Plány (ne) dávných let

21. září 2012 v 22:27 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Je mi tak nějak divně, smutno. Nevím, jak popsat tenhle pocit. Nemám přímo důvod k tomu, aby mi bylo smutno, ale je mi... prostě divně. Vždycky, když se takhle cítím, tak na sebe jsem naštvaná. Naštvaná proto, že jsem vlastně šťastná (zaklepu to!! ) a že bych zrovna v tomhle momentě měla mít dost síly na to, abych dokázala potlačit špatnou náladu. A že jí určitě mám, ale nejsem schopná jí v sobě najít. Achjo, zní to divně.

Jenže já prostě věřím na to, že lidi jsou mnohem silnější, než se zdá. Že až v krizových situacích se ukáže, jak moc je člověk silnej. Protože přece jenom, všechno co se v životě stane, člověk musí přežít, teda pokud nechce umřít, ale to asi chce málo z nás. Přijde mi to absurdí, že člověk si všechny věci, co kdy měl uvědomí až po tom, co je ztratí. Ale není horší si uvědomovat, že ty věci/lidi můžete ztratit?

V poslední době mám potřebu všechny svý kamarády objímat a říkat jim, že je mám ráda. Ale zas se to trochu pere s tím, že nerada projevuju city, protože mám pocit, že každej, komu ty city projevím, se mnou vyjebe, takže je to docela složitý. Vlastně jsem nikdy nikomu neřekla, že ho miluju. A nevím, jestli to někdy někomu řeknu. A ani nevím, jestli jsem někdy někoho milovala, protože člověk nikdy nepozná, jestli někoho miluje, nebo si jenom myslí, že tomu tak je. Každopádně, bylo by to pro mě těžký, říct to. A jestli to někdy někomu řeknu, myslím, že to bude znamenat hodně.

Před chvílí jsme se s jednou kamarádkou bavily na téma, jak je to hrozný, že po světě chodí tolik debilů. Občas když se člověk dívá různě po netu, tak zjišťuje, že spousta lidí je úplně blbá. Jenže když se na toho dívám z toho druhýho pohledu, říkám si, že na světě je i spousta skvělejch lidí, s kterýma stojí za to trávit čas. Poslední dobou zjišťuju, že okolo mě je strašně moc lidí, s kterýma bych chtěla trávit víc času, než trávím. Že je strašně moc lidí, s kterýma se dokážu smát snad pokaždý, když je vidím a není to proto, že bych se smála jim. (Zaklepu to! Sakra, zbavím se někdy toho zlozvyku?)

A taky jsem zjistila, že je strašně moc akcí, který jsem si s někým naplánovala, jakože to někdy uskutečníme, ale nějak se to pořád domlouvá a nikdy nedomluví. S dvěma kamarádkama jsem se domlouvala, že se musíme sejít. Je to divný, ale když s někým nechodíte do školy nebo nemáte nějakou činnost, u který se scházíte, málokdy se povede se scházet pravidelně. Pokud to zrovna není váš kluk/holka a jste spolu pořád.

Ale to není to jediný. Domlouvali jsme si čajku s Lukášem, jedním kamarádem a K. A pak s tím stejným kamarádem, že pojedeme na Václavák na zebrách střílet holuby. Né dobře, to sem asi nepatří. S K. jsme chtěly jít na Back to School a na Zvířata. A chtěla bych jít s Lukášem na Prago. Možná to vyjde, jestli se domluvíme.

Pak jsme si taky říkaly, že uděláme filmovej večer a budem se celou noc dívat na filmy, dokud neusneme. Domlouvala jsem si, že se sejdu s holkama ze základky, s kterýma jsem se pořádně neviděla sedm let. A taky s jedním kámošem z tý základky. Teda vlastě z jiný. Sakra. A taky jsme měli jít s kámošem slavit to, že udělal řidičák. A taky jsme si dneska říkaly s S. že půjdeme na Sasinin koncert, abychom ho konečně viděly. Jo a taky samozřejmě nesmím zapomenout na to, že Lukáš má doma bonbóny, co mi chtěl dát a my nejsme schopný se sejít a předat si je.

Přijde mi, že je hrozně moc věcí, který bych chtěla dělat a nemám čas. Každej den chodím domů nejdřív v šest a nebo dřív, ale hned zase jdu pryč. A pořád nedělám všechny ty věci, který jsem si kdysi naplánovala. Je to asi jako když mám seznam filmů, který strašně moc chci vidět a na ten seznam pořád přibývá a já i když se koukám na film, tak se koukám na něco, co na tom seznamu ani nikdy nebylo. (A to neznamená, že jsem to nechtěla vidět.)

Mám ráda tenhle způsob života. To, jak je pořád spousta věcí, co by se dalo dělat, jak se mám na co těšit. Ehm, když jsem začínala psát tenhle článek, měla jsem špatnou náladu? Asi jsem našla tu sílu. Zaklepu to, všechno!! Když o tom člověk takhle přemýšlí, dojde k závěru, že by si neměl zbytečně kazit náladu, když to není třeba.

Akorát člověk musí najít tu sílu, aby si řekl, že to třeba není.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Satine Satine | Web | 21. září 2012 v 22:44 | Reagovat

Já nevím, podle mě mají lidi tendenci věci strašně moc plánovat a pak jsou stejně vždycky nejlepší ty neplánovaný akce. A čas? S tím taky občas mívám problémy. Je tu škola a všechny ty povinnosti.. zabere to strašně moc času. O prázdninách jsem si ho jaksi vůbec nevážila a až teď si uvědomuju, co to bylo, moct chodit ven kdykoliv, kdy se mi zachtělo.

2 Jane Jane | E-mail | Web | 22. září 2012 v 13:02 | Reagovat

Taky jsem to nikdy nikomu neřekla. Vždycky jsem spolíhala, že ty lidi přece přijdou na to, že je mám ráda/miluju z toho, jak se k nim chovám. (A ti, co to nepoznali, holt měli smůlu.)

3 tajomna tajomna | Web | 22. září 2012 v 13:18 | Reagovat

ja som sa naučila hovoriť ľudom o svojich pocitoch a aj ked to nie je vždy ľahké a nie vždy sa zverím človeku ktorý si to zaslúži

4 MrsNobody MrsNobody | Web | 22. září 2012 v 17:52 | Reagovat

Já radši věci ani moc neplánuju, jak si něco plánuju tak to nikdy nevyjde.

5 Verunka T. Verunka T. | Web | 22. září 2012 v 18:23 | Reagovat

Začalo trochu depresivní podzimní období, takže nálady půjdou k šípku samy, pokud k tomu není jiný důvod. To, že si lidi neváží věcí, dokud o ně nepřijdou, je už tak a myslím, že je to i lepší, než si říkat, že o někoho můžu přijít. Je to jako kopanec do zadku, ten tě probere víc, než nějaké domlouvání, je to víc realistické.
Projevovat city není ani pro mě moc jednoduchý. Člověk se bojí, že to někdo využije proti němu, že mu někdo ublíží

6 pavel pavel | Web | 22. září 2012 v 19:28 | Reagovat

Myslím, že by se tebou lidé nevyjebli, ale je to spíš ta zábrana v tobě. Člověk touží po doteku, ale nemá prostě odvahu a to je škoda. Takhle ti uteče spoustu krásných věcí... Takže jsi z Prahy?

7 Julcha Julcha | Web | 22. září 2012 v 19:46 | Reagovat

nejlepší je, si to rozvrhnout tak, abys dělala jen to co je pro tebe nejdůležitější... Co podle tebe opravdu má smysl. Ten začátek mi přijde úplně knižní! Nikdy bych to tak dobře nenapsala. Přesně, člověk musí přežít, proto by ho nemusely tížit takový kraviny :) tak tím jsi mi otevřela oči, díky :)

8 L. L. | Web | 22. září 2012 v 21:49 | Reagovat

Moc pěkný článek a určitě brzy někomu řekneš, že ho miluješ a on ti to řekne taky (:

9 Láša Láša | E-mail | Web | 22. září 2012 v 22:38 | Reagovat

Každý má nějakou svojí ,,obranu před světem".
Já nikdy neměl problém vyslovit ,,miluji tě" dokud, to byli jen planý řeči, a nemyslel jsem to vážně.
A hlavně v poslední době bych to asi nedokázal říct...

S tím časem mám podobný problém. kvůli škole má den míň hodin než potřebuji a týden má taky o pár dní míň.
Nejradši bych nespal vůbec, ale to bych nevydrže, a krom toho spánek mám rád.. :)

10 watchingskies watchingskies | Web | 22. září 2012 v 23:24 | Reagovat

Není nad klepání, dělám to taky a dodává mi to takovej ten pocit jistoty,že jsem to , co jsem řekla, zase oddálila nebo uplně zrušila. Je to psycho, když si na to vážně zvykneš;)Chtěla jsem na BTS do Brna,ale nevyšlo mi to...tak snad Praha, popř. Ostrava:) A plány? Neplánuju, je to jediná jistota jak docílit toho, aby mi alespoň jeden z nich vyšel. Takže žiju okamžikem :)

11 Marvin Marvin | Web | 23. září 2012 v 16:22 | Reagovat

taky všechno zaklepávám, i když mému okolí to přijde trošku zvláštní.
a pak naprosto souhlasím s tím, že se nemá nic plánovat, protože cokoliv si naplánuješ tak to nevyjde (aspoň mě ne) a jsem jenom smutná nebo ve stresu z toho že  se to nestalo/nebo jsem to nestihla

12 Ophelia Ophelia | Web | 27. září 2012 v 19:55 | Reagovat

Je geniální, jak jsi začala s takovou deštivou náladou a skončila jako ,,heroe,, po vítězství :)))  !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama