Červen 2012

Living Things

29. června 2012 v 21:43 | Meggy |  To musíte znát!
Nevím, jestli jste to zaregistrovali, ale skupina Linkin Park vydala nový album. Living Things. Abych se upřímně přiznala, zjistila jsem to až tak nějak, když mi to nedávno někdo řekl. Jinak bych to nevěděla. Jo, možná bych se měla jako velkej fanoušek stydět, ale... Pokud čtete můj blog dýl, víte, jak to mám já s Linkinama. (Pokud by to někoho zajímalo, tak TADY.) Jo, o písničce Burn It Down jsem věděla už dýl, ale jinak jsem se o to nijak extra nezajímala.

Pak když už teda to album vyšlo, tak jsem to samozřejmě zaregistrovala, ale abych se upřímně přiznala, tak nějak jsem se bála stahovat si ho. Když totiž vyšlo v září 2010 album A Thousand Suns, děsně jsem se těšila a jako pak jsem byla samozřejmě zklamaná. A tak nějak logicky jsem se bála, že to nový album přinese stejný zklamání.

Potom jsem se teda donutila si to poslechnout. Předem říkám, ano, nejsou to ty Linkini, jaký byly dřív za Hybrid Theory, Meteory a Minutes to Midnight, kdy jsem do nich byla nejvíc zblázněná, ale...to album se mi fakt líbí. Najdou se tam i nějaký "uřvaný" části a přestože je to celý trochu víc do techna, líbí se mi to. Jasně, víc bych brala, kdyby to byly písničky stylu One Step Closer, ale už jsem se nějak musela smířit s tím, že věci, co byly, už nebudou.

Nevím, jak to popsat, ale mám k nim až moc velkej citovej vztah na to, abych se na ně vykašlala. Vlastně mi to bylo i líto, že se mi ATS nelíbí, protože jsem tím přišla o tu skupinu, kterou miluju. Ale teď se mi to nějak díky Living Things vrátilo. Zas uznávám, že jsou dobrý. Nemůžu je prostě přestat mít ráda, protože Chester má božskej hlas a skvěle řve a Mike umí dokonale rapovat. A hlavně - miluju jejich texty.

Jednu dobu jsem si fakt myslela, že se rozpadnou. Bylo to asi někdy před třemi lety. Vážně to tak vypadalo, protože jak Mike tak Chester měli svoje individuální projekty a nový album pořád nepřicházelo. Pamatuju si, že se mi silně nelíbila ta představa, že by už přestali existovat. Pořád dokola jsem si pouštěla záznam z Road To Revolution a zpívala jsem si s nima.

Když o tom tak přemýšlím, vlastně to celý bylo asi jenom tak z trucu. Byla jsem naštvaná, že ATS nebylo album podle mých představ a proto jsem je odsoudila. A když jsem ho teď nedávno, když jsem byla nemocná poslouchala (ano, jako blázen do nich jsem si ho přece musela koupit!), tak jsem musela uznat, že se to dá poslouchat, že to vlastně není tak hrozný, jak jsem pořád tvrdila. Například Waiting For The End jsem zbožňovala už v době, kdy se mi to album přece nelíbilo.

No a nehodlám si takhle zkazit i Living Things. Odvedli dobrou práci. Jo, už nehrajou nu-metal, ale tak... každá skupina se nějak vyvíjí. Musí se vyvíjet. A tohle se mi líbí. Každá z těch písniček se dá poslouchat. Jako dřív za starejch časů :)

Děsně se mi líbí Victimizes. Asi už jenom kvůli tomu refrénu, kde křičí. Achjo, to bych mohla poslouchat donekonečna! Pak se mi líbí Roads Untraveled. Je to ta druhá strana Linkinů, ta klidnější, nebo jak by se to dalo říct. Tohle jsem na nich vždycky milovala, že na jednu stranu měli tu svojí tvrdou rockovou stránku a na druhou stranu měli ty pomalý procítěný písničky.¨

Weep not for roads untraveled, weep not for paths left alone.
Cause beyond every bend is a long blinding end.
It's the worst kind of pain I've known

A ty texty? Do toho se člověk musí zamilovat!

Myslím, že člověk by neměl nic odsuzovat. A hlavně by si měl uvědomit, že tím, že něco odsoudí, se o to jen sám připraví. Že tý věci, kterou odsoudíte, to nebude vadit, neuškodí jí to, nepřijde o nic. Ale vy přijdete o tu věc. A to je celkem škoda, nemyslíte?










Klavírní koncert a jedna neskutečně inspirující osobnost

28. června 2012 v 22:10 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Jelikož končí školní rok, tak se to projevilo i v naší zušce a měli jsme letní závěrečný klavírní koncert. Většinou jsou ty koncerty fajn, sejdou se tam všichni, které učí naše učitelka a každej zahraje něco, co se za ten půlrok naučil (protože ještě bývají koncerty na Vánoce). Na jednu stranu ty koncerty miluju, protože tam panuje taková zvláštní hudební atmosféra, ale zas na druhou stranu... jsem děsnej trémista a když jsem tam z těch lidí nejstarší a tak nějak se očekává, že budu hrát nejlíp, tak se bojím tím víc, že to poseru.

Nemám problémy s hraním, vůbec, ale vypadává mi to. Představte si, že jste před sálem plným lidí a teď jdete ke klavíru, nemůžete mít noty a najednou začínáte panikařit a říkat si: "kurva, co tam budu hrát?" Už hodněkrát jsem zažila ty trapný momenty, kdy vám to prostě vypadne a vy si přijdete jak největší pako, protože nemáte, co tam hrát.

Zároveň mě štvou malý děti. Vím, že je to hloupý, ale prostě štve mě, jak některý malý děti dvakrát zmáčknou jednu klávesu, když to přeženu a všichni se z toho hned můžou zbláznit. Jasně, chápu, že to je motivace, ale zas začínat hrát na klavír ve dvou letech... co to je? Ale tak, je to jejich věc. Upřímně obdivuju tu učitelku, že vydrží sedět nad těma dětma a nevybuchnout, já bych na to asi neměla nervy.

Tak celkově jí obdivuju. Nevím, jak to popsat, ale ona je prostě takovej ten člověk... osobnost, řekla bych. Je neuvěřitelně svá, žije tím klavírem naplno a má v sobě neuvěřitelnou energii. Jo, asi bych nechtěla žít s tím, můj byt zaplňují celý hudební nástroje a nic jinýho se tam skoro nevejde, ale... Když ona tím žije! Jak říkala dneska na tom koncertě, že je už od dětství zblázněná do klavíru.

Celkově tak na tom koncertě říkala hodně zajímavých věcí. Vždycky mezi těmi čísly měla nějaký vstup, kdy říkala něco zajímavýho. A jednou vyprávěla o nějakým šestiletým klukovi, který onemocněl a nemohl přijít na koncert, ale protože cvičil, tak poprosil maminku, aby ho natočila, jak hraje a poslal to tý učitelce společně s dopisem, kde jí psal, co se mu líbí na jejich hodinách.

A ona řekla, že zjistila, že i ten šestiletý kluk jí zase něco učí, protože si díky němu uvědomila, že lidi by spolu hlavně měli umět komunikovat a že by měli umět pojmenovávat věci. Když jsem slyšela tenhle příběh, úplně jsem z toho měla radost. Taková ta jakási naděje, že lidi jsou dobrý.

Vím, že každej člověk má nějaký lidi, který ho inspirujou, kterých si váží a který bere za vzor. Mezi tyhle "moje" lidi patří i naše učitelka klavíru, protože to je tak pozitivně naladěnej a skvělej člověk, že... byste jí museli znát, abyste to pochopili. Mám jí fakt ráda. A udělalo mi to radost, když mi řekla, že už se těší na září až nás zas uvidí s bráchou. Že jsme fajn lidi a že nás ráda učí, protože tu práci děláme dobře.

A taky mi udělalo radost, když jsme to odehráli a ty lidi tleskali. Bylo to fajn, jít tam tou uličkou s bratrem za ruku, s úsměvem na tvářích. Mám ráda svýho bratra. Je to skvělej člověk a máme v něčem dost podobnej humor. No nic. Taky už se těším na září. Na ty nový skladby, co budu hrát!

Neviditelná výstava

27. června 2012 v 21:00 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Dneska jsme se školou byli na Neviditelné výstavě. Možná už jste o tom někteří slyšeli. Ale kdyby ne, jde vlastně o stimulaci toho, jak se cítí člověk bez zraku. Prostě se chodilo v úplně zatemněných místnostech, takže člověk neměl šanci vidět absolutně nic. Ani když se snažil koukat sebevíc.

Docela jsem se bála tam jít. Nemám moc ráda uzavřený prostory a tohle bylo trochu něco podobnýho. Když tam člověk vejde, cítí se hrozně. Má chuť se otočit a jít zpátky na světlo. Nebo aspoň já jsem takový pocity měla. Vždycky jsem si říkala, že když zavřu oči a jdu si po ulici, tak tím dokážu aspoň odhadnout, jak se cítí slepý lidi. Říkala jsem si, že přece nevidím, když mám zavřený oči, takže je to podobný.

Ale upřímně? Vůbec to není stejný pocit. Asi jde hlavně o to, že když zavřete oči, tak je to z vaší vůle a vy víte, že kdykoli můžete oči otevřít, ale tam... nemohla jsem otevřít oči, nebo jako mohla, samozřejmě jsem je měla celou dobu otevřený, ale stejně mi to bylo k ničemu, protože jsem neviděla nic. Celou dobu jsme se s kamarádkou držely za ruku, protože jsme z toho byly nějak posraný, jak jsme nic neviděly. Bylo to fakt zvláštní. A když jsem se v jednu dobu nemohla držet vůbec nikoho, tak jsem měla fakt hnusnej pocit.

Docela by mě zajímalo, jak ty místnosti vypadají doopravdy, když se na ně díváte ve světle a vidíte to. Jo, nějak si to člověk představí, ale stejně nikdy nevíte, jak to vypadá doopravdy. Jo, vím, že tam byla nějaká kuchyňská linka, nějaký kolo, nějaký pohovky a strom. Ale nikdy nezjistím, jak byl ten pokoj uspořádaný a tak. To si člověk prostě nepředstaví.

Přijde mi to děsivý, když si uvědomím, že spousta lidi žije takhle "ve tmě" celej život. Jo, my jsme byli ve tmě hodinu a pak jsme vyšli na světlo. Ale jim nikdo neřekne, že za závěsem se dá vyjít a že si mají dát pozor, protože oči nejsou navklý na světlo. Heh...

Přemýšlela jsem o tom, jestli je horší, když se člověk jako slepý narodí nebo když o zrak přijde během života. Nedokážu to posoudit, přijde mi, že o takovýchle věcech nemůžete říct, že je něco lepší, protože nikdy to není tak dobrý, aby se o tom dalo mluvit jako o lepším.

Ale tak byla to dobrá zkušenost. Aspoň si člověk víc váží svých očí. Jsem fakt ráda, že vidím. Zaklepu to! Když se takhle normálně žije, člověk si ani nedokáže uvědomit, jak by to bylo děsný, kdyby neviděl.

No a co jinak? Už zbývají jenom dva dny školy. Prostě tomu nevěřím. Ne, nevěřím tomu. Pořád to beru jakože je normálně škola a po víkendu tam znova půjdeme. Ale fakt nevím, co budu dělat, až mi v pondělí dojde, že do tý školy nepůjdeme. Je to divný. Mám nějaký zpomalený vnímání. Ale to teď prý hodně lidí...

Sklopit hlavu, držet hubu... aneb jak se správně hádat?

25. června 2012 v 21:29 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Občas přemýšlím o tom, že můj bratr je v něčem inteligentnější než já. Teda aspoň, co se hádek s rodičema týče. Asi ani tak nejde o tu inteligenci jako o to, že já jsem prostě výbušná. Místy i agresivní... a tak prostě nedokážu jen tak poslouchat, jak na mě někdo něco řve a neodpovědět mu. Nezačít se s ním hádat. Přijde mi to vlastně docela komický, když mi mladší bratr šeptá: "buď už zticha, už jim radši nic neříkej". Kdybych ho poslechla, asi bych si mohla odpustit celou tu posranou hádku, ale tak jako... Copak já někdy někoho poslouchám?

Vlastně šlo jenom o zbytečnou hádku, která začala u toho, že jsem si stěžovala, že mi otec dal moc jídla k večeři a že to jíst nechci. Jenže postupovalo to přes to, že přece nic nejím a skončilo to u toho, že jsem drzej fracek a neví, co si jako myslím. No, říct mu, že si myslím, že ty lasagne jíst nechci, už by bylo moc, takže jsem pak nakonci radši byla zticha, ale myslím, že už jsem tomu moc nepomohla.

Tohle je jedna věc, na kterou se o prázdninách netěším. Věčný řešení babičky a dědy, co jsem snědla. A vědět, že prostě nejsem schopná se vzbudit a hned do sebe naházet polívku a pět knedlíků. "Lukáš toho taky sní víc." Tak to je mi jasný, že toho nesním tolik jako skoro sedmnáctiletej kluk...

Ale to je jedno. Chápu otce, mám hrozně divnej režim jídla a občas to vypadá, že nic nejím. Ale pak zas přijde období, kdy mám pocit, že bych snědla celou ledničku a ještě měla hlad, takže... O tom jsem ani tak mluvit nechtěla. Jde prostě celkově o hádky.

Někdy přemýšlím o tom, co je lepší. Jestli se s někým nejvíc pohádat, jak se říká do krve, řvát na sebe, nadávat si do kreténů a pak během deseti minut být zas nejlepší kámoši. Prostě taková přeháňka, nebo nevím, jak to říct. Pročistí to vzduch, člověk si vybije negativní emoce a všechno je v pohodě. I když zase asi k těmhle "přeháňkám" nesmí docházet často, protože pak už nejde jenom o jednotlivý vybíjení emocí, ale o soustavnou buzeraci z obou stran.

No a nebo druhá možnost, nechat na sebe řvát. Některý lidi říkají, že to je v pohodě, protože se ten druhý prý vyřve a vy jste v pohodě. Ale já osobně na tohle nemám povahu. Kdyby se to ve mně všechno hromadilo, nemohla jsem to ventilovat, asi by to ve mně vyvolalo hodně silný nesympatie k tý druhý osobě.

Ale zas je pravda, že v normálních situacích to tak mám. Někdo mě třeba štve a já mu to neřeknu. Možná si tak někomu postěžuju, nebo to spíš vypíšu do deníku/ na blog. A to mi stačí. Nevydržím být dlouho naštvaná. Fakt ne. Ale když už se naštvu vážně, tak to zas trvá tak děsně dlouho. To si člověk nevybere.

A pořád se urážet? Nemám ráda,když se lidi urážej, přijde mi to děsně hloupý. Když jsme byli malý, tak se bratr děsně urážel na mě a na bratrance. A pořád na nás něco chodil žalovat, věčně byl naštvanej a asi chápete, že jsme z toho moc nadšený nebyli. No a přesně tohle je o tom, že já prostě urážlivost vidím pořád jako vlastnost mýho malýho bratra, kterej už z ní vyrostl a je teď normální.

No nic. Přestanu tu kecat blbosti. Zítra jdeme se školou do Zoo. Mohlo by to být fajn. A lepší, než se učit, že jo. Mimochodem, štve mě, že kvůli koncertu z klavíru nejspíš prošvihnu školní akademii. Ale budu se hodně snažit stihnout obojí!

Posledních pár dní

23. června 2012 v 18:56 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Do prázdnin zbývá posledních pár dní. Už jenom šest. Přijdu si jak malý dítě, jak si to skoro odpočítávám na prstech, den po dni. Ale narozdíl od toho malýho dítěte to není tak, že bych nemohla vydržet a těšila se k zbláznění. Spíš naopak. I když už to teda není tak děsný, jako to bylo třeba před týdnem, kdy mě pomyšlení na prázdniny přímo děsilo.

V poslední době hodně přemýšlím. Začala jsem zas poslouchat víc Red Hoty a ty jejich písničky typu Scar Tissue v sobě něco mají. Nevím, co to je, ale navazuje to takovou pohodovou atmosféru, kdy mám chuť jenom sedět, koukat před sebe a přemýšlet. Přemýšlím tak nějak o všem, o životě, o tom, jak se všechno může změnit během pár dnů, o tom, jak je všechno pomíjivý a zároveň o tom, jak je to krásný.

Včera večer jsem zas takhle přemýšlela se sluchátkama v uších a došlo mi, že bych se na ty prázdniny asi měla těšit. Aspoň trochu. Že mi těch prázdnin nezbývá zas tolik, abych si mohla dovolit na ně nadávat. Nebo víte, jak to myslím. Až budu dospělá, tak určitě budu s radostí vzpomínat na ty dva měsíce, kdy si člověk může odpočinout a dělat si, co chce. Pokud ovšem neskončím jako učitelka, což upřímně v tomhle státě není moc výhra.

Stejně s tím nic neudělám. Fajn, můžu nadávat na to, že budou prázdniny, ale ten fakt, že budou, nezměním. Snažím se těšit a říkám si, že by to nemuselo být tak děsný. Že přece přemluvím Lukáše, aby s náma jel k babičce, že zas budeme kecat do čtyř do rána a bude to geniální. Už mi to chybí. Neviděla jsem ho od Velikonoc. Já vím, že jsou to jenom blbý dva měsíce, ale když někoho vídáte v podstatě každej týden, jste zvyklý si s ním psát denně, tak je to potom trochu nezvyk, když ho zastihnete na skypu dvakrát do týdne a nic víc.

No nic, to jsem tu rozebírat nechtěla. Prostě jsem se smířila s tím, že budou prázdniny. Že s tím nic nenadělám, i kdybych chtěla. A přece jenom, jsou to jenom dva měsíce. Další věcí, kterou nechápu, je, jaktože jsou ty prázdniny. Přijde mi, že nedávno byly Vánoce. Achjo. Život utíká, až moc rychle. Jestli se to bude pořád zrychlovat, jako tomu bylo doteď, tak za chvíli nebudu vůbec schopná vnímat, co se děje. Ale prý to tak mají všichni, tak je to asi normální.

Zkoušela jsem přemýšlet o tom, jak by člověk měl jednat, aby jednal správně. Vím, že se říká, že by člověk měl "jít za svým srdcem", dělat to, co chce, ale zas na druhou stranu, taky by měl brát trochu ohledy na ostatní, že jo. Jenže nic nikdy nejde vymyslet tak, aby byli spokojený všichni. Vždycky někomu ublížíte tím, co uděláte. A vždycky někdo ublíží vám tím, co udělá.

Asi je to takhle na světě zařízený naschvál, že si lidi musej ubližovat, že musej prožívat zlý chvíle, aby věděli o tom, že se pak mají dobře. Aby si vážili lidí, co se k nim chovají slušně. Jenže... co když ubližujete lidem, kterým ubližovat ani nechcete, ale prostě to jinak nejde? Tohle všechno je děsně těžký na přemýšlení. Můžete o tom přemýšlet hodiny a hodiny a stejně nepřijdete úplně na to, co byste chtěli. Tak kdyby někdo neměl, co dělat o prázdninách...

Memento

21. června 2012 v 20:59 | Meggy |  To musíte znát!
Jak jsem teď byla ten týden doma nemocná, neměla jsem moc nic jinýho na práci než čtení. No a nakonec jsem si teda vybrala něco inteligentnějšího, než číst Twilight a vzala jsem si knížku, kterou jsem chtěla číst snad už dva roky. Memento.

Memento česky znamená varování. Kniha byla napsána Radkem Johnem v roce 1985. A píše se tam o feťácích. Nebudu tu popisovat děj knihy, kdo chce, ať si to přečte. Ale můžu to doporučit, myslím, že fakt stojí za to, abyste našli trochu času a přečetli to. Prostě to bylo jako všechny ty knížky, co jsou napsaný o feťácích. Byl tam popsaný ten požitek z drogy, ale zároveň na tom bylo jasně vidět, jak jsou ty lidi úplně nepoučitelný a jak je to vlastně celý k ničemu.

Zajímavý na tom bylo, že se tam střídaly části, kde mluvil hlavní feťák Michal za sebe a části, ve kterých někdo mluvil o něm. A taky ty krátký věty. Výkřiky.

Vždycky, když přečtu nějakou takovou knížku, nebo se dokoukám na film, co je zaměřený na podobnou věc, musím přemýšlet o tom, jaký pocity to mělo vyvolávat. Má to varovat ostatní před tím, aby rozhodně nezkoušeli drogy? Má nám to zhnusovat feťáky a jejich život? Má to v nás vyvolávat pocity lítosti?

Nikdy jsem na to nepřišla. Jo, asi to má lidi odrazovat od drog. Ale mě to vždycky akorát tak nasere, když něco takový čtu nebo se na to koukám. Všechny ty věci končej stejně, špatně. Né, že bych si myslela, že by měly končit dobře, ale prostě mě to štve, protože to vidím jako jasný, že to skončí blbě a pak mi přijde od těch lidí debilní, že jsou tak hloupý a vůbec s tím začnou.

"Kolikrát jsem se před partou tvářil, že mi na životě nezáleží? - Jenže to mi ho nikdo nebral."
/Radek John, Memento/

Asi se nedokážu vžít do toho, jak se ty lidi museli cítit. Je mi blbě z toho, jak jsou mladý lidi stádovitý. Jak chtějí vzdorovat těm dospělákům až tak moc, že si tím ničej život. Jak berou drogy jenom proto, aby jim nějaký blbci řekli, že jsou kingové. A jak si ještě myslejí, že jsou kingové.

Jo, přesně takhle na mě ta knížka zapůsobila. Prý to bylo v podstatě napsáno podle skutečných událostí. Je pravda, že ty lidi částečně omlouvá, že tenkrát o tom tolik lidi nevěděli, jako teď my. Tenkrát se tu drogy rozrůstaly, ale na veřejnosti se o tom nemluvilo, protože upřímně, o čem špatným se tenkrát na veřejnosti mluvilo? Každopádně, udivuje mě, kolik lidí je ochotných i dnes v informovaným světě schopno riskovat svůj život a pouštět se do toho tobogánu drog. To je to, co mě na tom sere, víte?

"Jak myslíte, " I doktor se zvedl. "Hrajeme tady spolu trochu hru na vola. Horší je, že až poznáte, kdo z nás dvou byl opravdu vůl, bude pozdě."
/Radek John, Memento/

Angína

16. června 2012 v 21:07 | Meggy |  Věci, co musely ven
Jsem nemocná. Mám angínu. Když se nad tím zamyslím, už jsem takhle nemocná nebyla fakt snad dva roky. Ne-li víc. A jako teď jsem měla jenom teplotu, jdu si k doktorce a angína? No, dobře... ještě jsem k tomu zapomněla říct, že jsem měla uzliny nateklý jako kráva, ale jako... stejně. Nebolelo mě ani v krku, ani rýma, ani nic. Ale vlastně jsem ráda, že to je jenom angína. Docela jsem se bála, aby to nebylo nic vážnějšího, protože přece jenom, u mě se příznaky nemoci projevují jinak, většinou.

No, každopádně jde o to, že jsem nemocná na konci června a že mě to pěkně sere. Achjo. Né dobře, nejsem na tom zas tak špatně. Už je mi líp než mi bylo včera. Zaklepu to. Už jsem neměla horečku 39, ale "jenom" 38.

Celej den ležím v posteli a čtu knížky. Čtu nějaký trapný dívčí romány, protože u toho člověk nemusí přemýšlet. A protože jsem doma neměla žádnou jinou knížku, co jsem nepřečetla. A jestli to takhle bude vypadat dál, tak asi znova přečtu Twiligt. Jo, vím, že je to trapný. Ale větší zabiják času prostě doma nenajdu. A jako ležet v posteli a koukat do stropu jde jeden den. Víc ne. Jo a taky furt chlastám kolu. Protože vždycky, když je mi blbě, tak mi to pomáhá.

Hrabe mi z toho. Ráno se budím v půl osmý. Nikdy se nebudím takhle brzo. Za normálních okolností jsem schopná spát do dvanácti a ještě si stěžuju, proč mě rodiče budí tak brzo. Navíc jsem se kvůli tomu pohádala včera s tátou, protože mi vlastně vynadal, že za to všechno můžu já, protože chodím pozdě spát. Děsně jsme se pohádali. Dokonce na mě řval, ať si teda sbalím věci a jdu pryč, když se mi nelíbí to, že budu chodit spát brzo a že nikam v pondělí nepůjdu.

Fakt jsem málem odešla. Ještě štěstí, že jsem nakonec od toho "super" nápadu upustila, protože bych se někde složila na ulici. Jo, vím, že chodím spát pozdě. Jo, cítim, že to moje tělo nezvládá. A myslím, že tohle cítím líp než otec. A uznávám, že to možná má jakýsi podíl na tom, že jsem teď nemocná. (Taky si za to pořádně nadávám.) Ale určitě to nebude jediný důvod, že jo.

Nebudu mít uzavřenou klasifikaci. Minimálně dějepis a francouzštinu, protože máma mě nejspíš nepustí do školy dřív jak ve čtvrtek. A to ještě bude mít kecy. Když jsem si na to stěžovala, táta se ke mně mluvil stylem jako kdybych byla blázen, že chci mít dobrý známky. Řekl mi strašně ironickým tónem, ať si teda jdu dopsat nějaký blbý testy, abych se pak léčila půl července.

Jo. Vím, že v něčem mají pravdu. Asi se jenom chovám jako umíněný dítě. Jako obvykle. Možná bych z toho někdy mohla vyrůst. Ale tak to si snad ještě můžu dovolit. Teď hlavně, abych byla zdravá. A už budu chodit spát dřív!

Mimochodem, jsem jedinej člověk, koho tak děsně štve, že budou prázdniny? Teda né že by se mi chtělo učit, ale... ALE.

Midnight city

11. června 2012 v 21:25 | Meggy |  Věci, co musely ven
Už jsem zase chtěla začít psát článek tím, že se mám zvláštně. Sice to je pravda, ale je divný začínat psát článek pokaždý stejně. Ve škole teď píšeme pár rozhodujících testů, na který bych se měla učit, jenže mně to prostě nejde. Jo, dneska jsem seděla asi hodinu a něco nad francouzštinou, ale jako... nevidím to moc slavně. Jako nějaký dělivý a nedělivý členy a tak dále, mi nic neříkaj. Navíc mi přijde, že celá naše francouzštinářská půlka neumí nic až na to, jak se řekne zatoč do leva, protože to vtipně zní. Jo, až na těch pár lidí, co se to šrotěj průběžně.

Bojím se, že budu mít trojku z fyziky. Je to divný, většinou jsem známky hrotila kvůli rodičům, ale jako teď mě to sere tak nějak z principu. I když mi otec řekl, že by se nic nestalo, že fyzika je hnusná. Aspoň, že v tomhle mám pochopení.

Dalo by se říct, že jsem fakt šťastná. Zaklepu to. (Zbavím se někdy tohohle zlozvyku?) Jo, některý věci jsou mi líto, ale prostě... asi s tím nic neudělám. I když se snažím. Občas brečím. Né, že by to bylo nějak často, ale občas jo. Zrovna dneska, proč jsem takový pako, že se mi povede se rozbrečet v situaci, kdy se to nejvíc nehodí? Ale tak... je to pěkný, když vás někdo obejme, dá vám pusu na čelo, řekne vám, ať nejste smutný, že to bude dobrý.

V poslední době jsem si toho dost uvědomila. Takový ty kraviny, že byste si měli vážit věcí, co máte, že byste měli být slušný k lidem, který máte rádi. Já vím, že to zní strašně trapně, ale jako hodně lidí to prostě neví, neuvědomuje si to.

Existuje štěstí, ale neznáme je; což o to, znali bychom je, ale neumíme si ho vážit. - Johann Wolfgang Goethe

Je to takový zvláštní uvědomění si, když zjistíte, kolik toho máte a nevážíte si toho. Včera jsme se o tom bavily s jednou kamarádkou, jak je to hrozný, že si stěžujeme, jaký máme problémy, přitom se nám vůbec nic neděje. Občas, když si stěžujeme, bychom se radši měli rozhlídnout kolem sebe a uvědomit si, co jsou doopravdu problémy, a co jsou jenom malichernosti.

Poslechněte si to! Já to musím poslouchat od včerejška furt. Dokonalost.

Je to smutný, jak se vztahy můžou kazit. Je mi to líto. Všichni mi furt říkají, jak se na to mám vykašlat. Ale ono to nejde, vykašlat se na člověka, kterej vám pomoh, když vám bylo nejhůř, když jste mysleli, že se už nezvednete. Nejlepšího kámoše. Je to divnej pocit, když víte, že se kvůli vám trápí a vy jste zatím šťastný. Achjo. Musí se to zlepšit. Zaklepu to!

No nic. Asi budu pro dnešek končit. Držte mi palce. A važte si toho, že se máte krásně! A jestli si myslíte, že ne, tak... si to jenom myslíte! :)

Čtyři roky zpátky, čtyři roky dopředu

9. června 2012 v 20:26 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Mám se zvláštně. Teď jsme skoro týden byli se třídou na Šumavě. Nevím, jestli je to tím, že ten výlet je aktuální, nebo to tak vážně je, ale mám pocit, že jsme v životě nejeli na lepší výlet než byl tenhle. Stalo se toho strašně moc. Jasně, vždycky se na každým výletě/lyžáku stane spousta věcí, ale tady? Myslím, že se nám tu hrozně zlepšily vztahy. V poslední době nám pořád někdo cpal věci o tom, jak jsme špatnej kolektiv, měli jsme ve třídě takovou aféru. Ale jako když jsem se nad tím zamýšlela teď, dospěla jsem k názoru, že si ze sebe vlastně všichni děláme srandu, ale že jak to děláme všichni, tak to není nic zas tak špatnýho.

Jo, je pravda, že když si z vás všichni dělaj prdel a pálej to do vás, tak to není nic příjemnýho, ale zas na druhou stranu, když člověk, co byl obětí udělá to samý, tak... No nic, nebudu to tu řešit. Docela jsme se tomu s ostatníma zasmáli, jak je to absurdní, že dělá v podstatě to samý.

Přijde mi to hrozně divný, že už zbývá jenom dvacet dní a budou prázdniny. Nedokážu si představit ty dva měsíce bez těch lidí. Už teď se mi stýská po jednom dnu. Když se nad tím zamýšlím, přijde mi hrozně nelogický, že školní výlety jsou na konci roku, protože o těch výletech se všichni sblíží a pak se jim přes prázdniny stýská.

V poslední dobře pořád poslouchám jednu písničku. Poslal mi jí jeden kamarád. Normálně tenhle styl hudby neposlouchám, ale tohle je fakt dobrý. Ta hudba i ten text.


Je mi z toho děsně smutno. Když si to uvědomím, že už jsou čtyři roky za náma. A že už nám zbývají jenom čtyři roky. Říká se, že střední škola je nejhezčí část života. A já bych tomu i věřila. Tyhle čtyři roky na gymplu pro mě byly nejlepší, co jsem zažila. Bojím se, že to rychle uteče a já ty lidi už nebudu moct vídat denně.

Bojím se, že až budu starší, tak budu sedět nad nějakou krabicí fotek, popřípadě nad kompem, kde budu mít fotky třeba z tý Šumavy a bude mi líto, že už se tam nemůžu vrátit. A nejhorší je, že některý věci prostě nejdou vyfotit, nejdou zachovat. Jako se to zpívá v tý písničce. Nikdy si nevyfotíte ten super pocit, kdy jste šťastný. Ten buď máte a nebo ne.

Ale tak co. Musíme si teď ty čtyři roky pořádně užít! Stejně tak, jak jsme si užili ty, co doteď byli. Nebo ještě líp! :)