Září 2011

Dělejte se horší, společnost vás bude přijímat

23. září 2011 v 15:53 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Zastávám názor, že každý člověk je svým způsobem jedinečný. Úplně všichni totiž máme nějaké špatné vlastnosti a nějaké dobré. A právě ta kombinace různých vlastností, to je jedinečnost každého z nás. Někdo je tvrdohlavý, ale má pevnou vůli. Někdo není trpělivý, ale dokáže naslouchat. Pokud uvidíte v prvním umíněného pitomce a v druhém jen ukvapenou osobnost, je to vaše chyba, že nedokážete vnímat přednosti.

Největším problémem dnešní společnosti podle mě je, že se tu vytváří jakýsi "ideál" a ten pokud nesplňujete, jste rázem ti špatní. Respektive, vy nejste špatní, ale okolí vás takto začne přijímat. A proč? Prostě jen tak z principu. Že to nějakej idiot řekl...

Přece to sami víte. Ti nejoblíbenější lidé bývají často nejhorší. Oni vlastně ani oblíbení nejsou, ale protože to jednou někdo řekl, budeme je všichni jako blbci uctívat, abychom náhodou nebyli jiní. Jo, to je náš problém. Přesně takový ty rádoby přátelský a oblíbený lidi, akorát všichni nesnášej. Samozřejmě, existují lidé, které má spousta ostatních ráda, ale nikdy se nenajde nikdo, koho by měl rád každý. Aspoň já si to myslím. Nepřijde vám někdy trochu podezřelé, že existují lidé, které celá třída do jednoho zbožňuje a věčně za nima leze, ve všem s nima souhlasí... Pokud vám to podezřelé nepřijde - vzbuďte se!!

Mezi náma je tolik lidí, který na tenhle ideál společnosti doplácí. A chcete říct tajemství? Tyhle lidi jsou nejlepší kamarádi, víte? Protože ty si vás váží a berou vás vážně. Né jen jako další ovci do svého stáda obdivovatelů. Těmhle lidem, když budete plakat na rameni, tak oni vás utěší a budou s váma soucítit, ale proč by někdo soucítil se stádem ovcí? Všemi oblíbený ideál se stádem za zadkem sice bude předstírat, že s vámi soucítí, ale hned za dalším rohem si najde někoho, komu by mohl svěřit vaše trápení a zasmát se.

Někdy mi to je až líto, jak ty největší kingové třídy jsou povrchní pokrytci a takový ty "šedý myšky" jsou skvělý kámoši. Možná to tak má být. Třeba jsou tyhle lidi jako odměna pro ty, který se dokážou odpojit od celku a ocenit doopravdový charakter.

Celé to je ironické. Společnost přestane uznávat člověka, pokud se odlišuje. Myslela bych si, že by to mělo být naopak. Být jiný (v dobrém smyslu) by mělo být úctyhodné, ne?

Asi to tak není. Aspoň né v naší společnosti. Nejsem si jistá, jestli to tak dělají i dospělí, protože se v životě dospělých zatím nepohybuju, ale děti a mladý lidi to dělaj rozhodně. Pokud se nehihňáte tomu, co ostatní, pokud se neoblíkáte podle poslední módy, pokud se neúčastníte společenských akcí, které vás třeba ani nezajímají, pokud neprovádíte věci, které jsou ve vašem věku "normální", máte smůlu.

Jenže pořád je lepší mít pár lidí, kteří vás uznávají doopravdy, než tisíce stejných hnusných kopií, které dělají všechno tak, jak chce jejich "vůdce". Já se neliším nijak extrémně, ale existují prostě věci, které neuznávám a podřizovat se jim nebudu. Blbý je, že tyhle věci jsou teď v tomhle věku "normální" a pokud to ještě víc zasáhne lidi kolem mě, budu se jim vzdalovat. A jak řekl jeden můj kamarád, prý to bude horší. Buď se změním a nebo to budu mít těžký.

Moc si to nedokážu představit, protože už takhle je to těžký. Občas se kvůli tý svý zatvrzelosti se nezměnit hádám s lidma, co jsou pro mě důležitý. A to bolí. Jenže myslím, že to je prostě věc, která se musí vydržet, pokud nechci být další ovce ve stádě. Nepotřebuju se odlišovat nějak extrémně, ale nechci se stát tím, čím opovrhuju.

Naštěstí v naší třídě se tohle moc nevyskytuje. Nevím, jestli mám psát "ještě" nebo "už"... Samozřejmě, byly doby, kdy jsme měli nějakého "vůdce", kterýmu všichni jak se říká "lezli do prdele", ale to už jsme snad překonali.

A takový malý doporučení: Kdybyste si víc všímali lidí okolo sebe a nebyli zaslepení tím, co je "cool", možná byste zjistili, že najdete někoho s kým si budete rozumět, aniž byste se museli měnit. A že ten někdo bude mnohem lepší než ti všichni okolo. Jen musíte hledat. Možná ho nenajdete ve své třídě, možná jo. Ale ten člověk existuje! A třeba je to to, čemu se říká spřízněná duše. Dřív mi to nedocházelo, kdyby neexistovaly náhody, nedojde mi to nikdy, ale... je to tak. Věřte tomu.

Ticho k přemýšlení - zdroj klidu, ale i problémů

22. září 2011 v 12:30 | Meggy |  Témata týdne
Ticho by mělo představovat klid. Přece i v nemocnicích občas bývají nápisy: "Ticho léčí!" Jenže dle mého názoru to je dost sporné. Jako jo, pokud je někdo po mtrvici, tak mu asi prospěje ticho a kdyby tam lítala první třída základní školy a všichni by řvali, asi by mu to moc nepomohlo, jenže někdy je potřeba ten správný hluk, abyste byli v pohodě.

V psychický pohodě! Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlela. A má to tak dost lidí v mým okolí. Jakmile jste někde, kde je ticho, klid a vy se můžete utápět ve svých myšlenkách, často se stane, že přestanete být v pohodě, protože se vaše mysl začne ubírat né zrovna příjemným směrem. Mně se to stává celkem často. Po dobu, co okolo sebe mám lidi, který na mě mluvěj, nemusím přemýšlet o ničem závažném, jsem v dobré náladě. Opravdu málokdy se mi stává, že bych měla špatnou náladu, když mi někdo něco říká, nebo naopak já říkám něco jemu. Pokud se to samozřejmě netýká mé špatné nálady, ale jakmile se bavíme o něčem jiném, jsem schopná zapomenout na ostatní věci.

Přes to všechno jsem občas ráda sama. Je to zvláštní, ale někdy potřebuju být sama a aby bylo TICHO! Není to asi nic, čím bych se mohla chlubit, ale občas mám takovou potřebu. A to jsem člověk, vyžadující společnost lidí. Jenže někdy se mi prostě stane, že potřebuju být sama, nic nedělat, jenom přemýšlet a uspořádat si v hlavě myšlenky.

V těhle chvílích jsem asi dost nesnesitelná, protože potom každýho, kdo se se mnou snaží navázat kontakt odpálkuju, ale naštěstí jsem natolik přizpůsobivá situaci, že se mi tohle stává většinou v případech, když nemám jinou možnost než být sama a když je okolo ticho. Snad nikdy se mi to nestalo ve škole, v tom řevu. Ale občas, když jedeme třeba s bratrem v autobusu a on mě pořád otravuje něčím nesmyslným, pocítím potřebu mu říct, aby konečně byl chvíli zticha a já mohla být ponořená do svých myšlenek. Jo, potom jsem ta "hnusná" a "zlá", jenže já dokud si ty myšlenky neuspořádám, tak jsem akorát nervózní.

Možná proto tak často chodím pěšky domů, místo abych jezdila autobusem. To je totiž ideální možnost, jak přemýšlet, v klidu. Okolo je přesně takové ticho, které potřebuji. Nejde o absolutní ticho, ve kterém byste slyšeli spadnout na zem špendlík, protože to je moc nepříjemné. Říkám mu přemýšlecí ticho. Okolo chodí lidi, takže slyšíte kroky, pak občas projede nějaké auto, či autobus a v pozadí může hrát nějaká hudba, co se hodí k tichu. A to je tak skvělý ticho k přemýšlení!

Nejhorší ale na tomhle tichu je, že mě často nutí, vymýšlet si problémy. Věci, které tak ráda potlačuju a ve společnosti přátel jim utíkám, tohle ticho vytáhne na povrch. Jenže nejhorší věc na mě je, že já se tomu poddávám, dokonce se v tom vyžívám. Všechno zveličuju, když jsem šťastná, tak pořádně. Bohužel to tak platí i o opaku. Jsem schopná vzdálit se od lidí ve chvíli, kdy vím, že se moje mysl ubere k věci, která mě "bolí". Není to logické, ale dělám to.

Přes tohle všechno, miluju přemýšlecí ticho! I když samozřejmě musí být v malých dávkách. Asi bych nepřežila být pořád sama uzavřená ve své hlavě s tichem a problémy. Mimochodem, tohle je jedna z těch správných "přemýšlecích" a "tichých" písniček.

Dopis hrdinovi z 11.5. 2010

21. září 2011 v 17:11 | Meggy |  Výplody mé fantazie
Psala jsem to před dvěma lety. Byl to snad nějakej sloh do češtiny a pamatuju, že jsem na to tenkrát byla děsně pyšná. No a teď jsem to doma našla, tak mě napadlo to sem přepsat:

Milý hrdino,

doufám, že se máš minimálně stejně dobře jako já. Proto Ti vlastně píšu. Mám se úplně báječně a je to tak trochu i kvůli Tobě. Splnil se mi můj sen. Už za pár dní se vydám na cestu kolem světa a konkurz jsem zvládla jen díky pomyšlení na Tebe a na to, co rád říkáš.

Když mi ráno zazvonil budík, rychle jsem vyskočila z postele. Věděla jsem, že mě čeká důležitý den, ale zároveň jsem se sama sebe ptala: "Proč to děláš? Vždyť nemáš žádnou šanci, opravdu si myslíš, že z těch stovek lidí vyberou zrovna tebe?"

Asi jsem doufala, že tu nějaká naděje existuje, a proto jsem se oblékla a vyrazila.

Po dlouhé cestě autobusem a procházkou nádherným třešňovým sadem jsem tam dorazila. Vešla jsem do obrovské budovy. Všude bylo plno nervózních lidí, kteří si kousali nehty a vysílali zmučené pohledy. I přesto ta budova neztrácela své kouzlo. Skoro to ani nejde popsat, jak byla krásná. Musela bys ji vidět. Zařadila jsem se do řady svých budoucích soupeřů a čekala na příjem.

"Další," ozvalo se. Úplně jsem zkameněla. Slečna, která mě do místnosti pozvala, vypadala přátelsky. Nezbývalo mi nic jiného než jít.

Za pultem seděli čtyři lidí - dva muži a dvě ženy. Nejdříve mi dali pár otázek ze zeměpisu. S přehledem jsem na ně odpověděla. což mi dodalo sebevědomí, ale když mi dali praktický úkol, ani jsem nedoufala, že to zvládnu. Musela jsem ze sebe sundat ovíjejícího se hada a píchnout si protilátku. Bylo to pro mě utrpení. Hady nemám moc v lásce a z injekčních stříkaček mám panickou hrůzu. Nicméně, musela jsem to stihnout do deseti minut.

Prvních pět minut jsem jen tak pozorovala hada, jak se mi točí kolem krku. Porotci na mě začali vrhat znepokojené pohledy a já jsem Tě najednou viděla ležet u nohou nepřítele, který se Ti vysmíval do obličeje. Zvedl ses a zazněla Tvoje věta: "Já se navzdám! Ve vzdávání nejsem dobrý." Rychle jsem otevřela oči. Zbývaly dvě minuty.

Chytila jsem hada za ocas a odhodila ho na zem. Asi ho to hodně bolelo, ale neměl se mi motat kolem krku. Za okamžik jsem v ruce držela jehlu, zavřela oči a zapíchla ji do své ruky. Za přiklopenými víčky se mi míhaly obrázky všech sestřiček, co se mi kdy snažily odebírat krev. Ale já to dokázala.

Pak už bylo všechno rychlé. Dojela jsem domů a před chvílí si přečetla e-mail. Pojedu na cestu kolem světa a poděkovat za to můžu hlavně Tobě.

Tvoje Meg

PS: Můžu vzít jednoho kamaráda s sebou, nechceš jet ty?

Nojo. Vím, že to není tak dobré, jak jsem si tenkrát myslela, ale... pořád se mi to líbí. Asi k tomu mám jakýsi citový vztah vytvořený před dvěma lety.


Podzim v celé své kráse

21. září 2011 v 11:30 | Meggy |  Věci, co musely ven
Jako by nestačilo, že je venku hnusně. Já ještě musím chytit nějakou chřipku, či co to je. Možná by mě mohlo uklidnit, že okolo mě je spoustu lidích nachlazených, ale to mě ještě víc naštvává, protože mě vytáčí to věčný smrkání, kašlání a nadávání. Jenom mi to vždycky připomíná, že mi je blbě.

Asi jsem měla poslechnout svojí intuici a nejít do školy už včera. Možná bych si ušetřila tu hroznou rýmu. Ale kdo ví. To bych to přece nebyla já, kdybych do tý školy nešla, že jo. Každopádně, když jsem asi v půl pátý přišla domů, hned jsem zalezla do postele. S kapesníky, horkým čajem, mp3kou a Stmíváním. Haha, jsem s tím už otravná, co? Pořád to čtu dokola. Upřímně, ještě se mi nikdy nestalo, že bych knížku četla potřetí. Ono i když něco přečtu dvakrát, tak je to dost výjimečný. A ta knížka už začíná vypadat trochu ošuntěle.

Večer jsem zas po tom, co na mě máma hodila dvě peřiny, pořád dokola poslouchala You're The One That I Want. Další moje momentální úchylka. Ale co, přes to, že mám zalehlý uši, mám pocit, že ty litry čaje, co do sebe neustále liju, vychází ven v podobě rýmy a teče mi z očí, jsem šťastná. Já fakt nevím proč. Asi bych to měla zaklepat.

Nejspíš to je tím, že existuje pár lidí, na kterých mi záleží a mě zavaluje vlna štěstí, kdykoliv jsem s nima v kontaktu. Jsou lidi, co mi píšou dopisy. Vždycky jsem štěstím bez sebe, když mi nějaký ten dopis přijde. Miluju dopisy. Jsou lidi, s kterýma se bavím jenom přes Facebook nebo Skype. Vždycky jsem strašně šťastná, když mi někdo z nich napíše. No a pak jsou tu samozřejmě lidi, který denně vídám ve škole. Zbožňuju, když přecházím mezi třídama o přestávce a cestou potkám pár lidí, s kterýma se buď zastavím na kus řeči a nebo si jenom řekneme "čau", usmějeme se a jdeme dál.

Asi jsem až moc závislá na ostatních lidech. Bohužel. Jediné, co můžu dělat, je doufat v to, že toho nikdo z nich nevyužije. Co, když mi už další dopisy nepřijdou? Co, když mi už neodepíšou a já nebudu mít jak se s nima spojit? Co, když někomu řeknu "čau" a on mě bude ignorovat a dělat, že mě nezná?

Jo, probouzí se ve mně to pesimistické a paranoické já. Takže: "ZALEZ!" Moje optimistické já bude věřit, že se to nestane. (Zaklepu to, radši.) A jestli to někdo z Vás čte, tak - Mám Vás ráda.


Nahota naší duše

17. září 2011 v 22:45 | Meggy |  Témata týdne
Většina lidí píše o jejich názorech na nahotu. Už je toho tady moc, takže se pokusím napsat to trochu z jiného úhlu pohledu. Samozřejmě nahotu beru jako něco soukromého, i když také přirozeného. Nemám potřebu se svlíkat před každým koho potkám a nepřijdou mi normální fotky na sociálních sítích, kde holky odhalují části svých těl, aby si jich někdo všiml, ale o tom psát nechci.

To slovo, nahota, lze chápat i jinak. Když je někdo nahý, znamená to, že má odkryté oblečení. Prostě je tak, jak byl stvořen. Základní význam je takový, ale můžete přeci být odkryti i jinak než fyzicky. Co takhle, když vypluje na povrch něco z vašeho nitra, co se nikdo! neměl dozvědět? Nejste vlastně svým způsobem nazí?

Možná to je horší než samotná nahota tak, jak jí vnímá většina lidí. Tělo máme totiž všichni podobné, ale to, co skrýváme uvnitř je dost individuální. Samozřejmě, existují lidí otevření a lidé uzavření. V podstatě se to dá dost přirovnávat k té nahotě. Někteří lidé ukáží víc, vystavují se na odiv celému světu a někteří jsou naopak stydliví. Zase se projevuje ta individualita.

Ale i přestože respektuji rozdílnost lidí, jsem přesvědčená o tom, že každý má nějakou tu věc, kterou v sobě potlačuje, která v něm je, ale nikdo o tom neví.

Každý má svého kostlivce ve skříni...

...dalo by se taky říct. Většinou ta věc není ani tak hrozná, ale člověk se za ní prostě stydí a to udává vše ostatní. No a představte si, že takováhle věc vypluje na povrch. Nějak se to projeví, nebo se nějaký "dobrý přítel", kterému jste to jako jednomu z mála svěřili, prokecne. To je prostě... děs! Představa, že by se mi něco takového stalo, mě děsí. A to jsem dost otevřený člověk.

Kdybych to chtěla k něčemu přirovnat, bylo by to asi něco jako kdyby se dostal můj deník do rukou někomu... Vlastně komukoliv cizímu! V době, kdy jsem deník nosila do školy jsem ho dost cenzurovala - hádejte, proč asi.

Každopádně, myslím, že nahota naší duše, pokud se to tak dá říct, je mnohem horší než nahota našeho těla. A udržte si svojí hrdost, ať už jde o svlékání šatstva nebo o odhalování svých tajemství. Vždycky se vyplácí pečlivě vybírat, před kým se odhalíte a nejen pro tu chvíli, ve které to uděláte, ale i pro budoucnost.

Nic, bezmoc, zoufalství... (Nickyho rodina, 2011)

16. září 2011 v 21:06 | Meggy |  To musíte znát!
Přemýšlím, jak mám definovat nic. Je to celkem těžké. Slovy to asi nepopíšu. Ale strašně dlouho jsem se snažila přijít na to, kdy cítíte to "nic"... Jediné, co mě napadlo bylo a spojilo se mi s tímhle slovem byla bezmoc. To taky nemůžete dělat nic. Teda samozřejmě, že můžete něco dělat, ale nepomůže vám to. Proto je to slovo nic tak divné... Protože ho vlastně nemůžete nikdy použít, aniž byste nelhali. Protože vždycky jste něco řekli, vždycky se něco stalo, vždycky se něco děje, vždycky jste něco viděli...No, takhle bych mohla pokračovat donekonečna...

Bezmoc. Nesnáším to slovo. Nesnáším ten pocit. Nesnáším to, když něco strašně chci a nemůžu to nijak ovlivnit. Nesnáším, když vidím, jak někdo něco má, neváží si toho a já bych to tak chtěla. Tohle je to, co já považuju za bezmoc. Jenže ve skutečnosti jsem opravdovou bezmoc nikdy nezažila.

Na konci minulého školního roku jsme byli se školou v kině na jednom filmu. Jmenoval se Nickyho rodina. Určitě jste o tom slyšeli a jestli ne, zkráceně - je to o panu Nicholasovi Wintonovi, který za druhé světové války zachránil 669 českých a slovenských dětí tím, že je transportoval pryč z Československa.

Po shlédnutí toho filmu jsem si představovala, jaký by to na světě bylo, kdyby existovalo více lidí jako je tento pán. Hned by to bylo krásnější. Kdo z nás by jen tak zachránil cizí děti? Navíc, on to děsně dlouhou dobu tajil, prý to neřekl ani své vlastní manželce.

Prostě na mě ten film obrovským způsobem zapůsobil. Vyloženě mě nasralo, že za nám seděly nějaký holky z vyšších ročníků a celý to prokecaly. (Myslím, že mi i kopaly do židle.) Jak tohle někdo může prokecat? Víte... většinou mě filmy zas tak nezaujímají, radši mám divadlo nebo knížky, ale tohle byl jeden z těch lepších filmů, které jsem za svůj život shlédla. Když pominu, jak na mě zapůsobil pan Winton (ale to snad ani pominout nejde...), tak se mi zas trochu víc přiblížila situace druhé světové války.

Ano. Tohle je bezmoc. Zoufalství. Většinou se do filmových postav vžívám, ale tohle nešlo. Když vidíte lidi, kteří mají v očích děs, nevědí, co dělat, trpí, ale nemají jinou možnost, udělá se vám z toho špatně. Když vidíte lidi, které nečeká nic jiného než smrt, ale oni už jsou s tím smíření a snaží se zajistit bezpečí hlavně pro své děti, je vám úzko. No a když se potom na scéně objeví ten, který to všechno způsobuje, pocítíte vztek.

Ani si nedokážu představit, jak ti lidé museli být silní. Vsadím se, že naše zhýčkaná společnost by tohle nepřežila. To musí být děsný, když už vám vlastně nejde o život, ale o to, jak ho skončíte, protože je jisté, že umřete.

Existuje pouze jediný případ čistého zoufalství. A to zoufalství člověka odsouzeného na smrt. - Albert Camus

Přijde mi to zvláštní, jak se člověku mění priority během různých situací. Když si uvědomím, že dřív jsem brala bezmoc jakože něco chci a nemůžu to mít a teď z toho vyleze tohle... Aspoň vidím, jak je to nesmyslný. A vím, co je to nic.

Nic nemohli dělat ty lidi tenkrát, když byli odsouzeni na smrt.

"Nemám čas" (aneb zaneprázdněnost dnešních lidí)

15. září 2011 v 19:29 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
"Nechceš jít po škole ven?"
"Promiň, nemám čas."
"A co zítra? Můžeme si jít zaběhat..."
"No, nevím, to možná budu muset dělat něco do školy."
"Aha, to je škoda. Ale tak ještě je víkend, ne? O víkendu určitě musíš mít čas!"
"Nejsem si jistá, promiň. Ještě uvidím, jo?"
*opravdu otráveně* "No jo, co mám dělat. Ty snad nemáš čas nikdy!"
"Jo. Taky mi to někdy tak připadá."

Taky vám to tak někdy přijde? Jste neskutečně zaneprázdnění a přitom vlastně neděláte NIC! Tohle je asi největší problém dnešních lidí. Neumíme si rozvrhnout čas tak, abychom stihli vše. Teda, vše se samozřejmě stihnout nedá, ale zamyslete se nad tím, co přes den děláte a vsadím se, že byste určitě našli způsob, jak den víc využít. Vlastně tu větu "nemám čas" nechápu. Proč to říkáme? Čas je vždycky, ne? Minimálně ve dnu je 24 hodin. To je tolik času a všechen je náš! A když tenhle čas vyprší, máme tu dalších dvacetčtyři hodin. Sakra, to je času a my "nemáme čas".

Je to fakt absurdní. Mám 24 hodin denně a nejsem schopná si do nich nějakým způsobem naskládat aktivity, co chci dělat. O prázdninách to jakž takž šlo, protože jsem mohla pár hodin ze dne proflákat a stejně se to tam vešlo. Jenže teď nemám čas na proflakování. Tři hodiny proflákám a najednou je večer a zase jsem nic nestihla.

A přitom mám tolik věcí, co chci udělat. Chtěla bych psát pořádně na blog. Chtěla bych psát víc do deníku. Chtěla bych psát dopisy. Chtěla bych víc hrát na klavír. Mám asi třicet knížek, které bych chtěla přečíst. Spoustu mi jich doma leží už přes rok a já furt nic. Memento, Sofiin svět, O myších a lidech, Kdo chytá v žitě... a tak dále. Dále pak bych si chtěla uklidit pokoj a učit se!

Jenže já "nemám čas" přece. Co na tom, že denně prosedím u počítače tři hodiny a více. Prostě "nemám čas". Nejsem schopná si to nějak uspořádat a navíc jsem taky líná. Nic se mi dělat nechce. Je přece jednodušší si sednout k počítači, než se na něco soustředit. Jenže já už mám plný zuby toho, že nejsem schopná nic udělat.

Jsem ráda, že jsem dneska hrála na klavír, dopsala dopis a konečně nezanedbala deník. Dokonce jsem tam ty dny doplnila! Sice jsem byla o dvě hodiny míň na počítači, ale aspoň mám lepší pocit. Doufám, že se o víkendu trochu "zkultivuju", protože jinak mi z toho začne hrabat.

Žít je to poslední, nač má zaneprázdněný člověk čas, a není nic těžšího, než vědět, jak žít. Odborníků v jiných oborech je všude plno, některé z těchto nauk, jak se zdá, si osvojili úplní chlapci tak dobře, že by v nich mohli dávat i hodiny: žít se však musíš učit po celý život. - Seneca

Víte, já se musím snažit nic nezanedbávat a stíhat všechno, co chci. Protože by se mi nakonec mohlo stát, že nebudu stíhat žít. A to by už bylo horší!

Vykopávky...

13. září 2011 v 18:24 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Víte, občas se zamýšlím nad tím, co se to děje se světem. Určitě už jste si toho všimli v mých předchozích článcích a nemohlo nedojít na to, že se začnu zabývat hudbou. Hudba je vlastně něco, co nás doprovází celý život a hádejte se se mnou, pokud si myslíte, že ne. Každý poslouchá hudbu. Je jedno, jestli jde o hudbu známou či neznámou, moderní nebo starší, disko nebo rock... Můžete poslouchat hudební skupiny, zpěváky nebo americké děti, pokoušející se zpívat. Ano, příčí se mi to, ale i takový Justin Bieber je považován za hudbu.

Mým nejoblíbenějším žánrem byl vždycky rock. Teda né vždycky, když jsem byla malá, poslouchala jsem dětský písničky, ale beru to tak, že od doby, kdy jsem si začala vytvářet jakýsi hudební vkus. (Ano, v tý době, kdy mě přešel ten laciný pop.) Pokud si dobře vzpomínám, začínala jsem na Linkinech. Ale ne na těch, který teď pouštěj v rádiích, ale na těch, jak já říkám starejch dobrejch. Dřív to byla fakt dobrá kapela. Spoustu těch, co je momentálně poslouchá o tom ani neví, protože přece jenom, co si budeme povídat, to nové album (A Thousand Suns) se neskutečně odklání od jejich původního stylu. Nikdy jsem nepochopila, jak se ten styl, co hrají nazývá, prostě smíchanina rapu a rocku.

Ani nevíte, jaký to pro mě bylo zklamání, když jsem zjistila, co je to nový album zač. Ze začátku jsem byla šťastná za nový skladby, ale potom mi došlo, že by možná bylo lepší, kdyby si to poslední album odpustili. Každopádně jsem po tomhle došla k názoru, který má být pointou tohoto článku. Prostě je lepší poslouchat starý kapely, protože ty se nezmění, pokud se vám líbí, máte vyhráno.

Já vážně nevím čím to je. Poslední dobou se stále více zaposlouchávám do kapel, které zažívaly svá "nejšťastnější" léta tak před třiceti lety. Teda možná dříve, možná později, co já vím... Zajímá mě ta hudba, né kdy hráli nejvíc. Každopádně teď už jsou minulost. Nemůžu si pomoct, ale dřív se hrálo líp. Ze současných kapel je opravdu jen málo dobrých. Ještě tak ráda poslouchám Simple Plan. To je snad jediná kapela, od který se mi líbí všechny písničky. (Jo, dřív to byli Linkini, do 14. září, kdy vyšlo to nový album.) Pak je tu pár celkem dobrých jako Nightwish, Sonata Arctica...)

Ale jak je možný, že dřív zpívaly skupiny jako Aerosmith, Queen, Guns N'Roses, Europe, Nirvana a Journey? To stálo za poslech, a čím se můžeme my chlubit teď? Lady Gagou a Justinem Bieberem? Ne, díky.

Přijde mi, že většina soudobých zpěváků buď propadne slávě a penězům a nebo se stane obětí toho, co se teď hraje a co je "in". Ta moderní hudba je divná. Všechno zaprvý zní stejně. Všechno má stejný rytmus. Všechno děsně řve. Jak řekl jeden kamarád - chybí dynamika. Samozřejmě, existují vyjímky, ale nemůžu si pomoct... Když slyším v rádiu to "tuc tuc" nebo to jak se nějaká Miley Cyrus pokouší zpívat, jsem přesvědčená, že dřív to asi stálo za víc.

A je jedno, jestli si pustíte...

1) Open Your Heart od Europe
2) Dream on od Aerosmith
3) Any Way You Want It od Journey
4) Knocking on Heaven's Door od Guns N'Roses
5) One Vision od Queen
6) Every Time It Rains od Nazareth

... s některými výplody současné hudby se to nedá ani srovnávat!

Náboženství

10. září 2011 v 22:44 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Po těch hodinách přemýšlení, o čem bych asi mohla psát (Už mi vážně dochází nápady, potřebovala bych si vymyslet nějakej projekt na blog, abych měla, co sem dávat. Sice mě nejvíc baví psát něco ve smyslu úvah, ale o čem uvažovat, že?) mě napadlo náboženství. Nejsem věřící. Ale tak to je docela pochopitelný, za předpokladu, že žijeme v Česku, což je jeden ze států s největším procentem ateistů vůbec. Asi bych teď nedokázala někam přijít, poslechnout si něčí pohádky o tom, jak existuje Bůh, za co všechno může Bůh a stát se věřící.

Teda ano, já bych mohla začít tvrdit, že věřím v Boha, modlit se přesně podle pravidel a každou neděli chodit do kostela, ale doopravdy bych tomu asi nikdy neuvěřila. Zajímalo by mě, co se těm lidem honí v hlavě. Jestli tomu vážně věří, nebo prostě jen potřebují něco, čemu by mohli věřit. Třeba se prostě cítí tak osamocení, že je pro ně lepší nalhávat si přítomnost Boha ve všech okamžicích.

Otázkou mi pořád zůstává, jak můžou věřit, že Bůh má dobrou vůli, když dopouští všechno to, co se děje na světě. Jak může dopustit katastrofy v Japonsku, proč padají letadla a proč se v některých částí světa stále válčí? Člověk by čekal, že lidem už dojde, že války jsou nesmyslné, ale asi ne, doteď se tak nestalo. Každopádně, pořád jsem se nedopátrala, proč to teda Bůh nezastaví. Jediné, co mě napadlo, je myšlenka, že to má být trest za to, jak špatně se lidé na světě chovají, jak jsou zlí a k sobě navzájem nepřátelští. Ale vůbec, jaktože tohle Bůh dopouští.

No nic. Nebudu se zabírat tím, čeho se Bůh dopouští a nedopouští, protože jestliže nevěřím v jeho existenci, nemá to smysl. Když jsem byla malá, brala jsem náboženství jako takovou nadlehčující věc. Pořád to beru tak nějak s nadhledem, ale malé dítě si myslí, že má názor stejný jako všichni okolo něj a proto by mě v té době ani nenapadlo, že existují lidí, kteří to berou vážně. Věděla jsem, samozřejmě, co to je Bůh a když mi třeba bylo špatně, říkala jsem: "Prosím, Bože, ať už mě nebolí bříško, já budu hodná a nebudu zlobit. Slibuju." Jenže jakmile mě "bříško" bolet přestalo, na Boha jsem zapomněla a na to, že jsem mu něco slíbila, taky. Já vím, že je to blbý. Sliby se mají plnit. Vlastně to trochu dělám do teď. I když momentálně se spíš ptám: "Co jsem komu udělala, že mě trestáš?"

Po tom, co jsem v pokročilejším věku zjistila, že vážně existují lidé, kteří to berou vážně, mě to doopravdy zděsilo. Nejvíc mě to asi děsí, když si uvědomím věci, které s náboženstvím souvisí a dějí se. I když to naprosto odporuje zdravému rozumu a je to vlastně zbytečné týrání lidí. Myslím tím různé rituály a tradice. Zrovna jsem dočetla knihu Květ pouště a číst o ženské obřízce je fakt děsivé. Nejhorší je, že to už ani není rituál, to je mrzačení žen. A kousek té knihy mě dovedl k přesvědčení, že to už ani s náboženstvím nesouvisí.

"Přes čtyři tisíce let mrzačí africké kultury své ženy. Mnoho lidí věří, že to korán vyžaduje, vzhledem k tomu, že tyto praktiky jsou všeobecně provozovány v muslimských zemích. Není to pravda - ani v koránu ani v bibli se nic nepraví o tom, že by se měly na počest Boha ženy obřezávat. Tyto praktiky jsou podporovány a vyžadovány muži - nevědomými sobeckými muži - kteří si tak chtějí zajistit, že budou jedinými vlastníky ženiny sexuální přízně. Trvají na tom, aby byly jejich ženy obřezány. Matky souhlasí s obřízkou svých dcer, protože se bojí, že by nenašly manžela. Neobřezaná žena je považována za nečistou, hypersexuální a nevhodnou pro manželství."
/Květ pouště, Waris Dirie/

Tady je jasně vidět, jak nejde ani tolik o náboženství, ale o utlačování a diskriminaci žen, ale to už bych se zase dostala úplně jinam. Přestava, že na to denně umírá tolik dívek a oni se jenom kouknou a řeknou, že to je vůle Alláhova. Ale sakra za to nemůže Bůh, vy blbci. Za to můžete vy, že něco takovýho požadujete.

Další otázkou náboženství je, jestli rodiče mají právo svým dětem vnucovat svou víru. Podle mě ne. Děti by měly mít stejnou možnost jako jejich rodiče. Samozřejmě, rodiče jim mohou nastínit svůj názor na správný život, ale pokud se to dítěti nebude zdát přiměřené, budou tolerovat jeho cestu. Největší problémem, dle mého názoru, bývá, že dětem vlastně ani není umožněno zjistit, že žít se dá i jinak, než podle pravidel jejich víry, respektive víry jejich rodičů. Vždyť i Waris ve výše zmíněné knize přiznává, že do doby jejího příjezdu do Londýna si myslela, že všechny ženy jsou obřezané.

Zakončím to asi uznáním - náboženství může pomoci lidem, kteří se cítí osamocení a bezmocní, ale také může kazit životy a být tíživým břemenem.

Víra prostě dokazuje nevědomost, nevědění. - Osho

Opora na celý život

9. září 2011 v 14:02 | Meggy |  Témata týdne
Jak vám jistě došlo. Ano, mám sourozence. Co jsem si tak pročetla pár článků, zjistila jsem, že spoustu lidí píše o tom, jak je štve, že musí za své mladší sourozence uklízet pokoj a dělat různé domácí práce, ale... nepřijde vám to trochu přehnaný? Jako jo, taky jsem si kdysi stěžovala na to, jak všechno za bratra odnáším já, ale když se nad tím teď zamyslím, nedělala jsem za něj nic. Možná jsme párkrát měli průšvih s bratrancem, ale tak to už je tak dávno, že jsem na to skoro zapomněla.

Je mi tak nějak smutno z toho, kdy vidím některé své kamarády, jak k nim jejich mladší sourozenec přijde, osloví je a oni řeknou: "Co chceš ty krávo?" Samozřejmě, nevím, co jim jejich sourozenec dělá a možná že ho nemají rádi po právu, ale proč se sakra sourozenci nemohou vycházet dobře?

Jednou jsem se bavila s babičkou a ona mi říkala, že jí musím slíbit, že s bráchou budeme vždycky vycházet i až budeme dospělý a že se pokaždý navzájem podržíme. Slíbila jsem jí to. A z celýho srdce si přeju, aby to tak vždycky bylo. Zaklepu to.

Mým velkým snem, když jsem byla malá byl starší bratr. Přála jsem si takovýho hezkýho vysokýho bratra, kterej by mě měl rád a vždy, když by si na mě někdo vyskakoval, tak by mu to dost jasně vysvětlil, ať mě nechá na pokoji. (Třeba mu rozbil hubu :D ) Prostě bych byla jeho malá sestřička, kterou by měl potřebu ochraňovat. No a potom, až bych byla větší, tak by měl nádherný kamarády a... chápete, jistě.

Jenže čím jsem starší, tím si uvědomuju, že tohle by asi stejně nefungovalo. Možná bych měla staršího bratra, ale ten by mě bral jako malou otravnou krávu, která chce na jeho počítač, která se směje blbostem, která je tak hloupě nevyspělá... Prostě typickej starší bratr, že jo. No a i kdybych měla možnost mít toho svýho vysněnýho staršího bráchu, nikdy bych nevyměnila to, co mám teď za něj. Jsem šťastná za to, že mám bráchu!

Představa, že bych byla jedináček je pro mě děsivá. Je sice pravda, že jedináčci mají spoustu výhod jako třeba vlastní věci, o které se nemusí s nikým dělit, rodiče jen pro sebe a většinou se umí i lépe zabavit, protože jim přece jen nic jinýho nezbývá, ale představa té samoty? Představa, že když rodiče nemají čas, tak nebudu mít s kým dělat blbosti, představa, že nebudu mít tu oporu, která mi pomůže, když mám průšvih a stojí za mnou. Představa, že se nebudu mít s kým pošťuchovat a dohadovat? Představa, že až budu dospělá, tak nebudu mít žádné synovce a neteře a že by moje děti přišli o tu skvělou "věc", co se nazývá bratranec a sestřenice?

Přijde mi roztomilé, když se moje babička pořád i ve svém věku snaží starat o svého mladšího bratra. Respektive ona se nesnaží, ona se o něj v jisté míře stará. Přijde mi pěkný, když si sourozenci pomáhají, přestože už mají své vlastní rodiny. Přijde mi fajn, když se ty rodiny navštěvují.

Sakra. Vidíte tyhle všechny výhody? Za tohle všechno klidně bych sourozenci klidně uklidila v pokoji a udělala za něj všechny domácí práce. Takže prosím, buďte na svý sourozence milý, hádání je normálně, ale všeho s mírou.

Komerční romantika nebo dobrá knížka? (Twilight)

9. září 2011 v 12:54 | Meggy |  To musíte znát!
Fajn. Asi si teď budete o mně myslet něco nepěknýho vzhledem k tomu, o čem se chystám psát. Já sama jsem vždycky články na toto téma přeskakovala s opovržlivým pohledem do obrazovky.

Začnu asi takhle. Nedávno jsem se tak nějak dostala k tomu, že jsem si stáhla film Stmívání. Víte, já už asi před třemi lety četla tu knížku, letos jsem se k tomu o prázdninách jaksi vrátila a úplně mě to pohltilo. Ta knížka. Ten film mě fakt úplně zděsil. Jenže já si nejsem jistá, jestli to nebylo hlavně kvůli tomu, že jsem proti němu byla zaujatá už od začátku.

Vlastně jsem se na to šla kouknout s myšlenkou zjistím, jak moc tu knížku zkazili. A povedlo se jim to teda maximálně. Já se na ten film nikdy koukat nechtěla, protože po tom, jak na všech titulních stránkách stupidních časopisů typu Bravo otiskovali fotky Roberta Pattinsona a Taylora Lautnera. Nechápu to, proč po nich všechny ty holky šílely, stejně jako nechápu šílenství po Justinu Biebrovi, ale dobře. Když pominu to, že mě uráží fakt, že pokud zadám do Googlu jméno Robert, vyskytne se mi v nabídce "koho jsem asi mohla myslet" (nevím, jak jinak to nazvat) příjmení Pattinson dříve než jméno pana Fulghuma, rozhodně nejde pominout to, že mi přijde přehnané, aby polovina světa šílela kvůli výskytu v jedné sérii filmů.

Ale o tomhle já psát nechtěla. Můj osobní názor je, že ty knížky jsou skvělé. Úplně jsem se do toho zbláznila a musela jsem číst, dokud jsem nedočetla nakonec. Samozřejmě, první díl je bezkonkurenční, jako se tak stává u většiny více dílových knížek (a hlavně filmů), ale ona taková trojka taky stojí za přečtení. A asi chápete, že mi prostě vadí to, jak o tom všichni mají špatný mínění jenom kvůli blbýmu filmu.

Znám lidi, který po přečtení knížky dokázali říct, že ta knížka je docela dobrá, ale... nevím, jestli bych já zvládla po shlédnutí toho filmu ještě číst knížku. Děsně mě to nasralo. Dokonce jsem byla tak naštvaná/zklamaná, že jsem o tom psala do deníku. Tři následující věci mě vytočily nejvíce:

1) To, co udělali z Edwarda
2) Vynechání detailů
3) Nesrovnalosti

Kdybych to měla rozebrat detailněji, tak... Z knížky jsem měla pocit, že Edward Cullen je hezkej kluk. Věčně sebejistej a okouzlující a vždycky má nad Bellou na vrch. No a pak se kouknu na ten film, kde ho hraje chlap, kterej rozhodně neodpovídá mým ideálům krásy, přijde mi, že když mluví tak koktá (a koukala jsem se na to s anglickým dabingem, samozřejmě) a je tak neuvěřitelně rozpačitej, že nemůže vzbuzovat respekt v žádně holce, v Belle už vůbec.

Asi jsem moc puntíčkářská, ale přestože chápu omezenou délku filmu, vadilo mi, jak tam vynechávali nebo zkracovali podstatné části příběhu. Třeba ty dva měsíce, kdy se Edward s Bellou nebavil, pak ta část, kterou Bella strávila s Alicí a Jasperem na hotelovém pokoji ve Phoenixu. Jasně, ono tam nemůže být všechno, ale proč tam byly hlavně romantické scény, když ta knížka není jen o tom?

Stejně jako ty detaily mi vadily i nesrovnalosti typu, že výmluva pro Bellinu nepřítomnost na plesu měl být výlet do Seattlu a ne letenky do Jacksonvillu. Jenže to už je fakt blbost, že jo. Prostě mě jenom naštvalo, že ty hodiny strávené nad knížkou by mělo nahradit koukání na film, který za moc nestál. Štve mě, že Jasper s Emmettem měli být krásní a né vypadat jako tuctovej hoper a vyděšená chodící zombie. Jediné, co mě nezklamalo byla vizáž Alice a pak se mi docela líbilo, jak hrála Kristen Stewart.

Jenom by mě teda zajímalo... Proč se to prezentuje jako blbej komerční romantickej tuctovej film, když je to hlavně dobrá knížka?

Půlrok zubních ztrát

8. září 2011 v 16:59 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Když se nad tím tak zamýšlím, nebylo to ani tak děsné. Jasně, bylo to dost nepříjemné, ale nejhorší na tom všem byl strach. Bolest není tak intenzivní oproti tomu, jak jsem se bála. Zítra to bude přesně půl roku od toho, co jsem tam byla poprvé. Když vzpomínám na to, jak jsem tam naivně šla s tím, že mě bude bolet jenom ta injekce a jinak neucítím vůbec nic, musím se smát. Poprvé jsem se vlastně vůbec nebála, teda jako byla jsem nervózní, ale nebyl to strach. Pamatuju si, že den předtím jsem měla skvělou náladu.

"Možná to je lepší, když na vás mluví, ale stejně. Bolí to jako svině!! Strašně. A já se bála tý injekce. Hovno. Injekce trochu štípne, zato tamto? Bolí mě celá tvář, protože mi za ní tahali, bolí mě vlastně celá ta strana. A když mi to dělali, tak to bolelo děsně. Kdo vymyslel ty kecy o tom, že NIC neucítím? Jenom tlak prý... Jestli tohle byl tlak, tak nikdy nechci zažít bolest. Měla jsem pocit, že tam umřu. Že se zblázním... Pořád to bolelo. A nepomáhalo mi, že jsem řvala, že mi tekly slzy... Přesně jak jsem odpověděla té paní, když říkala, že pan doktor je skvělej. 'A stejně to bolí!' "
/já, 9. března 2011/

Říkala jsem si, proč jsem zrovna tohle nejhorší musela mít jako první, ale když se na to teď zpětně koukám po dnešku, představa, že bych dneska měla zažít stejnou bolest jako před tím půlrokem a ani bych o tom dopředu nevěděla, mě děsí.

Nechci tu někoho strašit, protože to je to nejhorší, co můžete udělat, pokud vás to čeká. Jak jsem zjistila, moje vrchní osmičky byly posazené strašně nahoru, takže proto to bolelo. Každopádně po měsíci mě čekal další zákrok. Levá spodní osmička.

Bála jsem se. Když vám tu budu psát "hlavně se nebojte", tak nejenže si o mě budete myslet své, ale i já sama se nebudu chápat, protože ono to prostě nejde. Jenže pokuste se to aspoň omezit. Podruhý jsem se totiž bála až tak, že mi to skoro nevyndali. Psychicky jsem se natolik zablokovala, že anestesika odmítala fungovat. Respektive ona by fungovala, ale já je odmítala přijmout. Potom mi pan doktor řekl, že pokud budu takhle vystrašená, nebude mi fungovat nic. Ani když mi dá těch injekcí deset a že to teda ještě zkusíme, ale jinak mi to budou muset udělat v nemocnici pod narkózou.

"Tak už je po tom. Třetí osmička je pryč... Svině. Bylo to dost děsný. I když ten zákrok sám o sobě tolik nebolel. Já se totiž na tolik vyděsila, že mi ta injekce nepůsobila. Píchnul mi tam dvě. Pak to zkoušel a řekl, že když mě to bude bolet, píchne mi ještě jednu. Jenže já i po téhle řvala jak tur a on mi řekl, že jsem se sama tak vyděsila, že mi to nebude fungovat, ani kdyby jich tam napíchal bůhví kolik. Ještě mě nechal pět minut odpočinout a pak bychom to zkusili znovu. Jinak bych musela do nemocnice a udělali by mi to v narkóze. A to byl ten hlavní důvod, proč jsem se (netuším jak) překonala. Je to absurdní, ale já si řekla, že při narkóze můžu umřít a to vážně nehodlám riskovat. Když jsem tam seděla, říkala jsem si: 'musím to vydržet, jinak umřu' Nevím, jestli jsem tomu doopravdy uvěřila, ale každopádně mi to pomohlo. Nebo mi možná pomohla ta stará paní, která mě tam uklidňovala a říkala mi, že si to mám dát pryč, protože to tam bude dělat bordel.
No a ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když to ten doktor zkoušel znovu, ptal se, jestli to je dobrý a já mohla říct, že jo, protože jsem žádnou bolest doopravdy necítila. Vlastně jsem necítila skoro nic. Jo, bylo to nepříjemný, ale bolelo to míň než minule. Dělal mi to nějakou vrtačkou nebo co. Na konci jsem se musela smát."
/já, 13. dubna 2011/

No a teď jsem tam byla naposledy. Musím říct, že to bylo asi nejklidnější. Sice mě trochu vykolejilo, když jsem čekala, jak to neucítím a něco jsem cítila. Jenže nakonec jsem došla k závěru, že to bylo jenom, jak mi tahali za pusu.

Pak také vznikaly různé slovní výměny jako:
já: "ááúú"
on: "tak já ti tam ještě připíchnu"
já: "néé"
on: "co ne?"
já: "já nevím"

Prostě jsem z toho zblblá, no :D. Ale ani nevíte, jak skvělou mám náladu, když mám všechny čtyři osmičky pryč a už mi nikdy problémy dělat nebudou. Je mi jasný, že postupem času se v tý puse nějakej problém zase najde, ale aspoň už to nebudou ty osmičky. Teď jen doufám, že to nebude nic horšího. Zaklepu to.

Každopádně, prý je lepší vyndat je brzy, protože pak je to problém. Takže pokud vás to čeká, nebojte se. (Vím, že to je nemožný.) Ale věřím, že to bude v pohodě, protože jsem přesvědčená, že větší magor, kterej by to prožíval hůř než já, neexistuje.



"Proč zrovna oni?"

7. září 2011 v 22:20 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Určitě jste s tím už všichni byli obeznámeni. Minimálně ti, kteří vlastní profil na Facebooku to rozhodně nemohli přehlédnout, protože Facebook je toho doslova plný! Není možné tam naleznou snad nic, co by se toho netýkalo. Dnes odpoledne spadlo v Rusku letadlo s 45 lidmi, ve kterém cestovali i tři čeští hokejisté. Karel Rachůnek. Josef Vašíček. Jan Marek.

Jo, určitě bezpochyby to byli výborní hokejisté a udělali pro český hokej mnoho. Jenže podle mě pořád existujou lidi jako já, kteří jejich jména dodnes snad ani neslyšeli. Možná je nás málo, ale existujeme. A mě vytáčí, když vidím, jak si každý píše statusy o tom, jak "to snad nemůže být pravda" a takhle. Nevím, jak to podat, abyste mi tu nezačali psát, že jsem bezcitná. To nejsem, ale... Máte pravdu, pokud říkáte, že to pravda nemůže být. Ale nemyslím si, že nemůže být pravda, že tam byli ti hokejisté. Spíš, jak vůbec může být pravda, že to letadlo spadlo? Ano, mluví se o těch třech z Česka, protože jsme v Česku, ale... lidi, je vám taky líto těch ostatních lidí tam? Neudělali sice nic pro český hokej, jenže je dost možné, že mají své rodiny stejně jako měli Rachůnek, Vašíček a Marek.

Většina lidí si říká, jaká je to škoda pro český hokej. A nepřijde vám to sobecké? Fajn, možná nevyhrajeme mistrovství světa, možná nebudeme ani třetí (stejně nemám ráda ty lidi, jak celý rok na hokej ani nekouknou, pak vidějí v novinách titulek "Češi mistry světa" a hned řvou "vyhráli jsme"... Jo, vy jste fakt vyhráli. To mají říkat ty, co na tom ledě fakt vyhráli a ne vy, kterým to bylo jedno a pak se cítíte jak vítězi.) Každopádně, i když český hokej ztratil talenty, myslíte, že ztratil víc než jejich rodiny? K čemu je jejich dětem (myslím, že nějaké měli), že my jsme přišli o tři lidi, kteří nás výborně reprezentovali a my je ani neznali, když oni přišli o táty.

Vrátím se k názvu článku. "Proč zrovna oni?" ptají se mí přátelé na facebooku. Kdyby to byl kdokoli jinej, nikdo si ani nevzpomene, víte? Kdyby umřel dvojnásobek neznámých lidí, tak nikdo nebude truchlit. Nebo asi ano, ale určitě ne tak, jako teď. Proč tak záleží na tom, kdo je slavný? Proč všichni litují tři lidi, když jich zemřelo mnohem víc ve stejném letadle?

No, vlastně vím proč. Protože oni vyhráli medaili. Achjo, štve mě, že najednou si na ně všichni vzpomenou. I ti, kteří pomalu ani nevěděli, kdo to je. To je tak hloupá póza. Jako když Česko zvítězí v hokeji a najednou je každej fanoušek. Fajn, jsem ráda, že máme dobrej tým, gratuluju jim - toť vše. Stejně tak teď, je mi líto, že umřelo tolik lidí. Ale je mi to líto proto, že jsou lidi, kterým budou vážně chybět a nejen na ledě. Je mi to líto proto, že takováhle věc se může stát kdykoli a komukoli a k smrti je tak krátká cesta. Je mi to líto proto, že byli ještě mladý a né proto, že naše hokejová scéna přijde o pár gólů. Chápete to?

Na světě denně umírá tolik lidí. A je to děsivý, že je to všem jedno. V Africe umře tolik lidí, že kdyby si to všichni měli psát na Facebook, tak celej slavnej Facebook zkolabuje. Nevím, k čemu budou těm třem vzpomínky, když už nemůžou nikdy na ten led vstoupit. Všichni je teď řeší, protože byly hokejový hvězdy, není ironie, že kdyby nebyli tak dobří, možná by ještě žili, protože by se v tom letadle nenacházeli?

No nic. Snad si nemyslíte, že jsem bez citu.
Jen nechápu logiku tohohle všeho.

Začátek

7. září 2011 v 20:59 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Spousta lidí je zhnusená z toho, že musí "zase chodit do tý pitomý školy". Proč sakra? Kdybych už teda měla být z něčeho zhnusená a otrávená, našla bych si spoustu mnohem lepších důvodů než škola. Jsem třeba otrávená z toho, že jsem první den vstávala v šest proto, abych se do školy dostala za pět osm. Skvělý! (ironie) Vlastně jsem ráda, že škola je. Jo, je to divný, ale zjistila jsem, že jsem najednou šťastná z toho vídání lidí na chodbách z těch stále stejných spolužáků a vyučovacích hodin. Vždycky mě tak nějak uklidňovalo, když jsem zjistila, že věci jsou pořád stejné. Teda ne všechny, samozřejmě. Jen ty dobré.

Asi jsem moc stereotypní, nebo já fakt nevím. Jasně, většina lidí nesnáší stereotyp, ale někdy je to přece fajn zjistit, že věci pořád fungují tak, jak vám vyhovuje, ne? Někde jsem slyšela, že čím víc máte v životě zažitých "zvyků" (čímž se myslí třeba že si po příchodu domů převlečete oblečení, nebo si ráno čistíte zuby), tím jste psychicky vyrovnanější, klidnější. Zní to celkem logicky. Protože pokud si na něco zvyknete, tak o tom nemusíte přemýšlet a máte nezatíženej mozek.

Fajn - stereotyp uklidňuje. Dobrý zjištění. Vlastně mě štve, že od čtvrtka budu muset být doma. Nemám ráda zubařský zákroky. Já jsem tak nějak celkově strašnej srab a bojím se, takže mě děsí představa, že mi zas někdo něco bude řezat v puse. Fajn, potřetí a snad na posled. Ono se sice říká: Do třetice všeho dobrého... ale pokud si dobře vzpomínám, tak...i zlého.

Nebudu se bát. Aspoň pro dnešek, je mi jasný, že zítra už to nevydržím a budu se třást strachy. Vlastně jsme se s kamarádkou shodly na tom, jak je to děsný, že člověk se pořád z něčeho stresuje. Teda nevím, jak vy, ale já pořád. Až mě to štve. Už od začátku prázdnin se stresuju pouhým pomyšlením na ty osmičky. Teď přijdu do školy a to je pořád něco. Nejde ani tak o testy, protože ty ještě zatím nejsou tak časté, ale to mám jednou někam jít, pak zas něco zařídit...

Přesto jsem ve škole ráda. Jo. Jsem divná! A je mi to úplně ukradený, víte? Mám plný zuby lidí, který nad každým mým chováním obracej oči v sloup a který se nedokážou smířit s tím, že nechci být jiná (jako oni). Fajn, jsem obyčejná a oblíkám se do věcí, které nejsou výstřední. Jo, nosím jednobarevný kalhoty k tomu vezmu tričko a jdu. Nevadí mi, že se po mně kvůli oblečení neotáčí každej druhej člověk překvapením. A nevadí mi, že mi říkáte, že jsem "šprt".

Sakra no a co?! Proč mi nadáváte, že nejsem originální, když vám vlastně vadí, že nejsem stejná jako vy? Achjo, štve mě, že si tolik lidí myslí, že "být originální" je když vyčníváte z davu. Samozřejmě, platí, že když jste originální, vyčníváte z davu, ale naopak to není. Udivuje mě, jak to spoustě lidem nedochází...

Tyjo. Kam jsem se to zas dostala? Každopádně jsem to nemyslela nijak moc konkrétně, byly to věci, který mě napadaly... Víte co? Zítra sem napíšu o tom, jaký to bylo, jestli nebudu moc líná, nebo unavená. Zatím si musíte vystačit s tímhle.