Tell me what I'm supposed to do...cause I don't know

18. září 2012 v 21:28 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Docela dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, kam spěje tenhle blog. Vím, že je to moje věc, co sem píšu, že nikde nemám předepsaný, jak by to tu mělo vypadat, ale po tom, co jsem napsala minulý článek, kde jsem si vlastně jenom stěžovala, jsem si vzpomněla na to, co jsem si říkala, když jsem ten blog zakládala. Už je to celkem dlouho, myslím, že někdy v únoru 2010 a řekla jsem si, že sem budu psát takový ty úvahy a tak dál. Žádný výlevy o tom, co se stalo. Nechtěla jsem, aby to byl ryze deníčkovskej blog, protože jsem si myslela, že to moc nemůže nikoho oslovit.

Myslím, že o tom psal John Lemon nedávno na blog, že bychom měli docílit toho, abychom psali to, co chceme a né to, co někdo bude číst. Jo, je pravda, že bychom měli psát to, co chceme a já to vlastně víceméně dělám, i když prostě vím, že některé věci sem psát nemůžu. Ale upřímně, nebavilo by mě to psát, kdyby to nikdo nečetl. Od toho si píšu deník, aby ho nikdo nečetl. (Což teda neznamená, že ho nikdo nečte, ale vážně málo lidí.)

Nechci tím říct, že sem už nebudu psát osobní věci, protože jsem si na to zvykla a přece jenom, dokud to někdo čte, hodlám to sem psát. Jenom je to takový zvláštní, moc jsem se tu otevřela na to, jak nikomu nevěřím a nechci nikomu nic říkat. I když... tak to možná bylo dřív, když jsem žila život, kde jsem pořád něco před někým skrývala, aby náhodou někdo něco nezjistil? Než mi došlo, že to nemá smysl?

Asi jsem dřív víc přemýšlela a nebo jsem ještě měla o čem psát a teď už jsem takový ty klasický témata vyčerpala. Hodně teď přemýšlím o vztazích. Jakože nemyslím jenom partnerský vztahy ale spíš tak nějak celkově vztahy mezi lidma. Jednu chvíli si myslíte, že je všechno nejvíc v pohodě a pak je to najednou v háji.

Člověk si tak nějak pořád myslí, že když je s někým kamarád, tak to tak je na furt. Nepřipouští si, že by se mohlo něco stát a pak se něco stane. Celej život je hrozně nestabilní, neříkám, že to tak je špatně, ale poslední dobou si to uvědomuju čím dál tím víc. Když přemýšlím, co bylo loni touhle dobou, musím se tomu až smát, protože mi to přijde vtipný, i když by možná nemělo.

Asi bych se neměla smát, ale nechci mít špatnou náladu. Jo, někdy je mi smutno, ale... vždycky si snažím říkat, že to bude dobrý. Dneska jsem se bavila s P. a koukal se na mě hrozně smutně. Nevím proč, ale nedokážu odhadnout, jestli mu mám věřit nebo ne. Většinou, když mi někdo něco říká a dělá na mě přitom psí oči, mám tendence k lítosti. (A nechápu proč, protože kdyby na mě dělal psí oči pes, tak... né dobře.) Zase mi došlo, jak je hrozně těžký oddělit lež od pravdy.

Víte, člověk nikdy nezjistí, co by měl dělat, co je správný. Lidi mají tendence odhadovat, co je správný a co je špatný, protože většina lidí se chová tak, jak si myslí, že je správně. Jenže na tohle má každej jinej pohled, to je na tom to nejhorší. Lidi by se asi měli chovat tak, aby sami byli spokojený s tím, jak se chovaj. Abyste si po každým dnu mohli říct: "jo, dneska jsem neudělal nic špatnýho!" Jenže je to těžký, když každej má jiný hodnoty. Pak z toho vznikají tyhle prekérní situace. A to nemluvím jenom o P.

/Rise Against, Roadside/

Miluju tu písničku. Poslední dobou zjišťuju, že je strašně moc skvělý hudby a že nemám čas si to všechno poslechnout. Jednou jsme se o tom bavili s jedním kámošem. Že toho je tolik a že bychom to všechno chtěli znát a prostě nemáme šance. Achjo, jak někdo mohl vymyslet něco tak dokonalýho jako je hudba?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Julcha Julcha | Web | 19. září 2012 v 16:00 | Reagovat

já myslím taky, že bychom měli psát přesně to, co nás psát baví. Už kvůli tomu, že když píšeme něco, co nás až tolik nebaví, tak na to pak kašleme a nemá to tak dobrou úroveň. Vím, že ses hodně otevřela, ale zároveň si myslím, že až tak deníčkovitě nepíšeš. Vždycky dáš článku nějaké téma, a k němu třeba přidáš vlastní zážitek, což se mi líbí. Já zase naopak včera přemýšlela, jestli bych se neměla víc otevřít. Přeci jenom moji kamarádi o blogu ví a moc lidí ho stejně nečte, tak proč ne. No, ještě to zvážím.
K těm vztahům - taky si myslím, že v dnešní době nemá přátelství ani láska takový význam, jako dřív. Věci se mění a s nimi i přátelé. Ale zase je fakt, že to závisí hodně na nás.

2 Filia Filia | Web | 19. září 2012 v 20:10 | Reagovat

Já píšu vždycky jenom to,co cítím,co dělám a připadá mi to mimořádný nebo mimořádně trhlý :D Znáš mě ... a co se týče těch kamarádů a vstahů .... cítím změnu oproti době,kdy sme byli menší,víc svoji,víc otevření a přátělštější... každému dal život nějaký důvod uzavřít se trochu do sebe,i když to můžou být jen malicherné důvody teenagera,ale  i to je důležitý ... já se snažím se všemi jednat na rovinu,ale jsou i lidi,které nesnáším a stejně se s nima bavím a tak,jen proto,aby na mě nebyli naštvaní, protože to,co nesnáším ještě víc,jsou hádky ... a pak s tou láskou ... četla si můj článek a víš,že jsem emotivně vyšinutý člověk ... snažím se všechny mít ráda,i když jsou jací jsou  a ačkoliv se to někdy nepovede,tak se snažím :))) protože na světě je potřeba víc lásky :)))

3 Jesibell Jesibell | Web | 19. září 2012 v 20:29 | Reagovat

Nechceš si zahrát blog-hru? Já vím že, ne. Ale jestli ano tak tady je adresa
http://awesome-pokegame.blog.cz/

4 Satine Satine | Web | 19. září 2012 v 20:32 | Reagovat

Tak já si na blog píšu tak nějak všechno, co chci, občas se potřebuju jen tak vypsat a je mi docela jedno, jestli to někde číst bude nebo ne. I když je pravda, že nějací čtenáři a komentáře určitě potěší. :) A s těmi vztahy je to složitý. Když je ten vztah na počátku (ať už jakýkoliv typ vztahu), tak si člověk říká, jaká je to paráda, nikdy se s tím druhým nepohádá a jak si rozumí. Ale časem vždycky přijdou nějaký neshody a důvody k hádkám. Pak už to je jen o štěstí, jestli to vztah vydrží, anebo se to celý posere.

5 L. L. | Web | 19. září 2012 v 21:23 | Reagovat

Úplně s tebou souhlasím

6 pavel pavel | Web | 19. září 2012 v 22:29 | Reagovat

Můj blok není taky na nic konkrétního zaměřenej i když tam převládají fotky. Jsem tam upřímnej a to dokonce i přesto, že je to jeden z mála, kde jsem pod svým pravým jménem.

7 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 20. září 2012 v 14:31 | Reagovat

Já píšu taky jen to, co chci psát. Někdy si řikám, co kdyby to četli lidi, o kterejch se zrovna nehezky vyjadřuju. Ale možná by konečně věděli, že mě fakt serou.
Přesně. Pocit, že si báječně rozumíte, že je to skvělí a pak najednou se všechno třeba posere, klidně v jedný minutě....

8 watchingskies watchingskies | Web | 20. září 2012 v 17:50 | Reagovat

Já už jsem omezená stálým okruhem přátel, kteří mi k životu vystačí, ale nedokážu si představit, kdyby se ta naše parta rozpadla. Asi bych se složila, jsou můj kyslík, mý srdce, můj mozek....

Jinak se řídím pravidlem "dělej si co chceš, piš si co chceš, říkej si co chceš"..a i kdyby někdo zjistli,že tenle blog mám, tak co...je to vášeň;)

9 Lola Lola | Web | 20. září 2012 v 18:58 | Reagovat

Taky jsem si říkala, že budu psát články, který budou ´´o něčem´´ ale ta potřeba vypsat se u něčeho o nechceš nebo nemůžeš někomu říct nebo něco, co naopak chceš říct každýmu to ovládne. Taky nemůžu psát úplně všechno co chci... to je to nejlepší, když píšeš co chceš a ten blog je trochu osobnější :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama