Leden 2012

Mimo... jsem.

30. ledna 2012 v 20:59 | Meggy |  Věci, co musely ven
Tak jo. Byla jsem naštvaná a nechala jsem se ostříhat. Víte, měla jsem takovej ten pocit, kdy jste strašně naštvaný, že vám skoro tečou slzy do očí a že se vám úplně třesou ruce a máte chuť něco rozmlátit. Hm, fajn. Jenže asi těžko přijdete do kuchyně, rozmlátíte tam okno a pak řeknete: "Promiň mami, měla jsem vztek." Takže jsem šla do kadeřnictví a nechala jsem se ostříhat. Už od rána jsem měla pocit, že mám divný vlasy a měla jsem prostě chuť už si je zkrátit. Jo, všechny moje kamarádky sice mají dlouhý vlasy a jsou rády za každý centimetr navíc, jenže mně prostě dlouhý vlasy nesluší a navíc mě otravujou, protože vždycky začínají strašně elektrizovat, takže...

No, prostě jsem tam tak seděla a koukala jsem na to, jak mi stříhá vlasy a měla jsem pocit, že s každým chomáčkem vlasů ze mě odpadává něco z toho špatnýho, co na mě v posledních dnech sedělo. Pak už jsem se celkem začala děsit, protože mi přišlo, že to ta kadeřnice s tím stříháním trochu přehání, ale tak co. Už jsou ty vlasy pryč, takže s tím nic neudělám. Ale mám pocit, že takhle krátký vlasy jsem neměla už snad dva roky.

Jenže tohle je vlastně jenom část toho. Už jsem tak přecitlivělá, že mě vykolejí každá blbost. Všechno se to ve mně vaří. Všechno, co se děje v průběhu posledního měsíce. Neříkám, že jsem celej měsíc nešťastná, to ne. Ale je to divný. Vždycky jsem byla strašně otevřenej člověk, měla jsem potřebu mluvit o svých problémech snad s kýmkoli! A teď? Všechno se změnilo. Jsem uzavřená, k tomu, abych někomu něco řekla se musím nutit a je to celý strašně divný. Nevím, jak se to stalo. Nedokážu posoudit, proč už skoro nic neříkám Lukášovi. A všem ostatním. Já sakra nevím! A nechci přece zastávat heslo: "Nevěřím nikomu, ničemu ani sobě už ne."

Jedinej člověk, kterej o mně teď ví snad všechno je H. Jenže není dobrý upínat se na člověka, kterej je ode mě desítky kilometrů daleko a vidíme se jednou za uherskej rok. Jo, tenhle školní rok už jsme se viděli třikrát. Úspěch! A navíc není dobrý se upínat na jednoho člověka. Nebo možná dva.

Asi jsem takhle mimo proto, že jsem už týden neviděla F a stýská se mi po něm. Asi jsem takhle mimo kvůli tomu úterý. Asi jsem takhle mimo proto, že je takováhle debilní zima, že mrzne a že mi máma říká, že mám začít nosit čepici, aby mi nenastydly dutiny a já vím, že mám pravdu a stejně jí odporuju.

Achjo, potřebovala bych se pro něco nadchnout. Nějakej šílenej nápad, kterej bych mohla realizovat. Potřebovala bych si sehnat nějakou super těžkou skladbu, co bych mohla hrát na klavír. Jenže nějak nemám sílu na to, něco hledat. Pořád se dokola učím ty dvě věty ze sonáty od Mozarta, místo toho, abych se učila to, co mám na zkoušku a na ten koncert, kde budem hrát čtyřručně. No nic, ono to bude dobrý. Snad. Zaklepu to.

The Social Network (skvělej film)

29. ledna 2012 v 21:59 | Meggy |  To musíte znát!
Už když jsem viděla to téma týdne, tak jsem si říkala, že ten film prostě musím dokoukat. Kus jsem viděla na filmovým festivalu v prosinci, ale jaksi bohužel jenom kus, protože se to nějak nestihlo dokoukat celý. A musím uznat, že mě to fakt zaujalo. Vlastně je to jeden z mála filmů, které si z prosince fakt pamatuju.

Ani nevím, co všechno v tom filmu pravda byla a co ne. Inspiraci ale měl v založení Facebooku a právních sporech, které následovaly. I když kdo ví jak to bylo. Snažím se to nebrat moc vážně. Prostě je to film, takže to beru jakože je to smyšlený. A jako film je to fakt hustý.

Děj spočívá v tom, že si génius přes počítače Mark Zuckerberg usmyslí zpracovat svojí myšlenku v podobě internetové stránky. Brzy se z ní stane globální sociální síť. Do hry jde společně se svým nejlepším přítelem Eduardem Saverinem, který investuje jistou částku peněz. Postupem času ho však podrazí se Seanem Parkerem. Tak takhle je to zkrácený.

Ten děj vlastně sám o sobě není tak působivý. Teda já jsem to zas až tak nevnímala. A je to jedno, protože v tom filmu je tolik působivých věcí, že... Častokrát mě děsně fascinovaly scény, například, když přítelkyně Eduarda Saverina hodila zapálenou šálu do koše, který postavila na postel a Eduard pak musel hasit oheň, zatímco se přes telefon dohadoval s Markem. A některé hlášky jsou taky nezapomenutelné.

Eduard na Seana Parkera: "Jsem rád ve tvé společnosti. Vedle tebe vypadám jako drsňák."
A pak samozřejmě ta věta na konci, kterou řekla jedna ženská Marku Zuckerbergovi: "Vy nejste kretén, Marku. Jen se ho úporně snažíte ze sebe udělat."

Líbilo se mi to, jak se tam ukázalo spoustu situací z doopravdových vztahu. Jo, bylo to sice o sociální síti, ale vlastně tam ani nešlo tak o to, co se dělo na Facebooku. Šlo o to, jak člověk může lehce zradit přítele, když vidí něco nového, něco lákavějšího. Bylo tam vidět, jak člověk nemá ve velkých věcech věřit někomu, koho pořádně nezná. A to, jak jste bezmocný, když se váš nejlepší přítel začne chovat jako ta největší svině.

Abych pravdu řekla, tak Mark Zuckerberg mi v tom filmu moc sympatický nebyl. Nejen, že se pořád tvářil jako idiot, ale hlavně se choval jako svině. Podrazit kamaráda, kterej se s váma kamarádil i před tím, než jste se stali slavný, kvůli těm, co vás chtěj jenom díky tý slávě, je prasárna. A jo, od začátku jsem stejně fandila Eduardovi, už jenom proto, že ten chlap je strašně sexy a i sympatickej. Ale to bych sem asi psát neměla, nehodí se to sem.

No nic. Vím, že tohle není recenze. Nějak recenze neumím psát. Ale ten film určitě stojí za shlédnutí. Tak napište, jak se vám líbil.

Stěžujem si, ale pořád u toho sedíme

23. ledna 2012 v 21:42 | Meggy |  Témata týdne
Co jsem tak četla články, většina lidí si prostřednictvím tématu týdne stěžuje na Facebook. Vlastně to chápu, taky bych si stěžovala. Respektive, už jsem si jednou i stěžovala, takže bych tu asi akorát psala znova to samé.

Naštěstí mám pocit, že taková ta hlavní facebooková mánie už přešla. Nevím, čím to je. Možná to je tím, že už nejsem v té věkové hranici, kdy lidem přijde nejvíc cool být na facebooku. Kdy si přijdou dospělejší, když si založí účet a přidávají fotky, protože vyšpulená fotka a mega blesk v zrcadle přece znamená, že jste vyspělejší. A kdy je přece in psát statusy typu: "Dneska nejvíc den." A to ještě nemluvím o těch lidech, kteří mluví podivnou řečí malých a velkých písmen, které je někdy dost těžké porozumět. To je totiž nějaká jiná komunita.

Nejvtipnější na tom je, jak si všichni furt stěžujeme, jak je to hrozný, že nám Facebook žere čas, ale copak s tím něco děláme? Teď tím fakt nechci nikoho z něčeho vinit, protože to sama dělám taky, ale proč by mi nemohlo přijít i moje chování nesmyslný?

Vlastně na tom ještě nejsem tak špatně. Netvrdím, že nejsem závislá, to asi jsem. Ale nepíšu si tisíce statusů o ničem, nejsem závislá na tom, abych si přidávala každý den novou fotku s vyšpulenou pusou a s vlastně v podstatě čím dál méně oblečením. Nežiju jenom Facebookem a mám i reálný kamarády.

Akorát víte, co je smutný? Že tohle je vlastně pravda.

Kdo dnes není na Facebooku jako by nebyl
To, že tady nejseš ty, značí, že seš debil
Měřítka společnosti se mění každý den
Je libo býti cool tak honem rychle sem

Asi to je trochu přehnaný. Ale mám pár kamarádů, co se snažili zrušit si Facebook. Jenže pak se mnohem hůř s lidma domlouvaj. Přicházej o fotky, který se většinou teď hromadně sdílí jen na Facebooku. Je to složitý. Kdysi jsem o Facebooku psala článek. Tak kdyby vás to zajímalo, je to tady.

Proč tu KURVA žijí takový idioti?!

22. ledna 2012 v 20:22 | Meggy |  To musíte znát!
Omlouvám se za sprostý nadpis, ale tohle mě s prominutím doopravdy nasralo. Respektive mě to nasralo i bez prominutí. Normálně jsem se koukala na nějaká videa na youtube a najednou jsem klikla na odkaz Parodie na hymnu České republiky. Ani nevím proč, prostě mě zajímalo, co zase kdo vymyslel a jestli to třeba náhodou nebude vtipný. Ne, nebylo to vtipný.

Jako dávat tam do pozadí nějaký splašky, když se zpívá "voda hučí po lučinách" a úplně zničený lesy, když se zpívá "bory šumí po skalinách, mi přijde nemálo debilní. Fajn, netvrdím, že naše země je nějaká nejideálnější. A dost věcí mě tu sere (jako třeba politika), ale když už někdo chce vymýšlet takový blbosti, měl by být aspoň trochu objektivní. Nemyslím si, že to, co je ve videu se v naší republice nevyskytuje, ale rozhodně jsou tu i hezčí věci. A kdyby se na to koukal někdo, kdo v životě v Česku nebyl, co by si sakra pomyslel? (Pokud by to zrovna nebral vážně, protože je absolutně jasný, jak je to přehnaný.)

Achjo. Nevím, proč mě to tak štve. Nejsem nějakej extra velkej vlastenec. Vlastně nejsem vůbec vlastenec. Česká mládež přece vůbec není vlastenecká a jak prý někdy navrhl někdo na ministerstvu školství, měly by se zavíst hodiny vlastnectví. Bože to je taková kravina. Hodiny vlastenectví. Ale o tom tu psát fakt nechci. Nemyslím si, že by děti musely nějak zbožňovat svou zem, ale když někdo udělá takovýhle video... To si mohl odpustit.

Nemusí tu přece bydlet, když nechce. A znečištěná příroda je problém celého světa, nejen České republiky. To, že někde méně a někde více, je sice pravda, ale můžeme se pouze dohadovat, kdo za to může. A je fakt duchaplný udělat video o tom, jak je Česká republika děsná, pustit k tomu českou hymnu a dát to na youtube. Bože. Možná by s tím ten člověk měl začít něco dělat než si takhle trapně stěžovat.

Nechci tímto článkem tvrdit, že žijeme v zemi bez problémů. Jenom mám vztek, protože mi přijde ubohý kurvit takhle hymnu. A rozhodně si nemyslím, že Česká republika jsou jenom města plný smogu, chcíplý ryby v znečištěnejch řekách a zdevastovaný lesy.

Achjo. Sice tam hrála česká hudba, ale nějak nemám potřebu si u tohohle stoupat...




Beauty & the Briefcase

22. ledna 2012 v 18:52 | Meggy |  To musíte znát!
Někdy minulý týden, tuším, že to bylo ve čtvrtek, na Nově dávali tuhle romantickou komedii. Zrovna jsem neměla co dělat, takže jsem se na to koukala. No, sice jsem u toho ještě večeřela, šla jsem se umýt, fénovala si vlasy a psala si deník, ale myslím, že jsem pochytila hlavní příběh toho filmu. Jako jo, hezky se na to koukalo, nenudilo mě to, ale... sakra proč natáčej takový nereálný blbosti?! Kde na to berou inspiraci?

Jako nevím, co si mám myslet, když holku, která vůbec neví, o co v obchodu jde, vezmou na místo asistentky ředitele a když se s tím ředitelem pak záhadně dá dohromady. Ale asi bych to neměla takhle řešit, ty filmy takový být musí. I když mě docela bavilo se na to koukat, tak to bylo zvláštní. Když to začínalo, říkala jsem si, že bych teď mohla mít špatnou náladu z toho, že je Hilary Duff pěkná, ale myslela jsem to tak ironicky, jakože to bych nedělala ani náhodou. Haha.

No nic. Líbila se mi myšlenka toho filmu. Proto to píšu. Líbilo se mi, jak ta Hilary měla jakýsi seznam toho, jak by měl vypadat ideální muž a nakonec se ukázalo, že ten seznam byl úplně k ničemu a že ten "pravý muž" je úplný opak toho muže ze seznamu. Fajn. Takže i obyčejná romantická komedie může mít nějaký poučení.

Myslím, že každá holka má nějakej takovej seznam. Je sice dost úchylný si to psát na papír, ale myslela jsem to tak, jakože aspoň v hlavě ho má každá. Často jsou tam i ty položky stejný v mnoha seznamech. Jenže nikdy nám nedojde, že nikdo takový neexistuje, po každým neúspěchu akorát zvýšíme ty nároky. A pak se jednou stane, že z toho vyrosteme a konečně to bude fajn. Jenže kdy to bude?

Chtěla bych se odprostit od těch debilních představ, jakej by měl být můj kluk. Stejně takovej kluk asi neexistuje. A těžko se přesunu do nějakýho filmu, kde se vyskytují lidi takovýho typu. Mělo by to být trestný psát knížky, kde se vyskytují ideální kluci a natáčet filmy, kde se vyskytují ideální kluci, protože nás to pak zbytečně mate. Ha ha.

Berte prosím ten článek trochu s nadhledem. Já vím, že to je divný :D






Nic není jako dřív...

18. ledna 2012 v 17:56 | Meggy |  Věci, co musely ven
Vím, že bych neměla propadat špatným náladám. A že bych se asi měla snažit koukat se na všechno víc pozitivně, jenže... nemám na to nějak náladu, chuť, sílu... Já nevím, co všechno ještě. Každý ráno se vzbudím s normálním pocitem, jenže pak si vzpomenu na Lukáše, nebo ve škole o přestávce nevím, co mám dělat, čumím do blba a nudím se a celý to na mě spadne. Buď to je tak, že si vzpomenu na něj a pak si to dám do souvislosti s tím, co se děje ve škole a je z toho debilní nálada. Pak jsem akorát na všechny naštvaná a chovám se hnusně. Jenže asi né k těm lidem, ke kterejm bych se chovat hnusně měla, když už. Ale já bych se vlastně hnusně neměla chovat k nikomu! No a v tom druhým případě je to tak, že když ve škole sedím sama v lavici, nebo někde na chodbě, automaticky začnu přemýšlet o tom, jak to teď je s Lukášem a jsem v háji stejně.

Dneska jsem šla ze školy domů a ve sluchátkách mi začala hrát písnička od Chinaski - Drobná paralela. Tu písničku mám fakt ráda, líbí se mi melodie i text. Ale poslouchat to v týhle situaci, není moc dobrý. Protože ono doopravdy:

"Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo
Ačkoliv máš všechno, co jsi vždycky chtěla."

Né že bych měla úplně přesně to, co jsem vždycky chtěla, ale jakoby by se to tak dalo brát. A rozhodně nic není jako dřív. Dřív jsem o přestávkách nevěděla, co dřív dělat, nevěděla jsem, s kým se dřív bavit, dřív jsem byla strašně šťastná, užívala jsem si každýho dne, dřív jsem byla víc s Lukášem a kdybych šla úplně do toho dřív... dřív jsem si s ním i víc rozuměla. Dřív jsem si se všema víc rozuměla.

Nesnáším to! Nesnáším to proto, že mi to bere Lukáše. Kdyby to nebylo, tak bysme si pořád stoprocentně rozuměli. Kurva! Nesnáším to proto, že mi to bere tolik lidí. Nebo asi to není jediná příčina, ale hodně nás to oddaluje. Možná podvědomě, nevím. Možná proto, že jsem to já. A je mi jedno, proč to je. Podstatný je, že to je. A je to čím dál tím horší. I když u Lukáše by to teď mohlo přestat. Říkal to. A on přece má silnou vůli, nebo ne?

Když o tom tak přemýšlím, přijde mi, že už nemám skoro nikoho. Lukáš pro mě byl vždycky tou hlavní oporou. Se všema se to někdy posralo, ale s ním nikdy. On mě vždycky držel jako ten pevnej základ. Vždycky mi pomáhal, se vším mi radil, byl tu pokaždý, když jsem ho potřebovala. A věděl přesně, s čím mi pomoct. Často se mu dařilo mě dostat z sebevětší "depky". Jenže teď nějak nemám sílu na to se mu svěřovat, protože se bojím, že mě pošle do háje. Neustále má špatnou náladu, čemu se sice nedivím, ale... pak se podle toho i chová.

Vlastně už mi zbyli jenom dva kamarádi. Toť vše. Nebo jako jo, já se bavím s víc lidma. Jenže ty lidi se pak ve finále stejně radši bavěj sami spolu. Ale tak co. Člověk si prý zvykne na všechno. Tak si třeba já taky zvyknu. Budu si do školy nosit knížky a o volnejch hodinách budu číst. Hlavně už nechci tu tupou nudu. Nevím, jak se to stalo, že jsem se najednou s tolika lidma odcizila, i když oni to tak asi ani nevnímaj. A nevím, čím to je, že jsem se s pár lidma pohádala. A nevím, proč jeden z těch dvou kamarádů bydlí někde v prdeli asi stopadesát kilometrů ode mě a u toho druhýho se strašně bojím, že ho ztratím.

Nevím proč. Asi proto, že se mnou už nemluvil někdy v listopadu, nebo kdy to bylo. Jsem si jistá, že na mě byl naštvanej, i když on tvrdí, že ne. Asi proto, jak jsme spolu nemluvili v květnu, protože se na mě taky (právem) naštval. Asi proto, co bylo na konci června, kdy jsem se (jako obvykle) chovala jako kráva. Achjo.

Nějak nejsem ve stavu, kdy bych mohla ztrácet další lidi. A tohle by bolelo asi extrémně. Tak snad to bude dobrý. Budu se snažit, aby to bylo dobrý. Abych měla dobrou náladu, abych byla šťastná a budu se snažit neřešit lidi, co na mě kašlou, i když ten výraz není správnej.

Vlastík Plamínek a další umělci

16. ledna 2012 v 20:22 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
V dnešní době se na mnoha televizních stanicích začaly vyskytovat pořady, jejichž tématikou bývají různé typy věštění. Nevím, jestli to tam dávají proto, že už jenom nemají nic lepšího, co by tam dali, ale přijde mi to smutný. Osobně na tyhle věci nevěřím, takže by mě asi ani nenapadlo tam vážně volat a na něco se ptát, pokud bych teda neměla pár stovek kreditu navíc a nechtěla si udělat z nějakého toho "věštce" srandu. Je sice pravda, že tyto pořady často bývají důvodem, proč se svými vrstevníky směju, protože stupiditou některých lidí vystupujících v nich se prostě nejde nebavit.

Vyvstává tady však otázka, kdo je víc hloupý. Jestli člověk, který ze sebe dělá blbce před celým národem (respektive před tou částí, co se na takovýhle kraviny kouká, což je stejně špatný, přestože si nemyslím, že by těch lidí bylo tolik), nebo ten, kdo mu na to naletí a je vážně ochoten zaplatit tolik peněz s tím, že doopravdy věří v pravdivost předpovězené budoucnosti.

Tohle mi vždycky bylo záhadou. Jaktože se vůbec může najít někdo, kdo tomu bude věřit. Jasně spousta lidí tam volá jen tak ze srandy jako ten člověk, co chtěl vyložit sen a říkal: "Mně se zdálo, že jste hrozná píča". To je snad na youtube profláklý tak, že to musí znát každý, ale stejně pro jistotu dávám odkaz. Tohle je k smíchu, ale na druhou stranu, je dost smutný, že pak jsou i lidi, co tomu věří.

A ano, opravdu se divím! Jsem ochotná připustit, že existují nějací solidní věštci, kteří možná něco málo předpovědí, ale mezi ty rozhodně nepatří ti, co se předvádějí v televizi. Když bych někam volala a žádala o radu, rozhodně bych si nepředstavovala, že odpověď bude znít takto:

"Takže já tady vidím skutečně, že vaši lásku tady vidím ve vaší blízkosti, takže skutečně ano, takže nemusíte nic hledat, vaše láska je přímo vedle vás a užijte si toho." Když potom ještě dodá: "Jsem rád za tento odlehčující dotaz."

No, tak zaprvé, ten člověk mi skoro nic neřekl. Maximálně jsem tak třikrát slyšela slovo takže a že by mi něco poradil... A zadruhý, nikdy by neměl říkat, že to byl odlehčující dotaz, protože jakkoli by byl problém volajícího banální, Vlastík by ho ve své pozici rozhodně neměl zmenšovat. Jenže k tomu nepotřebuju být věštec, abych to věděla, to je jedna ze základních věcí, co by měli vědět lidé, kteří se snaží někomu radit. Myslím, že ta odpověď "Co to kouříte za sračky?" z parodie Hitler volá věštce je dost výstižná.

Přece jen jsem se snažila přijít na to, jaký mají tyto věštby pozitivum. Jestli jste si všimli, většinou se předpovídají ty dobré věci. Nikdo vám neřekne: "Jo, tak zejtra od vás odejde manžel a pozítří vás na silnici přejede autobus." Takže tohle je ten účel. Oni vám řeknou to, co chcete slyšet, vy tomu začnete věřit a pak se to stane, protože víra dělá divy. Ale není to trochu drahá víra, za stovky korun?

Pololetní blázinec

13. ledna 2012 v 21:18 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Upřímně jsem ráda, že tenhle týden ve škole už je u konce a teď mě čeká pouze víkend. Vlastně je dnešek první den od minulé neděle, kdy nemusím dělat nic do školy. Jak odlehčující. No, ono takové bylo i úterý, ale to se nepočítá vzhledem k tomu, že jsem ve škole byla asi do sedmi. Takže se neuvěřitelně těším na víkend!

Hm. To jsem si říkala ještě dneska ve škole. Jenže teď nějak nemám takovou radost z toho, že jsem doma a můžu se válet. Už teď se mi stýská (to je strašný slovo)... Nechci sem přesně psát po kom a já vlastně ani přesně nevím, co mi chybí. Respektive to vím, ale nejsem si tím jistá. Prostě... když jsem ve škole, je tam spoustu lidí, s kterýma se můžu bavit nebo můžu aspoň poslouchat to, co tam do nás hustěj a nemusím moc přemýšlet o různých souvislostech. A ani hodiny mi nevadí. Teda pokud jsme v naší třídě, protože mám okolo sebe lidi, který mám ráda. (Že by mě nějak zajímal tělocvik, popřípadě výtvarka, to se říct nedá.)

A tak jsem asi radši ve škole. Teda až na ty hodiny, kdy píšeme písemky. Jenže stejně se mi naštěstí nestalo, že bych psala za den víc jak dvě písemky. Asi to je taky trochu tím, že se snažím učit na všechno během roku a tak pak nemusím psát náhradní písemky a nechávat se přezkušovat, abych neměla horší známku. Pokud teda něco extrémně nezkazím, což je velmi pravděpodobné u biologie ( :D). Upřímně, snad nikdy jsem se nenechávala přezkušovat, abych měla lepší známku. Nevím proč. Asi proto, že mi to nikdy nikdo nenabízel. A taky proto, že jsem snad nikdy nebyla ve stavu, že by mi hrozilo něco horšího než dvojka. Nojo. Jsem šprt. Vždyť já vím.

Chtěla bych mít samý jedničky. Vlastně to bylo jedno z mých předsevzetí do novýho školního roku. Byla to taková reakce na to, že mi otec řekl v afektu, když byl naštvanej, že jsem jako nějaká holka u nich na škole, co měla přesně stejný známky jako já a pak začala kašlat na školu a teď propadá. V tu chvíli mě to fakt nasralo. Chápala jsem sice, že je na mě naštvanej, ale tohle jsem brala jako dost velkou urážku a prostě jsem si řekla, že mu dokážu, že jsem lepší než nějaká holka z jejich školy a že budu mít zase samý jedničky jako jsem měla naposledy v pololetí před dvěma lety. Jenže po té pětce z biologie jsem nějak neměla sílu učit se jak debil všechno do detailů a opravovat si donekonečna tu známku, dokud by mi to nehodilo průměr nižší než 1,5. Takže teď můžu maximálně tak doufat, že budu mít ve všech předmětech štěstí. A vlastně to tak dělám vždycky.

Je mi docela líto těch lidí, co na tu školu celej půlrok serou a pak přijde leden a oni mají denně dvě písemky a jedno zkoušení. Jenže říkám si, že v případech, kdy na to kašlou je to jejich problém. A možná i dobře jim tak. Ha ha. Né dobře, soucítím s nima. Taky jsem loni nechávala tu biologii na poslední možný termín a málem se mi to vymstilo komisionálníma zkouškama.

Každopádně jsem ráda, že už je ten leden za námi. Teď už jen napsat seminárku na bichem, naučit se pořádně na test z chemie a konečně budu mít pokoj! Teda aspoň si to říkám. Protože nijak moc nedoufám v to, že by ty testy někdy přestaly. Přijde mi, že je jich pořád stejně hodně a teď jen o něco trochu víc.

Tak Vám všem, kdo ještě něco budete psát přeju pevný nervy. A přežijte i tohle divný počasí.

Achjo

8. ledna 2012 v 21:31 | Meggy |  Věci, co musely ven
Fajn. Jsem úplně vyřízená. Po víkendu by lidi měli být odpočinutý, aby přežili ten týden. Obzvlášť když bude plnej testů a zkoušení. Jenže u mě to jaksi nefunguje. Přijde mi jako kdyby byl pátek večer a já byla mrtvá po celým tom týdnu vstávání brzo ráno. Jenže problém je, že on není pátek. (Kéž by.) A já se ani nedivím tomu, jakej mám pocit. Mám k tomu asi tisíc důvodů a můžu si jenom přemýšlet o tom, co to zapříčinilo víc. Jestli to, že jsem šla spát ve dvě v noci, nebo to, že jsem se skoro celý odpoledne učila biologii (s menšíma a většíma přestávkama), což byl docela úspěch vzhledem k tomu, že to je snad nejhorší předmět ze všech. Teda respektive, byl by to docela úspěch, kdybych si z toho, co jsem se učila aspoň něco pamatovala.

No a taky to může být tím, že leden je vždycky hnusnej. A nejde jen o ty testy, zkoušení a bůhví co všechno ve škole. Prostě mi přijde, že já mám v lednu vždycky takovou nějakou vztahovou krizi, kdy mě lidi štvou a je mi to líto a mám z toho blbý nálady. Jenže není to jen tak ze srandy, že bych si řekla: "Jo, teď budu na všechny naštvaná." Je to tak, že najednou jakoby se všichni zbláznili a dělali všechno proto, aby mě naštvali nebo zdeptali. Nebo to je většinou obojí. Tak fajn. Děkuju vám drazí kamarádi, hodně mi pomáháte.

I když vlastně to zas není tak strašný. Až na to, že si ze mě pár lidí dělá neustále prdel a asi si myslej, že to je vtipný, ale to mě vlastně zas tak neštve. Když to porovnám s něčím jiným. S tím, že mám zase pocit, že nikam nepatřím. Že nedokážu zapadnout někam, když se nepřizpůsobím, což udělat nechci. Že všichni podlíhaj nátlaku většiny, že měněj svoje názory, aby se ostatním zavděčili nebo prostě jenom proto, že to je jednodušší.

A že ten člověk se ke mně chová divně. Že mám pocit, že už mě ani nemá rád tak, jak mě měl rád dřív. Že vlastně celej náš vztah je úplně o něčem jiným než byl dřív. A chybí mi to. Chybí mi to, jak jsem mu mohla říct cokoli a on mi vždycky pomohl. A jak mi občas i on říkal něco ze svýho života. Pořád si tak nějak namlouvám, že to zas bude dobrý a snažím se tomu věřit. Jenže po včerejšku... Achjo.

Jediný moje štěstí je, že mám toho kamaráda, co je ochotnej si se mnou psát do dvou do rána, aby mě uklidnil. Fakt nevím, co bych dělala, kdybych ho neměla. Takovej člověk se asi jen tak nevidí, když mě uklidňuje a říká mi, jak to bude v pohodě, když by se vlastně moh radovat z toho, co se děje.

Myslím, že mi dodává tu sílu, kterou potřebuju k tomu, abych přežila následující týden a celou tadytu špatnou dobu. A povzbuzuje mě v tom, že se to všechno spraví. Že to s tím člověkem, co se chová divně bude dobrý, protože já... ho mám tak strašně moc ráda, že kdyby to dobrý nebylo, asi bych z toho byla hodně špatná. Že mi zas přestane vadit, že nikam úplně nepatřím a že budu zase stoprocentně šťastná, protože to já přece umím! :)

Můžeme si stěžovat, že růže mají trny a nebo se radovat, že trny mají růže

5. ledna 2012 v 19:00 | Meggy |  Témata týdne
Asi každý po přečtení několika článků zjistí, že pojem "Lepší život" je dosti relativní. Teda pokud už mu to nedošlo předtím. Nebudu se tu snažit najít nějakou objektivní pravdu, nebudu tu popisovat, jak vypadá ideální lepší život, protože to vážně každý má jiné.

Vždycky mě fascinovalo to, jak lidé mají rozdílné hodnoty. Jakože pro někoho je nejdůležitější důvěra, pro někoho pochopení, pro někoho čas, který s dotyčným strávíte... Takže pokud uděláte něco špatnýho, jde vlastně jen o to, kdo bude ten, komu to uděláte, protože každého to může mrzet trochu jinak. A přesně podle těchto hodnot se odvíjí ten lepší život. Když jsem tak pročítala články, někdy jsem se i divila, co je pro některé lidi důležité a co považují za lepší život. Ale tak samozřejmě, nikomu to neberu, na tohle má každej právo.

Myslím, že v tom taky hodně jde i o pohled na svět. Proto taky ta věta v názvu článku. Existují lidé, kteří na sebe mají obrovské nároky, pořád se chtějí zlepšovat a nikdy se sebou nejsou spokojení. Jako jo, je to fajn, když se pořád zlepšujete, ale zase na druhou stranu, pokud si to ani nedokážete připustit a pořád na sebe kladete větší nároky, je vám to celkem k ničemu, protože z toho stejně nejste šťastní.

A potom jsou taky lidi, který dokáží pochopit, když něco nefunguje tak, jak by chtěli. A místo toho, aby si dělali hlavu s nevyřešitelných věcí a kladli na sebe zbytečně věci, o kterých už dopředu vědí, že je nedokáží splnit, se dokáží radovat a být šťastní. A myslím, že to je teda lepší. Samozřejmě nesmíte být člověk, kterýmu je fakt všechno jedno, protože to taky není nejlepší řešení, ale taková ta střední cesta.

Možná tohle je můj názor na lepší život - být šťastný. Ty věci, co dějí okolo toho, už jsou jenom něco navíc. Musíme se nějak naučit povznést se nad věci, co se dějí, nelíbí se nám, ale nemůžeme s nimi nic dělat. Já vím, že to je těžký, protože to sama často nedokážu. Ale... život je o náhodách. Ať se nám to líbí nebo ne. To, že se budeme snažit, nemusí znamenat, že budeme odměněni. Takže je to ta cesta za tím lepším životem, povznést se nad obyčejnými věcmi a snažit se na všechno dívat z té lepší stránky. Málokdo to dokáže, samozřejmě, ale nejspíš to jde. A ti lidé potom mají lepší život.

Je to přece na nás, jestli si budeme stěžovat na to, že růže mají trny a nebo budeme šťastní z toho, že trny mají růže! :)

Novoroční projevy a něco jako předsevzetí

1. ledna 2012 v 23:09 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak ten letošní rok začal pěkně, no. První půlhodinu jsem strávila tím, že jsem brečela. A nebylo to štěstím. Když se nad tím teď zamýšlím, tak to asi bylo přehnané, jenže já si v tu chvíli nějak nemohla pomoct. Všechno to na mě dolehlo. Ale o tom nějak psát nechci.

To, co do obrazovky řekl ředitel České televize Dvořák jen pár okamžiků po půlnoci mě fakt znechutilo. Jako jo, asi nám popřál šťastný nový rok, jako si to přejeme všichni, ale na mě to působilo, jako kdyby nám jenom chtěl říct: "Přeju vám, abyste se celý rok hlavně koukali na Českou televizi." Nesnáším takovýhle ty propagace, co se cpou někam, kam to nepatří. A když už, tak ať tam aspoň nepřevyšujou nad podstatou věci.

Taky jsem si snad poprvé v životě poslechla celý novoroční projev Václava Klause. No, sice nám neřekl nic moc nového, ale tak od toho projevy nejsou. Celkově mě to moc nezaujalo, ale líbila se mi ta část, kde říkal něco jakože mezi námi je spousta pracovitých, pilných a nadaných lidí, o kterých se neví jen proto, že o nich média nepíší. A že bychom se měli snažit být jako oni, protože oni jsou zárukou naší budoucnosti.

Líbilo se mi to proto, že tam poukázal na to, že důležití jsou obyčejní lidé a né ti politikové, co se na nás zubí z různých plakátů. Nebo aspoň tak jsem to já pochopila.

No, dost už o projevech. Možná bych si měla dát nějaký přdsevzetí do nového roku. Hm, měla bych. Jenže mě nějak nenapadá, co bych si měla dávat za předsevzetí. Stejně se ty předsevzetí nikdy nesplní. Tak možná jen pár přání - chtěla bych si víc vážit toho, co je okolo mě. A chtěla bych, abych nikomu neubližovala, i když nezáměrně a nevědomky. Chtěla bych se odprostit od minulosti, protože nic už nebude takové jako kdysi, ale všechno může být takové jako nikdy.

Chtěla bych, abysme si všichni tenhle rok užili! Tak jdem na to! :)