Půlrok zubních ztrát

8. září 2011 v 16:59 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Když se nad tím tak zamýšlím, nebylo to ani tak děsné. Jasně, bylo to dost nepříjemné, ale nejhorší na tom všem byl strach. Bolest není tak intenzivní oproti tomu, jak jsem se bála. Zítra to bude přesně půl roku od toho, co jsem tam byla poprvé. Když vzpomínám na to, jak jsem tam naivně šla s tím, že mě bude bolet jenom ta injekce a jinak neucítím vůbec nic, musím se smát. Poprvé jsem se vlastně vůbec nebála, teda jako byla jsem nervózní, ale nebyl to strach. Pamatuju si, že den předtím jsem měla skvělou náladu.

"Možná to je lepší, když na vás mluví, ale stejně. Bolí to jako svině!! Strašně. A já se bála tý injekce. Hovno. Injekce trochu štípne, zato tamto? Bolí mě celá tvář, protože mi za ní tahali, bolí mě vlastně celá ta strana. A když mi to dělali, tak to bolelo děsně. Kdo vymyslel ty kecy o tom, že NIC neucítím? Jenom tlak prý... Jestli tohle byl tlak, tak nikdy nechci zažít bolest. Měla jsem pocit, že tam umřu. Že se zblázním... Pořád to bolelo. A nepomáhalo mi, že jsem řvala, že mi tekly slzy... Přesně jak jsem odpověděla té paní, když říkala, že pan doktor je skvělej. 'A stejně to bolí!' "
/já, 9. března 2011/

Říkala jsem si, proč jsem zrovna tohle nejhorší musela mít jako první, ale když se na to teď zpětně koukám po dnešku, představa, že bych dneska měla zažít stejnou bolest jako před tím půlrokem a ani bych o tom dopředu nevěděla, mě děsí.

Nechci tu někoho strašit, protože to je to nejhorší, co můžete udělat, pokud vás to čeká. Jak jsem zjistila, moje vrchní osmičky byly posazené strašně nahoru, takže proto to bolelo. Každopádně po měsíci mě čekal další zákrok. Levá spodní osmička.

Bála jsem se. Když vám tu budu psát "hlavně se nebojte", tak nejenže si o mě budete myslet své, ale i já sama se nebudu chápat, protože ono to prostě nejde. Jenže pokuste se to aspoň omezit. Podruhý jsem se totiž bála až tak, že mi to skoro nevyndali. Psychicky jsem se natolik zablokovala, že anestesika odmítala fungovat. Respektive ona by fungovala, ale já je odmítala přijmout. Potom mi pan doktor řekl, že pokud budu takhle vystrašená, nebude mi fungovat nic. Ani když mi dá těch injekcí deset a že to teda ještě zkusíme, ale jinak mi to budou muset udělat v nemocnici pod narkózou.

"Tak už je po tom. Třetí osmička je pryč... Svině. Bylo to dost děsný. I když ten zákrok sám o sobě tolik nebolel. Já se totiž na tolik vyděsila, že mi ta injekce nepůsobila. Píchnul mi tam dvě. Pak to zkoušel a řekl, že když mě to bude bolet, píchne mi ještě jednu. Jenže já i po téhle řvala jak tur a on mi řekl, že jsem se sama tak vyděsila, že mi to nebude fungovat, ani kdyby jich tam napíchal bůhví kolik. Ještě mě nechal pět minut odpočinout a pak bychom to zkusili znovu. Jinak bych musela do nemocnice a udělali by mi to v narkóze. A to byl ten hlavní důvod, proč jsem se (netuším jak) překonala. Je to absurdní, ale já si řekla, že při narkóze můžu umřít a to vážně nehodlám riskovat. Když jsem tam seděla, říkala jsem si: 'musím to vydržet, jinak umřu' Nevím, jestli jsem tomu doopravdy uvěřila, ale každopádně mi to pomohlo. Nebo mi možná pomohla ta stará paní, která mě tam uklidňovala a říkala mi, že si to mám dát pryč, protože to tam bude dělat bordel.
No a ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když to ten doktor zkoušel znovu, ptal se, jestli to je dobrý a já mohla říct, že jo, protože jsem žádnou bolest doopravdy necítila. Vlastně jsem necítila skoro nic. Jo, bylo to nepříjemný, ale bolelo to míň než minule. Dělal mi to nějakou vrtačkou nebo co. Na konci jsem se musela smát."
/já, 13. dubna 2011/

No a teď jsem tam byla naposledy. Musím říct, že to bylo asi nejklidnější. Sice mě trochu vykolejilo, když jsem čekala, jak to neucítím a něco jsem cítila. Jenže nakonec jsem došla k závěru, že to bylo jenom, jak mi tahali za pusu.

Pak také vznikaly různé slovní výměny jako:
já: "ááúú"
on: "tak já ti tam ještě připíchnu"
já: "néé"
on: "co ne?"
já: "já nevím"

Prostě jsem z toho zblblá, no :D. Ale ani nevíte, jak skvělou mám náladu, když mám všechny čtyři osmičky pryč a už mi nikdy problémy dělat nebudou. Je mi jasný, že postupem času se v tý puse nějakej problém zase najde, ale aspoň už to nebudou ty osmičky. Teď jen doufám, že to nebude nic horšího. Zaklepu to.

Každopádně, prý je lepší vyndat je brzy, protože pak je to problém. Takže pokud vás to čeká, nebojte se. (Vím, že to je nemožný.) Ale věřím, že to bude v pohodě, protože jsem přesvědčená, že větší magor, kterej by to prožíval hůř než já, neexistuje.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | E-mail | Web | 10. září 2011 v 12:06 | Reagovat

Já mám poslední zkušenost s něčím neznámým a bolavým, když jsem si nechávala propíchnout ucho. Ale to bylo naopak. Čekala jsem že to bude děsně bolet, a trochu jsem se toho i fakt bála. A potom jsem to propichování skoro ani necejtila. Bolelo mě to pak asi hoďku dvě, ale nic nesnesitelnýho, a od tý doby to bolí jenom když s tím otáčím v tý dírce. A je to krásný a klidně bych kvůli tomu vydržela tý bolesti víc!

2 Ophelia Ophelia | Web | 11. září 2011 v 11:30 | Reagovat

No mě osmičky teprve čekaj. Pak mě budeš "muset" utěšovat ;) A chápu, žes z toho byla tak vynervovaná, navíc ty první dvě a vlastně i ta poslední "návštěva pana zubního doktora" byly v blbej čas. Ale víš co je hlavní? Že už to máš konečně za sebou !!! :)

3 Meggy Meggy | Web | 11. září 2011 v 14:48 | Reagovat

[1]: No jasný, ale tak tys sis to nechala dobrovolně. Já tam sice taky šla dobrovolně, ale vlastně jenom proto, že vím, že by to potom bylo horší, až by to začalo růst. A nemám z toho nic, jako ty. Maximálně bolavou nafouklou pusu.
[2]: Třeba tě ani nečekaj ;) Jsou lidi, který s tím normálně žijou a ty zuby jim pěkně vyrostou. Pak jsou lidi, kterým to chtějí vyndavat ve dvaceti, v padesáti a nebo to třeba vůbec nevyroste. Je to strašně individuální.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama