltovi byli ti třetí. My, Romanovi rodiče a Waltovi jsme byli tři rodiny feťáků. Jediný rozdíl mezi Waltovými byl, že u nich fetovali všichni. Neprodávali čisté drogy, vždycky do toho zamíchali všechno možné, jen aby co nejvíc vydělali.

Když jsme přiběhly před Waltův dům, uviděly jsme Romana. Ještě řekl: "Dali mi do toho svinstvo," a už byl v bezvědomí. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem udělala to nejhorší, co jsem mohla. Slíbila jsem July, že přivedu pomoc a šla ji hledat.

Vrátila jsem se tam asi po dvaceti minutách a jediné, co tam našla byl Julyin deník otevřený na místě, kde stálo: "Milá Gee, ten plán, který jsme si domlouvali, nevyšel. Chtěli jsme vyzkoušet drogy, začít je prodávat a ukázat rodičům, že spolu dokážeme vše. Nikdo nemohl tušit, že Waltovi dají Romanovi špatné drogy. Nechci bez něj žít. Doufám, že budeš mít šťastnější život, než já. Tvá July." Slzy mi kapaly na papír, až se inkoust rozpíjel. July tam ležela v kaluži vlastní krve, která tryskala z jejího krku. Vedle jsem objevila nůž. Ten, který jsem jí dala k narozeninám.

Rodiče přiběhli pozdě. Nikdo už July a Romanovi nemohl pomoct. Ale myslím, že jestli existuje nebe, jsou tam spolu. A můžou být jedině šťastní, protože doopravdy něco dokázali. Waltovi zkrachovali, jestli se to tak dá říct. Naše rodiny se konečně po těch letech zápolení spojily a vytěsnily Waltovi z trhu. Nemám radost z toho, co mí rodiče dělají, ale jsem ráda za to, co udělali po Julyině smrti. A Roman měl pravdu, když říkal, že nikdo neví, jak to skončí.

Poslední dobou se pozastavuju nad spoustou věcí, které absolutně nechápu. Jo, uznávám, že jsem nechápavá. Nemyslím si, že všechno na světě musí mít logiku, protože vím, že všechno logické nebude, ani kdybych se třeba na hlavu stavěla, ale štvou mě ty rádoby logické věci, které nakonec nikdo nechápe. Nebo spíš, proč lidé dělají věci, který jsou jim úplně k ničemu?

Třeba včera. Šla jsem domů. Byly dvě hodiny odpoledne, svítilo sluníčko. A co to nevidím. Všechny lampy v naší ulici svítí jakokdyby byla nejhlubší tma. Fajn, mění se čas, aby se ušetřila elektřina (i když v dnešní době je už rozdíl tak minimální, že ani nevím, jestli se vyplatí), pořád nám tu elektřinu zdražují, protože je jí málo a výroba je náročná. Dobře, já jim to neberu, všechno tohle je v pořádku, když je to potřeba a jinak to asi nebude, protože všeho je potřeba víc a víc, takže je logické, že některé věci se stanou nedostatkovým zbožím. Ale proč teda kurva jsou naplno rozsvíceny všechny lampy dvě hodiny po poledni?!

Já vím, že mi to může být jedno. A mně to vlastně jedno je, jenom mám dneska takovou náladu, že mě všechno rozčiluje, takže si přece musím postěžovat. Jo, jen tak mimochodem, když jsem se podívala v pět hodin z okna, tak ty lampy pořád svítily. Já už se tu doopravdy nedivím ničemu. Na všem se musí šetřit a pak svítěj lampy ve dne.

Ale zas je pravda, že ještě můžu být ráda. Ty lampy sice svítí ve dne, ale většinou i v noci, takže se mi nemůže stát, že bych šla úplně po tmě. Až zase uslyším někde v rádiu větu Cena elektřiny půjde nahoru, nebo něco podobného, budu si v duchu znovu klást otázku Ale proč teda kurva jsou naplno rozsvíceny všechny lampy dvě hodiny po poledni?!

Achjo, já jsem v poslední době fakt dost mimo. Mám pořád jenom špatný nálady a pak mě naštve i taková blbost, jako jsou lampy svítící ve dne. Je to divný. Těšila jsem se na jaro. Jaro je přece období dobrých nálad. Teda myslela jsem si to. Teď už je konečně jaro a mně nepřijde, že by se moje nálady nějak změnily k lepšímu. Kdybyste se mě zeptali, jestli se změnily k horšímu, přikývla bych vám. Jenže to je asi taky kvůli tomu, jak jsem paranoidní...ale o tom asi až příště. To je totiž na dlouho.

Takže se zase pokouším napsat něco na téma týdne. Nevím, jestli to je nejlepší nápad, ale zkusím to, no. Jen tak na začátek, co to vlastně je to peklo? Předpokládám, že je to jenom pojem, který si každý zařadí někam jinam. Někdo třeba nechce do nebe, ale chce do pekla. Jenže to jsou většinou takoví ti lidé, kteří jsou si absolutně jistí tím, že žádné peklo neexistuje!

Vlastně taky moc nevěřím v to, že by nějaký peklo bylo. Nejde o to, že bych se tím nějak zabývala, nebo vyloženě tvrdila, že peklo neexistuje, ale myslím si, že není. Proč by taky mělo být? No, třeba to někdy zjistím. Je tu ale jistá věc, kterou vážně nechápu. Proč je nebe to dobré a peklo to špatné? Nechápu to. Podle toho, co se říká, je v pekle teplo a v nebi asi bude zima. Peklo je někde pod zemí a nebe vysoko někde v mracích. V pekle nemusíte dbát na pořádek, ale v nebi se určitě bojíte si sednout, abyste náhodou někde nezanechali trošičku prachu. Potom tedy nechápu, jaká je výhoda nebe...

Fajn, v nebi jsou samí dobří lidé...Když budeš hodnej, dostaneš se do nebe a jinak budeš za trest v pekle! Aha, takže jen tak pro zajímavost, peklo praská v pantech, protože se tam všichni ti zlobiví nemůžou vejít a nebe zeje prázdnotou. Takže je vážně odměna jít do nebe, kde je nuda a nikdo tam není? No, asi to nemůžu moc takhle posuzovat, protože jestli je pravda, že vás v pekle usmaží nějaký čert zaživa, tak to asi nebude tak bezva.

No, ale tohle všechno jsou jenom pojmy...nic jiného. Peklo se asi nedá nijak definovat. Ale myslím, že každý má své peklo. Pro někoho to může být škola, která je pro jiného nebem. Někdo nemá rád špenát, proto je pro něj špenát k obědu peklo. Ale v tomto případě je ta věta Když budeš hodnej, dostaneš se do nebe a jinak budeš za trest v pekle! pravdivá. Zase se mi to spojilo s tím, že všechno v životě se vám vrací. Sice možná nepůjdete po smrti k čertům otročit, ale určitě se vám stane něco, co je pro vás peklem.

Horší je, když někdo tvrdí, že jeho život je peklo. Už jste určitě někdy slyšeli tu větu: To není život, to je peklo! V tom případě nevím, jak to bude fungovat. Jakože když budete celý život hodní a budete plnit všem jejich přání, tak nakonec umřete za odměnu, abyste se dostali z toho pekla, kterým je život?

V tomhle případě by se mi vysvětlilo to, že těm největším sviním vždycky všechno projde a těm hodnějším ne. Třeba je v tomhle ukryt ten klíč nespravedlnosti ("spravedlnosti") života. Pokud je život vážně peklem, tak lidé, kteří se chovají správně (tedy správně v rámci možností, protože kdo se tu ještě chová správně? Popřípadě, co je správně?) vlastně umírají dřív za odměnu a ti zlí jsou tu dlouho a otravujou všechny okolo. Je to divné... A asi je to blbost.

No, každopádně pořád nevím, co je to peklo. I když jsem nad tím přemýšlela celkem dlouho. A zajímalo by mě, jestli až odsud odejdu, tak se dostanu do nebe nebo do pekla, ale zas ne tolik, abych se na to těšila.

V poslední době mě už začíná "mírně" iritovat to, že ať jdu na jakoukoliv stránku vidím tam "To se mi líbí". Všechno je až nechutně propojený s facebookem. Jasně, účet na facebooku mám jako asi každý z mé generace v této době, ale nepatřím mezi ty, kteří by tam pořád museli něco psát. Kteří by museli přeposílat a kopírovat si do statusů trapné věci typu "Jestli mě máš rád, dej líbí se mi". Kdybych si tam už chtěla něco takového napsat, napsala bych "Jestli mě máš rád, nedávej líbí se mi, ale až mě potkáš řekni mi to a chovej se ke mně podle toho".

Přijde mi, že facebook nás strašně omezuje a ubírá nám různé možnosti. Zbytečně žijeme v jakési iluzi, do které se ponořujeme po zapnutí počítače a věříme, že je reálná. Je to celkem smutný. Rodiče některých dětí by se asi divili, kolik podle facebooku mají dalších dětí popřípadě vnoučat. Ti lidé, kteří mají na facebooku asi padesát sester, třicet bratrů a deset dětí fakt nechápu. Jenže zkuste jim to říct. Okomentujete jim nějak negativně příspěvek a hned na vás spustí tlupa jejich "sourozenců".

A má to nějaký smysl? Proč pořád sedíme u počítače místo abychom ve škole sebrali odvahu a řekli to tomu člověku osobně. Spousta lidí se na facebooku tváří jako nejlepší kamarádi a pak si vás ve škole ani nevšimnou. Opakuju se: Je to smutný.

Já bych třeba dost věcí nedokázala říct lidem do obličeje... To je právě ta největší lež, kterou jsem si kdy řekla. Samozřejmě, že bych dokázala říct všechno, co bych chtěla. Ale proč bych to dělala, když to můžu napsat na facebooku? Teď nedávno jsem něco jednomu člověku řekla do očí. A bylo to fakt těžký. Asi desetkrát jsem začínala to říkat a po pár slovech jsem se zasekla a dál to nešlo. Když si to teď uvědomím, kdybych to měla napsat přes chat, jenom bych to naťukala a bylo by to. Ale nemělo by to žádný význam.

Vlastně pořád nevím, jestli to bylo správně, že jsem to řekla. Nejsem si tím jistá a asi nikdy nebudu, snad to někdy zjistím. Ale rozhodně si jsem jistá správností toho, že jsem to řekla osobně. Bylo to těžší, ale kdybych to napsala, ten člověk by si možná ani neuvědomil, co jsem mu řekla. Respektive napsala.

No, možná tohle je ten největší problém všech sociálních sítí a obecně všech chatů. Když někomu něco napíšete, on si vůbec neuvědomí, že to, co jste mu právě napsali bylo důležité a co hůř...vy si to neuvědomíte taky. Kolikrát už se mi tohle stalo. Vlastně veškerý moje vztahy skoncovali vinou facebooku. I když je zase pravda, že těch vztahů nebylo moc.

A stejně mě to prostě štve. Štve mě, že jsem tak trochu závislá na něčem, co mi vlastně vadí. A štve mě, že trávím spoustu času na stránce, o který si myslím, že je stupidní... I když, já už ten facebook mám v poslední době otevřený jen tak ze zvyku a ani na něj moc nekoukám. Myslím, že věta Měl jsem pěkný život, dokud nepřišel nějakej magor a neřekl mi, ať si založim facebook! kterou jsem někde viděla, je celkem výstižná. A zas je pravda, že s některýma lidma se bavím díky facebooku a za to jsem ráda.

Jo a mimochodem, ani nevíte, jak jsem byla ráda, když mi ten dotyčný pak večer, když jsme si psali, napsal, že to dořešíme až v pondělí ve škole, protože je lepší to řešit osobně.

Spousta lidí obdivuje nějaké zpěváky, herce nebo jiné známé osobnosti. Většinou jsou to osoby stejného pohlaví a měli by být něčím výjimeční. Já obdivuju někoho, kdo je vlastně úplně neznámý (jasně, já ho znám a nejsem sama, ale...víte, jak to myslím). A ani není stejného pohlaví jako já. Je to on...a vlastně asi ni není ničím výjimečný, i když já si myslím, že je.

Je to můj bratranec. Možná vám to bude znít divně, ale kdybyste ho znali, pochopili byste mě. Když tak slyším stížnosti mých kamarádů na to, jak mají malé uječené bratrance, tak jsem opravdu nadevše vděčná osudu za to, že můj bratranec není malý a není ani uječený. Je starší než já, i když zas ne o tolik, abychom se nemohli normálně bavit.

Achjo, chtěla bych být jako on. Chtěla bych nebýt tak strašně stydlivá, jak jsem a chtěla bych mít jeho odvahu. Chtěla bych umět otevřeně všem říct, co si myslím, ze všeho nedělat takovou vědu... nebýt tak paranoidní. Jenže tohle už se ani tak netýká mého bratrance, ale spíš toho jaká bych chtěla být a já i když bych na sobě chtěla spoustu věcí vylepšit, tak jsem ráda, že jsem taková jaká jsem a nechtěla bych být jiná.

Jenom prostě...nikdy mi to tak nepřišlo, ale teď si uvědomuju, jak strašně jsem na něm závislá. Já vím, zní to divně. Lidi jsou závislí na všem možným...na alkoholu, cigaretách, čokoládě...Já jsem závislá pouze na jiných lidech a na žvýkačkách. Každopádně vždy, když se mi stane něco špatného nebo dobrého, svěřuju to bratrancovi. Když potřebuju poradit, ptám se jeho... Přesně to vystihuje to, že když jsem předevčírem měla děsně špatnou náladu, až jsem brečela, volala jsem jemu.

Tenhle vztah, který mám s ním, to je přesně ten vztah, který jsem chtěla mít se starším bratrem. S tím, co ho nemám. Jenže už mi došlo, že takovýho bratra bych nikdy neměla...je to blbost. Měla bych možná bratra, který by si ze mě dělal srandu, smál se mi se svýma kamarádama a byla bych pro něj ta "malá holka". A proto je asi lepší, že mám bratrance.

Když jsem byla malá, tvrdila jsem, že až budu dospělá, vezmu si ho. To byla dobrá blbost a samozřejmě už to neplánuju (:D)... ale už když jsem byla malá, měla jsem ho ráda. Často s oblibou říkám, že on je jediný člověk, který mě doopravdy zná. Jo, mám kamarády, kteří mě znají opravdu hodně, ale ty mě znají jenom z jedný strany. On mě zná i tak, jak se chovám, když jsem doma. On ví, jak se chovám, když jsem s ním tři týdny v kuse. Je to rozdíl...

Vážím si ho...strašně! A myslím, že nejsem sama. Kdyby to nebyl můj bratranec, přála bych si, aby to byl můj kamarád...Ale to asi mimojiné je také, ne?