Něco jako osud?

16. května 2012 v 16:29 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Nedávno jsme se při hodině společenských věd v rámci psychologie bavili o tom, co člověka více ovlivňuje, jestli jeho geny nebo jeho výchova. Nebo takhle nějak to bylo. Docela dlouho jsem o tom přemýšlela, nevím proč, ale tyhle věci mě vždycky nutí k zamyšlení. Profesor nám říkal, že se na tom psychologové nikdy nedohodli a že prý to je tak, že tyto dvě věci jsou na sobě závislé. Že geny bez výchovy a života ve společnosti jsou k ničemu a naopak je to stejné.

Sama jsem ale přemýšlela spíš o něčem jiném. Ke genům jsem si dosadila to něco, čemu se říká osud a výchovu jsem doplnila vlastní vůlí. Jde mi o to, že by mě zajímalo, jestli člověk vlastně může ovládat svůj život. Respektive, samozřejmě, že může, ale jakou váhu má on sám na tom, co se stane popřípadě nestane.

Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.

Nemám ráda, když někdo jen tak sedí, stěžuje si na to, jak je něco podělaný, že to nejde, že se mu to nepovedlo, že se mu to nedaří a nedělá nic proto, aby se děl opak. Né, že bych si nikdy nestěžovala, občas mám taky pocit, že celej život stojí za hovno a že nemá smysl, ale jako většinou vím, že si za všechno můžu sama. Nemám ráda beznaděj a už jenom proto nic nechci svádět na osud, protože kdybych připustila, že něco zapříčinil osud, vlastně bych si tím přiznala, že s tím nic nemůžu udělat.

Možná proto mi v těch nejhorších chvílích, kdy jsem úplně nejvíc v háji, jak to jde, pomáhá koukat se na Naruta. Ano, vím, že hodně lidem to přijde jako hloupý kreslený seriál, ale on má v sobě něco víc. Takovou podivnou energii, která vás nabije natolik, že máte pocit, že dokážete všechno. A to většinou člověk v "depresích" potřebuje.

Nejradši mám asi ten díl, kdy Naruto bojuje s Nejim a ten je strašně arogantní a povznesený. Tvrdí, že musí vyhrát, protože je to jeho osud, že on je přece z toho vznešeného klanu Hyuuga a Naruto jakožto ten, kterým všichni opovrhují, nemá šanci ho porazit. Naruto mu samozřejmě tvrdí pravý opak. Když mu Neji říká, že nic neudělá s tím, že je v "horší" části svého klanu a že se musí podřídit uspořádání klanu. (Teď jde o Nejiho v souvislosti s tím klanem.) Naruto namítá, že všechno jde. Že Hinata taky dokázala díky svému odhodlání nemožné a že on (Naruto) se stane Hokagem (hlavní představitel vesnice), protože si za tím půjde a protože je to jeho sen. Neji mu nevěří, ale Naruto nakonec vyhraje. A ještě mu řekne: "Až se stanu Hokagem, tak pro tebe změním Hyuugu."

Ano, chápu, že jste to z toho asi nepochopili, protože děj Naruta je neuvěřitelně komplikovaný (i když vážně to stojí za to!), ale jde o to, že... lidé by neměli všechno svádět na osud, neměli by se ze všeho vyvlíkat a myslet si, že když budou jen tak sedět, nic se sebou nedělat a pak řeknou, že za to může osud, tak bude všechno v pohodě.
Naopak mám ráda lidi, co si za tím, co chtějí, jdou, co jsou cílevědomý, co věděj, že to, jak to v životě bude, je na nich.

Tenkrát při tý hodině společenských věd nám taky prosefor říkal, že když máte oba rodiče alkoholiky, je 60ti procentní šance, že z vás taky bude alkoholik. Jo, neznamená to, že budete alkoholici, ale přece jen 60 procent je docela dost. A co udělají takový ty lidi, co všechno svádí na osud? Vezmou si do ruky flašku vodky a řeknou si, že to tak vymyslel osud. Stejně tak to funguje u náboženství, všechno tak chtěl Bůh. A co mám říct já, když oba moji rodiče jsou kuřáci už x let. Mám si říct "jo, osud to tak chtěl" a přidat se k všem těm "chytrejm" lidem, co kouřej?

Ne.

Ať uděláme cokoliv ve zdání, že tím změníme svůj osud, děláme přesně to, co náš osud chce.

Na druhou stranu si taky říkám, že... co když osud doopravdy existuje. Co když to špatný, co tu je, existuje jen proto, abychom si mysleli, že se vzpíráme osudu, abychom měli nějakou motivaci, abychom se cítili dobře, že to, co děláme, je naše vlastní vůle, i když... já na tohle prostě nevěřím. Nemyslím si, že člověk může mít cokoli, co chce, ale myslím si, že člověk má možnost vybrat si, jakej bude. Že člověk rozhoduje o tom, jestli bude dobrej nebo špatnej. Že člověk rozhoduje o tom, jak bude žít a jak se bude chovat.

A jestli si někdo myslí, že to je osud, tak fajn, ale bude to jeho chyba, až přijde o něco, co mohl udělat. Kdyby si věřil.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 16. května 2012 v 16:43 | Reagovat

Taky nesnáším lidi, co jenom říkají, jak je to teď blbý a kdysi byla tráva zelenější blabla. A něudělají nic. Takhle bych nemohla žít. Rodiče se na mě vykašlali a tak budu do konce života chudáček. Ne, to není můj styl.
Mít tak trochu času, dívala bych se na anime! Ach jo..
Kdysi jsem se taky netěšila na prázdniny. Ale poslední roky mám kamarády i mimo školu a tak se těším až se zase uvidíme. Těším se až se uvidím se sestřenicama. Hlavně jsem se naučila si prázdniny naplánovat abych se nenudila. Nejhorší je strávit šedesát dní s mamkou a bráchou. Odporné - přestože je mám ráda, tohle je moc.
Tréma. No jo tak je vždycky. Ty hraješ na klavír ne? To u toho aspoň nemusíš dýchat. Asi uprostřed skladby se mi občas stane, že potřebuju polknout! Hrůza. Ale už jsem se tak nějak naučila, že příjdu a když začnu hrát, tak na to už nemyslím. Přemýšlím o všem možným, o lidech a co bylo ve škole. Pak se ukloním a až zpětně vzpomínám jak sem to mohla dělat:)

2 John Lemon John Lemon | Web | 16. května 2012 v 18:12 | Reagovat

Narazila jsi na docela komplikovaný filosofický problém - má člověk svobodnou vůli, nebo je všechno předem předurčeno? A nebo se tyto dva principy dají skloubit? Nevím. Asi nikdo neví. Četl jsem o tom v knížce o základech filosofie. Myslím, že něco jako osud skutečně existuje. Také ke křesťanskému pojetí světa nemám daleko, a tak mám jakési povědomí o tom, že někdo možná zná naše činy ještě předtím, než je vykonáme, ale i tak s tebou naprosto souhlasím v tom, že by se na to člověk neměl vymlouvat nebo přistupovat ke všemu laxně a bez zájmu.
Říkám si, že nejlepší by bylo, kdybych dokázal najít nějakou zdravou hranici mezi tím, kdy člověk jen čeká, co se s ním stane, a mezi tím, kdy se plete do každé věci, která se ho netýká. Nemyslím, že mám úplně svůj život (potažmo svou budoucnost) ve svých rukách, ale zkrátka obdivuju, když někdo umí "vzít osud do vlastních rukou", jestli mi rozumíš.

Podobně složité to pravděpodobně bude s problémem geny&výchova. Medicína (popř. biochemie), antropologie i socio-psychologie má vlastní "vysvětlení". Každopádně je podle mě fascinující, že o takových věcech jsme vůbec schopni přemýšlet. Kdysi jsem někde četl, že člověk je jediné zvíře, které si myslí, že není zvířetem :)

3 T. T. | Web | 16. května 2012 v 18:15 | Reagovat

Já myslím, že svou váhu mají jak geny, tak i výchova. Od rodičů dostaneš do vínku nějakou výbavu, ale výchova nebo tvůj vlastní postoj ji může buď podpořit nebo zadupat do země. Dobrý příklad je třeba talent na hudbu, ten můžeš mít po rodičích, ale pokud tě k hudbě nepovedou, nebo ty sama se na ni vykašleš, tak je to jedno. Stejně tak si můžeš odnést mírumilovnou povahu po babičce, ale pokud tě bude psychicky "týrat" otřesná atmosféra hádajících se a ubližujících si rodičů, stane se z tebe nervózní vybuchující cholerik. KOuření a alkohol je něco podobného. Když dítě vyrůstá v prostředí, kde je tohle normální, tak to nebude vnímat jako něco škodlivého. Ovšem pokud denně nepotkává namol opilého otce.
Ono všechno souvisí se vším.
Nevím, jestli to s tím souvisí, ale jsem jedináček, od rodičů jsem si mohla vždycky "vyžebrat" co jsem chtěla, ale mám takovou výchovu, že si to prostě nedovolím, nezneužívám toho, vím co opravdu potřebuju a co mi oni můžou dát.
Výchova je důležitá, důležitější než geny.
A svádět něco na osud? To je alibismus :-)

4 Satine Satine | Web | 16. května 2012 v 19:05 | Reagovat

Já nevím, jestli věřím na osud. Vlastně se to u mě tak střídá. Když něco vážně chci, tak si za tím zkrátka jdu a neohlížím se na nějaký osud, který by to třeba mohl chtít jinak. Ale na druhou stranu, když mi na něčem zas tak moc nezáleží, tak spíš jen pokrčím rameny, řeknu si "Nějak to dopadne." a nechám to být. Myslím si, že důležité je chovat se tak, aby se za sebe člověk nemusel stydět. Ať si okolí říká co chce, ať si každej říká co chce, ale uvnitř musí člověk cítit, jakej chce být a jak se chce chovat a podle toho se zařídit. A ne se vymlouvat na nějakej osud.

5 Filia Filia | Web | 16. května 2012 v 19:08 | Reagovat

Nikdy sem si doopravdy nevěřila.Měla sem sny a tak .. u některých sem se snažila tak,až to skončilo špatně a "poučena" tímto zážitkem sem se u těch další snažit skoro přestala.Jenom jedna věc mi vydržela.Být doktorka a za tím si cílevědomě jdu.Snažím se umět chemii,biologii,fyziku a i když mi nejde,tak se v poslední době snažím pochopit i matiku.Sama víš ... Vždycky sem byla ta,která všechno vzdávala,když jí to přestalo bavit,ale ... myslim,že sem se trochu zlepšila.Možná né o moc,ale . snad trochu jo.Snažím se učit,vážně a i když se to občas moc nedaří,tak ... snažím se a to je to hlavní,myslim.

Pokud jde o osud ... vždycky sem na něj tak trochu věřila.Věřila sem,že člověk je sice svobodný,ale že nějaká síla nám určila začátek a pomáhá nám bojovat dál.Představuju si svůj život jako cestičku s tisíci odbočkami ,které občas končí jako slepé uličky.Tuhle cestičku někdo musel vyrobit,někdo musel "stlouc" dohromady.Každá odbočka  je pečlivě upravená,čistá bílá a záleží jenom na nás,jaké na ní zanecháme stopy.Vrátit se ale už nemůžeme.A tak,když "narazím" na slepou uličku,musím se nějakým způsobem prokopat a dostat se zpátky na hlavní cestu,ale otočit se a jít zpátky nejde.V životě nemůžeme nic udělat dvakrát ( pokud nepočítám nějaké úlohy e škole) ... A snad i to je na něm tak krásný :)

6 Jane Jane | Web | 16. května 2012 v 20:52 | Reagovat

Osud neexistuje. Tím ale neříkám, že všechno vyjde tak, jak chceme my. Funguje to tak, že když člověk dělá dobré věci, dějou se mu pak taky dobré věci. A taky věřím, že když někdo něco opravdu skutečně a z celého srdce chce, dostane to. (Občas potom zjistí, že mu to vlastně tolik nevyhovuje, ale to už je zase něco jiného.)
Na druhou stranu, sice nevěřím v osud, ale věřím v to, že některé věci tak prostě "měly být". A tomu, aby to "mělo být" tak jak ty nechceš, zabráníš jenom tím, že budeš vždycky dělat to, co cítíš jako nejlepší řešení, protože pak víš, žes udělala všechno.

7 S. S. | Web | 16. května 2012 v 21:29 | Reagovat

já jsem vždycky věřila v osud, ale nevim no...
prostě jem to brala skoro jako jistou věc, že má člověk někde napsaný uplně všechno, co se mu děje a vždycky se to stane tak
ale nefunguje to tak, že bych jen tak seděla, na všechno srala a řikala si "joo to je osud, že nebudu nic dělat" :D ale právě v tom osudu mám to, co budu dělat a neovlinim to tim, že si ten osud uvědomim
snad to chápeš, je to celkem zmatený, kdyžtak ti to dovysvětlim někdy :D

8 Zoe Zoe | Web | 16. května 2012 v 21:48 | Reagovat

Tyhle deprese mě přepadávají často. Asi se začnu dívat na Naruta. Ale jinak se vždycky snažím udělat pro to všechno, jenže to ne vždy bohužel jde. Každopádně si také myslím, že nemůžeme všechno svádět na osud a určitý podíl si na tom všem zařídíme sami. Pokud to na osudu nenecháme. Hodně často také začínají s alkohol a cigaretami ty děti, které mají až moc přísné rodiče. A moji rodiče jsou také oba kuřáci a právě proto mě to neláká. Nevadí mi to, ale sama nikdy kouřit nechci.

9 L. L. | Web | 16. května 2012 v 22:33 | Reagovat

Moc hezky se to četlo :)

10 Katrin. Katrin. | Web | 17. května 2012 v 8:30 | Reagovat

Musím uznat že nemám slov napsala jsi to šíleně dobře. Právě vedle mě sedí má dlouholetá kamarádka která sama uznala že jsi z tohodle článku něco vezme a já se kní přidávám. Hodně lidi říká že za to může osud když se jim něco nepovede, ale neuvědomí si že většinou si za to můžou oni sami. Naruto znám přes lidí z mé bývalé střední a nikdy mě to moc nebralo ale podle toho co tu píšeš tak věřím že ten seriál má v sobě fakt nějakou energií. Já svojí energií beru ze seriálu deník doktorky, vždycky když mi je nejhůř tak se na to podívám a věř mi že mi je potom fakt fajn a že jsem schopná se i smát :) chtěla bych poděkovat co jsi napsala za komentář u článku od lucy moc mě to i za ní potěšilo jde poznat že jsi slečna se srdcem na správným místě a byla bych ráda kdyby jsme spřátelily naše blogy a pozděj byli v kontaktu u jinak, třeba fb :) těším se na další tvůj článek musím znat že se mi to nechtělo číst protože je to na mě moc dlouhé ale chtěla jsem ti to vrátit za ten tvůj komentář a nakonec jsem se do toho tak začetla že bych klidně teď nejradši projela celý tvůj blog :) jsi úžasná osoba a já doufám že budu mít tu možnost tě s LUcy poznat více :)
PS: veřím že v tom mají váhu i geny protože můj děda se léči na depresi a má sklony sebepoškozování a já jsem tohle zřejmě pochytila po něm protože každý kdo zná mého dědu říká že jsem úplně stejná jako on, jak vzhledově tak i tím chováním :) promiň za vyčerpajicí komentář ale k tvému článku jsem se musela fakt vyjadřit :) tohle je článek s velkým Č.

11 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 17. května 2012 v 19:56 | Reagovat

Osud. Podle mě je. Ale ne takovej, že ho nemůžeš změnit. Osud je takovej, jakej si ho člověk sám dělá...
Můžeš bejt třeba silnej alkoholik a pak se tvym osudem může zdát uchlastání k smrti. Jenže můžeš přestat...
A mimochodem, Naruto je skvělej!
I když jsem nikdy neviděla všechny díly a teď už se na něj (moc) nedívám, ale stejně ho mám ráda...
S geny člověk nic moc neudělá, ale jsou i lidé, kteří zastávají názor, že nic jako dědičné choroby nebo dědičné to a to není. Jen jsou děti ovlivňovány svými rodiči a přejímají některé jejich zvyky, rysy atd...
No, myslím, že to neví... Ale když jsem s ním, tak nic špatnýho prostě neexistuje...
S tím, jestli tomu věřím nebo ne, je to složitý... Tak nějak ano i ne. Moje část mě přesvědčuje, že to neni pravda, ale druhá dává tisíc argumentů, proč to pravda je... Ale spíš ano... Prostě kdybych byla skvělá dcera, nikdy by na mě nemusela křičet...

12 bludickka bludickka | Web | 22. května 2012 v 10:01 | Reagovat

Naruto? Neznám.

Moje máma je alkoholička. Můj táta taky pil. Vůbec v rodině alkohol nebyl považovaný za nic špatnýho, ale za běžnou součást život. Předpoklady k tomu mám a taky je naplňuju. Vzpomínám si že už v nějakých třinácti mi voněl rum. A od patnácti už jsem normálně popíjela, často i s rodičema. Ségře bude patnáct a k alkoholu má zatím odpor tak nevím.

Jinak na osud nevěřím. Někdy bych radši věřila. Protože takhle na sebe kladu za všechno hroznou zodpovědnost :)

13 Ophelia Ophelia | Web | 31. května 2012 v 18:22 | Reagovat

Podle mě je všechno předem dáno- ale ne osudem, nýbrž každý si celý život dopředu navrhne sám. Než se narodíš, vybereš si, kdo bude tvoje máma, koho v životě potkáš a co se ti stane. Všechny ty situace nejsou jentak z prdele, ale proto, abychom dostali nějakou zkušenost. Co se z té situace nenaučíme, budeme to muset v dalším životě dostat znova a třeba i horší, abychom si na tom nějaké věci uvědomili.
Takže se snažim všechno správně pochopit, abych si z toho vytáhla to, co se mám naučit. Abych si špatný situace nemusela zopakovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama