Duben 2012

Jinde, jinak? TADY, takhle!

26. dubna 2012 v 21:33 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Hodně teď okolo sebe zjišťuju existenci lidí, kteří mluví o tom, že by rádi žili někde jinde, popřípadě někdy jindy. Jasně, na jednu stranu to chápu, taky si občas říkám, jaký by to bylo žít třeba v osmdesátých letech, ale nemyslím si, že by to bylo lepší. Jo, je sice pravda, že lidi jsou zkažený, ale... Zastávám názor, že lidi byli zkažený odjakživa, že teď mají akorát víc prostředků, jak svou zkaženost projevovat. A jsou více materiální, ale divíte se? Ano, jsme závislí na počítačích, mobilech, ale ono nás to za nějaký čas přejde. A jestli ne, změníme něco tím, že na to budeme nadávat?

Upřímně, kdo z vás by si dovedl představit svůj život bez mobilu? (A teď nemluvím o těch pár jedincích, kteří mobily (ještě) nevlastní.) Řekla bych, že nikdo. Stejně jako jde dál pokrok, musí jít i dál materiálnost lidí. A přece jen, všechno se vrací, takže třeba se i my vrátíme do jeskyň k ohni. Ha ha.

Né, ale vážně, je docela zajímavý, přemýšlet o tom pokroku. Když se kouknete do historie světa, lidé ne vždy šli dopředu. Často se i ve vývoji vraceli. Podívejme se třeba na antiku, během které se rozvinulo spoustu vědních oborů, ale jakmile skončila, většina těchto věcí zanikla a středověká společnost za onou pověstnou antikou už zaostávala. Lidé museli spoustu věcí objevit znovu. Teda ne, že bych byla nějaký odborník na dějepis, ale mám takový pocit, že něco takového jsme se ve škole někdy kdysi učili.

Vím, že je to nejspíš nereálné, ale co by se stalo, kdyby teď nastala jakási doba temna? Kdyby se najednou lidstvo posunulo o několik let dozadu? Bylo by to tu horší? Nebo bychom se měli líp bez veškeré techniky? Kdybychom měli více času na jiné věci, ale zase bychom se nemohli tak lehce spojit se známými?

Osobně si nemyslím, že by to tu bylo lepší. A nemyslím si ani, že by to tu bylo horší. Nemyslím si, že to tu bylo výrazně horší před patnácti lety a nemyslím si, že to tu bude horší za dalších patnáct let. Ano, každá doba měla své mouchy, některá menší, některá větší, ale upřímně si myslím, že my na tom s naší dobou ještě dobře. Ano, máme tu divnou politiku (nevěděla jsem jaké jiné slušné slovo použít), ale přijde mi, že politika už tu snad je od toho, aby byla divná.

Nevím, co si o tom mám myslet, protože se v tom absolutně neorientuju. A teď, jak je to v poslední době ještě horší, tak už se v tom ani nevyznám. Všude jenom slýchám, jak se po světě roznáší zprávy, jak je Čechům jedno to, co se u nich bude dít. Že je nám jedno, jestli tu zas budou komunisti. Že jsme prostě blbci, kterým je jedno všechno. Asi to svým způsobem je pravda, i když si nemyslím, že by nám to všem bylo tak jedno, když byla na Václaváku ta demonstrace. A prý tam bylo snad víc lidí než v osmdesátým devátým. Ale jak řekla jedna moje kamarádka: "I když jich tam bylo víc, stejně to nic neudělá".

Zajímalo by mě, co bych já měla vůči tomuhle dělat. Co by vůči tomu měla dělat moje generace. Ano, jsme možná až moc pasivní, ale tak nějak zastávám názor, že do toho, čemu nerozumím, se necpu. Možná kdyby tenhle názor zastávali někteří představení, neměli bychom problémy... Nevím, jestli už by člověk v mém věku měl řešit politiku. Navíc, k čemu bude, když se s tím budu rozčilovat?

Achjo, jaktože jsem se dostala k politice? To už se na mém blogu dlouho nevyskytovalo tyhle moje žvásty. Ale prostě jsme se o tom bavili o obědě, tak mě to nějak inspirovalo. Každopádně, chtěla jsem tímhle článkem říct, že bychom si neměli stěžovat na to, kde žijeme. Že na každý době se dá najít něco dobrýho, že bysme si neměli stěžovat na to, co je tu špatný a koukat se na to, co je tu dobrý. Jo, vím, že v týhle době je to občas těžký, ale co.

Dobře, ničíme planetu, ale někde jsem slyšela takový názor, že ona se z toho vzpamatuje, jenom nás to zničí. Nebude to její problém, ale náš problém. Jo, jsme materialistický. Ale co? Dřív zase dělali jiný špatný věci. Dřív se děsně dbalo na původ. Dřív se... nevím, co všechno. Nežila jsem v tý době. A znáte to, skoro vždycky si lidi zapamatujou to dobrý. A nebo naopak to extrémně špatný. Podle toho, jak se to podává. Tak žijme tak, aby si za sto let řekli, že jsme za něco stáli. Aby lidi stáli o to žít v naší době. A né tak, aby si všichni říkali, že je dobře, že tahle doba přešla!

Rychlost (světla) života

23. dubna 2012 v 12:35 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Je mi tak nějak divně. Nevím proč. Vlastně jsem dneska nic pořádnýho nejedla, kromě suchý housky. Ale nemůžete mi to vyčítat. Znáte takový ten pocit, kdy se bojíte něco sníst, aby vám nebylo ještě hůř? Vsadím se, že jo. Horší je, že já už se teď bojím i cokoli vypít, aby mi nebylo hůř. A teď nemyslím žádný alkohol (našla jsem doma vaječný koňak, což mi fakt pomohlo, vzhledem k tomu, že od doby, co mi z něj bylo špatně, se na něj nemůžu ani podívat...), ale i obyčejnou vodu. Nemůžu se dočkat, až dorazí K., protože s tou se mi snad udělá líp.

Snažila jsem se upíct nějaký koláč. Nevím, jak to dopadne. Minule se mi celkem povedl, všichni říkali, jak je dobrej, ale já na tyhle všemožný buchty moc nejsem. Takže z toho stejně nic nemám. Jo, každej den to snídám, ale beru to jako kdybych jedla suchý rohlíky. Ehh, jsem divná?

Ale jo, jsem. Zase se blíží prázdniny. A mě to zase děsí. Jako každý rok. Loni jsem se začala těšit asi tři dny před nima, ale jinak se netěším nikdy. Možná to je trapný, ale... jsem děsně stereotypní člověk. Nesnáším změny, protože skoro všechny jsou k horšímu. Ano, asi budu po babičce pesimistická, ale tak co. Víte, mě na tom sere jedna věc. Proč teď když jsem vcelku spokojená a šťastná (zaklepu to!) musí přijít prázdniny, přes který se zas všechno změní? A že toho letos bude požehnaně...

Příští rok se nám bude měnit strašně moc učitelů. A asi i třída, což je "velmi logický", jestli nás bude třicet dva a pošlou nás do malý třídy. Když už nám změněj tolik věcí, aspoň tu třídu by nám nechat mohli. V září zas bude takovej ten první den, kdy každej řeší, kam si sedne a to já upřímně nesnáším, protože se vždycky bojim, že na mě zbyde nějaký posraný místo. Ale to asi každej.

Navíc mě strašně děsí to, jak to utíká. Přijde mi, že ty čtyři roky utekly nehorázně rychle. Achjo. Vždycky, když o tom přemýšlím, říkám si, co to má za smysl, že to stejně uteče děsně rychle a za chvíli chcípnem. Né, že bych tyhle pocity měla často, ale když mám špatnou náladu, tak mě to občas napadne. Přemýšlím o tom, jak se asi musí cítit ty lidi, co jim je třeba přes padesát a už mají víc života za sebou než před sebou. Řeší to taky tak, nebo je jim to jedno?

Ale osobně si myslím, že je to určitě taky sere. Protože já sama občas vzpomínám na dětský časy a říkám si, jak to bylo fajn. Né, že by to teď fajn nebylo, ale závidím dětem tu jejich naivnost. Jo, pořád ještě jsem ve věku, kdy jsem jistým způsobem naivní. Ale co za pár let, až už nebudu naivní vůbec?

"...libeňské dny. Tehdy to ještě byl život, a strašně rychle zmizel. Zapadl se všemi svými transy a cukrárnou a ponocováním v Devětadevadesát a s kluky, kteří si nic nedovolovali, jenom pusinku na čelíčko. To byl život! Plný dychtivosti a čekání a zájmů...
...A kde to je? Připadala si už skoro mrtvá, nějak mnohem míň zajímavá, vdaná. Tenkrát to byla Irena Šilingová z Libně, studující, všemi obdivovaná, ne že by nebyla teď obdivovaná, ale něco tomu schází, svěžest, naivita, upřímnost, houby, prostě něco, snad nevinnost. Život. Má už málo života. Život má člověk asi nejvíc při narození a pak ho pořád ubývá, jako z děravé sklenice, odtéká, odkapává, až zbude jen prázdná sklenice, a tu položí do rakve a zakopou nebo spálí. Jak může někdo žvanit o radostné budoucnosti, když každá budoucnost je vlastně jenom pomalé ztrácení původních věcí, vlastně vyřazování ze života. Jenom děti skutečně žijí lidský život. Nemusejí dělat nic než žít..."
/Josef Škvorecký, Konec nylonového věku/

Né, že bych se nějak ztotožňovala s tou dívkou, ale děsně to na mě zapůsobilo. Tu knížku jsem četla někdy... ehm, myslím, že o prázdninách na dovolený, když jsem měla strašně čtecí náladu a tohle byla jedna z knížek, kterou si rodiče vzali s sebou. Nejsem zas tak pesimistická, abych si myslela, že za pár let nebudu pořádně žít. Myslím, že žít naplno jde pořád, ale je to takový smutný, číst to.

Achjo, píšu sem zas děsný neuspořádaný sračky. Dušek by mi to už asi celý přeškrtal a dal za pět. (Nebo čtyři méně? Ha ha...) Jo, to mě taky štve, že nám vezmou Duška. Vždycky nás toho hrozně moc naučil. A ty jeho hodiny mě bavily. Jako netvrdím, že dál to bude špatný, ale jde o ten zvyk. Přijde mi nepředstavitelný, že nás už prostě nebude učit. Po těch čtyřech letech. Ale tak v poslední době je všechno tak nějak divný. Už ani nepíšu deník. Teda tak dvakrát do týdne se snažím, ale... moc to nemá smysl, psát takhle málo. Aspoň né pro mě. Skoro pořád poslouchám ska. Navozuje to tu správnou letní náladu. I když já nevím, jestli chci letní náladu, když léto znamená prázdniny.


Sídlištní lidi. Znám je všechny. Ale mě nikdo.

17. dubna 2012 v 21:28 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Dneska brácha přišel domů trochu později než obvykle, tak jsem se ho ptala kde byl a on mi říká, že byl venku s nějakým kamarádem. Tak mě docela zajímalo s kým a zeptala jsem se ho a on řekl nějaký jméno. Chvíli jsem přemýšlela, kdo by to mohl být a říkám mu: "Jo, s tím jsem chodila do školky a kamrádila jsem se s ním. Pamatuju si, že se mi od něj nechtělo jít do školy, byl fajn."

Je to divný. Tady na sídlišti, kde bydlím, žije spousta dětí mýho věku, nebo okolo mýho věku. Chodila jsem sem do školky a do první a druhý třídy. No a pak v těch asi osmi letech jsem přešla na jinou školu a začala dojíždět. Jsem nadevšechno ráda, že jsem tam přešla, protože na tý druhý základce nás toho naučili strašně moc, měli jsme skvělou učitelku, která mi dala základy, který doteď v matice nebo češtině používám, pořád. Ale zároveň jsem se tímhle odchodem děsně odcizila od lidí odsud. První dva roky jsem se ještě snažila s nima udržovat kontakt, občas jsem se tam na ně zašla podívat a se svojí kamarádkou jsem se pořád vídala, jenže...

Přece jen, stane se to vždycky, když se s někým přestanete stýkat kvůli nějaké povinnosti, že se postupem času odcizíte, protože na to začnete zapomínat, začnete si říkat "tak příště" a tak dále a tak dále. No a takhle já jsem se odcizila se svojí úplně první třídou. I když na druhou stranu některý ty lidi odtamtud... Když jsem jednou potkala dva své spolužáky na hřišti a nechtěla jsem odejít, když mi jasně říkali, ať vypadnu, tak po mě začali flusat a hodili mi kámen do ksichtu, s tím, že kdybych neměla brýle, tak mám asi po oku. Ehm, inteligence nadevše? Ale tak snad už jsou chytřejší.

Podstatou tohohle článku ale je to, že... Bydlí tu spousta lidí, které znám. Ať už to jsou spolužáci, nebo lidi z okolních tříd, lidi z bratrový třídy, kamarádi bratra nebo lidi, s kterými jsem chodila do školky. Je jich spousta. Myslím, že takových sedmdesát bych jich napočítala minimálně. A já je všechny znám. Teda jako jménem. Většinou i příjmením. Vždycky jdu třeba domů, vidím tam někoho a v duchu si říkám: "Jo, to je tenhle a tenhle" a přemýšlím o tom, jestli si to třeba říká taky.

I když pochybuju. Odešla jsem moc brzo. Někdy tohle bratrovi závidím. Jakože tu má spoustu kámošů, že může jenom vyjít, na někoho zazvonit a jít s ním ven. Já mám všechny kámoše strašně daleko odsud. Ale tak jako... všechno má své klady a zápory.

Nikdy bych nechtěla zůstat na týhle základce. Né jen že si myslím, že se tam nic moc nenaučí, ale hlavně... přijde mi, že bych mezi ty lidi nezapadala. I když to je možná proto, že už jsem se právě tím odchodem dostala někam úplně jinam.

Přes to všechno je to zvláštní. Jít po ulici, vidět někoho a říkat si: "Jo, s tímhle jsem měla chodit do třídy." Vidět někoho a říkat si: "Jo, s tímhle bych asi chodila ven." Vidět někoho a říkat si: "Jo, tohle by třeba byl můj kámoš." A co vy? Taky se vám občas stává, že někoho vidíte, víte, jak se jmenuje a on na vás kouká cizíma očima, přestože by vás měl znát?

Za šest týdnů... lenost

13. dubna 2012 v 22:00 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Hraju na klavír. Myslím, že už jsem to sem někdy psala, ale kdyby ne, tak abyste věděli, že jo. Už celých osm let je klavír věc, která mi pomáhá vybíjet emoce, která mi pomáhá dostávat se ze špatných nálad, která znásobuje pocit štěstí. Někdy o Vánocích jsem byla u babičky, neměla jsem zrovna nejlepší období a cítila jsem se fakt strašně. V tu chvíli jsem nemohla hrát na klavír, ale zvláštní na tom bylo, že jsem cítila napětí v prstech, cítila jsem, že kdybych mohla chvíli hrát, nálada by se mi zlepšila.

Dneska jsem měla zase hodinu klavíru. Trénovali jsme s bratrem čtyřruční sonátu od Beethovena, protože za čtyři týdny budeme mít koncert. Jenže to je mi celkem jedno. Podstatně důležitější informací bylo to, že za šest týdnů mám zkoušky. Zkoušky, který rozhodnou o tom, jestli postoupím do vyššího ročníku. Né, že bych to někdy nějak řešila, ale ono když máte zahrát dvě skladby odlišného charakteru a tu z romantismu pořád nemáte nastudovanou, tak je to trochu divný, když vám někdo řekne, že za šest týdnů! máte zkoušky. Jako jo, jasně, že bych tam mohla hrát ty, co jsem se učila dřív, ale vracet se mi nechtělo nikdy.

Přijde mi to absurdní. Už je zas další rok skoro v háji. Jakmile ukončím letošní ročník, budou mi zbývat pouze tři roky. A pak co? Je tolik skladeb, co bych chtěla udělat. Většina klasiky je pěkná. Možná trochu nudná, ale když se do toho dostanete, je to naprosto okouzlující. A hrát to je ještě lepší pocit.

Osobně moc koncerty nemusím. Myslím ty vlastní. Jsem totiž děsnej nervák. A jsem schopná to zapomenout, všechno, jenom díky nervozitě. Přesně tohle se mi stalo na mým absolventským koncertě. Měla jsem program celkem dobře připravenej, bylo to sice asi devět stránek not zpaměti, ale jako to si člověk zapamatuje. Na tom absolvenťáku jsem to samozřejmě velmi s přehledem posrala, i když na koncertě den po tom, jsem to zahrála bez chyby téměř. A zpaměti. Tréma dělá divy.

Ale miluju ten pocit, když se mi to povede. Když mi ty lidi tleskaj. Jde o to uznání. Když víte, že se vám to aspoň trochu povedlo. Když se učitelka usměje a řekne, že to bylo skvělý. Né, že by se to stávalo vždy, ale jako když už se to stane, potěší mě to.

Prý už dělám věci, co se studujou na konzervatoři. Zvláštní. Přijde mi, že dělám normální věci, odpovídající mému ročníku, ale tak to je celkem jedno. Štve mě ale jedna věc. Kdybych víc makala, mohla bych být mnohem lepší, mohla bych toho umět mnohem víc. Proč sakra nemůžu denně aspoň hodinu cvičit. Stihla bych všechny ty věci, co chci. Někdy si říkám, že kdybych víc makala, mohla bych se klidně přihlásit na konzervatoř. I když k čemu by mi to bylo? Zaprvý už je teď pozdě, zadruhý by mi to teda moc nepomohlo, když chci na psychologii a zatřetí... klavír je moje zábava ve volným čase a obávám, že by se to pokazilo, kdyby se z něj stala moje povinnost.

Jde ale o to, že... bych chtěla začít víc makat. Myslím, že minimálně dva týdny mi to teď vydrží. A docela se to i hodí před těma zkouškama. Chtěla bych být lepší. Protože bych mohla mít spoustu času naučit se Sentimentální valčík od Čajkovskýho, ten známý Mozartův Turecký pochod, Schuberta a nějaký to Boogie (mimochodem, ten kluk je fakt týpek!) Sere mě, že místo toho, abych se učila všechny tyhle věci, který bych klidně umět mohla, prosedím x hodin zbytečně u počítače. Ale proč si na to vlastně stěžuju, když jediný člověk, kdo to ovlivnit dokáže, jsem já?

Tak fajn. Zítra začnu s přípravou na zkoušky. A kdyby to někoho zajímalo, budu tam hrát jednu větu z Mozartovy sonáty. Akorát nevím kterou. Naučený mám jakž takž všechny, takže jde jen o to si vybrat. I když vzhledem k charakteru té druhé skladby to bude nejspíš první nebo třetí. No a tou druhou je Květen od Čajkovskýho, což bude asi trochu záhul, vzhledem k tomu, že jsem ty noty ještě neměla v ruce. A naučit se to zpaměti... No nevadí. Nějak to dát budu muset. A už se na to těším! :)

Návrat do reality

10. dubna 2012 v 16:29 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Jo, chtěla jsem seknout s tímhle blogem. Nějakej čas se mi to i dařilo, ale když se nad tím tak zamýšlím, proč sakra? Nedokážu psát na net moc osobních věcí a je jedno, jestli na stránku, na kterou mají přístup moji spolužáci nebo na stránky, o kterých neví snad nikdo známý. Je mi líto. Přijde mi škoda zahodit roční práci a začínat znova od nuly.

Takže se sem zase vracím. A naserte si všichni, komu se to nelíbí! (Možná jste si někteří ani nevšimli, že jsem odešla.) Zjistila jsem, že lepší je psát někam, kde víte, kdo to čte, než se bát, aby vám to nepřečetl někdo, o kom náhodou nevíte.

Na velikonoční prázdniny jsem byla u babičky s bratrem, bratrancem a s kámošema. Bylo to fajn. Jako každej rok. Sice bylo trošku divný, že sněžilo, ale tak co. A chcete něco říct? Jo, přesně tohle jsem potřebovala. Vypadnout z Prahy a bejt někde jinde, co nejdál od všech. Nebyla to zas tak dlouhá doba, abych se z toho začala psychicky hroutit a zas to bylo akorát na to, aby mi začali všichni ty lidi chybět. Teda né, že by mi chyběli úplně všichni, ale pár jich je.

Miluju, když se směju, až je mi z toho blbě. Miluju, když kecáme kraviny a smějem se tomu jak blbci. Nejlepší na tom je, že když jsem s Lukášem, tak se cítim strašně dobře, skoro to nejde mít špatnou náladu. A je mi celkem jedno, že jsme museli pracovat a dokonce mi je i jedno, že mi bratr fláknul dveřma do nosu, když jsem ho bránila před ostatníma. Můžu být ještě ráda, že ten nos mám jenom trochu odřenej a nemám tam bouli. To by se na té třídní fotce vyjímalo totiž excelentě. Dneska jsme se totiž fotili.

"Můžeš prosím říct něco a nepoužít přitom slova pes, somálci, shnilá, krysa a špekoun?"
"No, dyt už jsem řek, Meky Špeky"

"Proč, když se nadává hubenejm lidem do tlustejch, se nenadává tlustejm do hubenejch?"
"Drž hubu, ty hubená krávo."

Podařilo se mi nabrat dost sil do učení. Sice nemám chuť se učit to, co se učit mám, ale jako aspoň mám chuť se učit předměty, z kterých zrovna nic nepíšeme. Takže aspoň, že je tu ta síla. Zaklepu to. Na druhou stranu se mi chce spát. Asi to takhle bude pořád. Bude se mi chtít spát a bude mi zima. Nebo to možná je tím, že jsem v noci nějak divně spala. Je to zvláštní, když se člověk vzbudí v půl čtvrtý ráno a má děsnou žízeň. Vážně jsem vypila snad půl litru vody a pořád jsem potřebovala víc.

Nejspíš bych se měla učit na matiku. Ale já se neumím učit na matiku. Jo, matika je vlastně jeden z předmětů, ve kterých mi na tý jedničce záleží úplně nejvíc, ale jako... jak se člověk má učit na matiku? Povětšinou spolíhám na svůj matematický talent. Někdy to vyjde na jedničku. Někdy ne. Obávám se, že dneska to nebude jinak. Tak snad se mi to povede. Držte mi palce a přeju hodně štěstí do čtvrtletního blázince!