Lusknu prsty a je to pryč...

14. dubna 2011 v 20:51 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
V pátek jsem byla na klavíru. Na tom by nebylo nic neobyčejného, ale přede mnou tam byl můj bratr a vybíral si novou skladbu. A dostal nějaký Boogie. Myslím, že se to jmenuje Boogie for Jim. (Kdyby vás to zajímalo Boogie je něco takového, ale můj bratr má samozřejmě asi tak desetkrát lehčí verzi.) No a já vždycky chtěla hrát Boogie. Pokaždý někdo nějaké to Boogie hrál na koncertě, pokaždé na konci a s bubnama a já se na to pokaždé těšila. Ale nikdy jsem to nehrála a najednou přijde bratr s tím, že to bude hrát on?

Ptala jsem se učitelky, jestli to náhodou někdy nehrála Karin. A ona řekla něco ve smyslu: "Jo, tak hrála jiný Boogie a hrála ho krásně. Tu už jsem taky neslyšela asi půl roku." Abyste rozuměli. Karin je holka, která se mnou chodí na klavír. Akorát je asi o dva ročníky výš. Vždycky pro mě byla jakýsi vzor, protože ona byla jediná, kdo byl v naší klavírní třídě starší než já. A ona hrála fakt krásně. Ještě v září jsme měli koncert na cembalo a ona tam hrála úplně božsky. Byla tam za "hvězdu večera" (až na to, že to nebylo večer, ale odpoledne). Jenže někdy krátce poté se jí něco stalo s rukou a ona teď hrát nemůže. Teda podle toho, co jsem já slyšela. Má nějaký nervy zkažený, nebo co.

A ona hrála fakt dobře. Myslím, že jí to i fakt bavilo. Někdy asi před půlrokem jsem se s ní bavila a ona říkala, že jí doktoři řekli, že by bylo lepší, kdyby s tím úplně sekla. Jako ÚPLNĚ!!! Přestat s klavírem! Přestat s něčím, co dělá devět let, baví jí to a je v tom dobrá. Tohle prostě nemůže nikdo myslet vážně. To ten život nemůže myslet vážně. Přece není možné aby se jí v jejím věku stalo něco s nervama v ruce a nešlo to napravit a ona už nemohla hrát!

Achjo, přijde mi to strašně nefér. Jaktože se může během měsíce všechno změnit a vy můžete přestat dělat to, co chcete a to co vás baví? A já si tu stěžuju na to, že mi mají zítra vyndavat osmičky. Jsem fakt neuvěřitelný pako! Co jsou oproti tomuhle osmičky?

Všechno je strašně pomíjivý. Až tak, že mě to děsí. Vlastně celý život je pomíjivý. Když je člověku dvacet, je mladej. Ale všechno to uběhlo tak rychle, že ani neví, jak se to stalo, že mu je těch dvacet. No a za dalších dvacet je mu čtyřicet, to už se moc za mladýho považovat nedá. A pak mu je šedesát, to už je starej a bůh ví jestli se vůbec dožije osmdesáti.

Co si asi tak člověk může říct na své dvacáté narozeniny? Třeba: "Kurva, čtvrt života v háji a já sem zatim udělal velký hovno." A některý lidi si tohle řeknou ve čtyřiceti a v šedesáti, až na to, že jednou to bude polovina života a jednou třičtvrtina života. A nevím, co z toho ty lidi budou mít, že si to řeknou. To je stejné jako se vším. Každý rok si říkám, že ten příští něco fakt udělám. Že dokážu něco, na co pak budu pyšná. No a pak si za rok říkám: "Co jsem celej ten rok dělala, vždyť se nic nestalo..." A funguje to na stejném principu, jako když si po každém testu z francouzštiny říkám, že se ty slovíčka začnu učit. A myslíte, že jsem se je vážně začala učit? (Mimochodem, včera jsem si říkala, jak se je dneska budu učit a víte, co jsem dělala? Celý den jsem ležela v posteli a četla si knížku.)

Ten článek mi zas utekl nějak úplně jinam než jsem chtěla. Vlastně ani nevím, jestli ty kecy, co jsem psala v minulých dvou odstavcích jsou pravda. Když to po sobě čtu, nepřijde mi to tak. Přijde mi to jako nějaký kecy blbýho pesimisty a to já už přece nejsem a ani nechci být.

Možná to bude tím, že jsem teď už strašně dlouho nemluvila s lidma, s kterýma bych mluvit chtěla a asi mi to trochu leze na mozek. A jediný člověk, který tu ještě zůstal a s kterým bych si chtěla psát teď nemá čas, protože hraje s kamarádama. A asi se na mě i naštval, protože jsem před ním obhajovala člověka, o kterým řekl, že "je to nespravedliva pica". Já vlastně tu "nespravedlivou picu" ani tolik neznám a je mi upřímně úplně někde, ale nedokážu říct "jo je to kráva," když mě ta osoba nenaštve. A často na to doplácím, protože většinou to je to, co ti lidé potřebují a chtějí slyšet.

Jenom jsem chtěla, aby z toho článku nějak vyplynulo, že by si lidi měli vážit toho, co můžou dělat a dělat hlavně to, co je baví. Protože toho času není zas tolik, abychom dělali zbytečné věci. (Jo a prosím nenamítejte mi tu, že kvůli tomuhle nechcete chodit do školy, protože já tyhle kecy fakt nesnáším a pro mě za mě klidně si do tý školy nechoďte. Vy budete hloupí.)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 monnstar monnstar | Web | 14. dubna 2011 v 21:51 | Reagovat

díky za přečtení . já vim,písmo sem už zvětšila .prvně sem totiž nevěděla jak to bude vypadat

2 Jane Jane | Web | 14. dubna 2011 v 22:03 | Reagovat

A co kdyby chtěli dělat co je baví a něco/někdo jim v tom brání?... Např. by chtěli hrát na kytaru, ale nemají na ní peníze?

3 Monn Star Monn Star | Web | 14. dubna 2011 v 22:12 | Reagovat

promin překlepla jsem se v adrese blogu :D

4 Meggy Meggy | Web | 14. dubna 2011 v 22:20 | Reagovat

[2]: No, to je právě to, že si lidi mají vážit toho, co MŮŽOU dělat. A když chtěj fakt hodně hrát na kytaru, tak si na ní ty peníze musej nějak našetřit..i když to je asi těžký.

5 Jane Jane | Web | 18. dubna 2011 v 16:53 | Reagovat

[4]: Tak přitvrdíme... Když mu to rodiče nechtěj dovolit?

6 Ophelia Ophelia | Web | 18. dubna 2011 v 17:59 | Reagovat

Přijde mi, že když někdo chce něco opravdu dělat, tak to dělá... Tím samozřejmě nenarážim na Karin :)

7 Meggy Meggy | Web | 18. dubna 2011 v 17:59 | Reagovat

[5]: V tom případě...nevím. Maximálně může shánět peníze a pak přijít domů z kytarou. Nepředpokládám, že by jí zničili, aby nemohl hrát.

8 Meggy Meggy | Web | 18. dubna 2011 v 18:10 | Reagovat

[6]: Já si taky myslím...teda ne ve všech případech. Někdy to nejde, jako třeba u Karin...Ale většinou snad jo. Pokud jen trochu může.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama