Květen 2011

Upřímná neupřímnost

21. května 2011 v 16:59 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak nějak nevím, proč jsem zrovna dneska dostala chuť přemýšlet o upřímnost, ale stalo se tak. Furt všichni říkají, jak je dobré být upřímní. Popřípadě si někdo věří a říká, že upřímný je (netvrdím, že to je špatně). Nikdo z těch lidí mi však nikdy neřekl, co to vlastně ta upřímnost je.

Celkem by mě to zajímalo. Sice o ní jakousi představu mám, ale to je jen má domněnka. Připadá mi, že spoustu lidí v dnešní společnosti si myslí, že upřímnost znamená napsat si něco do statusu na facebook. Tomu se fakt jde jenom smát. Jasně, že snad všichni se "chovají" jinak po internetu a jinak v reálu, ale fakt mě rozesměje, když někdo na facebooku všem řekne, co si o nich myslí a pak jim ve škole tvrdí, jak to myslel jinak (teď nenarážím na nic konkrétního).

A co je teda upřímnost? Cpát někomu svůj názor přesto, že ho to nezajímá, hlavně aby věděl, co si o něm myslím? Nevím, no. Podle mě tohle upřímnost není. Ale vím, že hodně lidí si to myslí. V tomhle smyslu teda upřímná nejsem. Když si o někom myslím něco, co není zrovna moc lichotivé, nebo když jsem na někoho naštvaná, nevnucuju mu to. Prostě ho ignoruju (popřípadě se o to snažím). Jiný případ je, když se někdo zajímá o můj názor. To mu pak klidně řeknu, co si o něm myslím. Ale proč bych mu to říkala jen tak?

Taky rozlišuju upřímnost a takt. On je totiž rozdíl mezi tím, když jste upřímní a mezi tím, když netaktně akorát plácáte blbosti. Je dost těžké říkat věci tak, abyste byl upřímný, ale zároveň i jakž takž taktní. Neznám snad nikoho, kdo to umí. Ale už mi přijde vážně lepší nesnažit se být upřímný než někoho jenom urážet. Sama jsem někdy dost netaktní. Místo toho, abych (taktně) pomlčela, řeknu, co si myslím, i když o té věci nevím nic. No a pak vznikají nedorozumění, že...

Možná už jsem to psala, ale nevím, jestli jsem upřímná. Často si říkám: "Kurva, já na tu svou upřímnost jednou doplatim." Ale to přece neznamená, že upřímná jsem. Když mě někdo něčím naštve nebo dělá něco, co se mi příčí a pak se mnou mluví, řeknu mu to. Prostě to nevydržím neříct. Ani nevíte, kolikrát jsem si říkala, že něco neřeknu a pak jsem to nevydržela. Ono to prostě nejde. Jsem dost ukecaná, dalo by se říct, a to upřímnosti trošku pomáhá.

Taky se snažím za každých okolností říkat pravdu. Jsem si vědoma toho, že pravdomluvnost a upřímnost jsou dvě úplně odlišné věci, ale přece jenom to spolu trochu souvsí. Když totiž budete lhát, nebudete nikdy upřímní. A právě proto je pravdomluvnost jednou z věcí, která mi k upřímnosti pomáhá.

Jenže pak se taky naskytnou věci, které mě od ní odrazují. Respektive některé vlastnosti. Od přírody jsem nekonfliktní. Nedávno jsem zjistila, že to mám po otci. Jeli jsme autobusem a ten řidič nechtěl dát mému bratranci studentskou slevu. Děda se s ním hned začal hádat, skoro mu nadával, ale táta řekl, že to je jedno a zaplatil normální jízdenku. Já vím, že na tohle jde namítnout, že takovýhle člověk se akorát všem podřizuje a všichni ho využijí, ale podle mě to není tak. On věděl, že ten řidič nám tu slevu prostě nedá. Ani nevím, kolikrát jsme se s ním už hádali. A proč by se měl hádat znovu, když to stejně dopadne jako vždycky? No, nic. Právě tohle mám po tátovi.

Když vím, že něco nemá smysl, snažím se to neříkat. Nebudu přece říkat někomu, kdo je dle mého názoru naprostý idiot, svůj názor, když vím, že on si z toho nic nevezme. Proč bych mu to říkala? Abych ho naštvala? Nebo abych se s ním musela půlhodiny hádat a pak zjistila, že jsme stejně k ničemu nedošli?

No a za takovýhle okolností fakt nevím, jak mám zjistit, jestli jsem upřímná nebo nejsem. Zaprvé nevím, co to ta upřímnost je a zadruhé na jednu stranu řeknu vše a na druhou nic. Mimochodem, vím, že ten článek je děsně zmatený, ale psala jsem to navíckrát a pak tam vkládala odstavce...

"Učte se děti, teď na vás budu mít víc času..."

20. května 2011 v 16:48 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Hah, něco v tomhle smyslu nám dneska řekla profesorka francouzštiny. Asi si myslí, že se někdo bude na konci roku učit. Nevím, proč na nás má čas zrovna na konci roku. Teda jako já to chápu. Má čas, protože odešli maturanti a ona má spoustu volných hodin na opravování našich písemek a připravování zas jiných (zase pro nás). Jenže já to sem nepíšu proto, že sem chci apelovat na to, abychom se začali učit francouzská slovíčka. Píšu to proto, že mě štve, že mám čas, dělám všemožný blbosti a přitom nedělám to, co bych měla.

Pokusím se to vysvětlit. Doufám, že to aspoň někdo z těch lidí, co to (možná) přečtou pochopí. Patřím mezi ty lidi, který něco chtějí dokázat. Jenže nechci dokázat něco ve smyslu, že se stanu slavná a budou mě znát a všichni mě "budou mít rádi". O to nestojím. Každý přece ví, že nejhorší je být sám, i když mezi lidmi. No a tohle už je podobné tomu být oblíbený, i když všemi nesnášen. Jenže o tomhle já psát nechtěla. Jde mi o to, že ve svém věku nemůžu nic moc dokázat. Nebo možná bych mohla, ale na tohle já nejsem tak průbojná. A proto chci aspoň to, co dělám dělat nejlíp jak můžu. Problémem je, že já na tohle mám moc slabou vůli. Teda pořád znám lidi, který mají tu vůli slabší než já, ale... je mi jedno, že ostatní mají slabší vůli stejně to nic nemění na tom, že jí já mám slabou! No a právě tou hlavní věcí, kterou ve svém životě momentálně dělám je škola. Já nechci mít pořád jenom ze všech předmětů průměr jedna celá nula. Ale mám blbej pocit, když mám dvojku a vím, že kdybych se snažila, měla bych jedničku.

Kdybych něco dělala. Fajn. Ale já nedělám nic. Jen doma sedím u počítače a píšu si s lidma. Někdy ani to ne. Někdy prostě jenom tak koukám do té obrazovky a nic. A proč bych se v tomhle "skvěle využitém" čase nemohla učit? No? Protože na to jsem moc líná. Nevím, čím to je.

Strašně mě rozčiluje, že jsem na tomhle světě už celkem dlouho a dokázala jsem úplný hovno. Někdy jsem to říkala někomu. Už ani nevím komu, ale podstatné je, že ten někdo mi odpověděl něco ve smyslu, že stejně nic dělat nemůžu a že to nemám řešit, protože v mém věku nedokázal skoro nikdo nic. A že všichni se jen flákaj a nic nedělaj (teda ne všichni, nerada bych někoho urazila, ale dost lidí ano). Sakra a co já s tím?! Mě nezajímá, že většina mých vrstevníků sedí pořád u počítače. Nic to nikdy nezmění na tom, že mě štve a bude mě štvát, že to dělám taky. Nechápu, že některý lidi nemají v sobě aspoň trochu...teď nevím, jak to nazvat. Že prostě chcete být lepší než jste a nezůstanete na místě jen proto, že někdo je horší. Prostě se snažíte dohnat ty před váma a nečekáte, až vás doženou ty za váma.

Přijde mi, že všichni okolo mě něco umí. Strašně mi imponuje, když někdo něco ví. Když někdo o něčem mluví s takovým jakože zájmem a zápalem... Vždycky mě to fascinuje. A občas i nakopne k tomu, abych aspoň něco udělala. Jenže... se mnou je to těžký. Jak už jsem psala, mám slabou vůli. Ale za to chvilkový odhodlání. V tom jsem mistr. Jenže k čemu mi to je, že jo. Já vím, včera jsem si řekla, že chci chodit běhat, abych aspoň něco dělala pro svoje zdraví. Jasně, že jsem dneska běžet šla. Sice se mi nepodařilo nikoho přesvědčit, aby šel se mnou. Ale co. Oblíkla jsem se do otrhaných tepláků (jiné jsem doma nenašla) a běžela jsem. Když totiž jste odhodlaný, musíte to udělat hned. Nikdy nevíte, jak dlouho vám to vydrží. A navíc já vím, že mi to prostě dlouho nevydrží... I když se budu snažit, aby to vydrželo. Musím si tu vůli procvičit.

A přinutím se k tomu, abych se naučila na ten děják, opravila si všechny ty testy z biologie, nacvičila ten klavír tak, abych to na tom absolvenťáku neposrala a vypočítala aspoň něco z těch dobrovolných úkolů na matiku. Musím se přinutit. Protože se přinutit chci.

Dá se tomu vůbec ještě říkat maturita?

16. května 2011 v 21:23 | Meggy |  Témata týdne
Tohle téma je opravdu bezva. Celkem se divím, že většinou lidi napsali článek na deset řádků a ještě takový nepodstatný blbosti. To já bych o tomhle dokázala psát...dlouho, no.

Vím, že tématem týdne je celkově maturita, ale mně se prostě slovo maturita automaticky spojí s tím "Státní maturita". A tohle slovní spojení mě doopravdy irituje. Fakt že jo. Já vím, že jsem ještě "malá holka", která si ještě na maturitu pár let počká a která o tom ví v podstatě jen minimum, ale i to minimum stačí na to, aby mě naštvalo. No, asi to bude tím, že mí rodiče jsou kantoři. Takže to slyším doma vcelku neustále.

Ono to je v podstatě směšné. Až do té doby, než si uvědomíte, že jste součástí toho všeho. Asi tři měsíce chodil můj otec domů naštvaný. Bylo to v době, kdy se dělali maturity nanečisto, nebo jak to bylo nazýváno. Vlastně mě to celkem pobavilo, ale pak mi došlo, že on si nedělá srandu a že tenhle "vtip" není vtip, ale tvrdá realita. Šlo o to, že když do školy přišly výsledky maturit nanečisto zjistilo se třeba, že student, který maturity nanečisto ani nepsal, složil zkoušku za čtyři a takové podobné případy nebyly vyjímkou. (Teď jsem si to samozřejmě vymyslela, ale něco podobného se dělo.)

Další věc, kterou absolutně nechápu, je to, že náš stát má dluh. Celkem velký dluh. A ty inteligenty nenapadne nic lepšího, než utratit bůhví kolik peněz za státní maturity. Brala bych to, kdyby ty státní maturity k něčemu byly. Ale ono to má snad ještě horší úroveň než ty původní. Nechápu to. Přijde mi, že snad každému by došlo, že když je málo peněz, má se nechat to, co nějak funguje a snažit se peníze aspoň trochu šetřit. Jenže ono to je zas tak, jako vždycky. Naši politici odkoukají od všeho něco a pak to ve spojení nedopadá moc dobře.

Mimochodem, přijde mi dost nefér, že když si student gymnázia udělá maturitu a nejde na vysokou školu, tak je na tom hůř než člověk z učňáku s maturitou. Ale to už jsem tu někde určitě psala.

Takže nakonec asi musím napsat, že je mi fakt líto těch letošních maturantů. Jsou to pokusní králíci a vzhledem k tomu, že maturita je psychicky náročná i normálně, to pro ně musí být hotový peklo. Tak držím palce. Jo a dneska jsem viděla kluka v saku, třeba šel zrovna k maturitě, tak snad jí složil. Vážně doufám, že za těch pár let, až já budu maturovat, to bude lepší... I když, nevím, nevím. Stejně se to tu pořád všechno mění k horšímu.

A co myslíte? Bude to lepší? Asi těžko. Přijde mi, že snad všude (no, dobře, ne všude, ale v takových těch vyspělejších státech) to mají zařízené lépe než my. V některých státech (myslím, že zrovna v Německu) to je tak, že maturitu mají pouze na gymnáziích. Na učňáku vám dají výuční list a nazdar...Nevím, proč to tak nemůže být i u nás. Nebo vlastně vím. Proč by u nás mělo být něco logického, co by fungovalo, že jo...

Demence...či co?

15. května 2011 v 21:32 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Vím, že to, o čem teď budu psát je blbý téma. A strašně "ohraný", ale mě to prostě už štve. Mám takového kamaráda, nebo nevím, jak to nazvat. Prostě kluk, co chodí k nám do školy. V poslední době je jediná věc o které mluví vodnice. Popřípadě taky tráva, ale tak...to už je jedno, ne?

A mě to nebaví poslouchat. Vyloženě mě to sere! (Omlouvám se za to, že píšu sprostě, ale jinak to nejde.) Já vím, že mi sem zas lidi budou psát, jak to není moje věc a že mi do toho nic není, ale... To mi rozhodně nebrání v tom, že mě vytáčí to poslouchat. Můj názor na tohle je jaksi dost odlišný od toho jeho. Cigarety nenávidím. Dělá se mi z toho blbě. Ale ne tak, že bych šla okolo kuřáka a zvednul by se mi žaludek. Je to spíš takový psychický. Jakože kdybych si někdy zapálila, musela bych se ze sebe poblít. Asi se to dá přirovnat k tomu, když je člověk ochránce zvířat a zabije myš, protože to prostě chtěl zkusit. Tohle asi všem přijde absolutně nesmyslný. No a já to považuju za úplně stejný případ jako když člověk opovrhující cigaretama a kuřákama vůbec začne kouřit, protože to prostě chtěl zkusit.

Ale fajn. Někoho asi baví si ničit plíce a ještě si možná přijde drsnej, či co. Ale prostě mi vadí, když mi někdo (ten kluk) ještě nedávno říkal, jak nechápe svoje dva spolužáky, že kouří cigarety a ničí si tím plíce a teď si hulí šest vodnic za víkend? Já prostě nepochopím, že je někdo tak tupej! Jakože na jednu stranu říká, jak jsou cigarety blbý a myslí si, že když si nasype cigaretovej tabák do bonga, tak to bude nejvíc zdravý? Nebo že mu to ještě pročistí plíce?

Nojo. Já jsem přece ta, co nikdy nekouřila, tak co o tom můžu vědět... A vodnici jsem sice párkrát měla, ale spíš jsem si tak třikrát potáhla, aby se neřeklo a pak nic. Nebo spíš, aby to někdo neřešil, protože mi vadí, když někdo tohle zbytečně moc řeší. Třeba jako poprvý, když mi furt všichni říkali, ať to zkusím... A nevím teda, co je na tom tak moc úžasného. Dokonce už i mýmu bratranci došlo, že i když to možná má chuť, sračky jsou to stejně. A to on vodnici jednu dobu fakt zbožňoval, že si dokonce snad ani nepřipouštěl tu horší stranu.

No, dobře. Jenže takovým lidem pak člověk ani nesmí oponovat svým názorem. Protože přece my, kteří nekouříme a nehulíme jsme přece hloupý a je to ten náš názor, kterej je špatnej. Kamarádka mi říkala, že když tomu klukovi napsala "nojo, když ty poslední dobou mluvíš furt jenom o trávě :D", tak se naštval a začal říkat, že není vyhul ani závislák.

On se rozčiloval. Haha. Přijde mi to až směšné. Co proboha chce? Když pořád mele jen o tom samém, tak snad mají lidi okolo něj právo myslet si, že je vyhul, ne? Kdybych mu řekla, co si o tomhle všem v souvislosti s ním myslím, asi by se urazil. Nebo by ho to naštvalo a třeba by se mnou už nepromluvil ani slovo.

Ale já jsem stále přesvědčená, že prostě mám právo na to, myslet si o něm, že je vyhul. A myslím si, že to právo mají všichni okolo něj. A asi by mi hráblo z toho, to poslouchat pořád. Teď to asi bude znít hnusně, ale mně je vlastně momentálně jedno, že furt jenom hulí. Jo, sere mě to, ale je to jeho věc, jeho plíce a jeho život. Možná bych mu měla dávat najevo, jak mě to štve, ale já to momentálně nechci řešit. Mám jiný "starosti"...Ono nejde něco řešit, když máte plnou hlavu něčeho úplně jiného...