Nic, bezmoc, zoufalství... (Nickyho rodina, 2011)

16. září 2011 v 21:06 | Meggy |  To musíte znát!
Přemýšlím, jak mám definovat nic. Je to celkem těžké. Slovy to asi nepopíšu. Ale strašně dlouho jsem se snažila přijít na to, kdy cítíte to "nic"... Jediné, co mě napadlo bylo a spojilo se mi s tímhle slovem byla bezmoc. To taky nemůžete dělat nic. Teda samozřejmě, že můžete něco dělat, ale nepomůže vám to. Proto je to slovo nic tak divné... Protože ho vlastně nemůžete nikdy použít, aniž byste nelhali. Protože vždycky jste něco řekli, vždycky se něco stalo, vždycky se něco děje, vždycky jste něco viděli...No, takhle bych mohla pokračovat donekonečna...

Bezmoc. Nesnáším to slovo. Nesnáším ten pocit. Nesnáším to, když něco strašně chci a nemůžu to nijak ovlivnit. Nesnáším, když vidím, jak někdo něco má, neváží si toho a já bych to tak chtěla. Tohle je to, co já považuju za bezmoc. Jenže ve skutečnosti jsem opravdovou bezmoc nikdy nezažila.

Na konci minulého školního roku jsme byli se školou v kině na jednom filmu. Jmenoval se Nickyho rodina. Určitě jste o tom slyšeli a jestli ne, zkráceně - je to o panu Nicholasovi Wintonovi, který za druhé světové války zachránil 669 českých a slovenských dětí tím, že je transportoval pryč z Československa.

Po shlédnutí toho filmu jsem si představovala, jaký by to na světě bylo, kdyby existovalo více lidí jako je tento pán. Hned by to bylo krásnější. Kdo z nás by jen tak zachránil cizí děti? Navíc, on to děsně dlouhou dobu tajil, prý to neřekl ani své vlastní manželce.

Prostě na mě ten film obrovským způsobem zapůsobil. Vyloženě mě nasralo, že za nám seděly nějaký holky z vyšších ročníků a celý to prokecaly. (Myslím, že mi i kopaly do židle.) Jak tohle někdo může prokecat? Víte... většinou mě filmy zas tak nezaujímají, radši mám divadlo nebo knížky, ale tohle byl jeden z těch lepších filmů, které jsem za svůj život shlédla. Když pominu, jak na mě zapůsobil pan Winton (ale to snad ani pominout nejde...), tak se mi zas trochu víc přiblížila situace druhé světové války.

Ano. Tohle je bezmoc. Zoufalství. Většinou se do filmových postav vžívám, ale tohle nešlo. Když vidíte lidi, kteří mají v očích děs, nevědí, co dělat, trpí, ale nemají jinou možnost, udělá se vám z toho špatně. Když vidíte lidi, které nečeká nic jiného než smrt, ale oni už jsou s tím smíření a snaží se zajistit bezpečí hlavně pro své děti, je vám úzko. No a když se potom na scéně objeví ten, který to všechno způsobuje, pocítíte vztek.

Ani si nedokážu představit, jak ti lidé museli být silní. Vsadím se, že naše zhýčkaná společnost by tohle nepřežila. To musí být děsný, když už vám vlastně nejde o život, ale o to, jak ho skončíte, protože je jisté, že umřete.

Existuje pouze jediný případ čistého zoufalství. A to zoufalství člověka odsouzeného na smrt. - Albert Camus

Přijde mi to zvláštní, jak se člověku mění priority během různých situací. Když si uvědomím, že dřív jsem brala bezmoc jakože něco chci a nemůžu to mít a teď z toho vyleze tohle... Aspoň vidím, jak je to nesmyslný. A vím, co je to nic.

Nic nemohli dělat ty lidi tenkrát, když byli odsouzeni na smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ycdmdj Ycdmdj | Web | 16. září 2011 v 22:14 | Reagovat

2. Světová válka poznamenala každého. Byla to zkouška lidstva plná křivdy. Bohužel ten film jsem neviděl, stejně jako Schindlerův seznam a Pianistu. Skvělý film byly ale Lidice.

Co se týká síly, bych nebyl tak kritický k dnešním lidem. Silná musíš být i ty, jen stačí dělat to, co si myslíš že je správné.

2 Meggy Meggy | Web | 16. září 2011 v 22:53 | Reagovat

[1]: Film Lidice jsem neviděla. Díky, žes mi připomněl, že jsem se na to chtěla kouknout. A k těm dnešním lidem, nejsem si moc jistá tím, že by s našemi hodnotami bylo možné vydržet tu bídu. I když, asi bychom to přehodnotili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama