Říjen 2011

Okouzlující...ne, GENIÁLNÍ!!

31. října 2011 v 19:43 | Meggy |  To musíte znát!
Okay. Málokdy se mi stane, že mě něco zaujme natolik, abych na to koukala celou dobu a ani jednou se nepřesvědčovala o tom, jestli to ještě bude trvat hodně dlouho. Vlastně se ani nekoukám na klipy od písniček, protože mě to nezajímá. Vždycky se mě někdo ptá: "Jo, znáš tu písničku jak v tom klipu..." a já prostě neznám klipy písniček! No dobře. Nechci psát o klipech k písničkám. Včera jsem si tak náhodně pouštěla na youtubu různý skladby, co hrajou lidi na klavír a našla jsem něco... geniálního! Líp to fakt nejde nazvat. Ten kluk hraje dokonale.

Takovýhle lidi mě vždycky tak fascinujou a nakopnou k tomu, abych něco dělala. Jediný, co nechápu, je, proč jsou to vždycky kluci. Proč všichni abnormálně dobrý klavíristi jsou kluci? Holek hraje víc, ale nakonec jsou to stejně vždycky kluci, co zaujmou. Je to divný. Málokdy se stane, že by byla nějaká dokonalá klavíristka. Nebo je to tím, že u kluků je to prostě víc neobvyklý? Nevím...

Každopádně ještě nikdy se mi nestalo, že bych slyšela nějakou holku a byla ohromená zvukem a precizní technikou. Tohle se mi vlastně stalo jenom dvakrát v životě. Naposledy, když jsem slyšela hrát jednoho kluka ze školy z vyšší třídy, který shodou okolností chodí (chodil?) do stejný ZUŠky jako já a naše učitelky jsou kamarádky, takže jsme měli loni společnou přehrávku před soutěží. Tyjo. To bylo něco nepopsatelnýho. Většinou když někdo hraje, tak se u toho nudím. Asi to je tím, že tam jsou mladší děti a poslouchat desetkrát skladby typu "Halí belí" je dost otravný. Ale na tohle jsem čuměla fakt skoro z otevřenou pusou. To je takový to kouzlo, jak tam někdo přijde, sedne si a vám nezbývá nic jinýho než si v duchu říkat "jak to kurva dělá?" Prostě vás donutí poslouchat. Ať chcete nebo ne.

A proto bych chtěla slyšet tohohle kluka naživo. Ne, fakt si nemyslím, že by se mi poštěstilo. Je to francouz, asi. Navíc ani nevím, kdo to je. "Alex." To mi hodně pomůže. Každopádně, i video stačí k tomu, aby mě fascinovalo. Nejsem si jistá, jestli se mi to tolik líbí proto, že už tuhle konkrétní hudbu zbožňuju, ale určitě na tom bude mít jistej podíl i ta technika.

Dřív jsem si toho nevšímala, ale ono když hrajete osm let, tak už vás přestane bavit zaměřovat se jenom na zvuk. A když vidím, jak se mu neprohýbaj prsty, jak zvládá ty virtuosní části, jak vyrovnaně zní ty staccata a v jaký rychlosti zvládá ty oktávy? Jak tam má složitý hmaty a ještě se do toho ksichtí do kamery? Sakra. To chci taky umět. Zajímalo by mě, kolik hodin práce za tím je. Určitě má spoustu talentu... Nebo je to génius? :D

Fajn. Tak teď aspoň budu mít nějakou dobu motivaci. Doufám, že mě to zas přinutí sedět minimálně hodinu denně u klavíru. Jako tenkrát. Jo, mimochodem, kdyby vás to zajímalo, nikdy jsem neslyšela nikoho, kdo by hrál Requiem líp. A to jsem si poslechla dost verzí. Třeba to bude i tím, že ten klavír hraje dobře. Proč se mi do pokoje nevejde křídlo?

Výlev (lepší název jsem nevymyslela)

29. října 2011 v 11:56 | Meggy |  Věci, co musely ven
Sakra. Od rána mám vztek. Ne. Já jsem vlastně naštvaná už od včerejšího večera. A k čemu mi to je, když tomu člověku, na kterýho mám vztek ani nemůžu říct, že na něj mám vztek, protože... ani nevím proč. Asi nemám jak mu to říct. A vzhledem k tomu, že já nevydržím být dlouho naštvaná, tak asi než ho potkám moje naštvání vyprchá. I když momentálně mi to přijde dost nereálný.

Achjo. Včerejší večer byl vlastně úplně geniální. Takhle jsem se nezasmála už snad od prázdnin. To je takovej ten pocit, kdy děláte kraviny, který byste normálně neudělali, protože byste se styděli. Kdybych byla s kýmkoli jiným, nikdy bych se nechovala tak nenuceně. Jenže když jste s člověkem, který vás zná pomalu stejně dobře jako vy sami a prožili jste s ním v podstatě celej život, tak je vám to jedno. Obzvlášť když ten člověk dělá kraviny možná ještě větší než vy.

Byla jsem v tý chvíli fakt šťastná. Je to takový to, jak se smějete a smích vám úplně zatemní mozek. Nemůžete se pomalu ani nadechnout, z očí vám tečou slzy a bolí vás břicho z toho, jak se neustále smějete. A ten člověk pořád říká a dělá dalšé vtipný věci, takže šance na uklidnění je nulová. Zbožňuju tyhle večery. A tyhle dny. Připomíná mi to ten den v květnu, jak jsme jeli na kola a já jela a snažila se dát si nohy za hlavu. Připomíná mi to, jak jsem si tam málem rozbila hubu, ale v tý chvíli mi to bylo úplně jedno. A připomíná mi to i ten následující večer, kdy jsme usínali a házeli po sobě polštáře... Připomíná mi to prázdniny, kdy jsme se bavili o tom, jestli sršně chrápou, když spí... Dost!

O tomhle jsem ani psát nechtěla. Jde o to, že hned po tom, jak asi v půl dvanáctý odešel a já se musela snažit usnout, jsem dostala vztek. Né na něj. Samozřejmě. Po tomhle nemůžete mít vztek. Jedná se o někoho úplně jinýho. Prostě.. fakt miluju, když o mně někdo říká, že jsem blbá, i když ví úplný hovno o tom, čeho chci docílit tím, co dělám a vůbec vlastně ani neví, co to dělám. A ještě víc miluju, když je ten člověk takovej borec, že mi to ani neřekne do ksichtu. Tyhle lidi fakt zbožňuju... Heh. Kdyby se aspoň to, co dělám týkalo jeho. Nepsala jsem tu náhodou v minulým článku, že jsou kluci upřímný? Doufám, že tohle je jenom vyjímka potvrzující pravidlo...

Vlastně by mi asi mělo bejt úplně u prdele, co ten člověk říká. A mně to svým způsobem jedno je. Jenom mě štve ten princip, že si někdo myslí něco, co není pravda. Kdybych totiž dělala to, co si ten člověk asi myslí, že dělám (píšu asi, protože do hlavy mu fakt nevidím), tak bych musela být úplně vypatlaná. Kdybych si myslela, že něco je tak, jak není... Jenže já si to kurva nemyslim a je asi problém toho člověka, že si myslí, že já si myslím něco, co si nemyslím, ne? Sakra, nějak jsem se v tom ztratila. Prostě jsem teď naštvaná. Nevím, jestli na něj, nebo na tu situaci, ale jsem. To je asi tím, že nemám nic lepšího na práci než řešit tyhle kraviny.

Včera večer po tom, co Lukáš odešel do svýho pokoje, jsem měla zvláštní náladu. Takový prázdno, co perfektně zastiňoval ten neovladatelný smích. Jenže smích odešel a udělal místo prázdnu. Vážně jsem se musela dost přemlouvat, abych nenapsala jednomu kamarádovi. Asi by ještě byl vzhůru, ale nejsem si jistá v jakým stavu a radši to nechci vědět. Je to děsný, když s někým nemluvíte jeden den a už máte nutkání mu zas psát... Zvláštní.

Kdy už se konečně smířím s tím, že se děsně lehko stávám závislá na lidech? I když on tvrdí, že je na mě závislej víc než já na něm... Možná. Jenže on asi neví, že na tohle jsem já expert. Nikdo se nemůže lehčejc stávát závislej na lidech než já. Kdyby mi to aspoň bylo k něčemu dobrý. Jenže ono není, protože až mě ty lidi odkopnou, tak to budu já, komu budou týct slzy a kdo bude v háji, né oni.

Děsí mě, že teď budu muset jet zas domů a učit se, chodit do školy, vstávat do tmy. Nelíbí se mi představa, že teď bude pořád hnusnějc a hnusnějc. A co s tím asi zmůžu?

NIC!

Kluk

28. října 2011 v 19:45 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Zrovna nedávno jsem přemýšlela o tom, jaký by to bylo, kdybych byla kluk. Určitě jste o tom už taky někdy přemýšleli. Každej o tom určitě někdy uvažoval! Ale já o tom poslední dobou uvažuju až moc často. Né, že bych nebyla ráda holka, ale někdy... závidím klukům. Nejde ani tak o to, že je neobtěžujou otravný věci jako je menstruace, ale to, jak jsou mnohem víc upřímný a jde jim víc věřit, to určitě je důvod k závisti.

Když jsem o tom tak přemýšlela, jako kamarády mám mnohem radši kluky. Když mám nějakej problém a potřebuju to někomu říct, radši to říkám klukům. Nevím proč... Prostě to tak je. K holkám jsem nikdy neměla důvěru. Až na vyjímky, samozřejmě. Asi to vyzní blbě, když to takhle napíšu, vzhledem k tomu, že jsem holka, ale... holky jsou děsný svině. Jsou schopný vám navykládat, jak nic neřeknou a pak se vám vysmívat za zádama. Já vím, že tohohle jsou určitě schopný i kluci, ale mnohem víc zkušeností s tímhle mám u holek.

Líbí se mi u kluků, jak řeknou většinu věcí na rovinu. Né jako holky, který když něco nechtěj, tak vymyslej spoustu výmluv, místo toho, aby na rovinu řekly "ne, nechci". Upřímně mě to dost sere. A ještě víc mě sere, že to vzhledem k tomu, že jsem holka, dělám občas taky. To je jeden z důvodů, proč by možná mohlo být fajn, mít klučičí uvažování. Kluk vám nikdy neřekne "sluší ti to", když si myslí, že to není pravda. Proč to holky dělaj?!

Další důvod je řešení problémů. Proč klukům většinou stačí jenom se poprat a všechno je okay a holky místo toho stráví měsíce pomlouváním? Je to až nechutný. I když tohle si snad jde ohlídat, abyste to nedělali, i když jste holky. Jo. Další věc. Chtěla bych se umět prát. Jenže... když se já zkouším s někým prát, vždycky to dopadne stejně. Zbyde mi akorát spoustu modřin na těle. "S tebou se dobře hází o zem." (To mi bylo jednou řečeno.)

Potom tu mám takovýty malinký drobný důvody, proč bych chtěla být kluk. Chtěla bych se vyznat v autech a to většinou zvládaj kluci líp než holky. Vlastně ani nevím, proč bych se v nich
chtěla vyznat, ale ve středu jsme stáli v koloně na dálnici a já se bavila tím, že jsem se snažila rozlišit ty auta. Ani nevíte, jak mě štvalo, že jsem si to prostě nedokázala zapamatovat!

No nic. Asi bych dokázala napsat i spoustu věcí, proč nechci být kluk, ale to by ničilo smysl tohoto článku. Nejspíš už mi nezbývá nic jiného než být ráda, že jsem holka. A to já jsem, přes tohle všechno.

Únava

27. října 2011 v 19:33 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Nesnáším to! V poslední době jsem unavená skoro pořád. Nevím, čím to je. Možná spím méně než dřív a hlavně méně než bych potřebovala. Jenže ten den je hrozně krátkej. Nestíhám udělat všechno, co bych chtěla a zároveň se i vyspat. To je fakt děsný.

Každý den ráno vstávám s pocitem, že se nemůžu dočkat, až bude večer, abych mohla zase spát. Jenže když je večer, tak já prostě nejdu spát. Samozřejmě. Jdu spát nejpozději, co můžu. A pak když si ještě do půlnoci s někým esemeskuju, nemá to špatný dopad jenom na můj kredit, ale také na můj fyzický stav. Čím dál častěji jsem mimo.

Ve škole často koukám do blba. Kdybych aspoň koukala na blba. Ale to ne, já koukám do prázdna a ještě ke všemu přemýšlím o blbostech. Neustále zívám. Děs! Ale to, co jsem zažila včera bylo bezkonkurenčně nejhorší ze všech únavových příznaků. Psala jsem dopis. Bylo už půl dvanáctý a já ten dopis prostě potřebovala dopsat a zbývalo mi pár posledních řádků. Bolelo mě celý tělo, chtělo se mi spát, pálily mě oči a dělalo mi problém udržet je otevřený. Úplně jsem cítila, jak už nemůžu. Ale já bych se nutila dál být vzhůru, kdyby táta nepřišel s tím, že mám spát, protože druhý den brzo vstávám. Možná je tohle můj hlavní problém. Nedonutím se jít spát, když ještě něco potřebuju dělat.

Asi budu muset trochu přehodnotit svůj denní režim. Budu chodit dřív spát. Haha. Určitě. Taky se určitě budu víc učit... Heh. Jako kdybych tomu věřila.

Když jsem byla menší, přemýšlela jsem o tom, jestli by to nemohlo fungovat tak, že by se jeden typ energie dal nahradit jiným. Jakože kdybyste třeba nestíhali spát, stačilo by sníst dvojnásobně víc jídla a unavení byste nebyli. Ale asi už jenom logicky to tak nejde. Nezkoušela jsem to, radši. Stejně by to nakonec dopadlo tak, že bych byla věčně přejedená (nejsem schopná toho sníst najednou moc), bylo by mi blbě a nevyspalá bych byla stejně.

Já bych přece měla chtít víc spát. Spaní je úžasná věc! Nemusíte myslet. A ty sny jsou občas nádherný :) Jenže mě se v poslední době stává, že se ráno vzbudím třeba v osm. Normálně bych třeba vstala, ale já už tak chci spát, že třeba ležím v posteli čtvrt hodiny a čekám až usnu... Je to zvláštní. Asi bych fakt měla v deset už ležet v posteli a spát.

Mimochodem, prý je dobrý hodně pít. Mělo by to pomáhat proti únavě. Takže do školy nosit o láhev pití navíc?

Chtěla bych...

25. října 2011 v 16:57 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
"Já bych toho chtěla..."

Jak častá věta. Jenže já bych toho teď opravdu chtěla tolik. Navíc jsou to i věci, které se vylučují. Ale tak já to dělám vždycky. I teď přece piju horkej čaj, protože je mi zima, ale zároveň lížu zmrzlinu, jelikož mám chuť na něco ledovýho. Logika nadevše, ne?

Ale chtěla bych... aby bylo takový to počasí, jak na sobě máte jenom tričko a lehkou bundu. Pořád si tak nějak nemůžu připustit, že už je zima. Vždycky, když si ráno beru zimní bundu, tak si jenom říkám: "je to vyjímka, ještě si určitě budu moct vyjít jenom v mikině." Kdy mi dojde, že to není pravda?

Chtěla bych... prázdniny zpátky. Nejen kvůli tomu počasí. Chybí mi ta volnost, kterou jsem měla. To, jak se nic nemuselo řešit. Mohla jsem si klidně po obědě vypadnout z domu, být někde venku a přijít až večer. Nikdo se nezajímal, kam jsem šla. Prostě ven. Mohla jsem si klidně číst, psát deník, poslouchat hudbu do noci a nemusela jsem se obávat, že druhý den budu únavou padat. Prostě jsem druhý den spala. Mohla jsem sedět do bůhví kolika hodin venku a povídat si s kámošema. Teď musím být brzo doma.

Sluníčko mi fakt chybí. Chtěla bych někam k moři. Hááá... Válet se v tom horkým písku, koukat se na lidi v plavkách, cítit, jak ty paprsky prostupujou každou částí kůže. Skákat do vody, i když je studená a vždycky se předhánět v tom, kdo tam vleze první. Houpat se na vlnách, dýchat ten mořskej slanej vzduch... Koukat se jak jsem den ode dne snědší. A nosit tílka, krátký sukně a šortky!

Na druhou stranu, poslední dobou mám taky pořád chuť lyžovat. Hlavně večer, když je tma a venku takovej ten ostrej vzduch. Nejlíp zavřít oči. Ale to jsem zkoušela jenom jednou v životě, nebylo to ani tak dobrovolný a myslím, že z důvodu bezpečnosti to radši zkoušet nebudu. Chtěla bych, jet dolů, co nejrychleji můžu, aby mi ten vítr šlehal do tváří, aby mi vyfoukal všechny myšlenky z hlavy

Jo. Ty myšlenky. Ty jsou zrádný. Nejsem si jistá, jestli bych sem měla psát, jak bych se chtěla líbat. Ale co, už jsem to napsala. Prostě bych potřebovala, aby se něco dělo. Jenže já už pomalu ani nevím, s kým bych se líbat chtěla. Okolo není nikdo zajímavej... Nebo je? Možná jo. Ale to asi není nic určené pro mě. A co ten člověk, kterýho už jsem neviděla x týdnů?

Vlastně jsem v tomhle ohledu nedávno měla to, co jsem chtěla. Jenže dodneška jsem nepochopila, co to jako mělo znamenat... A nemyslím si, že by mi to mělo být vysvětleno. Každopádně, zítra jedu na prázdniny pryč, takže budu mít aspoň trochu času, srovnat si věci v hlavě, smířit se s tím, že teplo už nebude a dál snít o lyžování. Kupodivu se těším. A moc!

Víkend

3. října 2011 v 21:21 | Meggy |  Věci, co musely ven
Dlouho jsem nepsala. Zase. Jenže já v poslední době čas prostě neměla a vlastně jsem neměla ani náladu, takže tak. Každopádně tenhle týden byl dost zvláštní. Ze začátku jsem byla děsně šťastná, pak zas na pokraji zhroucení do hluboké deprese a pak se to tak různě střídalo. I když můžu říct, že tak děsný jako v úterý to zatím ještě nebylo.

Každopádně týden měl úžasný zakončení. Víkend u babičky. Jestliže jste ve městě a zdá se vám, že počasí je skvělé, jakmile přijedete na venkov, dostanete se do letního opojení. Tam to fakt vypadalo jako v ráji! Obloha modrá a bez mráčků, všude rozkvetlý kytky jak na jaře a na stromech krásný sladký jablíčka :). Tuhle dokonalou náladu mi nedokázala zkazit ani ta práce, co jsme museli dělat. Navíc, dostala jsem tu lepší. Hezky jsem si trhala ty červený jablka, zatímco bratr s bratrancem vyváželi hnůj. Ha ha.

No, dobře. Prostě to bylo skvělý. Sice jsem málem přišla o zuby, ale tak co. V sobotu večer jsme totiž byli dýl venku a tak jako jsme se "prali"... Zkoušeli jsme s Lukášem (bratranec) jak je nejlepší se bránit. No a on se mnou párkrát hodil o zem. Prostě jsem ho chytila okolo krku, on si mě hodil na záda a občas jsem spadla. Jenže mě děsně bavilo, když mě nosil na zádech, takže jsem se pořád nechávala házet po zemi.

No a dneska jsme psali chemii. Ach jo. Když jsem jednomu kamarádovi napsala otázky, tak mi řekl, že kdyby tohle po nich někdo chtěl v mým věku, ukamenujou ho. Fajn, no. To jsem fakt ráda. Jenže nic to nemění na tom, že ten test byl postiženej. I když ani né tak těžkej, jako spíš divný otázky.

Nemůžu uvěřit tomu, že už je konec září. To nejde. Za chvíli zas budou prázdniny. A stejně je pořád tak krásně. Jsem asi až dětinská, ale hrozně moc si užívám to, že ještě můžu nosit letní oblečení. Normální člověk to asi zas tak neřeší, ale já mám hroznou chuť nosit kraťasy, krátký sukně a šaty, tílka a prostě oblečení, na kterém té látky víc není než je. Nedokážu si představit, že bude zima. A všichni budeme chodit v naducaných bundách. Žádný tenisky (moje nejoblíbenější boty!), žádný kluci v kraťasech a tričkách, pod kterýma se jim rýsuje tělo, žádný krátký sukně a výstřihy, co můžu nosit. To je fakt na nic :D.

Tak si teď ještě musím užívat těch posledních teplých dnů. Počasí nám to teď nějak vynahradilo, aspoň zčásti. Opožděné léto. A stejně je to asi jedno, protože ta zima uteče tak rychle, že zas bude hezky. I když bych se někdy ráda vrátila do toho května, kdy bylo krásně a přede mnou léto. No nic. Už nějak nemám co napsat. Nic, co by se dělo a bylo dobrý tu publikovat už nemám. Takže zas někdy nashle.