Srpen 2012

Of course...

29. srpna 2012 v 21:42 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Konečně jsem doma. Vždycky na začátku školního roku mi to připadá skoro až kouzelný. Hrozně si vážím každý maličkosti, co je doma. Vždycky, když usínám sama v pokoji, tak si to strašně užívám. Že nemusím řešit, jestli v tom pokoji náhodou někdo nespí. Že můžu zase chodit ven s kým chci a (skoro) kdy chci. Kdyby mi do toho ještě rodiče nekecali, byla bych nejšťastnější, ale tak nemůžu mít všechno, že jo.

Za čtyři dny se jde do školy a já tomu nemůžu uvěřit. Celý prázdniny jsem se nejvíc těšila do školy, nebo jsem si teda aspoň myslela, že se těším, protože... já se v sobě moc nevyznám. Ale jako jo, dejme tomu, že jsem se těšila. A teď mi to přijde hrozně absurdní, že bychom měli jít do školy.

Vlastně mi přijde absurdní i představa, že se někdy do školy chodilo, což je celkem dost k smíchu. Ale já jsem v tomhle hrozně natvrdlej člověk, na začátku prázdnin mi zase vůbec nedocházelo, že už jsou prázdniny. Už se do tý školy celkem těším, jakože na takovej ten režim.

Je to divný, ale těším se trochu i na zimu. A to já moc nemám ráda zimu. Teda mimo těch pár dní, kdy jsme na horách, ty jsou vždycky geniální. Tam se těším hodně, těším se na tu rodinu, co tam s náma zas pojede. A mám to tam ráda, jak tam už jezdíme do malička a jak tam člověk všechny zná. Je vtipný se dívat na ty vlekaře, jak jsou furt stejný. Permanentně opilý.

S Honzou už to vypadá zas dobře. Zaklepu to. Jsem ráda, že dokážeme být zas kámoši, protože mi celkem chybělo to, jak jsem neměla komu říkat tolik těch věcí. I když byla jsem ochotná nechat ho být, kdyby to tak chtěl. Jako jo, asi by to bylo zvláštní, ale věděla jsem, že jsem to já, kdo se posunul někam jinam a kdo v podstatě donutil jeho, aby se někam posunul, takže bych asi musela pochopit, kdyby se mnou už nechtěl bejt v kontaktu.

Včera mi říkal o nějaký svý kamarádce, se kterou se rozešel kluk, protože chytil mononukleózu a prý se nějak uzavřel do sebe a změnil se. Musela jsem o tom strašně dlouho přemýšlet. Tak obecně o všem vztazích. Všichni si nejvíc myslej, jak je ten jejich vztah dokonalej, přitom stačí jedna náhoda a všechno je v háji. Něco takovýho řekl Honza, nevím teda přesně jak, ale tenhle smysl to mělo.

Vlastně má pravdu. Asi je nesmyslný si slibovat nějaký věci, i když on už vlastně samotnej ten vztah je něco jako slib, protože tím vlastně slíbíte, že budete věrný a tak dál. Vztah má bejt životní jistota, jakože když už pak jste dospělý hlavně, ale přitom je to tak strašně nejistý, stačí jakákoli píčovina, nedorozumění. Ale co v životě je jistý? Řekla bych, že kamarádství, ale... to, že by mělo být, neznamená, že je.

Achjo, já mám zas kecy. Nevím, co to je, v poslední době se mi střídají takový ty úplně skvělý a nostalgický nálady. A zas jsem začala zanedbávat deník, protože jak jsem byla u K. tak jsem nepsala a nějak jsem vypadla ze cviku. Vždycky, když musím něco dopisovat, tak se mi enchce a ono se to pak hromadí. A místo toho, abych si sedla a psala, tak sedím a čumím do Facebooku. Of course.

No nic. Doufám, že si užíváte poslední dny prázdnin aspoň tak jako já.

Meg

She said: "Some days I feel like shit. Some days I wanna quit and just be normal for a bit."

25. srpna 2012 v 23:05 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Ten skoro týden u K. byl suprovej. Přesně tohle jsem potřebovala, konečně jsem byla po dlouhý době zas úplně v pohodě a né v tý postižený ani né dobrý ani né špatný náladě, ve který jsem setrvávala v podstatě celý prázdniny. Vlastně kromě těch asi tří dní, kdy u babičky byl Karel a dělali jsme ještě s bratrem kraviny venku, kromě toho týdnu s Lukášem a těch dní, kdy jsem byla s Filipem, jsem nikdy neměla doopravdy dobrou náladu.

Začala jsem zase poslouchat Fort Minor. Nevím proč, líbí se mi ty texty. Vím, že Where'd You Go, je strašně ohraná písnička a přece jenom už to je sedm let starý. Většinou v hip hopu jsou hrozně skvělý texty. Nevím, čím to je. Navíc mám ráda Mikův hlas.

She said: Some days I feel like shit.
Some days I wanna quit, and just be normal for a bit.

Přijde mi, že přesně tohle mě fakt vystihuje. Celý prázdniny mám náladu na hovno a chci být zase normální člověk, co chodí každej den do školy. Teda do tý školy a do učení se mi zase tak moc nechce, ale jako chtěla bych už být doma. Chybí mi takovýto normální, jak mě furt někdo neotravuje všemožnýma otázkama, pokud se zavřu u sebe v pokoji. Jak můžu skoro kdykoli někomu zavolat a jít ven. Zrovna dneska mi volal jeden kámoš, jestli jsme s K. doma. Samozřejmě, že ne.

Momentálně jsem u babičky s Lukášem. Kdyby tu nebyl, asi by mě to tu štvalo, ale... vždycky to tu nabírá neuvěřitelný rozměry, když tu je s náma, ale tak to už asi víte. Né, že bych se netěšila domů, ale jsem tu ráda. Paradoxní je, že s ním pořád strašně chci bejt a teď tu sedíme každej u počítače naproti sobě u kuchyňskýho stolu a nic neříkáme.

Celej den jsme makali, opravdu mám pocit, že nebudu moct brambory vidět asi měsíc. Ale tak to říkám každý rok, že jo. Večer asi někdy v osm se mi podařilo přemluvit Lukáše a jeli jsme na kolo. Miluju takový ty chvíle, kdy jsme jenom my dva spolu, protože to vždycky řešíme ty nejlepší věci. Dneska jsme seděli u kolejí, už byla skoro tma a okolo furt jezdili nějaký auta. Bylo to hrozně takový... smutný, protože jsme řešili, co se asi stane, až tu babička s dědou nebudou.

Prostě otevřeně a narovinu. Je to hrozně divný, jasně každej ví, že smrt někdy přijde. Každej s tím podvědomě počítá, ale dokážete si to představit? Nebo jsme se taky bavili o tom, že to uteče a za chvíli nám bude 25 a to je v průměru tak třetina života. Jak se člověk dokáže smířit s tím, že má tu nejlepší třetinu života za sebou?

Jo, vím, že to tu řeším poměrně dost často, to jak čas utíká. Když já si prostě nemůžu pomoct. Hrozně mi to vrtá v hlavě. Vidím to všude prostě... Všude okolo sebe vidíte, jak ten čas rychle mění a jak se každá kravina může změnit během pěti minut.

No nic. Mějte se krásně! Sluníčko svítí! A když nesvítí, tak aspoň nebude takový vedro!

Meg

Nesmyslnej výplach mozku

18. srpna 2012 v 15:57 | Meggy |  Věci, co musely ven
Tak jsem tu zas po dlouhý době. Předem bych se chtěla omluvit, že asi nestihnu prolítnout všechny oblíbený blogy, ale mám hrozně málo času a zas jedu pryč. Takže - ne, nekašlu na vás. Dneska jsme se vrátili z dovolený a i když to tam bylo fakt skvělý, jsem ráda, že jsem doma (sice jenom na pár hodin, ale nevadí). Vždycky, když se vracím do Česka, tak pociťuju takovej ten pocit, že zbožňuju svojí zemi. Fakt bych asi nemohla žít někde jinde. A hlavně né někde, kde je takový vedro. Teda tady je v posledních dnech, co jsem slyšela taky pěkný teplo, ale pořád je ten vzduch takovej... příjemnej, né tak dusnej.

Mám se divně. Nejblbější na těhle prázdninách je, že vždycky, když mám relativně dobrou náladu, tak mi jí někdo zkazí. Fakt obdivuju schopnost lidí, který to vždycky dokážou tak dokonale vychytat. Haha. Né dobře, zase začínám být pesimistická a to já přece nikdy nechtěla být. Kdo by taky chtěl, že jo. Já jsem v jádru optimistka teda aspoň jsem o tom přesvědčená (zaklepu to!), ale už mi z těch prázdnin hrabe.

Dneska jedu ke K. Říkala jsem si, že od dneška budou ty prázdniny skvělý, že konečně budu dělat to, co chci. A hodlám si to užít! Těším se na ní. Fakt, dneska jsem si to počítala a už asi 24 dní jsem nemluvila s někým ve svým věku. Naposledy s Lukášem. Nemůžu se dočkat, až budu moct být s ní a zas se tlemit kravinám. (Teda jestli to v týhle super náladě zvládnu.) Mám chuť se opít. Fakt, že jo. Né, že bych chtěla být úplně na mol, ale chtěla bych být v takovým tom stavu, kdy o sobě víte málo na to, abyste řešili problémy a hodně na to, abyste dělali sračky, za který se pak budete stydět. I když upřímně, lidi někdy dělají věci, za který se styděj i za střízliva, že jo.

Nejvíc blbý je, že já vlastně pomalu nevím, co mi furt je. Nevím, co mi je celý tyhle prázdniny, kdy nedokážu nějak normálně bejt v pohodě. Když jsem o tom přemýšlela, tak jsem i docela v pohodě byla, ale proč si kurva furt říkám, jak je to blbý, když není? Vlastně mi nic není, ale mám takovej divnej pocit.

Nevím, jestli se těším do školy. A to celý prázdniny žiju v přesvědčení, že se tam těším. Fakt se v sobě už nevyznám. Ale problém je, že nevím, kdy jsem se v sobě vyznala, že jo. Možná to je to postižený na tom, že já nechci, aby byly pořád prázdniny, ale zas nevím, co mám očekávat od školního roku. Jestli to bude všechno tak nádherný jako bylo předtím nebo ne?

Zas jsem přemýšlela o tom, jak to všechno letí. Děsí mě, že spoustě mých kámošů bude v příštím školním roce osmnáct. Jsou to teda převážně kluci, ale to je jedno. Přijde mi to hrozně divný, protože se dvěma jsem se poznala, když jsme byli malý a s jedním, když mu bylo patnáct. Heh...

Honza se na mě zas vykašlal. Nebo, jestli se to tak dá považovat. Psala jsem mu dopis o tom, jak mě štve ta situace mezi náma a napsala sem mu, co mě štve a chtěla jsem, jestli by mi nemohl napsat, co štve jeho na mně. Co dělám špatně. Protože je fajn vědět, co děláte špatně, abyste to mohli změnit. Jenže on mi akorát tak napsal na Facebooku, že mu ten dopis přišel a nic.

Myslela jsem, že by si mohl za těch asi jedenáct dní najít chviličku času a napsat mi. A já nechtěla padesát stránek drobným písmem, stačilo by mi cokoli, abych věděla, že mu to není jedno. I když on říká, že není. Rozhodla jsem se, že se nebudu naštvávat. Nemá smysl se naštvávat, protože to pak akorát dělá problémy. A když už se fakt naštvu, tak s těma lidma pak je složitý mluvit. Jen je mi to trochu líto.

No nic, už asi budu končit. Mějte se krásně! A neberte to tak vážně, jenom jsem se vypsala a jako obvykle přeháním. Vlastně se mám celkem fajn.

Meg

Výsledky prázdninového přemýšlení

6. srpna 2012 v 20:31 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jsem zas po nějaký době tady. Až mě udivuje, jak se moje nálady střídají jako na horský dráze. V jedný chvíli skoro brečím a v hlavě mi běhají myšlenky o tom, jak mě to tu všechno sere a pak se kouknu z okýnka auta na tu ubíhající krajinu, na ty posekaný pole pšenice, na to, jak je nádherně světle modrá obloha a dojde mi, že to tady miluju.

Dneska jsem jela na kole, sama. A měla jsem pocit, že to nějak nemá smysl, když se nemám s kým předhánět, kdo bude rychlejší, když nemám s kým jet do neznáma s jistotou, že se ztratíme, protože ztrácet sama se nechci. Když zastavím v parku a dojde mi, že tu se mnou není nikdo, s kým bych si tam mohla sednout jako vždycky a povídat si. Ale nějak jsem tyhle myšlenky zahnala někam hluboko do mý hlavy.

Když se koukám za sebe, vidím hrozně moc věcí, co se stalo a už se nikdy nestane. Takový ty věci, co vám dojdou až zpětně. Proto si píšu deník, abych si to pak mohla přečíst a věděla, proč se to stalo. A že se to vůbec stalo. Občas, když poslouchám, jak babička mluví o svým dětství, přemýšlím o tom, jakej to musí být pocit, vědět, že jste starý a mít v podstatě všechno za sebou.

Možná, že to člověk už pak nevnímá a bere to tak, že už toho dost prožil, ale... Nevěřím tomu. Čím dál víc se bojím, že prošvihnu tu nejdůležitější část života. Už mi tak nějak dochází, že když člověk něco fakt chce, tak pro to musí bojovat, že nic nedostane jen tak.

Ale to není to jediný, co mi došlo, když jsem se koukala do minulosti. Všechno se tak strašně mění. Je to zvláštní, že si najednou s nejlepším kamarádem nemáme co říct. Že se najednou jenom šťoucháme na facebooku. Přijde mi to fakt trapný, ale říkám si, že už mu nebudu psát. Že už jsem mu psala minule a že jestli se chce jenom šťouchat, tak že teda jo, že je mi to jedno.

Teda není mi to jedno, ale já prostě neovlivním, co on bude dělat. A víst nucenej rozhovor, je k ničemu. Stejně jako se dohadovat. I když já se vlastně hádat nechci, jenže vždycky mě to tak nasere, že nedokážu bejt klidná. Včera jsem vlastně všechno psala tak, abychom se nepohádali. Asi proto mi to přišlo jako nucenej rozhovor. A bylo to o hovnu.

Zas jsem si dala hrozně moc předsevzetí. Nebo né předsevzetí, já si nikdy nedávám předsevzetí, spíš takový přání, jako co od září budu dělat jinak. Není to nikdy nic převratnýho, ale jsou to takový maličkosti. Předsevzetí typu, že se budu učit pravidelněji, abych se nemusela tolik učit před testama už jsem zavrhla, protože je stejně nikdy nesplním.

Ale řekla jsem si, že se budu víc koukat na filmy. Že už si na to konečně udělám čas, protože mě sere, jak stále narůstá seznam filmů, který chci vidět a stejně se na ty filmy nekoukám, protože jsem líná si je najít a stáhnout. A taky jsem se rozhodla, že budu často volat babičce, že konečně donutím svýho bratrance a sestřenici, který jsem neviděla děsně dlouho, abychom se došli vyfotit, aby babička měla naší společnou fotku. A že se s Lukášem budu scházet aspoň jednou do měsíce. Že to prostě nebude žádný, že se čtvrt roku neuvidíme. Prostě ho budu pořád někam tahat a nebo mu zazvoním před bytem jako jsem to udělala loni v září, když jsem mu vezla lázeňský oplatky!

Jsem zvědavá, co z toho vážně udělám. Nedělám si iluze, že všechno, ale je to fajn mít nějaký cíle, protože za nima pak jdete a hned je to veselejší. A co vy, dáváte si předsevzetí do novýho školního roku (kterej mimochodem stejně začíná až za dlouho), nebo jenom na Silvestra?

Zas se někdy ozvu. Mějte se krásně.

Meg