Ženy pro měny

25. prosince 2011 v 23:36 | Meggy |  To musíte znát!
Ještě před vánočními prázdninami jsme ve škole měli (jako každým rokem) třídenní filmový festival. Docela jsem to uvítala, protože přece jen, spousty mých kamarádů se ještě musely učit a my se jenom koukali na filmy. Sice jsem se chvílema nudila, ale tak co. Zajímavých filmů tam bylo hodně a vlastně i ty besedy se známýma osobnostma stály za to. Nejvíc pocitů ve mně ale asi zanechal film Ženy pro měny. Už po přečtení programu jsem věděla, že tohle prostě musím vidět, ale upřímně, představovala jsem si to trochu jinak.

Vlastně ani moc nevím, co jsem od toho očekávala. Možná jsem si myslela, že tam budou ženy různých generací mluvit o tom, jak je špatné veřejné mínění o ženském ideálu krásy nebo aspoň něco v tomhle smyslu. Ono tam sice tohle trochu bylo, ale...

Vůbec jsem nepochopila význam toho filmu. Jak se to říká - co tím chtěl básník říci? V tomhle případě, co tím chtěla říct paní režisérka Erika Hníková. Když jsem se na to koukala, musela jsem se smát. Ty ženský tam mi přišly tak hloupý, že to snad ani nejde. Nebo mi jich možná spíš bylo líto, protože jsou vlastně jen obětí médií. Skoro v jednom kuse jsem se musela smát, teda pokud se mi zrovna nezvedal žaludek nad plastickou operací, ale o tom až později. Jenže potom film skončil, já se nad tím zamyslela a bylo mi z toho tak nějak divně. Zděsilo mě, že to nebyl vymyšlený příběh, kdy někdo napíše scénář, někdo to tam odříká a já se zasměju, ale že tam byli fakt skuteční lidé, kteří projevovali své názory.

Když jsem tam viděla přibližně dvacetiletou studentku ekonomie, která do kamery pyšně ukazovala deset druhů drahých tělových mlík, které měla v koupelně a říkala něco ve smyslu, že krása je důležitá, že bez ní se nedá studovat, říkala jsem si: "fajn, tak je to blbá blondýna".

Když jsem tam viděla takovou nezkaženou zrzavou pihatou holku, jak jde na konkurz do modelingové agentury, vypadá jako anorektička a ta ženská tam se jí ještě zeptá, jestli by nemohla zhubnout, bylo mi jí líto a přála jsem si, aby se na to vykašlala a dál hrála svůj oblíbený volejbal, který jí baví a nebude jí mučit.

Když jsem viděla bloďatou ženu v letech, jak tvrdí, že když si nechá zvětšit a zpevnit prsa, tak se všechno změní, přišlo mi to absurdní a pak když jsem se koukala, jak plastický chirurg rozřezával její ňadra a jak jí to potom muselo bolet, dělalo se mi z toho špatně. No a pak když ta žena chtěla jít na další operaci kvůli tomu, že má něco někde o dva milimetry jinak než na druhém prsu, říkala jsem si, že takováhle ženská by už sakra měla mít rozum.

A když jsem viděla tu ženu, jak se mermomocí snažila zhubnout a utratila spoustu peněz za hubnoucí prostředky, které stejnak nefungovaly, bylo mi jí líto. Sakra. Tohle mě fakt naštvalo. Jak si někdo takhle dovoluje vydělávat na bezmoci jiných lidí?

Prostě abych to shrnula. Ten film mě svým způsobem zaujal. A je mi líto, jak jsme strašně zmanipulovatelní. Přijde mi už přehnaný, že stačí, aby si támhle nějaká redaktorka napsala do časopisu, že krém proti vráskám za 7 699 Kč (tu cenu jsem si vymyslela, mimochodem) je zaručený, dala tam vrásčitý obličej ženy a pak tu samou fotku upravila v Photoshopu a otiskla jí vedle a spoustu lidí tomu uvěří, protože se nejspíš řídí podle toho, že co je psáno, to je dáno a nebo jsou spíš už tak zoufalí, že nevědí, co s tím mají dělat.

Myslím, že bysme se nad sebou měli zamyslet. Ale nemyslím jenom ty, kteří věří blábolům, co na nás chrlí reklamy, časopisy a televize. Myslím především ty, co to vymýšlí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama