Romeo a Julie tak trochu jinak

8. dubna 2011 v 18:09 | Meggy |  Výplody mé fantazie
Vlastně je to už celkem dávno, co jsem napsala tuhle "povídku". Teda původně to je vypravování do školy. Domácí slohová práce. Ale když si to četla moje máma (češtinářka), tak mi řekla, že už je to skoro jako povídka. Nevím, jestli je to dobré, ale mně se to líbí. Vlastně ani nevím, jakou známku z toho dostanu. Když jsem viděla ta témata, byla jsem si téměř jistá, že na to nebudu schopná napsat nic, co se mi bude aspoň trochu líbit. Kupodivu se mi to povedlo. Ale jen díky tomu, že mi s tím příběhem pomohla jistá osoba, které patří můj dík :)

Seděla jsem na lavičce a koukala jsem na to, jak má matka v dost odvážném tričku a otec se zarostlou tváří prodávají. Nesnášela jsem to. Bylo to děsné, dívat se, jak ničí slušné lidi. Řekli jim: "Jen to zkus" a postupně z nich vymámili všechny peníze a pak i duši. Vypadali u toho jako dva trhani a přitom byli tak bohatí. Oni nebyli závislí. Pouze si na to hráli před zákazníky, ale ve skutečnosti ani nevěděli, jak to chutná a co potom cítí. Mně to také nikdy nedovolili. A lákalo mě to vždycky. Říkali, že si přece nebudu ničit život. Stačí, že si ho ničí jiní.

Vlastně nevím, proč jsem sem vždycky chodila. Možná proto, že sem chodila má sestra July a já jí chtěla být na blízku. Už jsme nebyly malé, ale já stejně pořád cítila potřebu starat se o ní - typická starší sestra. A proto jsem si nemohla nevšimnout, jak se pořád kouká tím směrem. Většinou byli někde poblíž. Nevím, jestli to dělali naschvál, ale vždycky, když jsme někde měli hodně zákazníků, objevili se tam. Ale July nezajímali oni. Její oči vždycky zakotvily na Romanovi. A když se zrovna nedívala, on po ní také nesměle pokukoval.

Nedalo mi to. Musela jsem jim napomoct. Jednoho odpoledne jsem napsala dva vzkazy. Jeden dala své sestře a druhý svému nejlepšímu kamarádovi, který Romana náhodou znal. Na obou lístečcích bylo napsáno to samé: "Přijď v pět hodin ke kašně. Těším se."

Neočekávala jsem, že to bude mít nějaký výsledek. Myslela jsem si, že tam přijdou, budou se na sebe chvilku usmívat a pak se rozejdou domů. Opravdu mě udivilo, když jsem přišla domů a July už mě tahala na naše tajné místo na půdě, kde si už od mala sdělujeme všechna svá tajemství. "No a potom jsem přišla domů, šla k houpačce, začala psát deník, ale najednou se nade mnou objevil stín. Bála jsem se, že to je táta, ale byl to Roman. Miluje mě! Chápeš to? Říkal, že moje oči svítí jako kino v noci!" vyprávěla mi. Musela jsem se smát. Prý kino, to se moc nepředvedl. Ale July mluvila dál: "Nikdy jsem netušila, že pusa od někoho, koho miluješ je tak sladká. Ještě teď se cítím, jako kdybych snědla velikou bonboniéru. Jakobych měla cukr na rtech." Bylo to tak roztomilé. Jenže to jsem ještě netušila, jak to dopadne.

Pár dní mi kamarád ve škole posílal vzkazy pro July od Romana. Byly to takové malé růžové papírky. Ty, co se lepí do diáře, když na něco nechcete zapomenout. A nějakou dobu to opravdu fungovalo. Do té doby, než mi jednou vytrhl růžovou věc z ruky otec. Začal předčítat nahlas: "Moc se mi stýská milá July. V noci nemůžu spát, protože myslím na Tebe a ve dne nemůžu dělat nic, protože jsem unavený. Jen škoda, že se naše rodiny tak nenávidí. Miluju Tě, Tvůj Roman."

To, co následovalo bezprostředně potom vám radši ani říkat nebudu. Otec řval, rval si vlasy, nadával July, matce, že neumí vychovat dítě a nadával mně, protože jsem mladší sestru neohlídala. Přišlo mi to komické, vždyť já to vlastně celé způsobila. Výsledkem toho bylo, že July nesměla ani na krok z domu a já musela být s ní. Asi si myslel, že já budu dodržovat jeho pravidla a nepomůžu lásce.

Ještě tu noc jsem pomohla July vyplížit se z domu, aby mohla na schůzku s Romanem. Ten den mi July řekla akorát tolik, že vymysleli plán a že ho co nejdřív provedou. Ale nestihli si ho říct celý. Před usnutím mi špitla: "Říkal, že nikdo neví, jak to skončí. Pak mě políbil a odešel."
Pár dní se nic nedělo. July s Romanem se nestýkali, protože otec nasadil svého bodyguarda na ochranu sestry. Jednoho dne, přesně týden od jejich posledního setkání k nám do domu vběhl můj kamarád ze školy. Divila jsem se. Nechápala jsem, co tu dělá, protože k nám nikdy nikdo nechodil. Všichni se k nám báli, protože náš dům byl považován za "feťácké doupě". Věděla jsem, že se něco stalo a July to věděla také. "Roman se předávkoval a..." začal, ale nikdo ho dál neposlouchal. July běžela a já šla za ní.

Nevěděla, jsem kam se chce dostat. Pořád mi něco říkalo, že jde k Waltům, ale nechtěla jsem si to připustit. Waltovi byli ti třetí. My, Romanovi rodiče a Waltovi jsme byli tři rodiny feťáků. Jediný rozdíl mezi Waltovými byl, že u nich fetovali všichni. Neprodávali čisté drogy, vždycky do toho zamíchali všechno možné, jen aby co nejvíc vydělali.

Když jsme přiběhly před Waltův dům, uviděly jsme Romana. Ještě řekl: "Dali mi do toho svinstvo," a už byl v bezvědomí. Nevěděla jsem, co dělat, takže jsem udělala to nejhorší, co jsem mohla. Slíbila jsem July, že přivedu pomoc a šla ji hledat.

Vrátila jsem se tam asi po dvaceti minutách a jediné, co tam našla byl Julyin deník otevřený na místě, kde stálo: "Milá Gee, ten plán, který jsme si domlouvali, nevyšel. Chtěli jsme vyzkoušet drogy, začít je prodávat a ukázat rodičům, že spolu dokážeme vše. Nikdo nemohl tušit, že Waltovi dají Romanovi špatné drogy. Nechci bez něj žít. Doufám, že budeš mít šťastnější život, než já. Tvá July." Slzy mi kapaly na papír, až se inkoust rozpíjel. July tam ležela v kaluži vlastní krve, která tryskala z jejího krku. Vedle jsem objevila nůž. Ten, který jsem jí dala k narozeninám.
Rodiče přiběhli pozdě. Nikdo už July a Romanovi nemohl pomoct. Ale myslím, že jestli existuje nebe, jsou tam spolu. A můžou být jedině šťastní, protože doopravdy něco dokázali. Waltovi zkrachovali, jestli se to tak dá říct. Naše rodiny se konečně po těch letech zápolení spojily a vytěsnily Waltovi z trhu. Nemám radost z toho, co mí rodiče dělají, ale jsem ráda za to, co udělali po Julyině smrti. A Roman měl pravdu, když říkal, že nikdo neví, jak to skončí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 9. dubna 2011 v 22:22 | Reagovat

Pěkný, ale je to až moc dojemný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama