Říjen 2012

"Krize mladého věku"

31. října 2012 v 22:15 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Všude okolo sebe jsem slyšela nadšený ódy na sníh. Všichni se radují, že letošní rok je první sníh, tím myslím letošní školní rok, protože někdy v lednu nebo v únoru už sníh bezpochyby byl. Nevím, jak se k tomu mám vyjadřovat, protože každoročně lidi, který sníh obdivujou, nechápu. Samozřejmě mám ráda sníh na horách, kde to za něco stojí, ale k čemu je pět centimetrů sněhu, kterej je mokrej a jenom studí?

Navíc mi to připomíná, že za chvíli už zase budou Vánoce. A to je přímo děsivý. Nechci říkat, že bych přímo Vánoce neměla ráda, ale když se zamýšlím nad tím, co komu koupím, není moc příjemný přijít na to, že nevím. Nevím, nevím... Ale tak, ještě mám právo aspoň tři týdny to neřešit.

Přijde mi hrozný, že už uběhly dva měsíce školy. Takže už dva měsíce si říkám, že si uspořádám čas, dva měsíce vstávám do školy, dva měsíce si myslím, že teprve začíná škola. Docela absurdní představa. O prázdninách jsem byla u babičky, samozřejmě bez Lukáše, protože ten se tam jaksi neuráčil jet, ale nevadí, nezazlívám mu to.

Hrozně často přemýšlím o tom, jak všechno letí a už mě to unavuje. Unavuje mě pořád mít z toho divný nálady a pořád to psát na blog. Přijde mi, že ať začnu článek jakkoli, skončím u toho, že všechno děsně rychle letí a je to na nic. O víkendu jsem se najednou rozbrečela. Kvůli tomuhle. Já fakt nevím, je to divný.

Taky jsem řešila, co je správný a co ne, kdy člověk pozná, že to je správný a kdy ne. Protože se nemůžu zbavit toho pocitu, že mi něco utíká. Přijde mi to absurdní, jak si lidi pořád myslej, že to, co dělají je správný a že vůbec mají právo na to rozhodovat o tom, co se smí a co ne. Jasný, každej si vždycky myslí, že to, co dělá on je to nejlepší a tak, ale kdyby to byla pravda, chovali bychom se všichni stejně - správně.

Když vám někdo říká, že se chováte špatně, neznamená to, že jste špatní, ale že se pouze chováte jinak než on.

Nevím, co je na tomhle pravdy. Ale něco na tom asi bude. Říká se, že není umění odsoudit člověka, ale snažit se pochopit ho. Já nevím, vždycky mám hrozně blbej pocit, když někdo něco udělá a já řeknu, že je to debil, i když to samozřejmě občas dělá každej. Protože člověk nikdy neví, co ten druhej zažívá, jak myslí.

Přijde mi, že svět je moc složitej na to, aby ho člověk mohl pochopit za svůj krátký život. Že i když tu máme spoustu věcí a rad, které nám předaly starší generace, člověk si na to všechno prostě musí přijít sám.

" Věřím, že jednoho dne si lidé porozumí."

Možná by stačilo, kdyby se k sobě lidi chovali slušně, kdyby mluvili pravdu. Ale kdo ví.


"Prázdniny"

24. října 2012 v 21:53 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jo, čekají nás podzimní prázdniny. Fascinuje mě, že se tomu říká prázdniny, vždyť to jsou jenom dva dny. Nejradši bych celý ty dny byla v posteli a spala. Ale zítra budu vstávat. Sice né tak brzy jako do školy, ale stejně je to docela síla. Jsem hrozně unavená. A to v případě, že ležím v posteli a mám v sobě kafe, se mi zavírají oči. A to je teprve devět.

To počasí je zvláštní. Na jednu stranu se mi nelíbí, na druhou... nevadí mi to. Přijde mi to hrozně absurdní, ale zase se ve mně probudilo to já, který se raduje ze všech píčovin. Nebo jako né ze všech, ale říkám si, že můžu mít dobrou náladu z toho, že se v zimě dá nosit jiný oblečení než v létě. Achjo, to jsem si říkala i na začátku jara. Ale zase na druhou stranu mě všechno rozčiluje. Achjo.

Pořád si říkám, jak si uspořádám čas, jak budu mít nejvíc volnýho času a nikdy se mi to nepovede. Vlastně se už ani tak nezamýšlím nad tím, že bych mohla víc věcí stíhat, ale spíš řeším to, proč jsem pořád tak naivní, že tomu věřím, že se to nějak uspořádá, když času je pořád stejně a věcí, které se musí udělat taky.

V neděli jsme měli cembalový koncert. Přišel tam kámoš. Nemám moc ráda, když někdo chodí na moje koncerty, protože jsem hroznej trémista, takže všechno kazím, ale to, že tam byl jsem zjistila až po koncertě a udělalo mi to radost. Jakože... je to milý, když se někdo namáhá a přijde.

Nedávno jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla asi ve třetí třídě a bavili jsme se s Lukášem o tom, že chceme být dospělý. Čím víc se to blíží, tím víc mě to děsí. Vím, že tu o tom píšu často, ale často o tom přemýšlím. Když se nad tím zamýšlím, co mi nejvíc z dětství chybí, je ta naivita.

Teď před chvílí jsem na facebooku viděla nějaký obrázek a tam bylo něco o Ježíškovi, Mikuláši a čápech. Jo, jasně, je to absurdní, ale přijde mi to tak pěkný, koukat se na ten svět trochu zamlženýma očima, na člověka je brán ohled, navíc si myslí, že všechno je strašně jednoduchý. Myslí si, že všichni jsou kamarádi...

Vlastně nevím, co jsou kamarádi. Dokážu věřit všem, nedokážu odhadovat lidi, ale... na druhou stranu nikomu nevěřím úplně. Nedokážu odhadnout, kdo je můj kámoš a kdo si na to jenom hraje, ale když někdo vždycky přijde, když potřebuje, tak je to takový docela.. smutný. A co s tím člověk udělá? Nic.

Poslouchám Jaksi Taksi a vybavují se mi prázdniny. Né, že bych z prázdnin byla nějak nadšená, ale dneska mi napsal kamarád, s kterým jsem se v červenci seznámila a ten čas, co jsme byli spolu jsme se fakt dost bavili. Vždycky jsme si povídali a měli jsme o čem a dělali jsme kraviny. Ráda na to vzpomínám. Taková světlá část prázdnin. No a právě dneska se mi ten kámoš ozval, tak jsem si vzpomněla. A při poslechu tý písničky se mi to vybavuje!


Oranžový sídliště

20. října 2012 v 15:34 | Meggy |  Věci, co musely ven
V poslední době hodně přemýšlím. Střídá se mi nálada úplně dokonalá a ta, kdy nemám daleko do "deprese". Nevím, jestli je to tím počasím a nepamatuju si, jestli jsem tohle pociťovala loňský rok. No, to je jedno. Každopádně, jsou asi čtyři lidi, s kterýma je mi dobře. Zaklepu to. Když jsem s nima, cítim se fakt v pohodě, i když u toho jednoho to není tak výrazný, protože občas ty posraný nálady sdílí se mnou. Ale to se taky hodí.

Bylo to tak stejný včera i před týdnem v pátek. A je to často. Minulý týden to bylo něco jako oslava narozenin v čajovně. Super pocit, být s lidma, který jsou vám blízký, který jsou "na stejný vlně", s kterýma se můžete normálně bavit a nedělat si ze sebe pořád prdel. A včera jsem zas seděla s kámošem v cukrárně u kafe a řešili jsme všemožný blbosti i vážný věci. Bylo to hezký v tý tmě tam sedět venku. I když už je polovina října, nebyla nám zima.

Jenže pak přijdu domů a uvědomím si, že to, že s těma lidma jsem v pohodě, neznamená, že sem v pohodě i sama. Koukám se okolo sebe na lidi a říkám si, že je k ničemu se chovat podle nějakých svých zásad, o kterých si myslíte, že jsou správný, když okolo je spousta lidí, který se chovají jako hovada a prochází jim to. Né, že bych se tak chtěla chovat, jenom mi to přijde nefér.

Jenže stejně, nedokážu prostě upustit od těch svých zásad. Občas si říkám, že nebudu tak tvrdohlavá. Dneska jsem si řekla, že se na to vykašlu a porušila jsem to a teď z toho mám divnej pocit. Né, vůbec nejsem divná...

Chtěla bych psát. Deník, blog... Ale nejde mi to. Zase jsem v jakýmsi stavu, kdy mě nebere skoro nic užitečnýho. Dokážu strávit hodiny děláním úplnýho hovna, ale že bych někdy dělala něco užitečnýho, to se říct nedá. Nerozumím tomu, co se děje. A vadí mi to.

Dny utíkají jeden za druhým a já se jenom koukám z okna, vidím to líný počasí a je mi z toho divně. Celý to naše sídliště, který je sladěný do oranžova, kdy ty stromy ladí s nějakými domy a kdy je to všechno tak hezky známý. Achjo. Každý ráno nadávám na vstávání a říkám si, že už chci víkend, aby to bylo v cajku, ale pak je víkend a mně se nechce být doma a koukat se z okna do deště.

Vždycky napíšu článek, pak si to po sobě přečtu a říkám si, že takový krávoviny nemůžu nikdy zveřejňovat. Ale teď už se mi to mazat nechce. Mějte se krásně.

Meg

wááj em síí eej !

10. října 2012 v 17:41 | Meggy |  Věci, co musely ven
Poslouchám YMCA, tu hrozně divnou, starou písičku, která mě strašně fascinuje. A vyvolává pocity. Už jsem zase jednou potřebovala písničku, co ve mně nějaký ty pocity vyvolá. Poslední dny se mi strašně často stává, že mám divný nálady, ale nevím proč. Achjo. Skoro bych až řekla, že jsem úzkostlivá, ale nevím. V takovýchle dnech mám hroznou potřebu bejt s Lukášem. Říkal, že na moje narozeniny musíme dát nějakou čajku, ale nakonec se to asi zase nedomluví, protože mám kašel a jsem nemocná. Heh...

Chtěla bych teď sedět někde jenom s ním, třeba u nás, nebo u něj a řešit sračky. Chtěla bych skoro s kýmkoli sedět někde a řešit sračky, ale místo toho jsem doma a poslouchám pořád dokola tu písničku, která ve mně evokuje to, že mám pocit, že je všechno pryč. Nebo né všechno (zaklepu to!! ), ale... chybí mi ta dětská naivnost?

Včera mi po dlouhý době napsal jeden kámoš, kterej mi neodpovídal na zprávy a už asi měsíc jsem s ním nebyla v kontaktu. Udělalo mi to radost, tak nějak... nevím, jak to popsat. Pocit, že těch lidí, s kterýma to není jako dřív už není tolik? I když jako dřív to nebude nikdy, že jo...

Zrovna dneska jsme s K. řešily, že kluci jsou hrozně zvláštní v tom, že si strašně zakládají na tom, co si o nich myslí jejich kámoši. Mám s tím docela zkušenosti a ostatně K. asi ještě větší. Zajímalo by mě, co člověk v tý situaci má dělat. Má to nechat být, nebo to tomu člověku říkat, nebo... je vůbec normální, že lidi uráží to, že se za ně někdo stydí? Ha ha...

Pořád mi v hlavě zní jedna věta. "Přijde mi, že celej život je na hovno a že těch chvílí, kdy jsem úplně nadoraz šťastná, je strašně málo." Vždycky si na to vzpomenu, když mám blbou náladu. A neříkala jsem to já, mimochodem. Občas mám pocit, že život je jenom něco, co mi teče pod rukama a já se na to dívám, jak to teče a pořád si říkám, že bych to měla nějak využívat, ale neudělám to.

Často se mi stává, že přemýšlím o budoucnosti. O tom, co bude. Občas mě to baví, vymýšlet si, jak by to mohlo být, i když dělám to nerada, protože tyhle vize budoucnosti se stejně nikdy nevyplněj do detailů. Ale stejně... bojím se toho, až budu dospělá. Jo, je to absurdní, je to trapný, ale... nedokážu si představit, že mi někdy bude víc, než náct. Co si člověk může říct v padesáti? Do třiceti let pravděpodobně chcípneš? I když tohle si člověk může říct kdykoli, že jo.

Ne dobře, zas jsem moc cynická. Nevím, proč se mi v poslední době děje, že mě každá kravina nasere. Ale K. říkala, že to tak má taky, takže je to asi nějakými vlivy, která nejde ovlivnit. Jenže občas se prostě dívám okolo sebe a říkám si, co je tohle kurva za svět, když se tu každej třetí chová jako debil a každej druhej ještě hůř. Neříkám, že já se chovám dobře, to je možná to nejsmutnější.

Nemám žádnej cíl, a proto jsem naštvaná. Chci za něčím jít, ale nemůžu se přinutit nic dělat. Chtěla bych, aby mi otec sehnal tu brigádu, o který mluvil, ale bojim se, že na to jsem asi ještě moc malá. Já nevím.

A taky bych chtěla mít zase plnou hlavu nápadů, co sem psát!

Na rychlo

3. října 2012 v 21:27 | Meggy |  Věci, co musely ven
Nepíšu, kašlu na blog i na všechno ostatní. Jo, vadí mi to, ale nevím, co s tím mám dělat. Mám pocit, že mám ještě míň času, než jsem měla minulej týden a přitom... já fakt nevím. Leží přede mnou deník a jsem u pondělí. Heh, docela blbý na to, že už je středa. Zase jsem nastydlá, ale dokud to není horší (zaklepu to!), tak to už ani neřeším. Až na to, že se tak trochu dusím, když jsem uvnitř. Venku je to v cajku.

Poslouchám Red Hoty, což je přesně taková ta hudba, co ráda poslouchám, když jsem hrozně unavená a v nejvíc pohodě náladě. Problém je, že momentálně nejsem v nejvíc v pohodě náladě. Vlastně v poslední době mám pořád nějakou divnou náladu, protože mě naštvávají věci, který normálně neřeším. Jo, asi je to moje chyba, ale nevím, co s tím dělat. No a dneska jsem po odpoledni měla zas po nějaký době fakt super náladu a přijdu domů a otec mi jí of course zkazí.

Nevím, co k tomu říct. Vím, že by byl asi nejradši, kdybych byla pořád jenom ve škole a nebo doma, ale jako to fakt nedávám, stačilo mi to o prázdninách a ještě jsem z toho trochu mimo. Oukej, nešla jsem ze školy rovnou domů, ale nevím, na co si stěžuje, když jsem přišla a asi hodinu a půl se učila. Fakt občas mám pocit, že některý lidi mají neskutečnej talent mě nasrat. Ale asi to je moje chyba, né jejich.

Jinak víkend byl suprovej. Jsem ráda, že existujou lidi, s kterýma je mi dobře. Lidi, který jsou... na stejný vlně jako já. Zas jsme se s Lukášem neviděli měsíc, i když jsme si samozřejmě už od konce srpna říkali, že půjdeme do čajovny, takže jsme si měli hrozně moc, co říct. I když to vlastně máme vždycky (zaklepu to!). Nejlepší bylo, když jsme si najednou začali říkat písničku od Praga a celý jsme to střídavě řekli. Nechápu to, jak můžem být takový magoři a pamatovat si to celý zpaměti.

Vždycky zbožňuju, když se s Lukášem bavíme a stačí říct kousek textu písničky a ten druhej hned ví. Posloucháme podobný věci, takže se nestane, že by ten člověk absolutně nechápal, což se většinou u ostatních stane, protože tohle moc lidí neposlouchá. A oba posloucháme stejnou písničku, když jsme naštvaný/ v blbý náladě. Dneska ráno mi to znělo v hlavě.


Jo, chápu, že se to asi nikomu moc nelíbí, ale má to něco v sobě. Chtěla bych mít víc času. Přijde mi, že ve škole trávíme moc času, jakože máme moc volných hodin, který pak chyběj odpoledne a přijde mi to nesmyslný. Nějak si nemůžu zvyknout. Každej den zalíhám s pocitem, že jsem unavená na doraz. Už to není žádný, že nemůžu usnout, protože mám naspáno dost. Ale zas dobrý, že dobře usínám (zaklepu to!)

Jo a uskutečnily se teda ty taneční. Ten kluk, s kterým jsem tancovala byl v pohodě. A docela nám to šlo, takže to bylo fajn. Zaklepu to!! Sakra, v poslední době pořád něco klepu. Myslela jsem, že to bude horší. Ale... miluju ty šaty. Celkově mám ráda šaty, ale moc se nedají nosit. Teda v létě jo, ale teď ne. Tak aspoň takhle si to užiju.

Achjo, píšu kraviny. Sorry, my friends...

Mějte se.

Meg