Červenec 2011

Kupte si to u nás, je to sice dražší, ale zato menší kvalita

31. července 2011 v 17:11 | Meggy |  Témata týdne
Nevím proč, ale vybavila se mi ta slavná věta: "Půjdeme zkratkou, je to sice dál, za to horší cesta". Nebo jak to bylo. Přesně takhle absurdně se mi vybavují reklamy. Jak už psala moje kamarádka Ophelia, reklamy nás manipulují! Nedávno jsme byli s rodičema na návštěvě u známých a jejich dcera (pětileté dítě) uměla vyjmenovat snad všechny reklamy, které v televizi momentálně dávají. Celkem děsivé, ne? Když malé dítě, které pomalu ani neví, o čem ty reklamy jsou, jen zmanipulovaně opakuje slovíčka v pořadí, v jakém je naskládají lidé vyrábějící reklamu.

Když jsem byla malá, vnímala jsem reklamy jenom jako "to zlo, který mi přerušuje pohádku". Vážně je to od roku horší. V některých pořadech je polovina jejich vysílací doby zaplněna reklamami. Zrovna v té televizi už je mi to celkem jedno, protože na televizi se kouknu maximálně jednou za týden a to je ještě hodně, ale... Reklamy nejsou jen v televizi, že jo.

Vrchol všeho byl, když začaly cpát reklamy i do youtube. Sakra! Kam až to půjde? Tohle je zase další věc, která by se hodila k jednomu z mých předchozích článku. Is everybody going crazy? Jo, přesně tak. Když si to tak vezmete, kupujeme si časopisy a platíme vlastně hlavně za to, že si přečteme, co všechno zaručeně kvalitního si můžeme koupit. Veškeré noviny zdarma, které si možná občas berete, žijí pouze z reklamy, takže vlastně podporujete reklamu.

Teď na mě tady z obrazovky kouká kluk v bílém tričku s nápisem "Boom", na nějž ukazuje a vedle toho je "Daruj tričko s vlastním potiskem"... To už se ty lidi ani nesnaží upoutat. Uznávám, že některé reklamy jsou dobré. Třeba jsem viděla reklamu, kde bylo napsáno velkým písmem "Evropa přestává kouřit" a malým "na veřejných prostorech"... Tohle mě třeba zaujalo, ale většina reklam mě spíš naštve.

Například reklama na zubní pastu Paradontax, nebo jak se to jmenuje. Někdo tam kousne do krásného zeleného jablíčka. Jsou to moje oblíbený jablka a najednou je na nich krev. To člověku akorát kazí chuť k jídlu. Jak všichni jistě víte, spoustu lidí si zvyklo jíst u televize. A teď si představte, že přijdete domů z práce utahaní, dáváte si svoje oblíbené jídlo, jste šťastní, že už jste konečně doma a pustíte si televizi. Koukáte na celkem zajímavý pořad a najednou reklama. Už jenom tohle většinu lidí celkem naštve a když vám tam ještě k tomu pustí tuhle reklamu... No, nestalo se vám to už někdy? Já osobně bych se pozvracela, takže kdybych to chtěla rozebírat do detailů, pozvracený koberec není nic moc etického... No, dobře, to už je asi moc. Ale aspoň vidíte jaké možná můžou být důsledky reklam.

Třeba právě proto se nekoukám na televizi. Maximálně vždycky na reklamy odběhnu, protože mě vážně nezajímá, co mají kde nového. Když už jsme u toho nebezpečí reklam, co třeba billboardy? Prý jsme jednou ze zemí, kde jsou billboardy u silnic nejčastější. A není to zbytečné? Proč se riskujou životy nepozorných řidičů reklamou?!

Už radši skončím. Vím, že tenhle článek není nic moc. Bylo to psaný narychlo a splácaný všechno dohromady. Mimochodem, hlavně si nezapomeňte koupit všechny ty blbosti z reklam, které jsou sice dražší, ale zato méně kvalitní!

Kamarádi z dětství

31. července 2011 v 16:22 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Jako každý prázdniny jsem u babičky. Vždycky jsem si stěžovala, jak tam musím být celý prázdniny a jak chci jezdit na tábory a jak je to prostě celý strašný. A ono ne. Nikdy, opravdu nikdy jsem nebyla šťastnější, že k té babičce zase můžu jet. Nejen že tu je bratranec, ale jsou tu i všichni kamarádi z dětství.

Nevím, co to je, tenhle pocit, který teď mám. Asi jakési prozření, či co. Prostě chvíle, kdy vzpomínáte na to, co se stalo kdysi dávno, dochází vám, že už je to jiné a začnete si toho, co bylo vážit. Jasně, člověk si nikdy neváží toho, co má. Maximálně tak toho, co měl a co bude mít, i když toho všeho taky často ne.

Ale přes tyhle prázdniny jsem si, myslím, začala víc vážit pár věcí, které jsou v mém životě. Jak už jsem psala, byla jsem na táboře. Druhý dva týdny v červenci a opravdu jsem se těšila domů. Asi to nebyl zas tak blbej tábor, ale pro člověka, kterej v životě nebyl na táboře... Jak jsem si psala tenkrát do deníku "asi nejsem moc táborovej typ". Chtělo se mi děsně domů, za záchodem, postelí, sprchama, ale taky samozřejmě za méně povrchníma "věcma" jako je rodina a právě ti kamarádi z dětství.

Když jsem byla malá, nedocházelo mi to. Ale tak to se dá, myslím, omluvit, protože malé děti si neuvědomují nic. V dětství jsem trávila u babiček celé prázdniny, lítala venku s lidma, s kterýma jsem se potkávala pouze v létě a brala to jako samozřejmost. Byla jsem si jistá, že příští rok tam přijedu znovu a oni tam budou zase. Jenže postupem času mi dochází, že to taková samozřejmé není.

Když nám bylo osm, deset nebo dvanáct, byli jsme malí a dávali jsme přednost chatě, kde nám babička upekla buchty, každý den jsme mohli jít do lesa a vždycky se tam našel někdo přibližně v našem věku. Letos mi to nějak došlo. Ono se to totiž změnilo. Z lidí, s kterýma jsem trávila měsíc v kuse už jsou skoro dospělí lidé, kteří dávají přednost prázdninám doma ve městě, kde jsou i jejich kamarádi ze školy, kteří jsou přes prázdniny taky doma. Je to smutný.

Je spoustu lidí, které jsem už neviděla dva nebo tři roky. A přestože třeba žijeme ve stejném městě, nejsme schopní se sejít. Scházeli jsme se na chatě, kam už oni nejezdí. I já jsem tam letos byla děsně málo, ale tak to bylo hlavně kvůli tomu táboru, že jo. Vlastně už zbylo jenom malinko lidí, s kterýma se tam pravidelně setkávám. A mám je ráda.

Neuvěřitelně. A to je další věc, která mi došla až teď. Letos jsem s nima byla jenom první týden prázdnin a víte co? Já mám pocit, jakoby ty prázdniny skončily ten den, kdy jsem z chaty odjela. Nevím, jak vám to popsat. Byla tam skvělá atmosféra, ta pravá prázdninová, potom taky pohoda a oni, který mám ráda. Pro mě prázdniny prostě už asi skončily, i když je ještě polovina přede mnou. Došla jsem k závěru, že to je proto, že ten první týden byl podobný těm prázdninám, které si pamatuju z dětství. A proto jsem na chatě byla mnohem šťastnější než na táboře.

Chata, to jsou totiž moje prázdniny. Moje a mých kamarádů z dětství. Když si vzpomenu, jak jsme hráli na schovávanou, na Kuchtu Buchtu, Honzo vstávej a na sochy. A teď už jenom třeba sedíme venku, povídáme si a je to prostě skvělý. Já nevím, jak to berou oni. Jen doufám, že mají podobnej pocit jako já. Jak to řekla ta kamarádka: "Z nás, prcků jsou teď velký a z těch velkejch už jsou ještě větší... A zase jsou tu noví prckové."

Vždycky jsem si na tom vážila toho, jak se tam spolu dokážou bavit lidé, kteří by se spolu v reálu nikdy nebavili. Baví se tam osmiletá holčička s patnáctiletým klukem. No a? Vadí snad, že je mezi nima sedm let? Myslím, že vesnice má pořád nějaký kouzlo. Mám to tam ráda. A žádnej tábor mi to nikdy nenahradí. Tím jsem si stoprocentně jistá.

Is everybody going crazy?

1. července 2011 v 21:07 | Meggy |  To musíte znát!
Asi mi zase bude námětem k psaní písnička, protože momentálně nemám žádnou jinou inspiraci. Nevím, čím to je, že dřív jsem nevěděla, o čem napsat dřív a teď přemýšlím dvě hodiny a nenapadne mě jediné téma. Asi už všechnu svojí "psací energii" vypotřebovávám na deník, protože přece jenom ty tři a4 mého vcelku malého písma jsou dost. A hlavně... do toho deníku píšu všechny ty věci, které by nebylo dobré tady ventilovat, že. Obzvlášť když jsem teď asi omylem někomu umožnila přístup sem, protože mi nedošlo, že z toho, co mu píšu, se sem lehce může dostat.

Každopádně, asi jste pochopili, že jde o písničku od Simple Plan (jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec). Crazy. To slovo mě fascinuje. Skoro tak, jako slovo cool, ale přece jenom... "really cool" zní lépe než "really crazy". A možná proto ty písničky s názvem Crazy bývají tak dobré. Ona i ta od Aerosmith je dobrá, ale kdybych psala o ní, dostala bych se úplně někam jinam, kam nechci.

Přijde mi, že ta od SP mi přímo mluví z duše. Myslím, že jeden člověk jednou řekl něco ve smyslu, že v ní je jakési poslání a já bych s tím i souhlasila. Nebo nevím, jestli bych to nazvala přímo posláním. Spíš... popis reality? Nevím, do čeho se mi ten článek zvrhne, protože... nikdy nedodržím to, co jsem chtěla. Proto mi dělá problém napsat úvahu, protože neustále odbíhám od tématu a taky proto miluju psaní blogu, protože sem nepřijde žádný Dušek nebo jiný profesor a nebude mi psát červené připomínky hned vedle mého textu.

Tell me what's wrong with society
When everzwhere I look I see
young girls dying to be on TV
They won't stop till they've reached their dreams

Fakt bych byla ráda, kdyby mi to někdo řekl. Co se stalo? Nebo respektive, stalo se vůbec něco? Nebyli jsme takoví vždycky? No, myslím, že něco se asi stalo, ale... nezměnili jsme se. Nějaký základ, nebo tendence k tomu, co se děje teď v nás musely být vždycky. Už jsem to sem asi někdy psala... Ta moje teorie, že jedinci se mění, ale lidstvo jako celek zůstává pořád stejné. No nic.

Diet pills, surgery
Photoshopped pictures in magazines
Telling them how they should be
It doesn't make sense to me

Je mi z toho divně, jak poslouchám ten text a cítím, že je to pravda. Že něco je špatně. Proč lidi riskují svoje zdraví pro krásu? Pff. Co vlastně ta krása je? Nejvíc mě štve, že všichni si myslí, že ty modelky jsou výjev dokonalosti. Přitom znám tolik kluků, kterým se tyhle kostry hnusí. Ne, to mě neštve nejvíc. Štve mě, že já sama jsem tímhle divným názorem ovlivněna, i když se tomu bráním. Proč nám sakra nějaký blbý časopisy diktujou, jaký máme být? Proč jsou v televizi blbý soutěže krásy, ve kterých je jedna holka hnusnější než druhá? Ne, asi přeháním. Občas se tam najde i nějaká pěkná. Ale co. Já stejně už na televizi nekoukám. A časopisy taky nečtu. Jediný, co si vážně občas přečtu je pár článků v novinách, ale to jen proto, že mi to přijde trochu inteligentnější než číst "Co frčí letos v létě? Buďte in a trendy!" Fuj. Je mi z toho blbě.

Lidé si neustále něco namlouvají. Prý na vzhledu nezáleží, prý o věk nejde, prý peníze nejsou důležité a prý nemáme předsudky. Tak mi teda někdo vysvětlete, proč je holka namyšlená bárbína, jakmile se celá oblékne do růžova, proč má tolik lidí proti jiným rasám averzi, proč ty operaci krásy a mládí a proč se všichni honí za vysokým platem?

Můžeme se třeba zbláznit. A můžeme vymýšlet tisíce takových nesmyslných keců, ale stejně nám to bude k ničemu. Přes tohle všechno budeme pořád stejný. Záleží nám na vzhledu, postavení a věku. Neříkám, že všem, ale těm, kteří právě prohlašují, že ne... těm nejvíc. A děláme všechno proto, aby náš soused neměl o korunu vyšší plat. Lidstvo se ve vývoji zaseklo někdy v době, kdy se z opice stal Homo sapiens sapiens. Lidé mají pořád stejné priority, jestli se to tak dá nazvat. Nedělám si naděje, že tou naší generací to bude lepší. Taky proč by mělo? Nejsme ničím výjimeční. Stejně tak si nedělám naděje o tom, že to s Českou republikou bude lepší. Horší možná, ale lepší určitě ne. Furt tu budou politikové rozkrádat stát. Jenže ono to jednou dojde... Už mi není deset, abych si myslela, že peníze jdou dotisknout vždycky, když je potřeba... Tohle není projev pesimismu, ale tvrdá realita.

Poslední dva odstavce jsem opisovala z deníku. Psala jsem to někdy o Velikonocích, když jsem se nudila a neměla jsem nic lepšího na práci než psát stupidní věci a opalovat si nohy. Vím, že to je k ničemu takhle plácat do prázdna. Jsem jenom malá hloupá holka, která ničemu nerozumí a umí si jen stěžovat. Fajn. Já si nemyslím, že změním svět. Jenom to prostě potřebuju vypsat.

No one cares, no one's there
I guess we're all just too damn busy
And money's our first priority
It doesn't make sense to me

Možná právě tohle mě štve. Že tu prostě není nikdo, kdo by se o tohle zajímal a snažil se to zlepšit. Podle mě to žere dost lidí. Ale všichni jsou stejný jako já. Dokážou jen nadávat. Navíc, každý je rád, když stíhá svoje věci. V tomhle světě to totiž funguje tak, že se o sebe musíte postarat sami. A je jen na vás, jak se vám to povede.

Sakra. Co jsem to zase napsala za blbost. Přijde mi, že moje články jsou v poslední době horší a horší. A že je na nich až moc poznat, že jsou psané z nouze. Že musím přemýšlet, co napsat a že nestačí jen mačkat klávesy, bez přemýšlení. Teď pojedu pryč na prázdniny. Vypadnu odsud. Tak třeba někde chytím nějakou tu múzu, aby tu konečně bylo něco, s čím budu spokojená.