Únik z pekla

27. června 2011 v 16:45 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Těším se! Neskutečně.

No, asi vám došlo, že se těším na prázdniny. Už to nemůžu vydržet. Ve škole mě všechno štve. I když... ono se tomu vlastně ani nedá říkat škola. Teď jsme byli týden na školním výletě (tam jsem ještě byla šťastná a byla jsem tam ráda) a tento týden chodíme po různých akcích (dnešek jsme strávili chozením po Praze a asi hodinu! jsme poslouchali výklad nějaké paní v Plynárenském muzeu). Fakt nedokážu najít jedinou věc, kvůli které bych tam chtěla zůstat.

Jediný, co mi chybí už teď je psaní si s tím kamarádem z vyšší třídy, který mi vždycky poradí. Dokonce jsem mu dneska volala. On je totiž teď se svojí třídou na školním výletě a já jsem tak tupá, že nevydržím ani chvíli bez jeho pomoci v podobě rad. Asi ho tím otravuju. Jenže já si prostě nemůžu pomoct. A on patří mezi ty dva jediné, kteří mi mohou poradit.

Teda samozřejmě, že ještě si můžu dojít pro radu ke kámoškám, ale já... v těhle věcech mi prostě musí radit kluk. U kamarádek se vyzpovídávám, brečím, ale... málokterá mi poradí. Většinou mě akorát tak politují a řeknou, že vážně neví, co mi poradit. Nezazlívám jim to. Sama nevím, co mám dělat, tak proč by to měly vědět ony? Jenže potom se mi stává, že neustále otravuju toho o rok staršího kamaráda nebo bratrance. A i když oba tvrdí, že jim to nevadí. Bratranec sice občas vybuchne a řekne mi, že už ho s tím nemám otravovat, když všechny jeho řešení zavrhnu. Ale ten kamarád to zatím poslouchá.

Chudák. Kdybych musela pořád dokola poslouchat svoje problémy, praskla by mi hlava. Vlastně bych měla být nehorázně šťastná, že to ještě někdo je ochoten poslouchat (zaklepu to). A já i šťastná jsem...

Bože. Jak je možný, že dokážu popsat nevím kolik odstavců, aniž bych se dostala k jádru věci? Prostě. Přišla jsem o kamaráda. Zase. O toho nejlepšího. Jenže já po nikomu nemůžu chtít, aby mě litoval. A vlastně to po nikom ani nechci, protože já si za to můžu sama. Jsem absolutně vypatlaná. Já nevím, proč opakuju neustále ty samý chyby. A ještě jsem tak naivní, že když si myslím, že udělám to samé akorát to trošku pozměním, tak dělám něco jiného. Prostě jsem mu dala pusu. A nechápu, proč mě to napadlo. Byla to ta největší blbost, co jsem kdy mohla udělat.

Nepíšu to proto, že bych ho neměla ráda. To mám... a asi až moc. Jenže takovým podivným způsobem, který sama nechápu. Ale jediný, co vím, je, že mi dva nejsme schopný spolu mít nějakej vztah. Jsme jako bratr se sestrou. Jenže vždycky to já zkazím! Ach jo.

A to je další důvod, proč jsem ráda, že budou prázdniny. Mě totiž deptá se koukat na to, jak jsem to zase posrala a jak se zase kvůli mně nebavíme a jak jsem se zase sama připravila o kamarádství. Už se vážně nehorázně těším, až budu někde sedět s Lukášem, smát se totálním blbostem a zapomenu aspoň na chvíli na to, co se děje v Praze. Jasně, vím, že před spaním na to budu myslet, budu mít blbej pocit, možná občas neudržím slzy a bude mě navštěvovat špatná nálada... Ale to je to, co si musím sežrat, když už jsem si to navařila. Stejně jako jsem musela sníst tu hnusnou polívku z pytlíku, která se mi nepovedla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama