Mimo... jsem.

30. ledna 2012 v 20:59 | Meggy |  Věci, co musely ven
Tak jo. Byla jsem naštvaná a nechala jsem se ostříhat. Víte, měla jsem takovej ten pocit, kdy jste strašně naštvaný, že vám skoro tečou slzy do očí a že se vám úplně třesou ruce a máte chuť něco rozmlátit. Hm, fajn. Jenže asi těžko přijdete do kuchyně, rozmlátíte tam okno a pak řeknete: "Promiň mami, měla jsem vztek." Takže jsem šla do kadeřnictví a nechala jsem se ostříhat. Už od rána jsem měla pocit, že mám divný vlasy a měla jsem prostě chuť už si je zkrátit. Jo, všechny moje kamarádky sice mají dlouhý vlasy a jsou rády za každý centimetr navíc, jenže mně prostě dlouhý vlasy nesluší a navíc mě otravujou, protože vždycky začínají strašně elektrizovat, takže...

No, prostě jsem tam tak seděla a koukala jsem na to, jak mi stříhá vlasy a měla jsem pocit, že s každým chomáčkem vlasů ze mě odpadává něco z toho špatnýho, co na mě v posledních dnech sedělo. Pak už jsem se celkem začala děsit, protože mi přišlo, že to ta kadeřnice s tím stříháním trochu přehání, ale tak co. Už jsou ty vlasy pryč, takže s tím nic neudělám. Ale mám pocit, že takhle krátký vlasy jsem neměla už snad dva roky.

Jenže tohle je vlastně jenom část toho. Už jsem tak přecitlivělá, že mě vykolejí každá blbost. Všechno se to ve mně vaří. Všechno, co se děje v průběhu posledního měsíce. Neříkám, že jsem celej měsíc nešťastná, to ne. Ale je to divný. Vždycky jsem byla strašně otevřenej člověk, měla jsem potřebu mluvit o svých problémech snad s kýmkoli! A teď? Všechno se změnilo. Jsem uzavřená, k tomu, abych někomu něco řekla se musím nutit a je to celý strašně divný. Nevím, jak se to stalo. Nedokážu posoudit, proč už skoro nic neříkám Lukášovi. A všem ostatním. Já sakra nevím! A nechci přece zastávat heslo: "Nevěřím nikomu, ničemu ani sobě už ne."

Jedinej člověk, kterej o mně teď ví snad všechno je H. Jenže není dobrý upínat se na člověka, kterej je ode mě desítky kilometrů daleko a vidíme se jednou za uherskej rok. Jo, tenhle školní rok už jsme se viděli třikrát. Úspěch! A navíc není dobrý se upínat na jednoho člověka. Nebo možná dva.

Asi jsem takhle mimo proto, že jsem už týden neviděla F a stýská se mi po něm. Asi jsem takhle mimo kvůli tomu úterý. Asi jsem takhle mimo proto, že je takováhle debilní zima, že mrzne a že mi máma říká, že mám začít nosit čepici, aby mi nenastydly dutiny a já vím, že mám pravdu a stejně jí odporuju.

Achjo, potřebovala bych se pro něco nadchnout. Nějakej šílenej nápad, kterej bych mohla realizovat. Potřebovala bych si sehnat nějakou super těžkou skladbu, co bych mohla hrát na klavír. Jenže nějak nemám sílu na to, něco hledat. Pořád se dokola učím ty dvě věty ze sonáty od Mozarta, místo toho, abych se učila to, co mám na zkoušku a na ten koncert, kde budem hrát čtyřručně. No nic, ono to bude dobrý. Snad. Zaklepu to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mája mája | Web | 30. ledna 2012 v 21:04 | Reagovat

dlouhý vlasy jsou děsný =D krátkýý nejlepší =)
Hele u mě na blogu je diskuze na téma kouření, nechceš se zapojit?

2 Satine Satine | Web | 30. ledna 2012 v 21:20 | Reagovat

Já jsem si vlasy ostříhala a nabarvila na černo, když se naši rozvedli. Řekla jsem si, že když změna v životě, tak změna na hlavě. Sice mě pak naši málem zabili, ale to už je jejich problém, do mé hlavy jim nic není.
Radím Ti, aby ses neupínala na jednu osobu, protože Tě vždycky může zradit. Někdy se to zdá nepředstavitelný, že by zrovna ten člověk mohl něco takovýho udělat, ale lidi se mění a možný je všechno.
A je fajn se pro něco nadchnout, člověk má pak aspoň pocit, že má tak trochu pro co žít.

3 T. T. | Web | 30. ledna 2012 v 21:42 | Reagovat

To já nebyla u kadeřnice asi pět let a taky mě to už štve. Jedno z mých předsevzetí je se nechat ostříhat, takže to ještě nechám na ples a pak to jde dolů. To věčný umývání je otrava.
Zdá se, že nejsem jediná, která má deprese. Docela ti závidím, že umíš hrát na klavír, taky jsem se to chtěla dřív naučit, ale nemám na to dost trpělivosti. Každopádně obdivuju každého, kdo to ovládá

4 bludickka bludickka | Web | 31. ledna 2012 v 6:18 | Reagovat

je fajn že tě baví klavír. někdy nějaká činnost vytrhne člověka z depresivních myšlenek..

5 Jane Jane | Web | 31. ledna 2012 v 21:54 | Reagovat

Vlasy? Nikdy bych je nedala... V tomhle to cítím jako rastafariáni – ve vlasech je moje síla...

6 Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku Ta, co zatím nemá vymyšlenou přezdívku | Web | 1. února 2012 v 19:43 | Reagovat

[Smazaný komentář] omg..

7 Skyletta Skyletta | Web | 2. února 2012 v 19:45 | Reagovat

Jojo, milá Jane. Já jako rastafariánka bych dredy nikdy nedala dolů, nikdy. Ale protože u mě je to spíš o víře než o účesu, tak asi radši budu mlčet.

Jestli se cítíš líp, pak to bylo rozhodně správný rozhodnutí.

8 MadDuck :O* MadDuck :O* | Web | 3. února 2012 v 10:05 | Reagovat

Taky se tak poslední dobou cítím. Mamka mi taky nutí čepici . A taky hraju na klavír. To přejde.Už,aby bylo léto.

9 Blackness Blackness | Web | 3. února 2012 v 18:20 | Reagovat

Jo přesně... najít něco pro co bych se nadchla.

10 Ilma Ilma | E-mail | Web | 3. února 2012 v 23:01 | Reagovat

Jo. ten pocit, kdy si představuješ, že s těmahle věcma z tebe odchází to špatné, ten smutek uvnitř tebe. Bohužel je to jen chvilkový pocit.

11 to teda jsi (Mimom admin) to teda jsi (Mimom admin) | E-mail | Web | 25. února 2012 v 18:50 | Reagovat

Cau, vidim ze jsi mimo tak se pridej k nam mimonum. web tam mas staci se registrovat a mi ti zavolame. Vitej mimoni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama