Červen 2011

People come around...

28. června 2011 v 15:36 | Meggy |  To musíte znát!
Nedávno mi bratranec poslal jednu písničku. Teda on už mi jí poslal jednou někdy před půl rokem, ale já na ní nějak zapomněla, přestože se mi líbila. Jmenuje se The Down Syndrom a je od skupiny Grey Daze (bývalá skupina Chestera Benningtona, který je v současnosti hlavní zpěvák skupiny Linkin Park). Nevím proč, ale ta písnička se mi líbí. Jak hudebně, tak textově.

Vždycky mě fascinovalo, jak někdo dokáže složit hudbu. Několikrát jsem už zkoušela sedět u klavíru a něco složit, ale pokaždé mě napadlo pár akordů a pak jsem nevěděla jak dál. Bohužel. A tahle hudba úplně přesně souhlasí s tím textem. Je taková nádherně prázdná a to se mi na ní líbí. I když to možná asi taky bude důvod, proč jí spousta lidí nemá rádo.

Nějak mi ten text prostě připomíná realitu. Možná to bude tím, že momentálně mám neustále takový divný nálady a zase se ve mně prostě probouzí to mé pesimistické já.

People come around
People let you down

Asi jsem moc pesimistická. Ale někdy opravdu mám ten divnej pocit, že okolo sebe mám spoustu lidí, který jenom tak "takticky" chodí okolo mě a já jsem přesvědčená, že jim můžu věřit a můžu se o ně opřít a když se opřít najednou potřebuju a opírat se začnu, tak oni buď utečou a nebo se to zřítí. Je to jako kdybyste už byli totálně vyřízený po celým dni běhání po městě, chtěli si večer lehnout, úplně byste se do postele zhroutili a někdo by přišel a tu postel vám odtáhnul před nosem, popřípadě by se ta postel pod váma zhroutila.

Anywhere you go
Anyone you see

Všude okolo sebe vidím nějaký divný lidi. Jsou blízko mě, ale zároveň mi jsou děsně vzdálení. Přijde mi, že jsem jiná než ostatní. Cítím se divně. Jakobych byla jediná ta bílá mezi těmi černými. Spousta lidí okolo mě chce chlastat, chce mít nějaký oslavy, kde se všichni ožerou a chce chodit do parku pít pivo. Mě to neláká. A nejvíc mě na tom štve, že... Všichni ti, kterým jsem tohle někdy řekla, si teď myslí, že alkohol nesnáším a že bych se ho nikdy nedotkla. Já nemám nic proti alkoholu, akorát nemám tu potřebu se ožrat. Proč taky? Co z toho budu mít? Bolest hlavy... a zvracení. Navíc pivo (i když to vlastně není alkohol) mi chutná, ale samozřejmě... to, že ho nepiju třikrát týdně znamená, že ho nesnáším... Jediný, co od srdce nenávidím jsou cigarety. Blé...

It's real
It's up to you to make it happen
It's up to you to make it real

Všechno je reálný. I když tomu tak moc nevěřím, ale asi je. Akorát se musíme snažit. Už jsem párkrát zjistila, že není dobrý se spoléhat na někoho jinýho. Protože ten jiný nikdy neví, jak to chcete a navíc ani vy nevíte, jak to chce on a on se může pokusit vás spíš oddálit od toho vysněnýho reálu. Prostě... co si člověk neudělá sám, jakoby nebylo.

And you know how it feels
To bleed some, to need some

Zajímalo by mě, jestli ti, co mě znají chápou a ví, jak se cítím. Jestli když jim něco říkám a oni přikyvují doopravdy rozumí tomu, co říkám, co prožívám a co cítím, nebo jestli přikyvují jenom proto, abych už konečně přestala mluvit. Mám takový pocit, že pořád něco potřebuju. Nebo spíš někoho. Potřebuju, aby mi někdo pomohl a hlavně aby mě někdo vyslechl.

Tell me what you know
Tell me how you feel

Jo. Řekněte mi to. Nikdo mi nikdy nic nechce říct. Ze všech všechno páčím. Pořád se někomu svěřuju se svými problémy, ale když se pak zeptám na ty jejich, tak mluví málo a nebo vůbec. No a já se potom cítím hloupě, když pořád jen o něčem melu a je jakoby nepustím ke slovu. Jenže já bych je pustila. Ale oni mě nenechají. Sakra! Potom se mi stává, že se mi vhrnou slzy do očí, když mi někdo dá najevo, že jsem pro něj důležitá a že je rád, že se mi může svěřit. Jednou se mi to takhle stalo o Vánocích, když mi jistá osoba napsala "ach jo, dneska mám pěkně blbou náladu. na facebooku online nejsi, nefunguje mi skype a potřebuju to někomu napsat." ... To, co napsal bylo smutný. Ale já brečela proto, že to napsal zrovna mně. Že jsem byla ta nejdůležitější z těch stovek "kamarádů" z facebooku.

It doesn't matter when you're down
when you look at me with your eyes
That smile on your face it seems happy

Nevím, jak byla myšlena tato slova. Ale já si to pobrala po svým. Víte, teď mám fakt dost divnou náladu. A celkově se v poslední době nemám nijak extra dobře, protože jsem blbá a můžu si za to sama. Ale na tom vážně nezáleží. Nezáleží na tom, že se mám špatně. Přesně si pamatuju, jak jsem se asi před měsícem a půl užírala v depresích a pak jsem si prostě ze dne na den řekla, že na to kašlu. Že nebudu smutná, že to nemá smysl... a najednou jsem byla šťastná.

Are you happy?

Je to nádherný. Ta písnička. Ten hlas. Miluju toho zpěváka. Jeho písničky jsou absolutně dokonalý. Když zavřu oči a chvíli se zaposlouchám, mám pocit, jakoby to zpíval mně. Jakoby ke mně celou tu písničku pomalinku šel. Úplně to vidím. Jak sedím ve velkém prázdném pokoji jsem v rohu, nejdál od dveří co jen to jde a on se celou tu písničku přibližuje. Až mi nakonec položí ruku na rameno a ptá se mě "Are you happy?"

A víš co? Jo, jsem šťastná! Budou prázdniny. Budu si moct užívat a být s lidma, který mám ráda. Nebudu muset ráno vstávat a nebude mě nikdo buzerovat s tím, co smím, nesmím, musím a můžu či nemůžu. Možná je tohle pěkně depresivní písnička, ale mně pomohla. Mám se líp, než když jsem začínala tenhle článek psát. A to je to hlavní, ne?

Únik z pekla

27. června 2011 v 16:45 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Těším se! Neskutečně.

No, asi vám došlo, že se těším na prázdniny. Už to nemůžu vydržet. Ve škole mě všechno štve. I když... ono se tomu vlastně ani nedá říkat škola. Teď jsme byli týden na školním výletě (tam jsem ještě byla šťastná a byla jsem tam ráda) a tento týden chodíme po různých akcích (dnešek jsme strávili chozením po Praze a asi hodinu! jsme poslouchali výklad nějaké paní v Plynárenském muzeu). Fakt nedokážu najít jedinou věc, kvůli které bych tam chtěla zůstat.

Jediný, co mi chybí už teď je psaní si s tím kamarádem z vyšší třídy, který mi vždycky poradí. Dokonce jsem mu dneska volala. On je totiž teď se svojí třídou na školním výletě a já jsem tak tupá, že nevydržím ani chvíli bez jeho pomoci v podobě rad. Asi ho tím otravuju. Jenže já si prostě nemůžu pomoct. A on patří mezi ty dva jediné, kteří mi mohou poradit.

Teda samozřejmě, že ještě si můžu dojít pro radu ke kámoškám, ale já... v těhle věcech mi prostě musí radit kluk. U kamarádek se vyzpovídávám, brečím, ale... málokterá mi poradí. Většinou mě akorát tak politují a řeknou, že vážně neví, co mi poradit. Nezazlívám jim to. Sama nevím, co mám dělat, tak proč by to měly vědět ony? Jenže potom se mi stává, že neustále otravuju toho o rok staršího kamaráda nebo bratrance. A i když oba tvrdí, že jim to nevadí. Bratranec sice občas vybuchne a řekne mi, že už ho s tím nemám otravovat, když všechny jeho řešení zavrhnu. Ale ten kamarád to zatím poslouchá.

Chudák. Kdybych musela pořád dokola poslouchat svoje problémy, praskla by mi hlava. Vlastně bych měla být nehorázně šťastná, že to ještě někdo je ochoten poslouchat (zaklepu to). A já i šťastná jsem...

Bože. Jak je možný, že dokážu popsat nevím kolik odstavců, aniž bych se dostala k jádru věci? Prostě. Přišla jsem o kamaráda. Zase. O toho nejlepšího. Jenže já po nikomu nemůžu chtít, aby mě litoval. A vlastně to po nikom ani nechci, protože já si za to můžu sama. Jsem absolutně vypatlaná. Já nevím, proč opakuju neustále ty samý chyby. A ještě jsem tak naivní, že když si myslím, že udělám to samé akorát to trošku pozměním, tak dělám něco jiného. Prostě jsem mu dala pusu. A nechápu, proč mě to napadlo. Byla to ta největší blbost, co jsem kdy mohla udělat.

Nepíšu to proto, že bych ho neměla ráda. To mám... a asi až moc. Jenže takovým podivným způsobem, který sama nechápu. Ale jediný, co vím, je, že mi dva nejsme schopný spolu mít nějakej vztah. Jsme jako bratr se sestrou. Jenže vždycky to já zkazím! Ach jo.

A to je další důvod, proč jsem ráda, že budou prázdniny. Mě totiž deptá se koukat na to, jak jsem to zase posrala a jak se zase kvůli mně nebavíme a jak jsem se zase sama připravila o kamarádství. Už se vážně nehorázně těším, až budu někde sedět s Lukášem, smát se totálním blbostem a zapomenu aspoň na chvíli na to, co se děje v Praze. Jasně, vím, že před spaním na to budu myslet, budu mít blbej pocit, možná občas neudržím slzy a bude mě navštěvovat špatná nálada... Ale to je to, co si musím sežrat, když už jsem si to navařila. Stejně jako jsem musela sníst tu hnusnou polívku z pytlíku, která se mi nepovedla.

Hlubokomyslené plány

12. června 2011 v 22:05 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Jak vám asi došlo z toho nadpisu, já plánuju. Dělám to tak vždycky. Většinou začnu na konci školního roku, sním si celé prázdniny a potom v září zjistím, že jsem to zase nezvládla a že příště to určitě dokážu. Co dokážu? Dokážu dodržet ta předsevzetí, ty plány... Každým rokem si říkám, že se budu víc učit, že budu víc hrát na klavír, že si budu uklízet pokoj a že budu dělat spoustu oduševnělých věcí (tzn. být minimum času na počítači). A ono to každým rokem dopadne stejně. Akorát já stále zůstávám u své naivní naděje, že letos se to zlomí a já udělám všechno, co jsem si vysnila.

Ale co. Třeba se to stane. Zrovna dneska jsem přemýšlela, jak to udělám příští rok s klavírem. Mimochodem, už se nemůžu dočkat na středu! Zítra mám totiž absolventský koncert, v úterý školní koncert a pak začne nová sezóna! Teda ona začne oficiálně až v září, ale ve středu budu moct odhodit všechny noty, z kterých jsem hrála doteď a čeká mě to, kvůli čemu hraní miluju. To, jak dostanu nový noty, to jak hraju a ono to nezní tak, jak by mělo a pak tu radost, že se mi to konečně líbí a to, že jsem pyšná na to, že jsem se to naučila.

No a přemýšlím o tom, že bych se tomu příští rok věnovala víc. Ona to je totiž jediná věc, na kterou jsem fakt pyšná. Ve všem jsem totiž průměrná a v klavíru v podstatě taky pokud se srovnávám s lidmi, kteří to dělají tak, jako já. Ale pořád je to něco, co mě baví, co miluju... pro co žiju! A bylo by fajn si příští rok vzít rozšířené studium a moct tam chodit víc, ne? Heh, asi si budete myslet, že jsem blázen, pokud mě znáte. Já tam do tý školy už tak lítám skoro pořád. Někteří obrací oči v sloup a jiní to nechápou, ale já si vždycky říkám proč ne. Co na tom, že příští týden tam jdu třikrát a byly doby, kdy jsem tam chodila dvakrát týdně a ještě k tomu o víkendu. To byly výjimečné situace. Já teď myslela jako fakt! Jakože bych prostě měla o tu hodinu víc oficiálně. Že by na mě byly kladeny větší požadavky a tak.

Jenže v tom případě bych se nemohla začít učit na housle, na který už se chci učit asi od října, kdy jsem si poslechla hudbu k Requiemu. Já jsem totiž líná. A občas mi dělá problém cvičit ten klavír, který musím cvičit teď. Ona přece jen ta půlhodina denně a to je opravdu minimum, je někdy otravná. Obzvlášť, když se vám nechce. A do toho bych ještě měla cvičit na housle a dvojnásobek toho, co teď na klavír? To bych asi nedala, no. A já právě teď pořád nevím, co si vybrat. Jako jestli dělat trochu klavír, trochu housle a nebo hodně klavír. Vím, že když si vyberu klavír, budu litovat, že neumím na housle a když udělám opak, nevím, jak to dopadne. Bojím se, že mě housle nebudou bavit... A bůhví co.

No, dost už o hudbě. Už musíte mít plný zuby hudebních nástrojů. Dalším mým plánem je němčina. O prázdninách se k tomu znovu vrátím. Přesvědčím tátu a třeba dokončím tu učebnici a budu moct pak pokračovat a třeba budu umět i něco říct (To, že umím říct jak se jmenuju a co mám ráda nepovažuju za umění mluvit.)

Vážně nevím, co z toho doopravdy udělám. Ale důležitý je, že momentálně jsem odhodlaná udělat všechno. (Jo, to, že se chci o prázdninách spoustu času koukat na Naruto jsem sem radši nepsala :D)

Po dlouhé době...

10. června 2011 v 17:24 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Fajn. Jak jste si asi všimli, tak v poslední době nestíhám psát. Teda tady ani nejde o to, že bych nestíhala, čas se najde vždycky, i když je ho málo. Mně se totiž psát nechce. Je mi líto, ale nenapadá mě jediná věc, o které bych mohla něco napsat... No a ty články ryze informativní (jako asi bude tento) jsou nudné. Stačí mi, že to, co se stalo musím psát do deníku.

Ano, deník. To je teď taky další věc, kterou zanedbávám. Už ani nepíšu každý den, vždycky minimálně jeden den v týdnu vynechám. Nejde o to, že bych psát nechtěla, akorát nemám moc času. A když už ten čas je, tak zas zrovna není o čem psát. Přestala jsem si totiž deník nosit do školy, takže všechno musím zapisovat doma. Ale jsem ráda. Nosit deník do školy byla totiž asi ta největší blbost, co jsem kdy mohla udělat. On to možná ani nikdo bez mého svolení nečetl, ale začala jsem to až moc cenzurovat... A navíc jsem si pak ten deník klidně nechala otevřený na lavici a odešla si ven ze třídy. Kdyby kdokoliv chtěl, tak si počte.

No, dále pak... Děsně moc! se těším na prázdniny. Fakt netuším, čím to může být. Já totiž nikdy moc nebyla ten typ člověka, který od dubna počítá dny do konce školního roku. Spíš jsem se toho děsila. Loni jsem dokonce už od května proklínala každý den prázdnin a nehodlala si připustit, že přestanu chodit do školy. A fakt se teď divím, když mě najednou štve, že budu muset chodit do školy ještě týden. Nevím, čím to je. Možná proto, že mě teď v tý škole všechno štve. Teda samozřejmě, že ne mí kamarádi, ale štve mě to učení. A to už je co říct, když to štve i člověka, co miluje školu (haha!).

Jediný předmět, který se mi ještě nezhnusil je matika. Moje "láska" k ní se naopak poslední dobou ještě znásobila, protože bereme rovnice a výrazy, což je to, kvůli čemu matiku zbožňuju. Já vím, asi si teď pomyslíte, že jsem magor, ale... Já se přímo vyžívám v tom počítání. Na každou hodinu se vyloženě těším. A ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když jsme měli dvouhodinovku matiky první dvě hodiny (narozdíl od těch kamarádů, co obraceli oči v sloup).

Hm, pokračovala bych v těch novinkách. Takže... Znovu jsem se začala koukat na Naruto. (Tak co, kolik lidí se přidá k těm zastáncům názoru, že blázním? :D ) U tohohle taky netuším, proč jsem s tím zas začala. Vždyť já přece někdy v září nebo říjnu přestala...a teď zas? Jedna kamarádka se mi směje a říká, že to je pro malý děti, druhá se k tomu radši ani nevyjadřuje a já se vesele dívám, jak spolu bojují různé kreslené postavičky.

Hej! Nemůžu to přece brát tak povrchně. Víte, já se na to Naruto chtěla koukat celé odznova. Jenže pak mi došlo, že bych musela shlédnout znovu těch asi 320 dílů, které jsem už viděla minulý rok a že než bych se dostala k ději, o kterém ještě nic nevím, tak by uběhl minimálně další rok. No a začla jsem zase tam, kde jsem skončila. A věřte nebo ne, tak nějak mě to nakopává k pozitivnímu myšlení. Možná si spousta lidí myslí, že je to jenom pohádka pro děti, ale já mezi ně nepatřím. Podle mě je to totiž něco víc.

Vždycky mě fascinovalo, jak je to děsně propracovaný. Je až fascinující, jak jsou v tom ději všemožný detaily a nic nepostrádá smysl. A fascinuje mě ta atmosféra mezi nima. Někdy se tam prostě chci přesunout, vlézt do toho děje a být třeba...hm, Hinata? Eh, dobře, dobře nebudu si nic nalhávat. Já totiž vždycky chtěla být Naruto, popřípadě teda Shikamaru. A je mi absolutně jedno, že jsou opačného pohlaví než já.

Dobře. Dost o Narutu. Nevím, jestli se mám teď omlouvat za upadající kvalitu tohoto blogu, ale mě to štve, víte?! Akorát nemám nápady. A v poslední době se toho děje tolik. Za poslední měsíc jsem se stihla zamilovat, odmilovat, být příšerně smutná, že se mě všichni ptali, co mi je a taky šíleně šťastná, že mě nikdo nechápal... A teď je zas všechno jiné... No, jenže o tomhle já sem psát nechci, protože nechci, aby sem pak přišel někdo, kdo by si to tu nakrásno přečetl a pak si domýšlel mylné skutečnosti.

Takže asi jenom... Mějte se krásně. A doufám, že mě bude něco napadat a že sem něco budu psát. Tak se mnou mějte trpělivost.