Sídlištní lidi. Znám je všechny. Ale mě nikdo.

17. dubna 2012 v 21:28 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Dneska brácha přišel domů trochu později než obvykle, tak jsem se ho ptala kde byl a on mi říká, že byl venku s nějakým kamarádem. Tak mě docela zajímalo s kým a zeptala jsem se ho a on řekl nějaký jméno. Chvíli jsem přemýšlela, kdo by to mohl být a říkám mu: "Jo, s tím jsem chodila do školky a kamrádila jsem se s ním. Pamatuju si, že se mi od něj nechtělo jít do školy, byl fajn."

Je to divný. Tady na sídlišti, kde bydlím, žije spousta dětí mýho věku, nebo okolo mýho věku. Chodila jsem sem do školky a do první a druhý třídy. No a pak v těch asi osmi letech jsem přešla na jinou školu a začala dojíždět. Jsem nadevšechno ráda, že jsem tam přešla, protože na tý druhý základce nás toho naučili strašně moc, měli jsme skvělou učitelku, která mi dala základy, který doteď v matice nebo češtině používám, pořád. Ale zároveň jsem se tímhle odchodem děsně odcizila od lidí odsud. První dva roky jsem se ještě snažila s nima udržovat kontakt, občas jsem se tam na ně zašla podívat a se svojí kamarádkou jsem se pořád vídala, jenže...

Přece jen, stane se to vždycky, když se s někým přestanete stýkat kvůli nějaké povinnosti, že se postupem času odcizíte, protože na to začnete zapomínat, začnete si říkat "tak příště" a tak dále a tak dále. No a takhle já jsem se odcizila se svojí úplně první třídou. I když na druhou stranu některý ty lidi odtamtud... Když jsem jednou potkala dva své spolužáky na hřišti a nechtěla jsem odejít, když mi jasně říkali, ať vypadnu, tak po mě začali flusat a hodili mi kámen do ksichtu, s tím, že kdybych neměla brýle, tak mám asi po oku. Ehm, inteligence nadevše? Ale tak snad už jsou chytřejší.

Podstatou tohohle článku ale je to, že... Bydlí tu spousta lidí, které znám. Ať už to jsou spolužáci, nebo lidi z okolních tříd, lidi z bratrový třídy, kamarádi bratra nebo lidi, s kterými jsem chodila do školky. Je jich spousta. Myslím, že takových sedmdesát bych jich napočítala minimálně. A já je všechny znám. Teda jako jménem. Většinou i příjmením. Vždycky jdu třeba domů, vidím tam někoho a v duchu si říkám: "Jo, to je tenhle a tenhle" a přemýšlím o tom, jestli si to třeba říká taky.

I když pochybuju. Odešla jsem moc brzo. Někdy tohle bratrovi závidím. Jakože tu má spoustu kámošů, že může jenom vyjít, na někoho zazvonit a jít s ním ven. Já mám všechny kámoše strašně daleko odsud. Ale tak jako... všechno má své klady a zápory.

Nikdy bych nechtěla zůstat na týhle základce. Né jen že si myslím, že se tam nic moc nenaučí, ale hlavně... přijde mi, že bych mezi ty lidi nezapadala. I když to je možná proto, že už jsem se právě tím odchodem dostala někam úplně jinam.

Přes to všechno je to zvláštní. Jít po ulici, vidět někoho a říkat si: "Jo, s tímhle jsem měla chodit do třídy." Vidět někoho a říkat si: "Jo, s tímhle bych asi chodila ven." Vidět někoho a říkat si: "Jo, tohle by třeba byl můj kámoš." A co vy? Taky se vám občas stává, že někoho vidíte, víte, jak se jmenuje a on na vás kouká cizíma očima, přestože by vás měl znát?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Filia Filia | Web | 17. dubna 2012 v 21:36 | Reagovat

Většinou na mě tak vejraj čéci,se kterejma sem chodila na základku.Jako jasně,odešla sem v pátý třídě a ty nižší třídy mě tolik neznaly,ale je to zvláštní koukat se do mladších ročníků nebo do mého ročníku,poznávat ty lidi a ,kdy je pozdravím,tak na mě koukaj jak na mimozemšťana.Je mi to občas i trochu líto,ale zase si říkám,že je to možná lepší,že sem odešla,protože,když vidím tu úroveň,která tam na tý základce panuje ....

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 17. dubna 2012 v 22:03 | Reagovat

Tak já většinou i ty jména zapomenu. Teda alespoň u těch, s kým jsem se nebavila. Ale jo. Také mě hodně lidí nezná. A já je jo. I když na našem sídlišti jsem zrovna těsně u parku a v domech okolo mě bydlí z 98% jen důchodci, takže nemám moc koho vídat :D
Turecký pochod! Ten mam hrozně ráda :D
Lepší počasí. To snad bude už brzo...

3 T. T. | Web | 17. dubna 2012 v 22:22 | Reagovat

Lidi se potkávají a poznávají a pak se zase rozejdou a zapomenou, tak už to chodí. Poznáš nové lidi. Stejně prý většina přátelství a vůbec vztahů vydrží jen do konce střední, protože jak se rozjedete po republice do škol, nebo nových zaměstnání, už není čas na setkávání a co už jsem psala, poznáš nové lidi

4 L. L. | Web | 18. dubna 2012 v 12:03 | Reagovat

Jo, občas potkávám pacienty a ti mě v civilu třeba nepoznají, mám pocit, že znám (aspoň z vidění) půlku města :D

5 Satine Satine | Web | 18. dubna 2012 v 13:49 | Reagovat

Takhle to mám s lidmi ze školky. Teda s těmi, co se s nimi už nestýkám. Na ulici je v pohodě poznám, ale oni si mě asi už nepamatují, je to dost zvláštní. A taky je to divný se spolužáky, co odešli z páté na gympl. Sice se pořád navzájem známe, ale když se potkáme, tak vůbec nevíme, co si říct. Už jsme prostě jak dva cizí lidé.

6 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 18. dubna 2012 v 16:27 | Reagovat

Bohužel se mě to stává spíš naopak, mám příšernou paměť na jména a tak mě občas někdo osloví a já se jenom modlím, abych si vzpomněla jak se jmenuje. Hlavně vždycky když potkám někoho, koho jsem dlouho neviděla, tak si říkám, on na mě určitě zapomněl. A pak mě třeba pozdraví, je to milé.
Taky si říkm s kým vším bych se mohla kamarádit, kdybych třeba zůstala na základce. Ale je to jak to mělo asi být.

7 Ophelia Ophelia | Web | 18. dubna 2012 v 21:10 | Reagovat

Patrik byl můj nejlepší kamarád už asi od dvou let do tý doby, co jsem v páté třídě odešla na gympl. Byli jsme jako sourozenci. Bydleli jsme o vchod vedle a často jsem u něho spala, abychom mohli stavět z lega domečky. On měl vždycky lepší kostičky.
A teď se těžko zdravíme. Pamatuju si, že to byl první kluk, co jsem ho měla fakt ráda. A snad i on mě. Jenže všechny vztahy se krásně zpřetrhaly.
Je mi to hodně líto, poslední dobou hodně přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom se pořád kamarádili...
Ale tak už to chodí. Když bych nešla na gympl, byla bych hloupá nána. Nepoznala bych tebe, Meri a Dana. A tak je vlastně dobře, že jsem odešla.

8 Jane Jane | Web | 19. dubna 2012 v 16:11 | Reagovat

Zrovna včera jsem potkala svýho spolužáka ze základky. Vůbec se nezměnil... Pochopitelně mě nepozdravil. Možná mě nepoznal, přece jenom mám ostříhaný a obarvený vlasy a jiný oblečení a boty a postavu atd. Ale stejně. Byl to ten nejvtipnější kluk jakýho jsem znala a teď je prej hroznej frajírek. Nezdravil totiž na nové škole ani Mariku, která byla jednou z jeho nejlepších kámošek, na základce. No jo, základka...

9 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 20. dubna 2012 v 19:45 | Reagovat

To je úžasný, když potkáš někoho na ulici a on se na tebe usměje:) Jo strach ze vztahů, je to hrozný, ale poslední dobou se toho snad pomalu zbavuju. Doufám.

10 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 20. dubna 2012 v 21:52 | Reagovat

Beztak čeština je asi moje nejslabší stránka, tak i kdyby bylo něco špatně, tak to nepoznám :D
Tak nějak si to myslim, ale poslední dobou se tomu občas vzpírám...
Na jednu stranu doufám, že taková nejsem, ale na druhou vím, že asi jo. Někdy bych se chtěla vidět tak, jak mě vidí ostatní...
Jo, jestli zakopnou, tak ať si pořádně rozbijou držku :D (Tím jenom chci říci, že máš pravdu.)
S C se seznámim. Určitě. Tentokrát nevycouvám.
Jo. Být víc sebevědomá. O to se snažim dlouho. Ale nějak se to spíš zhoršuje...
Eh...S tou třídou si to SKORO trefila :D

11 S. S. | Web | 21. dubna 2012 v 22:27 | Reagovat

jo, to znám, ale taky se mi občas stává spíš opak, že mě někdo pozdraví a já "eh... čau" a vubec nevim, kdo to byl :D
mimochodem, jak jezdíme ráno busem, tak tam vždycky natupuje jedna holka, ze kterou sem dřív chodila do sokola a kámošila s ní... jednou sme na sebe docela koukaly, ale nezdravily se
zajímalo by mě, jestli si mě pamatuje
a bydlet na sídlišti a mít tam hodně kamarádů byl vždycky můj sen :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama