Únor 2012

Pravda do očí se říká těžko... obzvlášť když stojíte před zrcadlem

29. února 2012 v 21:53 | Meggy |  Témata týdne
Už ani nevím, kde přesně jsem tento citát našla, ale vím, že to bude tak rok a půl zpátky. V tý době se mi hrozně líbil a vlastně se mi líbí doteď.

Pravda do očí se říká těžko, obzvlášť před zrcadlem.

Tak fajn. Zkoušeli jste to někdy? Z vlastní zkušenosti vím, že člověk si toho může namluvit hodně. Spousta lidí to dělá tak, že když třeba udělá něco špatného, tak si namlouvají, že to zas tak špatné nebylo. Pořád si sami sebe v duchu ospravedlňují.

"Tak ale přece ono to ani jinak udělat nešlo, tohle bylo nejlepší možný řešení." Neříká vám to něco? Člověk má fakt takový tendence pořád se před někým ospravedlňovat. Jenže právě nejhůře si získáte to "uznání o nevinně" od sebe. Když někomu začnete říkat své důvody, proč bylo vaše jednání správné, je tu jistá pravděpodobnost, že vám uvěří, protože přeci jenom, do hlavy vám nevidí, takže může usuzovat pouze z toho, co mu říkáte, popřípadě z dalších okolností. Ale v hlavě máte svoje svědomí. A to těžko obelstíte.

Každopádně jakkoli těžko, jde to. Člověk je schopnej si nalhat, co chce, pokud mu to ulehčí jeho život. Osobně jsem si takhle jednou v hlavě zhnusila jednoho člověka, protože už jsem ho prostě nechtěla mít tak ráda. Říkala jsem si, jak je hloupej, že mi ublížil a že je to blbec. Docela jsem se pak divila, když jsem s ním po nějakým čase mluvila a on byl vlastně docela fajn.

Ale... nemyslím si, že bych si tohle dokázala namluvit, kdybych se na sebe koukala do zrcadla. Občas mám problém v tom, že nevím, co tak doopravdy je a co si pouze namlouvám. A takovej problém má doopravdy dost mých kamarádů. A když se nad tím zamyslím... Kdybychom si občas stoupli před zrcadlo, chvíli si koukali sami sobě do očí a řekli si to něco, o čem pochybujeme nahlas, myslím, že bychom hned zjistili, jestli to je pravda nebo ne.

V tomhle je zrcadlo dobrý. Nemůžete si prostě lhát, když se sami sobě koukáte do očí, když se vidíte. Je to přece hloupý lhát si sám sobě do obličeje. A když už jsme u toho, je strašně fascinující koukat se do zrcadla, když brečíte. Ty oči pak vypadají v záplavě slz nádherně bezbranně!

Pouze informační článek

28. února 2012 v 17:07 | Meggy |  Věci, co musely ven
Fajn. Tak konečně skončily ty hloupý testy! Jsem za to fakt děsně ráda, protože představa, že bych se dneska zase musela něco učit, mě děsí. No, už je mi i nějak jedno, jak jsem to napsala. Hlavně, že nějak. Ale upřímně, jestli ta fyzika byla takhle lehká, tak nechci vidět, co bude příště.

Mám strašnou radost, že jsem konečně doma. Poslední dny mě to ve škole strašně rozčiluje. Jako né, že by mi přímo vadilo tam chodit, ale jak píšeme strašně moc těch testů, tak mě tam něco znechutí už první hodinu a ono počítat dalších sedm hodin, kdy už konečně budu moct jít domů prostě je otravný.

Navíc doma jsem teď tak nějak šťastnější. Vždycky si tak nějak záhadně odpočinu. I když já mám teda co říkat. Lukáš přijel z Německa a to, co tam měl on, to bych fakt zažít nechtěla. Bydlet na nějaký vesnici, muset pořád vstávat brzo ráno a chodit spát někdy o půlnoci a pak ještě přijet do Prahy a doučovat se padesát tisíc nepotřebných věcí... Heh.

Pořád dokola si pohrávám s myšlenkou, že bych si založila novej blog. Nějakej, kam bych si fakt mohla psát co bych chtěla, aniž by to někdo přečetl. Navíc by to bylo zase něco novýho. Nová výzva. Stejně si ten blog nakonec nezaložím, nebojte se. Na to je mi moc líto toho mýho oblíbenýho really-cool. Ha ha.

Dneska jsem šla domů a pršelo. Celou zimu jsem si říkala, jak strašně moc chci jaro. Fakt, že jo. A teď, když začíná být to "pěkné" jarní počasí, pěkně mě to štve. Za chvíli možná bude léto. A co jako? Včera jsme se o tom bavily s jednou kamarádkou. Možná bude léto, budem častěji chodit ven, ale co jako jinak bude? Možná zase budou letní prázdniny. Fajn. A pak zase bude zima. Pořád je to jenom dokola, takže jediný, co je na tom opravdu hezký, je to, že se na to všechno vždycky můžeme těšit!

Mimochodem, možná se znovu začnu koukat na Naruta, protože... některý díly fakt nehorázně dokážou nabíjet pozitivní energií. On si tak nehorázně věří, je tvrdovhlavej a má pevnou vůli, že to vás prostě musí nakopat k tomu, abyste něco začali dělat!

Ve škole nás naučí hlavně to, co nás nikdy neučili

20. února 2012 v 21:16 | Meggy |  Témata týdne
No, ve škole se učíme spoustu věcí, které třeba nikdy nevyužijeme, pořád si na to někdo stěžuje, ale stejně se s tím nakonec musíme všichni smířit. Ať chceme, nebo ne. Minimálně devět let si každý do té školy musí odchodit a nikoho nezajímá, jestli ho zrovna baví fyzika, chemie nebo dějepis. Myslím si, že tohle je jedna z věcí, kterou nás ve škole sice cíleně neučí, ale naučí nás jí pořádně. I kdybychom my sami nechtěli. Musíme tam totiž dělat i věci, které nás nezajímají. U většiny lidí je to velká část toho všeho, ale zas si nemyslím, že by se našel někdo, kdo by na škole neměl jedinou věc, co se tam učí rád. No a to je ta "škola života". Copak v životě budeme vždycky dělat věci, co nás zajímají a baví? Ne!

Nikdo se nás nebude ptát, jestli chceme pracovat, jestli chceme uklízet, jestli chceme platit daně. Prostě to budeme muset dělat. Nebo to s náma špatně dopadne. A ve škole je to stejný. Nikdo se nás neptá, jestli se učit chceme, jestli chceme dělat domácí úkoly, jestli tam vůbec chceme chodit. Je to v podstatě na nás, jak s tím vším naložíme. Ale upřímně, ty co se na to úplně vykašlou většinou nedopadnou dobře. Jo, pár let jim to možná prochází, ale pak jsou v háji.

Myslím, že škola není ani tak o tom, naučit se, jak se vypočítá hustota tělesa, jaký vzorec má chlorid sodný, jak vypočítat kvadratické rovnice a co se pěstuje v Austrálii. Jo, je fajn všechny tyhle věci vědět, ale fakt je celkem nemožný znát úplně přesně všechno. Samozřejmě jde se kvanta informací naučit na test, ale potom to člověk ani nevyužije, protože to zapomene.

Ale jde mi o to, že škola je také dost o tom, co se v ní vlastně neučí. A vzhledem k tomu, že tématem týdne je, co nás ve škole neučili, né nenaučili, tak o tom můžu psát. Nedávno jsem o tom zrovna přemýšlela. V souvislosti s tím se mi vždycky vybaví ta písnička od Sto zvířat. Škola. Ta písnička sice je vtipná, ale když se nad tím zamyslíte, je to smutný.

Každej si z tý písničky pamatuje začátek. "Ty vole... na základní škole" Jo. Ono to ze začátku zní tak, že to je vlastně jenom o tom, jak je štve škola, že učitelka je vypatlaná a tak. Ale když to posloucháte furt dokola, dojde vám, že o tom to vlastně vůbec není.

Teď základní škola ti dává
mnohem víc, než bys tušil, na mou duši
teď už víš, když ráno vstáváš
že prostě máš držet hubu sklopit hlavu
zmizet v zadu akorát.
/Sto zvířat/

Přesně tohle nás nikdy nikdo neučil. Nikdy nás nikdo neučil, že je lepší občas držet hubu a něco přetrpět. Je to sice taková smutná pravda, ale každej se s tím musí smířit. Děti jsou naivní, ale stačí, abyste párkrát byli potrestaný za to, že jste řekli to, co si myslíte a ono už si příště rozmyslíte, kdy a hlavně komu je lepší říkat všechno a před kým radši držet hubu.

Myslím, že škola je přece jenom hodně o tom, co nás tam neučili. Je to taková příprava na život.

"No co to je? Cos mi to koupil za lyže tati?"

19. února 2012 v 20:01 | Meggy |  Věci, co musely ven
Pokud se tu najde někdo, kdo na můj blog chodí pravidelně, asi jste si všimli, že jsem teď dlouho nic nenapsala. Jela jsem na týden na hory. S rodičema a ještě s kamarádama rodičů a jejich dětma. Jakkoli by to komukoli mohlo přijít trapný, já si ten týden užila na sto procent. Nevím proč. Asi proto, že to tam mám ráda, protože tam jezdíme už strašně dlouho, proto, že miluju lyžování a taky proto, že tu rodinu, která tam s náma jela, zbožňuju.

Jsou to fakt skvělý lidi. Přece jenom málokdy se stane, že by člověk měl hodně rád všechny členy cizí rodiny tak hodně. Většinou si oblíbíte jednoho třeba. Ale tohle je fakt náhoda.

Jinak, lyžování bylo fajn. Někdy dokonce i skvělý. Hlavně předevčírem večer, protože to bylo relativně teplo, dobrej sníh a hlavně večer tam nikdy není tolik lidí. A já nesnáším, když se na mě z každý strany někdo řítí a člověk jim ještě ani nemůže ujet, protože před ním jede někdo další, kdo ho brzdí. Navíc prostě se bojím, když jsou všude ty lidi, takže pak ještě ke všemu občas i jezdím jak prase. A to se mi večer nestává.

Bylo to takový strašně uvolněný. Jezdili jsme s bratrem a jako vždy v takovejchle situacích jsme si skvěle pokecali. Navíc se zas objevil ten náš společnej stupidní humor. Prostě skvělej večer. (Já chci znova!) Naštěstí nám táta slíbil, že jestli bude dobrej sníh, tak ještě pojedem aspoň na prodlouženej víkend. Navíc Karel nás zval (jako každej rok, ha ha).

Ty známý mají úžasný dcery, fakt. Malý děti jsou vždycky roztomilý. Ale kdybyste jí viděli, určitě by vás ta její roztomilost vykolejila. Jsou jí tři roky, ale myslím, že toho na svůj věk umí fakt strašně moc. No a ona takhle jela, zajela do hlubokýho sněhu a samozřejmě už jí to nejelo a říká (tím svým úžasným hláskem): "No co to je? Ono to nejede. Tati, cos mi to koupil za lyže?"

Musela jsem se smát, když mi to bratr vyprávěl. Když jsme se ráno loučili s tím, že se uvidíme snad brzy, bylo mi z toho smutno. Když s někým strávíte týden skoro nonstop, tak vám pak přijde hloupý, že se neuvidíte bůhví jak dlouho. Vůbec se mi domů nechtělo.

Jsem teď celá taková mimo. Doufám, že to bude lepší, protože se asi budu muset učit. Hned zítra asi budu psát nějakej velkej test z literatury. Ale tak co, ono to je celkem jedno. Horší je, že mám pocit, jako bych zapomněla všechny souvislosti, co tu byly před tím než jsem odjela a teď mi nějak nejde vzpomenout si na to, co normálně dělám. Přijde mi, jako bych sem přišla z jinýho světa.

Strašně se těším na pár lidí ze školy. Nemůžu se dočkat. Ale to je tak všechno.

Tam na horách bylo krásně. Byly tam závěje krásnýho bílýho sněhu, do kterýho jste si mohli lehnout a bylo to pohodlný. Pak jste se jenom zvedli a sníh šel lehce oklepat. Tady bych si mohla maximálně lehnout tak do nějaký louže u silnice a nejenže by to nebylo pohodlný, ale byla bych pak jak prase. Když se kouknu ven, vidím zamračený sídliště.

Ale tak já si zas zvyknu. Ty hory mi přece jen trochu pomohly. Aspoň jsem si odpočinula.

Linkini aneb ztracená závislost

7. února 2012 v 18:44 | Meggy |  To musíte znát!
Tak. Vlastně ve mně tahle myšlenka přebývá už hodně dlouho, možná rok nebo ještě víc, ale až teď mám potřebu to vypsat. Včera jsem totiž ležela v posteli, poslouchala mp3ku, psala deník a začala mi tam hrát jedna písnička od Linkin Park z toho novýho alba. No, novýho... vydali ho v září 2010, ale mám takový pocit, že je to jejich nejnovější. Poslední dobou se o ně moc nezajímám.

Víte, kdysi jsem byla obrovskej fanoušek Linkinů. Vážně blázen. Když jsem byla na počítači, pouštěla jsem si na youtube klipy jejich písniček, když jsem někam jela, poslouchala jsem je, když jsem se učila, měla jsem puštěný jejich cédéčka, protože jsem je samozřejmě všechny musela mít. A na nástěnce mám do dneška vyvěšenej jejich plakát.

Poslouchali jsme to s bratrancem. Vlastně to byla kapela, na který jsem začínala poslouchat rock. Radši tu nebudu psát, co jsem poslouchala před tím, protože se za to skoro až stydím a navíc to není podstatou tohohle článku. Každopádně bylo to někdy asi před pěti lety, kdy to Lukáš pořád poslouchal u babičky, takže mi to prostě vlezlo do uší a od tý doby jsem na ně nedala dopustit.

Fakt mě fascinovaly ty jejich texty, přišlo mi, že jsou tak pravdivý, dokonalý, jedinečný... A milovala jsem to, jak Chester dokázal řvát strašně dlouho na plný pecky a stejně mu nedocházel hlas. Milovala jsem snad všechny alba, písničku po písničce. Meteoru. Minutes To Midnight. Hybrid Theory.

A pak to posrali...

Jo, asi nemůžu posuzovat objektivně jejich stav pouze ze svého pohledu, ale... Nemyslím si, že takový názor mám pouze já. Když to nový album vyšlo, byla jsem šťastná, že jsou nějaký nový písničky, takže jsem se ze začátku ani moc nekoukala na kvalitu. Bylo to v době, kdy jsem do nich byla nejvíc zažraná a přišlo mi to skvělý, že mají nový album. Jeden kluk tenkrát řekl, že by snad bylo lepší, kdyby nevydali nic než takový sračky a já jsem mu odporovala. Jo, jenže postupem času jsem zjistila, že on měl pravdu.

Z nich se totiž staly komerční sračky. Jo, samozřejmě, možná mám jen nějakej neobjektivní názor, možná jsem ovlivněná tím, že se teď o všem, co je špatný říká, že to je komerční, jenže... Když v albu nejsou skoro žádný normální písničky a jsou tam samý krátký půl minutový stopy, ve kterých s třeba jenom mluví. A to, co už jsou písničky, to se děsně podobá takový tý "rádiový" hudbě nebo jak se tomu říká.

Achjo. Štve mě to. Sice už jsem se s tím tak nějak smířila, jenže přijde mi, že to je škoda. Ona už i to Minutes To Midnight bylo dost jiný a nebyl to takovej ten jejich pravej jak já říkám "uřvanej" styl, jenž dalo se to poslouchat. Kdysi jsem si říkala, že jejich písničky jsou tak geniální, že se mi nikdy neoposlouchaj. A vidíte, stalo se. Sice se do každý tý písničky dokážu zaposlouchat a líběj se mi všechny pořád (z těch starých alb), myslím, že většinu txtů pořád umím zpaměti, ale už to není ono. Už to není taková ta nutkavá potřeba slyšet Chesterův hlas. Už není mým tajným přáním dostat na jejich koncert a mluvit aspoň na chvíli s jedním z nich. (Nejlíp s Cheseterem nebo Mikem, samozřejmě). Co bych tam asi slyšela teď?

Je tu i ta druhá strana mince. Věřím tomu, že jim to album přilákalo spoustu nových fanoušků, kterým se jejich dosavadní tvorba zas až tak nelíbila jako tohle. Jenže já si vždycky myslela, že na prvním místě jsou starý věrný fanoušci, než stádo lidí, co poslouchaj jen to, co se hraje v rádiu...

Dneska v noci jsem měla minimálně dost zvláštní náladu. Ležela jsem v posteli, poslouchala mp3ku a koukala do blba. Když už mě omrzelo poslouchat ty pomalý depresivní písničky, napadlo mě pustit si něco ze starších zásob. A pustila jsem si je. Snad po půl roce jsem je fakt poslouchala. Už jsem zapomněla, jak skvělý mají texty, zapomněla jsem, jak mi v každý náladě přišlo, že to na mě sedí. A to jsem poslouchala jenom Minutes To Midnight. Nevím, co bych řekla po tom, co bych si pořádně proposlouchala jejich nejstarší alba.

Takže jsem se rozhodla, že zapomenu na to, že vydali tu poslední sračku. Nebudu to brát v potaz a nebudu kvůli tomu naštvaná. Třeba ještě vydají něco, čím se zas vrátějí k svý starý kvalitě. Né, že bych tomu věřila, ale říkat si můžu spoustu věcí. Mám takovej pocit, že až příště zas budu mít špatnou náladu, tak to budou oni, kdo mi bude pomáhat z ní ven. A jsem za to ráda. Protože takhle už to dlouho nebylo.

Zoufalství jako pomocník

5. února 2012 v 20:07 | Meggy |  Témata týdne
Každý určitě ví, jak takové zoufalství vypadá. Nemyslím si, že by existoval člověk, který by si to nikdy neprožil na vlastní kůži, ale pokud by někdo takový byl, asi bych neřekla, že je to šťastný člověk. Sice upřímně nemám ráda zoufalství, beznaděj ani nic tomu podobného, ale je pravda, že tyhle věci nám často pomáhají. Pokud chceme.

Nejhorší na tom ale je, že většina lidí se do tý beznaděje ponoří. Často to dělám taky, ale to je asi spíš kvůli tomu, že já když už mám špatnou náladu, tak se v tom přímo vyžívám, poslouchám depresivní písničky a tak dále. Jenže to je zas něco jiného. Každopádně poté, co se většina z nás poddá zoufalství se odstartuje taková né pěkná část života, ze které je potřeba se co nejrychleji dostat.

A to je právě to, o čem mluvím. Tohle je to, co nám pomáhá. Už odnedávna se přece říká, že co tě nezabije, to tě posílí a je to pravda. A takový zoufalství, z kterýho se dostanete vás rozhodně posílí. A hlavně nakopne k tomu, abyste udělali něco, čím se posunute dál na svý cestě života.

To přece znáte, ne? Jak vás celý to slavný zoufalství začne tak po měsíci štvát a vy máte chuť začít ze sebou něco dělat. Abyste nebyly ty zoufalý trosky a něco se sebou konečně udělali! Takovýto: "Sakra, já tu furt jenom sedím, čumím do blba a lituju se, začnu něco dělat a budete čumět!" A ještě víc nás posílí ta beznaděj, co se na nás sápe a my se jí dokážeme ubránit ještě dřív, než nás pohltí.

Beznaděj je vlastně porážkou. Nesmíme se jí oddat, dokud jsme ještě schopni něco dělat.- Karl Jaspers

Ale přes tohle všechno... nefunguje to vždycky. Takhle pomoct nám beznaděj může pouze v případě, že je vyvolaná tím, když nás štve naše situace. Když se stane něco strašnýho, co se nedalo očekávat a bolelo to, když nemáte žádný řešení na výběr... v tomhle případě to nefunguje.

Takže jak bych to shrnula. Zoufalství sice není nic pěkného, ale když se naučíme nad ním zvítězit, neskutečně nás posílí. Tak přeju hodně poražených zoufalství!