Září 2012

Zpívej se mnou, pro smích i pláč...

26. září 2012 v 21:01 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Nestíhám. Vůbec. Přemýšlím o tom, jak jsem se o víkendu děsně nudila a jak jsem si říkala (a možná jsem to sem i psala), že přes týden zas budu muset něco dělat, nebudu na to mít čas a budu na sebe naštvaná, že jsem to neudělala o víkendu. A co se nestalo? Potřebuju si probrat fotky a vybrat z toho ty, který babička chtěla nechat vyvolat, dát je na flashku, kterou budu muset najít a zítra (nebo nejlíp zítra) je donýst nechat vyvolat. Někde jsem měla napsaný ty fotky, který tam babička chtěla, ale mám takovej pocit, že jsem to ztratila. Huh, to bude těžký.

Často přemýšlím o tom, kde jsem dřív brala čas. Vím, že teď máme školu o mnoho delší, ale nepřijde mi, že by to bylo zas tak radikální. Ano, je to pár hodin, ale copak mi může těch pár hodin takhle hodně chybět? V pondělí jsem se domů vrátila v sedm, včera v osm a dneska zase v sedm. A tak nějak cítim, že už to nedávám, že by to asi nemělo fungovat tak, že přijdu domů a nejradši bych si zalezla do postele a spala.

A přitom jenom zapnu počítač, udělám všechno "nutný" a než se otočím, tak už musím jít spát. Občas si říkám, že to bude v háji, až se vážně budu muset učit. Že to už nebudu dávat vůbec. Chtěla bych se nějak naučit, nezapínat ten komp, když to není nutný. Ale jsem na to tak nějak zvyklá a asi by mě nasralo, kdybych přišla domů a čas, kterej jsem vždycky trávila na počítači, bych musela strávit nad učebnicema.

Ale výhodou aspoň je, že aspoň zase tolik nepřemýšlím. Blbý nálady nějak neměly čas se dostavovat (zaklepu to!!). Na stole mi leží tři dopisy, na který potřebuju odepsat. Když mi někdo napíše asi o měsíc později, než měl, říkám si, že mám asi právo neodepsat. Ten další přišel včera, tak na to odepíšu brzy. A dál nevím.

Občas přijde chvíle, kdy nevíte, co si máte myslet. A nevíte, co máte dělat. Nejhorší je ale taková ta chvíle, kdy víte, co byste měli dělat, ale nevíte, jestli to dělat chcete. Jako Váha jsem vždycky byla nerozhodná, pořád potřebuju, aby mi někdo radil, ale vzhledem k tomu, že jsem děsně tvrdohlavá a nikoho neposlouchám, tak ty rady stejně moc nevyužiju. Vlastně nejvíc potřebuju, aby mi někdo řekl, že je moje rozhodnutí správný.

Ale došla jsem nějak tak k závěru, že lidi by si měli dělat co chtěj. Né dobře, to zní blbě. Nemyslím to tak, že byste měli chodit za školu, mlátit lidi na ulici, jenom když to budete chtít, ale v takových těch životních rozhodnutích, by si člověk měl stát za tím, co udělá a moc se neptat lidí, co má dělat, protože přece jenom, ty lidi nikdy nebyli v tý samý situaci a proto nikdy nedokáží poradit úplně dobře. (To, že spousta rad je dobrých je možná proto, že to je náhoda, nebo proto, že moc řešení není.)

Občas mám pocit, že hrdinové v klasicistních románech to měli jednoduchý, že se sice museli řídit rozumem, což asi nebylo vždycky úplně optimální, pro jejich situaci, ale zase to měli přesně daný. Měli přesně daný, co mají udělat a nebylo žádný, co se stane, když udělám tohle, co se stane, když to neudělám. Né dobře, netvrdím, že to bylo lepší, ale... bylo to takový jasný. Mám ráda jasný věci. I když tohle by se mi asi nelíbilo.

Achjo, kecám tu kraviny. Omlouvám se, že nestíhám číst vaše blogy, napravím to, každej den je chci číst, ale vždycky stihnu jen pár a musím jít spát (jinak už bych asi nepřežila vůbec). Na jednu stranu se na volno těším, že si odpočinu a že zas po dlouhý době budu s Lukášem, ale... nejsem si jistá, jestli to bude odpočinek přímo v mým stylu.

Jo, mimochodem, mám cédéčko Aerosmith!! Jo, vím, že je to úchylný, ale miluju cédéčka, můžu se po nich utlouct! Smutný je, že teď už ani nemám moc času je poslouchat. Ale já to změním. Nějak to přes ty tři dny vymyslím a ten čas líp uspořádám.


Sakra, proč dřív byl ten rock tak dokonalej? Jediný, co vlastně ještě pořád stíhám dokonale je poslouchání hudby, bez toho bych asi chcípla. I když to teda nejsou přímo cédéčka. Kdykoli můžu, sluchátka v uších. Mám takovej pocit, že až budu mít čas, napíšu o tom článek. Protože to už jsem hodně dlouho neudělala. A co vy, jak stíháte?

Dostat ze za tváře lidem z MHD

24. září 2012 v 21:43 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Nikdy jsem nijak moc nevěřila na to, že počasí ovlivňuje naší náladu, ale v posledních dnech mám pocit, že to je doopravdy pravda. Achjo. Vím, že to počasí není zas tak špatné, vlastně... ze školy jsem mohla jít jenom v tričku s rozepnutou mikinou, což je vlastně docela teplý, ale... Jde o ten celkový pocit.

Ale nechci tu dneska psát o svých divných náladách, který mě pořád přepadají, když jsem sama, protože už toho tady bylo dost. Dneska jsem jela na klavír, poslouchala nějaký písničky a pozorovala lidi. Fascinujou mě dopravní prostředky. Vím, že hrozná spousta lidí nesnáší to, jak se na vás všude lepí lidi, jak tam někdo/něco smrdí, jak se ty lidi baví a je tam takovej šum a pak všechna ta zpoždění, ale já mám i přes to všechno MHD ráda.

Kdysi jsme s K. dělaly i to, že jsme jezdily po městě do míst, kam bychom normálně nejely, prostě jenom proto, že jsme si chtěly užít ježdění v autobuse, což je sice trochu trhlý, ale... bylo to fajn. Vlastně taky nemám ráda, když je to přecpáno a člověk si nemá kam sednout, ale ráda sedím na místě, se sluchátkama v uších a pozoruju to, co se okolo mě děje (popřípadě se dívám z okýnka).

Dneska jsem se koukala na lidi a najednou jsem z toho měla hrozně zvláštní pocit. Dívala jsem se na to, jak každej ten člověk je jinak oblečenej, jak je každej jinak starej, jak každej má jinou barvu vlasů, jak někdo vypadá super upraveně a druhej nemá daleko od vzhledu bezdomovce. Najednou mi tak přišlo, záleží na tom?

Když se nad tím zamýšlím, přijde mi to smutný. Denně jezdím v autobuse/metru/tramvaji se stovkama lidí a jenom na sebe koukáme a děláme si o sobě obrázek podle oblečení a vzhledu. Nemám ráda lidi, co říkají, že na vzhledu nezáleží. Možná budu považována za povrchní, když budu tvrdit, že na vzhledu záleží, ale nesnáším tyhle kecy, když to stejně není pravda. Každej pořád kecá o tom, jak vzhled není podstatnej, ale přitom moc dobře ví, že on důležitej je. A říká, že není jenom proto, aby působil lépe.

Občas je docela zajímavý přemýšlet, co se skrývá za každou tou osobou s taškou v ruce, bundou a znuděným výrazem, těšící se, až konečně dojede tam, kam potřebuje. Za každým tím obličejem se skrývá nějaký příběh a my o tom nic nevíme. Je to fascinující, jak se člověk může skrýt za svůj obličej. Jak nikdy nepoznáte nic, pokud to ten člověk nechce.

Je to až trochu smutný, jak se o sebe lidi vůbec nezajímaj. Jednou jsem se bavila s jedním kámošem, co bydlí skoro na vesnici a nějak mi došlo, že není zas až tak samozřejmost, že si žijete sám na sebe, na svojí rodinu a o nikom jiným nic nevíte. Možná už to taky není tak žhavý, ale pořád se na tý svý vesnici musíte aspoň chovat slušně, aby si o vás náhodou někdo něco nepomyslel a nedělali byste ostudu svý rodině. A možná právě proto bych na tý vesnici žít nechtěla.


Achjo, zas tu kecám kraviny. Měj te se krásně. Miluju tu písničku. Nevím proč, mám pocit, že přenáší v čase.

Hey!

23. září 2012 v 17:29 | Meggy |  Věci, co musely ven
Začínám mít pocit, že nesnáším víkendy, což už je samo o sobě docela dost špatný. Ale já bych měla ráda víkendy, kdyby to nebyl víkend typu, že jsem celý ty dva dny doma a místo toho, aby dělala ty věci, který si potřebuju udělat, tak dělám úplný hovno. Of course. Zůstala jsem doma, abych se aspoň trochu vyléčila a nebylo mi tak blbě, takže jsem zrušila to, co jsem měla na víkend naplánovaný. Je to škoda, ale chodit celej týden do školy s tím, že vás nesere jenom to učení, ale i to, jak je vám blbě? Ne, díky. I když mě to možná čeká.

Blbý je, že jsem v nějakým divným stavu, kdy mě nebaví nic. Chtěla jsem si číst, ale přečetla jsem pár stránek a přestalo mě to bavit. Chtěla jsem psát deník, ale zjistila jsem, že nemám, co tam napsat, když se nic neděje a psát o tom, jak se nudíte, vás dostane do ještě horší nálady. Chtěla jsem hrát na klavír, ale nejde hrát celej den, že jo. A pak je tu spoustu věcí, co bych měla, ale nedělám je. A pak je budu dělat v týdnu, kdy nebudu mít čas a budu si nadávat, proč jsem to neudělala o víkendu, když jsem se nudila.

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy vás všichni rozčilujou. Nebo aspoň skoro všichni. Občas to tak mám, že každá věc, u který bych se normálně možná pozastavila, řekla si, že ten člověk je debil a neřešila to, mě dokáže vytočit k nepříčetnosti. Říkám si, že mě ten podzim už začíná regulérně srát s vším tímhle. I když pak se za to stydím, protože copak může podzim za to, že jsem psychicky nevyrovnaná?

Včera mě jeden Lukášův kámoš přivedl zase na tu mojí oblíbenou myšlenku, jak všechno rychle letí. Řešili jsme totiž to, jak L. už nemá moc času, když je pořád se svojí holkou. A že ho chápeme, ale že zároveň chápeme sebe, že nás štve, že už ho nemáme pro sebe (haha). No a dneska jsem si prohlížela fotky z dětství (ano, už se tak nudím, že si prohlížím fotky!) a našla jsem pár fakt roztomilých. Třeba jednu, kde ležíme vedle sebe v postýlce, oběma nám je tak okolo roku. A nebo jednu asi v pěti letech, kdy jsme na pouti na něco se koukáme takovým tím pohledem, jak se děti koukají, když něco "důležitého" řeší.

Občas přemýšlím, jestli se někdy budu dívat na fotky z letošního roku, kde jsme spolu a budu si říkat, jak jsme tenkrát byli naivní, hloupý a roztomilý. Né dobře, to si asi říkat nebudu.

Pořád poslouchám Prago. Nemůžu si pomoct, ale ten Katův hlas mě tak uklidňuje a fascinuje. Vím, že většina lidí, když si to poslechne, tak řekne, že se to nedá poslouchat a že je ten hlas hrozně sere. Vím to proto, že jsem to tak taky měla. Nevím, co se stalo, že se ho teď nemůžu nabažit. Hehe, to je taky paradoxní, s nikým jiným než s Lukášem se o tomhle nemůžu bavit, protože to snad nikdo jinej neposlouchá.

/Hey, Prago Union/

Občas se cítím fakt hloupě, když mám špatnou náladu. Spousta lidí řeší doopravdový problémy a já ve chvíli, kdy se mám celkem fajn (zaklepu to!!), mám divnou náladu a pocit, že mě všechno sere. "Bejt je fajn, tak buď rád." Jo, jsem ráda, že jsem, ale nějak nedokážu v tomhle momentě mít dobrou náladu. Vím, že zítra, až půjdu do školy, to bude v pohodě, protože se tam nebudu nudit, ale teď to nejde. Možná i večer to bude lepší, kdo ví. Tyhle nálady jsou většinou přechodný (a proto mě děsí, že to trvá už od pátečního večera).

Možná mi věci docházej pozdě. A není to jenom tak, že vtip pochopím s několika vteřinovým zpožděním, ale tak nějak celkově všechny věci, co se mi dějou si uvědomím s nějakým odstupem času. Nevadí, no. Hrozně obdivuju lidi, který si s ničím nedělají hlavu. Vždycky jsem taková chtěla být. Ale bohužel, jestli někdo takovej je, jsou to většinou chlapy. Možná proto jsem vždycky chtěla bejt jako Lukáš, protože on se přes všechno dokázal přenýst s takovou elegancí, poslat do prdele toho, koho tam poslat chtěl, říct každýmu do ksichtu, co chtěl a neřešil to.

Jednou mi někdo řekl, že působím, jako by mě nic netrápilo, že se pořád jenom směju. Nevím, co je na tom pravdy. Možná se aspoň před lidma, který mě neznají moc dobře, snažím chovat tak, aby to vypadalo, jakože je mi všechno jedno a jako bych si z ničeho nic nedělala. A možná se to snažím dělat i před těma, co mě znají, ale ti mi na to neskočí. Každopádně, být taková doopravdy asi nedokážu.

No nic, mějte se krásně! Protože já se taky hodlám mít dobře! (Zaklepu to!!)

Meg



Plány (ne) dávných let

21. září 2012 v 22:27 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Je mi tak nějak divně, smutno. Nevím, jak popsat tenhle pocit. Nemám přímo důvod k tomu, aby mi bylo smutno, ale je mi... prostě divně. Vždycky, když se takhle cítím, tak na sebe jsem naštvaná. Naštvaná proto, že jsem vlastně šťastná (zaklepu to!! ) a že bych zrovna v tomhle momentě měla mít dost síly na to, abych dokázala potlačit špatnou náladu. A že jí určitě mám, ale nejsem schopná jí v sobě najít. Achjo, zní to divně.

Jenže já prostě věřím na to, že lidi jsou mnohem silnější, než se zdá. Že až v krizových situacích se ukáže, jak moc je člověk silnej. Protože přece jenom, všechno co se v životě stane, člověk musí přežít, teda pokud nechce umřít, ale to asi chce málo z nás. Přijde mi to absurdí, že člověk si všechny věci, co kdy měl uvědomí až po tom, co je ztratí. Ale není horší si uvědomovat, že ty věci/lidi můžete ztratit?

V poslední době mám potřebu všechny svý kamarády objímat a říkat jim, že je mám ráda. Ale zas se to trochu pere s tím, že nerada projevuju city, protože mám pocit, že každej, komu ty city projevím, se mnou vyjebe, takže je to docela složitý. Vlastně jsem nikdy nikomu neřekla, že ho miluju. A nevím, jestli to někdy někomu řeknu. A ani nevím, jestli jsem někdy někoho milovala, protože člověk nikdy nepozná, jestli někoho miluje, nebo si jenom myslí, že tomu tak je. Každopádně, bylo by to pro mě těžký, říct to. A jestli to někdy někomu řeknu, myslím, že to bude znamenat hodně.

Před chvílí jsme se s jednou kamarádkou bavily na téma, jak je to hrozný, že po světě chodí tolik debilů. Občas když se člověk dívá různě po netu, tak zjišťuje, že spousta lidí je úplně blbá. Jenže když se na toho dívám z toho druhýho pohledu, říkám si, že na světě je i spousta skvělejch lidí, s kterýma stojí za to trávit čas. Poslední dobou zjišťuju, že okolo mě je strašně moc lidí, s kterýma bych chtěla trávit víc času, než trávím. Že je strašně moc lidí, s kterýma se dokážu smát snad pokaždý, když je vidím a není to proto, že bych se smála jim. (Zaklepu to! Sakra, zbavím se někdy toho zlozvyku?)

A taky jsem zjistila, že je strašně moc akcí, který jsem si s někým naplánovala, jakože to někdy uskutečníme, ale nějak se to pořád domlouvá a nikdy nedomluví. S dvěma kamarádkama jsem se domlouvala, že se musíme sejít. Je to divný, ale když s někým nechodíte do školy nebo nemáte nějakou činnost, u který se scházíte, málokdy se povede se scházet pravidelně. Pokud to zrovna není váš kluk/holka a jste spolu pořád.

Ale to není to jediný. Domlouvali jsme si čajku s Lukášem, jedním kamarádem a K. A pak s tím stejným kamarádem, že pojedeme na Václavák na zebrách střílet holuby. Né dobře, to sem asi nepatří. S K. jsme chtěly jít na Back to School a na Zvířata. A chtěla bych jít s Lukášem na Prago. Možná to vyjde, jestli se domluvíme.

Pak jsme si taky říkaly, že uděláme filmovej večer a budem se celou noc dívat na filmy, dokud neusneme. Domlouvala jsem si, že se sejdu s holkama ze základky, s kterýma jsem se pořádně neviděla sedm let. A taky s jedním kámošem z tý základky. Teda vlastě z jiný. Sakra. A taky jsme měli jít s kámošem slavit to, že udělal řidičák. A taky jsme si dneska říkaly s S. že půjdeme na Sasinin koncert, abychom ho konečně viděly. Jo a taky samozřejmě nesmím zapomenout na to, že Lukáš má doma bonbóny, co mi chtěl dát a my nejsme schopný se sejít a předat si je.

Přijde mi, že je hrozně moc věcí, který bych chtěla dělat a nemám čas. Každej den chodím domů nejdřív v šest a nebo dřív, ale hned zase jdu pryč. A pořád nedělám všechny ty věci, který jsem si kdysi naplánovala. Je to asi jako když mám seznam filmů, který strašně moc chci vidět a na ten seznam pořád přibývá a já i když se koukám na film, tak se koukám na něco, co na tom seznamu ani nikdy nebylo. (A to neznamená, že jsem to nechtěla vidět.)

Mám ráda tenhle způsob života. To, jak je pořád spousta věcí, co by se dalo dělat, jak se mám na co těšit. Ehm, když jsem začínala psát tenhle článek, měla jsem špatnou náladu? Asi jsem našla tu sílu. Zaklepu to, všechno!! Když o tom člověk takhle přemýšlí, dojde k závěru, že by si neměl zbytečně kazit náladu, když to není třeba.

Akorát člověk musí najít tu sílu, aby si řekl, že to třeba není.

Tell me what I'm supposed to do...cause I don't know

18. září 2012 v 21:28 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Docela dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, kam spěje tenhle blog. Vím, že je to moje věc, co sem píšu, že nikde nemám předepsaný, jak by to tu mělo vypadat, ale po tom, co jsem napsala minulý článek, kde jsem si vlastně jenom stěžovala, jsem si vzpomněla na to, co jsem si říkala, když jsem ten blog zakládala. Už je to celkem dlouho, myslím, že někdy v únoru 2010 a řekla jsem si, že sem budu psát takový ty úvahy a tak dál. Žádný výlevy o tom, co se stalo. Nechtěla jsem, aby to byl ryze deníčkovskej blog, protože jsem si myslela, že to moc nemůže nikoho oslovit.

Myslím, že o tom psal John Lemon nedávno na blog, že bychom měli docílit toho, abychom psali to, co chceme a né to, co někdo bude číst. Jo, je pravda, že bychom měli psát to, co chceme a já to vlastně víceméně dělám, i když prostě vím, že některé věci sem psát nemůžu. Ale upřímně, nebavilo by mě to psát, kdyby to nikdo nečetl. Od toho si píšu deník, aby ho nikdo nečetl. (Což teda neznamená, že ho nikdo nečte, ale vážně málo lidí.)

Nechci tím říct, že sem už nebudu psát osobní věci, protože jsem si na to zvykla a přece jenom, dokud to někdo čte, hodlám to sem psát. Jenom je to takový zvláštní, moc jsem se tu otevřela na to, jak nikomu nevěřím a nechci nikomu nic říkat. I když... tak to možná bylo dřív, když jsem žila život, kde jsem pořád něco před někým skrývala, aby náhodou někdo něco nezjistil? Než mi došlo, že to nemá smysl?

Asi jsem dřív víc přemýšlela a nebo jsem ještě měla o čem psát a teď už jsem takový ty klasický témata vyčerpala. Hodně teď přemýšlím o vztazích. Jakože nemyslím jenom partnerský vztahy ale spíš tak nějak celkově vztahy mezi lidma. Jednu chvíli si myslíte, že je všechno nejvíc v pohodě a pak je to najednou v háji.

Člověk si tak nějak pořád myslí, že když je s někým kamarád, tak to tak je na furt. Nepřipouští si, že by se mohlo něco stát a pak se něco stane. Celej život je hrozně nestabilní, neříkám, že to tak je špatně, ale poslední dobou si to uvědomuju čím dál tím víc. Když přemýšlím, co bylo loni touhle dobou, musím se tomu až smát, protože mi to přijde vtipný, i když by možná nemělo.

Asi bych se neměla smát, ale nechci mít špatnou náladu. Jo, někdy je mi smutno, ale... vždycky si snažím říkat, že to bude dobrý. Dneska jsem se bavila s P. a koukal se na mě hrozně smutně. Nevím proč, ale nedokážu odhadnout, jestli mu mám věřit nebo ne. Většinou, když mi někdo něco říká a dělá na mě přitom psí oči, mám tendence k lítosti. (A nechápu proč, protože kdyby na mě dělal psí oči pes, tak... né dobře.) Zase mi došlo, jak je hrozně těžký oddělit lež od pravdy.

Víte, člověk nikdy nezjistí, co by měl dělat, co je správný. Lidi mají tendence odhadovat, co je správný a co je špatný, protože většina lidí se chová tak, jak si myslí, že je správně. Jenže na tohle má každej jinej pohled, to je na tom to nejhorší. Lidi by se asi měli chovat tak, aby sami byli spokojený s tím, jak se chovaj. Abyste si po každým dnu mohli říct: "jo, dneska jsem neudělal nic špatnýho!" Jenže je to těžký, když každej má jiný hodnoty. Pak z toho vznikají tyhle prekérní situace. A to nemluvím jenom o P.

/Rise Against, Roadside/

Miluju tu písničku. Poslední dobou zjišťuju, že je strašně moc skvělý hudby a že nemám čas si to všechno poslechnout. Jednou jsme se o tom bavili s jedním kámošem. Že toho je tolik a že bychom to všechno chtěli znát a prostě nemáme šance. Achjo, jak někdo mohl vymyslet něco tak dokonalýho jako je hudba?

Falešný přítel je horší než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.

15. září 2012 v 22:38 | Meggy |  Věci, co musely ven
Huh, cítím se divně. Nevím, jak to popsat. Zase po dlouhý době se mi podařilo přesvědčit se o tom, že by člověk radši neměl myslet, protože stejně je všechno nakonec jinak než si myslel. No nic. Nikdy jsem nevěřila, že jeden špatnej konec dokáže zničit všechno hezký, co bylo, ale je to pravda. Chtěla jsem si celou noc psát deník, ale nakonec jsem psala jenom chvíli a pak šla spát. Ráno jsem se cítila divně. Ale šlo to, no.

Nikdy mě nikdo nenaštval takhle moc. Nikdy mi nikdo takhle neublížil. Bolí to, když na to myslím. Nesnáším, když někdo utíká, nesnáším, když se někdo chová jako srab. Je lehký mít za sebou partu kámošů, který řvou nadávky. Je lehký neodpovědět na dlouhou zprávu nic logickýho a utýct. Skoro doslova. Nevím, co k tomu mám říct. Ale bolí to. Nebo to možná není přímo bolest, spíš nehorázný zklamání. Nečekala jsem něco takovýho od někoho takovýho. Ha ha.

Nesnáším lidi, co mě neznají, v životě se mnou nemluvili a vědí o mně úplný hovno a nadávají mi do zkurvenejch pražáků. Heh. Nevím proč, hrozně mě to vždycky pobuřuje, co si ty lidi o sobě myslej, taky nenadávám lidem, který neznám. Ono je teda neslušný nadávat i lidem, který znáte, ale pořád mi přijde, že tohle je logičtější.

Štve mě tohle počasí, přijde mi, že to je fakt pozvánka k tomu, aby vám bylo blbě a byli jste nachlazený. Dneska jsme s K. byly v obchodech hledat nějaký šaty do tanečních. Žádný jsme samozřejmě nenašly, což už jsem vlastně i čekala, ale našly jsme úžasný svetry. Sakra, jaktože obě začneme ve stejnou dobu ulítávat na svetrech a tak dál?

Poslouchám pořád Rise Against. Pamatuju si, že tu diskografii mám už v mp3ce asi dva roky. Ale nikdy jsem to neposlouchala, jakože bych si řekla, že je přímo budu poslouchat. A je to dokonalý, jak všechny ty písničky znám a po každým poslechu se mi líbí mnohem víc a víc. Vždycky, když jsem naštvaná, poslouchám rock, protože mi ty uřvaný písničky pomáhaj. A když jsem smutná tak taky. Je to zvláštní.

Mám to docela vytipovaný. Vždycky si nejdřív vymyju mozek řevem a pak poslouchám pomalý písničky, abych si mohla užít špatnou náladu. Jenže tohle, co mám teď vlastně není taková ta "depka" v pravým slova smyslu. Mám takovej pocit, že tohle není konec. A zároveň, že je. Nedokážu věřit tomu, že to takhle skončí, ale nejsem si jistá, jestli to může znova začít.

Vždycky, když jsem se s někým pohádala, měla jsem hezký vzpomínky, který mi tu hádku zlehčovaly. Nedokážu si teď vzpomenout. Nejde mi to. Vím, že tam nějaký byly, ale mám k nim uzavřenou cestu. A nejsem si jistá, jestli tu cestu někdy dokážu najít.

Tuhle písničku jsem poslouchala někdy o Vánocích. Je hrozně zvláštní.
a ja tu som a ty tu nie si
Jo mimochodem, pohádali jsme se s H. Hodně.

Don't hold me up now...you won't let me down, down, down!

14. září 2012 v 19:57 | Meggy |  Věci, co musely ven
Heh. Nevím, co sem mám psát. Vždycky jsem si myslela, že si sem můžu psát, co chci. Že nikoho nemůžu pohoršovat tím, co sem píšu, že sem vlastně nepíšu nic tak hroznýho a pořád si za tím stojím, ale některý lidi jsou asi jinýho názoru. Možná jsou některý lidi jinýho názoru už skoro ve všem a možná to je jenom z principu, aby ten názor byl jiný. Ale samozřejmě nikoho nejmenuju, aby to nikoho nemohlo urazit.

Jsem asi strašná kráva a já nevím co. Ono je totiž nejvíc borcovský říkat svým kámošům všechny možný věci, aby si mysleli co nejhorší věci, ještě mi s radostní posílat jejich reakce, jak píšou jak jsem blbá. Nikdy jsem neřekla ani slovo, nikdy. A nemyslete si, že mi to vždycky bylo příjemný. A já pak napíšu jeden článek na blog, kterej možná čte pár lidí, co znám. Ale většinou lidi, kterým říkám i víc než píšu na blog. A co jsem to udělala? Jak jsem si to dovolila? Reakce, jakobych někoho zabila...

Nějak jsem si zvykla psát na blog hodně otevřeně. Tak nějak jsem začala k životu přistupovat tak, že je lepší nemít moc žádný tajnosti, protože pak se akorát musíte zaobírat tím, co před kým můžete říct a co ne a je to zbytečně moc složitý. Samozřejmě, nějaký věci si pořád nechávám pro sebe, ale... víte, jak to myslím. Když mi někdo řekne nějaký tajemství, nijak to nerozhlašuju, rozhodně né tak, aby z toho ten člověk měl nějaký problémy. Ale když mě někdo uráží, nepovažuju to za jeho tajemství.

Ale dost už o tom. Doufám, že to tentokrát není tak hnusný. Potřebuju psát. Nevím proč, ale potřebuju to. A taky potřebuju nebýt doma. Dneska jsme se školou jeli na výlet. Ta výstava byla nudná, ale jinak to bylo fajnový. Vrátila jsem se domů někdy okolo šestý, protože jsem potom ještě byla chvíli s F. Ale potřebovala bych se vrátit později. Nevím, je to divný, ale doma mě to nudí, ubíjí. Potřebuju bejt s lidma a to nutně. A vlastně ani nejde tolik o to, že bych potřebovala, ale o to, že chci.

Je tolik lidí, s kterýma bych chtěla strávit nějakej čas. Tolik lidí, s kterýma jsem se domlouvala, že někam půjdeme. Nechce se mi trávit čas doma a nudit se, když se ten čas dá využít efektivněji. Nudit se budu moct doma nad učením, až to bude potřeba.

Poslouchám rock a nechávám si tím vymývat mozek. Nemůžu si pomoct, ale na tohle je prostě za každých okolností nejlepší rock. Jo, v poslední době jsem celkem začala mít ráda hip hop, miluju ska, ale rock pořád vede. Hlavně ty uřvaný písničky. Včera jsem chtěla jít spát dřív, ale místo toho jsem ležela v posteli, poslouchala Linkiny, otravovala F. se svýma blbýma náladama a nevím čím a bylo mi smutno.

Ale co. Nesmím to tak řešit. Ne?


Občas mám vážně pocit, že ten text je fakt trefnej. Skoro doslova?

Vzpomínková krabička

12. září 2012 v 21:20 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jo. Začnu jen tak mimochodem, dneska jsem byla u doktora, kvůli tý noze. Nevím, jestli jsem to sem někdy psala, prostě od tý doby, co se mi asi před půlrokem strhnul nehet, nebo jeho polovina, spíš, mi to tam nějak blbě roste a jako teď už to dospělo do stádia, kdy jsem skoro nemohla chodit v botech s plnou špičkou, takže se to muselo řešit, vzhledem k tomu, že já v botech bez špičky nechodím snad nikdy. Ale proto to nepíšu.

Už jsem zjistila, proč mi tak hrozně moc vadila ta bolest, když mi dělaly ty osmičky. Tohle taky bolelo jak svině, když mi tam něco dělala s prstem u nohy, ale byla jsem si jistá tím, že v nejhorším případě můžu tou nohou ucuknout, nebo něco. Jenže u zubaře, když máte umrtvenou pusu, rozřízlou dáseň a do pusy vám teče krev, tak asi těžko řeknete: "sorry, bolí to, doděláme to zejtra."

A když jsem přišla domů od doktora, neměla jsem co dělat, protože se mi nechtělo hned zapínat počítač, takže jsem si prohlížela starý dopisy. V polici mám dvě krabice, jedna je stará krabice od conversek, kam si dávám všechny dopisy, co mi kdy přišly. A už jich tam mám docela dost. No a v tý druhý jsou takový ty různý věci, který nechci vyhodit, ale dělá to bordel, když je to jen tak někde venku v pokoji. Většinou jsou to nějaký papíry, schovaný, co mi kdo napsal, vstupenky, pásky z koncertů...

Číst třeba i dva roky starý dopisy, bylo zvláštní. Nevím, jak to popsat, ten pocit, co máte, když si to čtete a dochází vám, že to něco bylo a už není. A že je to hrozně absurdní. Našla jsem tam spoustu věcí. Dokonce i básničku, kterou mi P. složil jednou k Vánocům, už to budou skoro dva roky. Ta básnička byla tenkrát o tý situaci, co mezi náma byla. Pamatuju si, že jsem se tomu tenkrát smála, jo, nikdy jsem neuměla být taktní. Psal tam, že mě má rád. Zajímalo by mě, co by řekl teď? Respektive, co si myslí teď, protože to, co lidi říkají, není vždycky objektivní. A tenkrát si myslím, že říkal/psal pravdu.

Je to zvláštní, jaký všechny věci takhle najdu, když tu krabici otevřu. Taky jsem našla papíry, na který jsem si čmárala někdy asi před třema lety o hodinách ve škole, když jsem se nudila, tolik citátů, samý texty s linkinama. Mám tam i nějaký psaníčka, co jsem si s někým posílala při hodině, vytisknutý zajímavý rozhovory z chatu, to, co mi kdo napsal. Občas to je i vtipný si číst.

Když se nad tím zamýšlím, schovávám si strašný kraviny. Ale pro mě je to svým způsobem důležitý. Třeba pořád mám v poličce obal od bonboniéry, kterou mi dal Dj vloni k narozeninám. Už to bude skoro rok. Heh. Vím, že to je obyčejná bonboniéra, obyčejnej kus tvrdšího papíru, ale... nemůžu se přinutit to vyhodit. Tenkrát to pro mě hrozně znamenalo, když jsem ho mohla zas po čtyřech měsících ignorování vidět, když jsme zas byli nejvíc v pohodě a kámoši, když přišel na oslavu mejch narozenin, kterou jsem já ani neorganizovala. Jo, od tý doby jsem ho neviděla, ale who cares, asi jsme každej trochu někde jinde. Asi to takhle je dobře, když to tak je. A vím, že když jsme se loučili, tak jsme byli v pohodě. A že se možná nevídáme, nezajímáme se o sebe, ale je to mezi náma v pohodě. Jenom vím, že tohle si chci nechat, na památku?

Bude to asi divný, až si budu třeba za dvacet let procházet tu krabici. Až si budu číst, jak mě měl někdo někdy rád, až si budu číst ty naše dopisy, co si píšeme s J. a který jsou občas fakt vtipný. Až se budu koukat na tu pásku z letošního Majálesu a vzpomínat, jak jsme se s K. motaly po Stromovce a vůbec jsme nevěděly, kam jdeme, jak jsme byly v náladě a měly chuť strkat do všech lidí okolo. Na tohle přece nemůžu zapomenout, ne? Nebo snad aspoň díky těm věcem nezapomenu.

Mrzí mě to, ale sereš mě

10. září 2012 v 22:06 | Meggy |  Věci, co musely ven
Naštvaná. Naštvaná. Naštvaná....Nasraná.

Chtěla jsem psát inteligentní článek na téma týdne nebo o nějakým tématu. Zrovna teď mě jich docela dost napadá, jakože takový ty moje tupý přemýšlecí články, který sice stojej za nic, jenže pořád je to lepší, než tyhle výlevy. Ale tak co, poděkujte za to P. Protože tak, jak mě on naštval, mě už hodně dlouho někdo nenaštval. Plus když k tomu připočtete to, že mě teď štve skoro všechno... Asi bude problém ve mně?

Nemyslela jsem si, že jsme nějaký skvělý kamarádi, to ne, ale myslela jsem si, že jsme aspoň kamarádi. A když je někdo můj kamarád, tak si nemyslím, že by mě musel pořád srát a dělat si ze mě takovou tu hnusnou srandu. Ale když si to tak vezmu, mně nic neudělal v porovnání s tím, co udělal těm ostatním.

Dneska jsem normálně seděla na chodbě s K. a přišel tam P. a začal na mě hystericky řvát, že ho seru a ještě házel ty svoje naštvaný ksichty, který jenom hraje, vždycky, a tím jsem si jistá. A to jenom proto, že jsem ho v pátek kopla do nohy a ono ho to bolelo, asi. A jako neřekla bych, že mám takovou sílu, že by se z toho musel zhroutit o rok starší kluk, ale okay, je to vlastně P.

Nějak to zkrátím, jde o to, že já ho strašně seru tím, že ho kopnu do nohy, když si on ze mě dělá prdel, jak mě jeho kámoš málem ojel, což jen tak mimochodem není pravda a ještě mi vítězným tónem říká, že ten kámoš o mně řekl jednou kdysi, že jsem hnusná, tak je to samozřejmě v pořádku. Já nevím, jestli má nějaký mindráky a potřebuje si je kompenzovat na mě.

Vždycky na mě akorát tak kašlal, teda mimo ten nějakej čas, kdy mi pořád říkal, jak mě miluje. Haha, jasně. Kdybych někoho milovala, tak se k němu budu chovat aspoň slušně i potom, co už ho třeba nemiluju. A jako stejně byl jako obvykle naštvanej, že nemůže říkat, že mě tam "málem ojel" on. Protože on vždycky nejvíc žárlil na každýho kluka, s kterým jsem něco já měla. Třeba se se mnou tři měsíce nebavil a pak mi začal v podstatě vyčítat, že jsem s někým něco měla? Že žárlí?

Achjo. Je mi z toho divně. Kdybych tenkrát před dvěma rokama poslechla F., když mi říkal, že to je debil, mohla jsem si odpustit spoustu dní, kdy jsem byla naštvaná. Ale tak, já nikdy neposlouchám to, co mi lidi okolo říkají a dělám si, co chci.

A jako když vám někdo řekne, že když máte kluka, tak s váma nepůjde chlastat, tak si můžete udělat obrázek o tom, jak úžasnej je to kamarád. Of course. A fakt mě to moc mrzí, že jsem ho kopla do tý nohy. Mrzí mě, že jsem mu neukopla hlavu. Ha ha.

Ale aspoň jsme díky tomu s K. začaly sympatizovat s dvěma holkama, co jsou o rok výš. Ty taky sere. A jako možná už se konečně dokopeme všechny k tomu, že se na něj vykašlem. Aby nás zas nemohl poslat do háje, jak on to má ve zvyku a dělá to rád. A pak ho to mrzí, of course.


Co jsou dobrý kamarádi?

8. září 2012 v 18:21 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Občas přemýšlím o tom, co to znamená být dobrej kamarád. A kdo je váš dobrej kamarád, jak se to pozná. Vím, že na to není nějaký univerzální návod, jak poznat dobrýho kamaráda. Kdyby něco takovýho existovalo, asi by byl svět jednodušší, ale tak jako... to zaprvý nebude a zadruhý by to nebylo tak zajímavý, kdyby člověk narážel jenom na dobrý lidi.

A hlavně, každej má na svý kámoše jiný "nároky". Pro někoho je důležitý, aby si na něj kámoši udělali vždycky čas, někdo chce, aby mu nelhali, někdo, aby poslouchali stejnou hudbu, někdo, aby s ním sdíleli koníčky, já fakt nevím, co všechno může člověk chtít po svých kamarádech. A proto si prostě nějaký lidi nesednou a nemůžou spolu být kamarádi, protože ty lidi můžou mít odlišnou představu o tom, co to znamená, být dobrej kamarád.

Ale vždycky jsem si myslela, že na kámoše by člověk neměl srát. A taky mi přijde, že tohle by měl mít každej zakompenzovaný v tom svým popisu pravých kamarádů. Víte, je mi trochu líto, když někoho považuju za svýho kamaráda a on na mě (nebo na nás, lépe řečeno) kašle. A když mi pak ještě říká, že ho to mrzí. Ale neřekne, že ho mrzí, že na mě kašle, to bych třeba i brala, prostě není čas, má nový kamarády, to je jedno, ale on mi vždycky řekne, že ho mrzí, že se nebavíme s podtextem, že za to vlastně spíš ještě můžu já.

Ráda bych se přes to nějak přenesla a vykašlala se na něj taky, protože... bylo by to lepší. A jo, samozřejmě, že si pořád říkám, jak je mi to jedno, jak je ten člověk blbej, ale pořád mě to v skrytu duše štve. Nevadí mi, že má nový kamarády, taky mám nový kamarády, ale vadí mi tohle hraní si na to, že jsme pořád kamarádi. Vadí mi to, že se s náma baví, když nemá co dělat a pak nás vypakuje, když přicházej jeho nový kamarádi, asi abychom mu před nima nedělali ostudu? Ne, to snad ne.

No nic. Pryč od tohohle případu, nechtěla jsem o tom psát celej článek. Skončila jsem u toho, co znamená být dobrej kamarád. Nikdy jsem asi neuměla být dobrá kamarádka. Né, že bych se nesnažila, že bych to dělala naschvál, vždycky se snažím chovat se tak, jak chci, aby se ty lidi chovali ke mně, ale jako některý mý povahový vlastnosti... Ehm, nevím, proč mám v povaze zafixovaný, že si musím z každýho dělat srandu. Né takovou tu zlou srandu, spíš mě baví provokovat. Myslím, že takový ty mý nejlepší kamarádi to věděj, že to tak nemyslím. Ale možná to někdo může brát jinak?


Mám ráda tuhle písničku, tenhle text se sem hodí. Né, že by se přímo hodil k mý situaci. Přijde mi, že lidi se občas chovaj slušněji k cizím lidem než ke svým kamarádům. Nebo snad ani né občas, ale spíš skoro vždycky. Jo, zní to hrozně hloupě, ale není to tak? Možná to je právě ten problém, proč se lidi třeba po půl roce s někým strašně rozhádají, protože ze začátku se k vám každej chová děsně slušně a nevím co a pak jak je s váma dýl, tak přestane zakrývat svoje špatný vlastnosti. (Ne, samozřejmě si nemyslím, že by kamarádství mělo fungovat na principu skrývání špatných vlastností, jenom to na tom prostě občas ztroskotá.)

Svět je založenej na hrozně divnejch principech. Nevím, proč to prostě nemůže být tak, že bychom se chovali slušně k lidem, co se k nám chovají taky slušně a k lidem, co se chovají jako svině, bychom jsme se taky chovali jako svině. Možná je to primitivní, ale... Nepřijde vám, že občas si myslíte, jak je někdo váš největší kamarád, snažíte se k němu chovat pěkně a pak zjistíte, že on vás za zádama podvádí a někdo, ke komu jste se ani hezky chovat nesnažili, vždycky stojí za váma?

Možná takhle se poznají pravý kamarádi. Že za váma stojí vždycky, že se s váma nebavěj jenom, když oni potřebujou, že vás podržej. A co na vás nekašlou. Snažím se takhle chovat, vím, že je to občas těžký, že občas se stane něco, co vás okouzlí natolik, že můžete na nějakou chvíli zapomenout. Ale lidi by neměli zapomínat na svoje kamarády. Protože... když na ně zapomenete, mohlo by se stát, že oni si na vás pak už nebudou chtít vzpomenout.

Není špatné myslet si, že jste dospělý, špatný je neuznat, že byste dospělý ještě být nemuseli.

7. září 2012 v 17:42 | Meggy |  Témata týdne
Možná dost lidí píše, vzhledem k tomuhle tématu, o mladých třináctiletých nebo dvanáctiletých dětech, který si myslej, jak jsou strašně dospělý a přitom se chovají hrozně dětinsky. Proč ne, je to ostatně pravda, ale na druhou stranu... přijde mi, že nejenom oni.

Nedávno jsme s K. šly okolo třídy lidí, co jsou o dva roky mladší a smály se tomu, když jsme si vzpomněly na to, jak jsme si v jejich věku myslely, že už jsme vlastně velký a přitom jsme byly úplně malý. A říkaly jsme si, že nejvtipnější na tom je, že oni si to myslí taky. Každej si v jistý fázi svýho života přijde jako strašně dospělej a přitom je malý dítě.

Jo, taky občas koukám na mladší lidi a říkám si, jak je to hrozný, jak je to trapný, že se chovají tak, jak se chovají. Ale když se zamyslíte, jak jste se chovali vy, někdy přijdete na to, že jste se tak chovali taky. I když samozřejmě, né vždycky to musí být pravidlem. Nezapočítám do toho to, že některý lidi se prostě chovají jako kreténi po celej život a nezáleží na tom, jestli si přitom myslí, že jsou dospělý, nebo ne.

Nedávno jsem čekala na metro a stály tam nějaký malý děti. Nebo jako, mohlo jim být tak dvanáct a deset let. Ta holka byla starší a hrozně si dovolovala na toho mladšího kluka, přišlo mi to hrozně směšný, protože se chovala jako kráva. Zrovna tohle bych řekla, že bude ten případ, kdy se bude chovat blbě pořád, ale... tohle, co to tam předváděla, bylo něco hroznýho.

Snad by se tomu dalo říkat i šikana, tyjo. Hrozně si na něj dovolovala a řvala na něj něco ve smyslu jakože, když to řekne jeho mámě, tak ta mu vynadá. "A mně moje máma nic neudělá, takže nevím, kdo vyhraje?" Bylo mi toho kluka líto, protože ta holka tam ještě měla nějakou kamarádku a obě si strašně myslely, jak jsou dospělý. V tomhle případě mi to přišlo fakt hrozný. Měla jsem sto chutí se zvednout, jít za ní a říct jí, že se chová jako malý dítě a že ten kluk má víc rozumu než ona, ale nakonec vystoupili, takže jsem se do toho neangažovala. Stejně bych to asi neudělala, protože by to nemělo smysl, ale... Prostě mi z toho bylo na blití. Každopádně, tohle je případ toho, kdy to některý lidi fakt přeháněj a myslej si, jak jsou úžasný, i když nejsou.

Přemýšlela jsem taky o tom, kdy poznáme, že fakt dospělý jsme, že si to jenom nemyslíme? Víte, teď mi to přijde absurdní, ale třeba starým lidem, přijde chování pětadvacetiletých lidí stejně detinský jako nám chování pětiletých dětí. Jo, zní to divně, ale proč ne?

Každej má podle mě právo na to si myslet, že je dospělej. Respektive, každej si to někdy myslí. A nikdy nezjistíme, jestli jsme doopravdy dospěli, nebo si jenom myslíme, že jsme dospělý. Ale... jako u všeho, nic se nemá přehánět.

První školní depka

4. září 2012 v 21:43 | Meggy |  Věci, co musely ven
Nálada na nic. Achjo. Sakra. Do prdele. Takhle jsem to nechtěla. Kde jsou ty doby, kdy jsem si říkala, že nebudu nadávat? Že se to prostě odnaučím, protože to není hezký, když holka nadává. Ale nějak mi to nevyšlo. Už se vlastně ani nehlídám, když píšu. Navíc v poslední době v každým chatu napíšu asi třikrát za tu dobu, co je, že je něco na píču. Ale copak za to můžu, když mám pocit, že to tak je?

Celej náš rozvrh stojí za nic, ale jako s tím bych se možná i smířila. Každej den odpoledky, v pátek škola od sedmi... Člověk si zvykne na všechno. Dneska jsme tam byli do čtyř. Je to na mě moc. Přišla jsem domů v sedm, snědla plnej talíř jídla, pak ještě nějaký bonbóny a nevím co a je mi blbě. Je to logický, celej den nejíst skoro nic a pak se večer nacpat, ale proč ne, celý moje stravovací návyky jsou velice logický.

Dneska jsme seděli s A. v mezipatře a probíraly nějaký prázdninový věci, který jsme si ještě neřekly a okolo šel náš bývalý třídní. Měli jsme ho čtyři roky. Chvíli se s náma bavil, tak nějak jsme si dělali srandu a jako jestli by si to nechtěl vyměnit, že by nás furt měl místo primánů a on, že jo a my říkali, že my bysme to taky chtěli. A jako jo, zasmáli jsme se a to je asi tak všechno.

Achjo. Možná jsme na něj občas nadávali, ale jako myslím si, že on na nás občas taky a navíc na každýho učitele se někdy nadává, znáte to. Jenže já nevím, měla jsem ho ráda, občas mi to lezlo na mozek, jak muselo být všechno přesný, ale zas na druhou stranu, zas jsme v tom měli řád. A on nám podle mě zařizoval spoustu věcí, který jsme si ani neuvědomovali. Navíc, ty hodiny s ním mě fakt bavily.

No nic. Budu si muset zvyknout, časem to snad půjde. Asi mám tyhle poděl nálady proto, že jsem děsně unavená. Nejsem z prázdnin zvyklá vstávat ráno a soustředit se devět hodin ve škole. Ale jako zas že by mi chyběly prázdniny, to říct nemůžu.

První den školy byl v pohodě, akorát jsem se hrozně opila. Zase jednou po dlouhý době. Zapomněla jsem, jakej je to super pocit, myslet si, jak je všechno nejvíc v pohodě, tlemit se a dělat kraviny. To, že se mi teď kvůli tomu asi sedm lidí tlemí, je detail :D

Přemýšlím o tom, že bych radši, kdybych nastupovala do loňskýho ročníku. Že teď už jsme přece jenom na tom druhým stupni a že je to prostě divný. Já nevím, blíž ke konci školy, blíž k vejšce, blíž ke všemu, co bude pak. Nevím, kam chci jít na vejšku. Teda jo, mám nějaký plány, respektive spíš sny, ale nepřijde mi to moc reálný. A už jsem přestala naivně doufat, že až budu v maturitním ročníku, tak se mi najednou rozsvítí a budu vědět, kam chci jít.


Často se s Honzou dohaduju o hudbě. Nemá rád hip hop, prý to není hudba. Přijde mi, že to, co poslouchá on zas není hudba, co má nějakou hodnotu. Štvou mě ty písničky, jak jsou vlastně o hovnu a jde jenom o to, aby se s tím vydělalo nejvíc peněz. Jo, uznávám, občas se mi něco takovýho líbí, ale sere mě ten princip.

Kato. Maro. Začínám je mít čím dál víc ráda. Taky jsem dřív měla takovej ten principiální odpor k hip hopu, že jsem si říkala, že jsou to shity. Ale nemůžu si nabažit těch dokonalejch textů. Miluju češtinu proto, jak se s ní dá pěkně hrát. Jak je tam spoustu dvojsmyslů a tak. A teď to nemyslím ani nějak úchylně, i když to je taky sranda.

Achjo, píšu kraviny, měla bych se jít vyspat. Heh. Jo, mimochodem, ve třídě sedíme všichni úplně stejně jako loni. Aspoň něco se nezměnilo!

Mějte se krásně.

Meg

(Ne) užitečný činnosti

1. září 2012 v 21:15 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tohle počasí nemám ráda. Jo, to vedro bylo chvílema až unavující, ale aspoň svítilo sluníčko a nabíjelo pozitivní energií. Chtěla bych, aby až půjdeme do školy, bylo hezky. A prý má být, tak uvidíme.

Dneska jsem celý den strávila tím, že jsem byla doma. Poslední týden jsem se snažila pořád někam chodit, abych byla co nejmíň doma. Přijde mi to tak lepší. A hlavně jsem chtěla po těch dvou měsících konečně být s nějakýma lidma, když můžu. A ano, je to tak lepší, dnešek byl dlouhej a nudnej. Navíc jsem se pohádala s rodičema. Jako obvykle o úplný kravině, přijde mi to hrozně zbytečný a otravný, vždycky na mě začnou řvát kvůli nějaký píčovině a já se nechám vytočit a taky na ně zbytečně řvu.

Nevím o co šlo. Asi o komp. Už si to moc nepamatuju. Každopádně jsem šla do svýho pokoje, kde jsem se šla věnovat nějaký inteligentní činnosti, pro dobrej pocit. Vážně jsem si tam uklidila. Jsem na sebe pyšná. Ha ha.

Chtěla jsem si pustit Meteoru nebo Hybrid Theory, ale nemohla jsem najít to cédéčko, na kterým je mám vypálený. Dárek od Lukáše, myslím. Možná pro bratra. Každopádně jsou to ty nejlepší cédéčka od Linkinů, sakra, nemůžou se mi jen tak ztratit. Nakonec jsem si pustila Road To Revolution. Pořád to je nejlepší live na světě a vždycky bude.

Už jenom proto, že jsou tam ty nejlepší písničky od nich. Už jenom proto, že jsem to poslouchala v tý době, kdy jsem do nich byla nejvíc zblázněná. Proto, že vždycky, když jsem nemocná, tak se na ten live koukám. Nebo jsem to aspoň tak dělala dřív.

No nic. Každopádně jsem si teda uklidila a snažila jsem se hrát na klavír. Celý prázdniny jsem na to skoro nesáhla. Když se tohle dozvěděl M. říkal mi, že jsem "vobluda" a že to i on na klavír za prázdniny sáhl a to to má jako druhej nástroj. Ale jo, snad to bude v pohodě. Mám měsíc na to, abych se to naučila, prý bude mít novej saxofon. Tak snad to nějak zvládnu.

Jsem celkem zvědavá, co zas budu mít za program. Sakra, na konci minulýho školního roku jsem si řekla, že dodělám příští rok toho Mozarta. Všechny ty tři skladby. Ke zkouškám budu potřebovat nějakej romantismus... sakra, vždyť to bude až za rok skoro. Ale mě baví si tohle plánovat. Ehh, že by Valčík od Čajkovskýho?

Přemýšlela jsem o tom, co se stane tenhle školní rok. Našla jsem starý deníky a tam jsem psala, že nevím, co se stane tenhle školní rok (ten, co teď byl), ale že asi nic moc, že nevím, proč by se něco mohlo stát. (Ano, tady vidíte ten můj optimismus, ha ha.) A přitom se toho stalo tolik! Přišlo mi to, že to byl snad nejlepší rok za celou dobu, co chodím do školy. Ale nevím, jestli to je proto, že ho mám v nejživější paměti nebo proto, že fakt nejlepší byl. Každopádně, uvidíme.

Mějte se. Napíšu co nejdřív.

Meg