Prosinec 2011

Poslední článek v tomto roce

31. prosince 2011 v 23:57 | Meggy |  Věci, co musely ven
Přijde mi to divný tenhle letošní Silvestr. Všichni moji kamarádi asi někde jsou a dobře se baví. A já vlastně celý večer strávila tím, že jsem si psala deník. To už je fakt absurdní. Nojo. Já se vlastně docela dobře bavila, protože hodiny ubíhaly a já si aspoň urovnala v hlavě všechno, co jsem potřebovala. Nechybělo mi to.

Jenže teď už po asi třech hodinách psaní vážně nevím, co bych tam měla psát. A koukat se na televizi. Ty věci tam jsou tak ubohý, že bych se z toho zbláznila. Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale teď jak tu není, tak mi strašně chybí. Mluvím o svým bratranci. Už jsem to sem určitě někdy psala, jak ho mám ráda, ne? Prostě, už od malička, všechny roky, co si pamatuju, jsme Silvestr trávili společně. Né že bychom to nějak plánovali, ale prostě jsme oba byli u babičky, takže jsme museli být spolu. A ještě s bratrem. A vždycky jsme se dobře bavili.

Když jsme byli úplně malí, hráli jsme společenský hry a ještě jsme tu půlnoc brali, jakože je to strašně pozdě, takže to pro nás byl skoro svátek, že jsme od osmi do půlnoci mohli hrát hry jako je citadela, kámen zbraně papír a tak dál. Taky jsme si občas rozložili na na zem deku a hráli si na to, že je to naše loď.

No a pak když jsme trochu vyrostli a logicky nás tohle moc nebralo, trávili jsme Silvestr buď tak, že jsme leželi ve tmě v pokoji a kecali. Možná vám to mnohým přijde strašně trapácký, ale já miluju chvíle, kdy si povídáme. Takový chvilky pravdy. No a nebo jsme si zapli tu televizi a smáli se tomu, jak je to divný a parodovali ty lidi v tý televizi. Po půlnoci jsme vždycky šli ven a dělali tam kraviny. Prostě to bylo fajn.

Ale nikdy jsem si nijak moc neuvědomovala, že bych si toho měla vážit. Jenže letos Lukáš už chtěl přirozeně slavit Silvestra s kamarádama. Co by tady taky dělal, že jo. A tam ve společnosti kamarádů, holek a alkoholu... Nemám mu to za zlý, chápu ho. Ale když tady takhle sedím, sama v pokoji u počítače zatímco zbytek mé rodiny se kouká na tu televizi, na kterou já nemám náladu, je mi smutno. Z toho, že je to snad poprvý v životě, co si pamatuju, co si s ním nepřiťuknu a nebudeme na sebe kulit oči. Z toho, že si nepamatuju, kdy jsem naposledy měla v tenhle den špatnou náladu. Z toho všeho.

No nic. Konec pesimistických keců. Teď budu psát optimisticky. Za chvíli začne novej rok. A určitě bude skvělej. Stejně jako všechny roky. Stejně jako celej život. A tak já vám přeju, abyste si to užili podle svých představ a pamatujte na to, že záleží na tom, abyste byli s těma, který máte rádi. Že potom to začne mít nějakej smysl. A přestože tu teď Lukáš není, já věřím, že se má dobře, že se dobře baví a já se budu taky dobře bavit. Najdu si nějakej důvod. Protože on by nechtěl, abych se nebavila kvůli němu. Takže vypínám počítač. Mějte se tu. Zas nashledanou příští rok :)

Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu...

30. prosince 2011 v 15:17 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Sakra. Tohle mě fakt štve. Nevím, proč žijeme ve světě, kde existujou lidi, který ukradnou cokoli, co není jejich. Možná kdyby se zabalily hovna do pozlacenýho papíru, tak si jich každej takovej nakrade tisíc, kdyby ležely na ulici a nikdo by se nedíval. Nejspíš to zní přehnaně, ale já už o tom snad ani nepochybuju. Proč nemůžeme být ve státě, kde si můžete nechat položenou mikinu na lavičce zatímco se jdete podívat v kolik vám jede autobus, aniž by vám jí nikdo neukradnul? Proč má někdo sakra žaludek na to, krást věci obyčejným lidem?!

Dobře. Asi bych měla opodstatnit tyhle výlevy vzteku. Prostě... nedávno jsem odjela s tátou k babičce, zatímco bratr s mámou zůstali doma. Bratr normálně šel do školy, po škole chvíli jako obvykle byl s pár kamarádama před školou, položili si věci na lavičku a šli kousek od ní. Přičemž se na ní pořád dívali a kontrolovali si, jestli tam ty věci jsou. A jednou se takhle koukli a hle, věci zmizely.

Asi samy od sebe. Jasně. Prostě normálka, ne? Jdu si po ulici, vidím čtyři školní tašky dětí a ještě jejich bundy. Proč bych si je nevzala, že jo. Ležej tam jen tak asi proto, aby si je někdo moh vzít. Sakra. Je mi z toho špatně. Jak tohle může někdo udělat? Celkově už nechápu, jak někdo může vůbec něco ukrást, ale okrádat děti? Přijde vám to normální?

No, ono to už je pak tomu člověku asi jedno, jestli okrádá bohatýho podnikatele nebo malý dítě, který přijde o svojí tašku s učením. Tam určitě budou nějaký cenný věci, třeba sešit z českýho jazyka, nebo matematiky? Jsem fakt ráda, že patřím do národu, který má (asi) po celým světě pověst, že krade. Jako já to věděla, samozřejmě, ale až když se vás to dotkne osobně, tak vás to pořádně nasere.

Je to zvláštní, že ty lidi nejspíš nemají žádné svědomí. Říká se, že když člověk nemá co jíst a musí zabezpečit rodinu, tak už je mu v podstatě jedno, jak to udělá, pokud nemá jinou možnost. Jenže v tom případě by měl krást jídlo, ne? Jako samozřejmě, cenné věci se dají vyměnit za peníze a za peníze si koupíte jídlo, ale... když někdo ukradne jídlo, je to takový... nechci říkat pochopitelnější, ale pořád si můžete říkat, že jste ukradli něco, co vážně nutně potřebujete, i když to samozřejmě nikoho neomlouvá. Navíc spousta lidí už tady nekrade proto, že by musela, ale asi jen tak ze srandy, protože je to baví.

Hrozně mě fascinuje, že na západě prý dřív ani nezamykali domy, dokud tam nezačali jezdit lidé z východní části Evropy. A nejen někde na vesnicích, ale třeba i ve městech. A u nás je to úplně jinak. Jsme tak i vychovávaní, že prostě to, co není hlídáno nebo zamčeno je automaticky ukradeno. Kdybych si nechala někde na lavičce tašku a odešla na pět minut pryč, budu si celkem jistá, že tam ta taška nebude. Pokud to nenechám někde na vesnici, tam by to ještě mohlo zůstat, i když o tom už taky nejsem tak přesvědčená.

No nic. Tohle se asi nikdy nezmění. Ale bylo by fajn žít ve světě, kde by nikdo nic nekradl a mohli bysme si dávat menší pozor na své věci, aniž bychom na to doplatili. Nemyslíte? :)

Ženy pro měny

25. prosince 2011 v 23:36 | Meggy |  To musíte znát!
Ještě před vánočními prázdninami jsme ve škole měli (jako každým rokem) třídenní filmový festival. Docela jsem to uvítala, protože přece jen, spousty mých kamarádů se ještě musely učit a my se jenom koukali na filmy. Sice jsem se chvílema nudila, ale tak co. Zajímavých filmů tam bylo hodně a vlastně i ty besedy se známýma osobnostma stály za to. Nejvíc pocitů ve mně ale asi zanechal film Ženy pro měny. Už po přečtení programu jsem věděla, že tohle prostě musím vidět, ale upřímně, představovala jsem si to trochu jinak.

Vlastně ani moc nevím, co jsem od toho očekávala. Možná jsem si myslela, že tam budou ženy různých generací mluvit o tom, jak je špatné veřejné mínění o ženském ideálu krásy nebo aspoň něco v tomhle smyslu. Ono tam sice tohle trochu bylo, ale...

Vůbec jsem nepochopila význam toho filmu. Jak se to říká - co tím chtěl básník říci? V tomhle případě, co tím chtěla říct paní režisérka Erika Hníková. Když jsem se na to koukala, musela jsem se smát. Ty ženský tam mi přišly tak hloupý, že to snad ani nejde. Nebo mi jich možná spíš bylo líto, protože jsou vlastně jen obětí médií. Skoro v jednom kuse jsem se musela smát, teda pokud se mi zrovna nezvedal žaludek nad plastickou operací, ale o tom až později. Jenže potom film skončil, já se nad tím zamyslela a bylo mi z toho tak nějak divně. Zděsilo mě, že to nebyl vymyšlený příběh, kdy někdo napíše scénář, někdo to tam odříká a já se zasměju, ale že tam byli fakt skuteční lidé, kteří projevovali své názory.

Když jsem tam viděla přibližně dvacetiletou studentku ekonomie, která do kamery pyšně ukazovala deset druhů drahých tělových mlík, které měla v koupelně a říkala něco ve smyslu, že krása je důležitá, že bez ní se nedá studovat, říkala jsem si: "fajn, tak je to blbá blondýna".

Když jsem tam viděla takovou nezkaženou zrzavou pihatou holku, jak jde na konkurz do modelingové agentury, vypadá jako anorektička a ta ženská tam se jí ještě zeptá, jestli by nemohla zhubnout, bylo mi jí líto a přála jsem si, aby se na to vykašlala a dál hrála svůj oblíbený volejbal, který jí baví a nebude jí mučit.

Když jsem viděla bloďatou ženu v letech, jak tvrdí, že když si nechá zvětšit a zpevnit prsa, tak se všechno změní, přišlo mi to absurdní a pak když jsem se koukala, jak plastický chirurg rozřezával její ňadra a jak jí to potom muselo bolet, dělalo se mi z toho špatně. No a pak když ta žena chtěla jít na další operaci kvůli tomu, že má něco někde o dva milimetry jinak než na druhém prsu, říkala jsem si, že takováhle ženská by už sakra měla mít rozum.

A když jsem viděla tu ženu, jak se mermomocí snažila zhubnout a utratila spoustu peněz za hubnoucí prostředky, které stejnak nefungovaly, bylo mi jí líto. Sakra. Tohle mě fakt naštvalo. Jak si někdo takhle dovoluje vydělávat na bezmoci jiných lidí?

Prostě abych to shrnula. Ten film mě svým způsobem zaujal. A je mi líto, jak jsme strašně zmanipulovatelní. Přijde mi už přehnaný, že stačí, aby si támhle nějaká redaktorka napsala do časopisu, že krém proti vráskám za 7 699 Kč (tu cenu jsem si vymyslela, mimochodem) je zaručený, dala tam vrásčitý obličej ženy a pak tu samou fotku upravila v Photoshopu a otiskla jí vedle a spoustu lidí tomu uvěří, protože se nejspíš řídí podle toho, že co je psáno, to je dáno a nebo jsou spíš už tak zoufalí, že nevědí, co s tím mají dělat.

Myslím, že bysme se nad sebou měli zamyslet. Ale nemyslím jenom ty, kteří věří blábolům, co na nás chrlí reklamy, časopisy a televize. Myslím především ty, co to vymýšlí.

Měla bych sem něco napsat...

23. prosince 2011 v 23:15 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Každý den si říkám, že bych sem asi měla něco napsat. Vždycky otevřu tu stránku, přihlásím se a začnu psát. Neznám důvod, ale nikdy se mi nepovede napsat víc než dva odstavce. Sakra, to jsem zapomněla psát? Nebo už mi úplně došly nápady? Třeba za to můžou ty Vánoce. Pořád se musí nakupovat dárky, mělo by se uklízet, i když já se k tomu teda ještě nedostala. Jenže nejčastější problém, co mám, je, že si říkám, že bych sem o něčem napsala, ale pak si uvědomím, že by si to mohl přečíst někdo, koho by to mohlo urazit a nebo spíš by si z toho vyvodil mylné závěry a o to nějak nemám zájem. A navíc se mi to ani psát nechce. Přijde mi to takový otravný, pořád někam psát dokola ty samý věci. Jednou to píšu do deníku, jednou do dopisu, občas někomu do chatu a ještě bych to měla vypisovat na blog?

Nejhorší na tom všem je, že jak jsem teď přes měsíc nepsala, vyšla jsem ze cviku. Už moc ani nevím, co všechno sem psát můžu a co ne. Respektive, co bych sem psát měla a co ne. Přijde mi, že nic z toho, co sem napíšu stejně nikoho zajímat nebude. A teď už sem snad ani nikdo nechodí. Přemýšlela jsem o tom, že bych si založila nový blog a začala úplně od začátku, jenže to by bylo moc náročný a nechtělo by se mi s tím dělat. Už jenom vymyslet novou adresu by mi dalo hodně práce. A nakonec by to stejně dopadlo tak, že by se o tom lidi dozvěděli.

Přijde mi to strašně zvláštní, jak jsou zase Vánoce. Pamatuju si, jak jsem loni po Štědrým dnu říkala, že teď od těch Vánoc budu mít zas na strašně dlouhou dobu pokoj. No, a ani jsem se nenadála (co to sakra je za slovo?) a už je skoro po těch dalších. Vlastně jsem nakonec ráda, že ty Vánoce jsou. A jde hlavně o prázdniny. Jo, sice je pár lidí, po kterých se mi bude vážně stýskat, ale zas musím to brát pozitivně - aspoň se na ně budu co nejvíc těšit. A myslím, že celý naší třídě prospěje, když si od sebe na chvíli odpočineme.

Hrozně se mi líbilo to zakončení kalendářního roku ve škole. Vlastně se mi tam ze začátku ani nechtělo, protože jsem si myslela, že to bude trapný a takový hrozně upjatý. Jakože si budeme hrát na to, jak spolu společně slavíme Vánoce. Jenže nakonec mi to přišlo fajn. Seděli jsme si tam po třídě v hloučcích jako o přestávce a třídní tam přišel asi až po půl hodině, něco málo nám řekl, ale v podstatě to celý bylo takový uvolněný. A pak taková atmosféra panovala i na chodbě.

Vlastně se těším i na zítra, až budeme jíst kapra a bramborovej salát. A až budeme rozbalovat dárky. Mám ráda takovýto překvapení u rozbalování dárku. A nemusím rozbalovat já svůj dárek, baví mě se koukat i na to, co rozbalí ostatní. No a vlastně se těším i k babičce, protože se tam po dlouhý době zas všichni sejdeme. Takže všechno fajn, až na to, že vůbec netuším, co budu dělat na Silvestra, ale to je až za dlouho.

Tak Vám všem přeju hezký Vánoce. Hlavně si je užijte v klidu a tak, jak chcete! Doufám, že teď články budou aspoň trochu přibývat.