Květen 2013

Zkoušky za mnou, myšlenky ve mně

28. května 2013 v 19:30 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Like a boss. Jsem na sebe pyšná. Dala jsem zkoušky z klavíru na jedničku. Přemýšlela jsem o tom, že příští rok už mě čekají poslední zkoušky, protože ve čvrťáku se zkoušky v pravým slova smyslu nedělají. Poslední dny jsem fakt cvičila, i půl druhý hodiny denně, abych to dala. Fakt mi na tom záleželo. A povedlo se.

Cestou domů jsem si v autobuse zpívala nahlas písničky, protože jsem v něm jela sama a usmívala jsem se jako retard. Snad mě řidič neslyšel. Včera jsem si četla nějaký starší články a našla jsem ten, ve kterém jsem si psala moje největší klavírní sny. Jako co bych chtěla hrát někdy. Ze všech těch věcí jsem splnila jak Sentimentální valčík, tak Turecký pochod a i toho Schuberta. Jediný, co jsem nedala bylo Boogie, ale... boogie je prostě bratrovo.

Problém je, že už mám další věci, co prostě musím hrát. Chci dohrát tu druhou arabesku, Entertainer... Pak si s bratrem musíme zahrát Slovanský tance, už jsem ho k tomu dokonce i přesvědčila... a Pachelbel je taky boží. Achjo, jsem děsná. No nic.

Počasí mě štve. Dneska mě ve škole nevím proč začala bolet děsně hlava, takže nepomohl ani ibalgin a nakonec jsem šla po dvou hodinách, který jsem málem nepřežila, domů. Když byly v březnu mrazy, říkala jsem si, že se těším na květen, kdy už bude teplo. Občas přemýšlím o tom, co když to takhle bude na pořád, co když už bude teplo jenom pár dní v roce? Achjo.

Zase mě přepadají nálady, kdy mám pocit, že všechno je hrozně pomíjivý. A děsí mě to. Vlastně ani nevím, proč o tom přemýšlím. Ale přijde mi, že všechno letí hrozně rychle. Když někdy vzpomínám na to, co bylo loni a před rokem a půl a říkám si, jestli se vážně všechno tak hrozně změnilo, nebo je jenom fajn si myslet a říkat si, že se to změnilo.

Pamatuju si, jak jsem se v červenci hrozně nudila a psala jsem každý den desetistránkový zápisky do deníku a pak už jsem se pohybovala v myšlenkách, který člověk normálně neřeší, protože na ně nemá čas. Přemýšlela jsem o tom, jak moc člověk ví, co doopravdy je a jak moc si pouze myslí, že je to, co chce být.

A pak taky o tom, jak moc záleží na tom, jaký člověk doopravdy je, když to sám vlastně ani neví a že možná záleží pouze na tom, jaký člověk chce být, protože podle toho se chová. A tyhle myšlenky se mi teď vrací. Jaká jsem doopravdy?

Asi je to divný takhle přemýšlet. Ale nějak nemám sílu přemýšlet o jiných věcech, když venku je hnusně, i když dneska bylo nadprůměrně a já jsem moc psychicky vyčerpaná na to, abych uvažovala o normálních věcech.

Mějte se krásně.

Meg

No time

25. května 2013 v 18:40 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Zjistila jsem, že mi chybí blogování. Nevím proč, ale zrovna teď jsem si četla nějaký články a zjistila jsem, že to bylo fajn, sednout si každý třetí den k blogu a vypsat se. Nedokážu pochopit, jak jsem zvládala psát blog, deník a nevím, co ještě. Byla jsem asi fakt dobrá... Né dobře, dělám si srandu.

Posledního půlroku nezvládám vůbec nic. Vlastně od tý doby, co chodím do práce, mám hrozně málo času. A je to vážně těžký, když si chci udělat čas na všechno. Klavír, tancování, práce, škola, kámoši, F... A pak chcete jít s někým do divadla, s někým na ples, s někým na koncert, s někým si sednout do hospody. A pak najednou zjistíte, že tři týdny v kuse neustále něco děláte a ani nestíháte všechno, co chcete. Že vlastně odpočíváte jenom sedm hodin v noci, kdy spíte.

Když přijdu domů, tak nezvládám udělat všechno do školy, hrát na klavír, napsat deník a ještě k tomu psát na blog. Ale zjistila jsem, že mi to psaní chybí, že mě to nabíjelo. Ale vím, že mi to vždycky zabralo tak hodinu denně, když jsem chtěla projet všechny ty oblíbený blogy. Ehm, zapomněli jste na mě? :)

Čas hrozně rychle letí, nestíhám to registrovat. Nedávno mi jeden kamarád řekl, že se vzdalujeme proto, že on má pořád ještě dětský myšlení, že ho baví přemýšlet o věcech, na kterých nemůže nic vymyslet. A že si nerozumíme proto, že mně už to přijde zbytečný víst tyhle rozhovory. Nevím, jestli to je pravda. Ale upřímně doufám, že ne. Postupem času jsem přestala věřit na to, že lidi žijí na furt, že člověk dostane to, co chce, ale nechci přijít o všechno z dětský naivity.

Přijde mi, že když člověk nezůstane aspoň trochu dítětem, tak nedokáže správně žít. Jenže jak toho docílit? Vždycky se mi střídají chvíle, kdy jsem hrozně šťastná a mám pocit, že se mám nejlíp a pak to najednou na mě všechno padne a já nevím, co to přesně je.

Občas přemýšlím o tom, že v každý části života, je člověk hrozně nablízku některým lidem... A že pak najednou se všechno zvrátí a ty lidi odejdou a člověk chce být s nima, ale nejde to. Když jsem odcházela z první základky, tak mi to bylo hrozně líto. Pamatuju si, jak jsem brečela, že mi ty lidi budou chybět, bylo mi osm let a brečela jsem. Teď o několik let později ty lidi potkám na ulici a skoro si ani neřekneme čau.

Když jsem v jedenácti odcházela z druhý základky, tak mi to už nebylo líto tolik, protože jsem k těm lidem asi neměla takový vztah, ale vlastně už se taky nestýkáme. Přijde mi, že když někoho někde s K. potkáme, tak spíš jdeme pryč, protože víme, že bychom si s nima neměli co říct.

Vím, že to ještě není zas tak aktuální, ale bude to tak taky s mojí současnou třídou? Budeme okolo sebe za deset let chodit na ulici a koukat se jinam, aby si nás ten druhý nevšiml?

Štve mě, jak jsou lidi ignorantský, nedávno mi K. říkala, že jedna její kamarádka zachránila život chlapovi, který měl infarkt a že ležel v obchodním centru na zemi a všichni chodili okolo a nepomohli mu, i když to viděli. Děsí mě, jak je tohle vůbec možný. Co se děje s lidma? Taky se mi jednou stane, budu ležet na ulici v křečích a lidi mě budou obcházet obloukem, aby si nezašpinili boty?

Nejhorší na tom všem je, že toho všeho je schopnej skoro každej, kdo žije v týhle společnosti. Že si každej řekne, že jinej by mu mohl pomoct líp. A odejde. Je to smutný.

Už bych asi měla končit, nebo to ani nikdo nepřečte. Achjo, zas přemýšlím o blbostech, o neřešitelných věcech... Mějte se krásně! :)

Meg