Září 2013

Žít tak na desetkrát!

29. září 2013 v 21:06 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jsem nakonec víkend celý strávila doma. Né, že by mi to vadilo. Jen jsem měla trochu špatný pocit vůči bratrovi a L., který museli jet makat. Nejhorší to bylo v sobotu, když k nám L. přijel a chvíli jsme kecali, tak mi to i bylo líto, protože jsem s ním nemohla jet. Ale co...who cares, už je to pryč.

Hodně teď přemýšlím o životě. ( Přemýšlím u tohohle. Nemáte někdo noty? Nemůžu je sehnat.) Teda já přemýšlím pořád o životě, asi proto, že nemám co jinýho na práci. Nebo proto, že se mi nic jinýho dělat nechce. Já nevím. Jsem typ člověka, co chce stihnout všechno. Skoro nic si nedokážu odpustit, takže si toho naplánuju vždycky tolik, že jsem akorát nervózní z toho, že to nestíhám. A stejně nemám ani setinu z těch všech plánů splněných.

Občas si říkám, jestli je správný to, jak žiju, jak trávím svůj volný čas, jak trávím celkový čas. Já neříkám, že nejsem šťastná, že mi to nepřijde správný, ale člověk nikdy neví, co by bylo lepší, dokud to neobjeví. Člověk nějak žije a je hrozně omezenej věcma, který jsou okolo něho. Některý věci si prostě nemůže dovolit, aniž by tím přišel o jiný věci. Nejde zkombinovat všechno.

Jenže proč je tolik možností, když nemáme šanci je využít? Člověk by potřeboval žít minimálně deset životů, aby si to dokázal plně vychutnat, aby dokázal zjistit smysl, aby věděl, co chce. Aby mohl využít všechny možnosti, které se mu denně nabízí a které musí odmítat kvůli jiným, které jsou neméně lákavé.

Hrozně mi chybí taneční. Je to fakt divný. Já, která jsem se tam nejvíc netěšila a nechtěla jsem tam chodit, teď říkám, jak mi to chybí. Hrozně se těším, až půjdeme s P. tancovat, navštívit V. a ještě nějakýho jeho kámoše na prodlouženou, na ples, na druhej ples... Ale to je za tak dlouho. Né, že by mi to tančení šlo, ale byla to sranda.

Chybí mi ten smích z nepovedených kroků, chybí mi čekání na srazu nebo přicházení pozdě. Chybí mi to, jak mě D. jednou místo dolů poslala domů, protože si P. spletl písmenko. Ale není to jenom tohle, co mi chybí. Chybí mi spousta věcí, který byly loni. Chybí mi klavírní koncerty, chybí mi poznávání neznámých. Je to divný.

Vždycky všechno tak rychle pomine a člověk ani neví jak se to stalo. A pak sedí za notebookem, naštvaný z učení se biologie a říká si, proč píše tak strašně pesimistický článek, když se má vlastně dobře. Jsem já to ale pako.

Mějte se krásně, držte mi zítra palce.

Meg

Jen někteří mají právo... být tak hloupí

26. září 2013 v 21:11 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak, zase jsem tu u svýho problému, kdy prostě nevím, jak začínat články. Nevím, jak se to dělá. Ale ať napíšu cokoli, tak mám pocit, že to vyznívá blbě. Už je podzim. Na nic. Druhým dnem jsem doma, protože rýma začala být až moc úporná na to, abych mohla jít do školy. Na jednu stranu mě to štve, na druhou... musím uznat, že to není špatné ráno dlouho spát a pak celý den číst. Konečně se mi podařilo dočíst Chrám Matky Boží v Paříži. Je to opravdu skvělá knížka, i když je dost těžký prokousat se tím začátkem.

Teď jsem nakousla Na západní frontě klid od Remarqua a to mě teda chytlo už od začátku. Už teď se těším na zítřek až budu pokračovat. Chtěla bych začít číst takovýhle profláklý knížky. Ty, o kterých se učíme ve škole. Né kvůli maturitě, do tý to stejně zapomenu, ale zajímá mě to. Nedávno jsem se bavila s kámošem o jeho maturitě a on říkal, že by to nejradši nečetl. Přijde mi, že by to lidi měli číst, že to prostě patří k základnímu vzdělání, že to lidem něco dá.

Přijde mi, že dnešní generace tráví hrozně moc času na počítači a že tu je mnohem víc inteligentnějších věcí. Že neděláme spoustu věcí, který by nám něco daly. Ale neříkám to tu jako výtku na ostatní lidi. Týká se to i mě. A obdivuju ty lidi, co to dokážou změnit aspoň u sebe.


Hrozně mě serou lidi, co si myslej, že jsou něco víc než ostatní. Vadí mi to. Vaděj mi lidi, co si myslej, jak jsou dobrý kvůli penězům. Vytáčej mě lidi, co si myslej, že jsou jiný a tím pádem lepší. Nedávno jsem slyšela od jedný holky, když řešila Iphony, že je to na nic, že si teď každej myslí, že si může koupit Iphone. Fakt jsem se musela smát. Koukaly jsme na to s K. a smály jsme se tomu, ale zároveň jsme se o tom pak musely bavit a nedokázaly jsme to pochopit.

Dneska jsem se o tom zase s někým bavila. A úplně mě to dosralo, jak jsem si to připomněla. Vzpomněla jsem si na to, jak jednu dobu byly hrozně módní Beatsky, tak je každej druhej musel mít a některý lidi si je i půjčovali od těch, co je měli a fotili se s nima na facebook. Každej musí mít Vansky. Lidi vyhazujou peníze za drahý soukromý gymply. A proč? Aby dokázali, že na to maj, zaplatit dětem školu?

Sere mě to. Upřímně je mi úplně ukradený, jestli má někdo Iphone, Vansky, nebo Beaty. Neřeším to, pokud se to někomu líbí, ať si to koupí. Neodsuzuju to. Ale když k tomu má někdo přístup, že si to vlastně koupí jenom proto, že to je teď cool a in a že bude drsňák, když to bude mít... sakra, občas si říkám, kde to žijeme?

Ano, musím přiznat, že utrácím hodně peněz za boty. Že si nekupuju boty za tři stovky z Deichmannu, ale není to proto, že bych tím potřebovala něco dokazovat, ale proto, že nemám ráda nekvalitní boty. Asi jsem to napsala dost zmateně. Jen jsem tím trochu rozhořčená teď. Snad jsem dokázala aspoň trochu popsat ten rozdíl mezi tím "koupím si Iphone a Vansky", co mě štve a mezi tím "koupím si Iphone a Vansky", co je mi jedno.

No, už radši budu končit. Mějte se krásně. Snad Vás podzimní chřipka neskolí.

Meg

Je ti líp, ne?

23. září 2013 v 20:57 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Chtěla jsem něco napsat, tak se snažím. Mezi každou větou mě vyruší nutkavá potřeba smrkat nebo kýchat. A to mi vlastně ani není špatně. Zaklepu to. V posledních dnech jsem hrozně podrážděná, všechno mě hrozně lehce nasere. Je to smutný, ale je to tak.


Dneska jsem jela domů autobusem od F. a přemýšlela jsem o tom, že bych něco měla napsat. Vždycky, když chci nějakou inspiraci, pustím si Prago. A tohle mě fakt dostalo. V poslední době jsem asi až moc kritická k ostatním lidem, vidím každou chybičku a nedokážu se s ní smířit. Moc to sama nechápu, protože jsem nikdy nechtěla bezchybný lidi a není tomu ani teď.

Akorát mě všechno vytočí. Asi chci po lidech, aby se chovali zodpovědně, nebo nevím co. A mám všeho po krk. Hrozně mě vytáčej lidi, co choděj jeden den polonahý venku, druhej den si stěžujou, jak mají rýmu a chodí v tílku. Štvou mě lidi, který si myslej, že jsou středem světa a že se z nich všichni zblázněj. Štvou mě lidi, který mají svojí pravdu a myslí si, že jsou jedinečný a nemůžou nemít pravdu.

Já nevím, možná občas taky tvrdím nějaký kraviny, ale aspoň se nechovám, jak nějakej diktátor, kterýmu nemůžete říct ne. Hrozně se všem směju, jak řešej blbosti, přitom sama dělám totéž. Přijde mi to směšný.

Ale nejsem nešťastná. Necítím se úplně nejlíp, zas nebudu přehánět, ale trochu to ze mě spadlo. Vím, že si nikdo okolo nemyslí, že to je dobrý. Ale zas na druhou stranu, nikdo okolo možná ani nepozná, že to je špatný, takže je to jedno. Nechci to zakřiknout, takže to radši zaklepu, ale cítím se líp.

Nedávno jsem si psala s P., on si ze mě dělal srandu, pak se mi omlouval a já že v pohodě. A on najednou, že tohle mu chybělo. Divila jsem se co a on: "je ti líp, ne?". Bylo to takový divný, přijde mi, že mě nemůže takhle znát po tom půl roce, co se známe. Ale v tu chvíli jsem si říkala: "kurva, já se fakt mám líp". A měla jsem se dobře.

Jo, připomeňte mi to až zas za pár dní budu psát, jak to totálně nezvládám. Ale teď jsem šťastná. A seru na to! :)

Protože: "Mám po krk mít po krk, ale že bych se na to vyprd, tak to ani náhodou, dokud mám po krk, vím, že mám ještě pořád hlavu nad vodou."


Málo lidí kvůli málo času

20. září 2013 v 20:57 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Pořád jsem si říkala, jak ještě není podzim, pořád jsem si nechtěla přiznat, že končí léto, pořád jsem nosila jenom lehkej svetřík a bundu a nebyla mi zima. A najednou musím nosit i mikinu, je zima, všichni okolo kašlou a mně je taky blbě. Asi jsem něco chytila od F., protože taky říkal, že ho bolí v krku. Tohle je přesně to, co nesnáším na tomhle období. Sere mě takový to počasí, kdy není ani teplo ani zima, protože lidi jsou akorát tak nemocný. Nevadí mi, když je zima a mrzne, protože mám pocit, že to aspoň zabíjí bakterie.

Asi to tak mám kvůli loňsku, kdy jsem byla hrozně dlouho nastydlá a nemohla se toho zbavit, ale jsem z toho teď nejvíc vypsychovaná a hrozně se toho bojím. Takže mi takový bolení v krku dokáže zkazit náladu docela dost. Chtěla jsem se o víkendu vidět s kámošema, který jsem dlouho neviděla na jedný akci, ale asi tam kvůli tomu nepůjdu. Sice mě to sere, ale nechci pak celý týden být nemocná, protože bych z toho akorát byla naštvaná.

Dneska jsme měli zkoušku na ten muzikál. Bylo to fajn. Né, že bychom toho hodně nazkoušeli, ale byla to sranda, protože jsme nakonec dělali hrozný blbosti a bavili se o pohádkách a tak. Navíc ty tři písničky, který zatím máme začínají znít dost dobře, tak z toho mám radost.

Předevčírem jsem měla zas hrozně špatnou náladu, myslela jsem, že už to nevydržím. Je to hrozně vtipný, protože ta depka mi vždycky dodá sílu. Nejdířv jsem vždycky hrozně v háji a pak najednou prozřu, nebo jak to říct a mám víc síly. Snažím se teda teď svýma problémama nezatěžovat moc lidí. Protože bych jim akorát opakuju dokola to samý. Jak řekla mamka, jsou to moje problémy a neměla bych s tím nikoho zatěžovat. Myslela to sice trochu jinak.

Ale rozhodla jsem se snažit se s tím nikoho neotravovat. Sama z vlastní zkušenosti vím, že když vám pořád někdo opakuje svoje problémy, který moc vyřešit nejdou a člověk se s nima musí smířit, je to otravný. Neříkám, že to vždycky dodržím, ale budu se snažit. Musím se s tím vypořádat sama. A nebo vyhledat odbornou pomoc.

Pomohlo mi, když jsem si na internetu našla nějaký články o lidech, co mají stejný problémy jako já. Odborné popsání toho všeho. Musí s tím žít docela dost lidí. A málokdo to ví. Je to smutný. Ale spoustu lidí musí žít s horšíma věcma.

Včera jsem si povídala s jednou holkou ze třídy. Obě jsme necvičily na tělocviku, a tak jsme si povídaly, protože jsme neměly ty dvě hodiny, co dělat. Před pěti lety jsme byly docela dobrý kamarádky, bavily jsme se o přestávkách a tak. A pak to nějak vyšumělo. Bylo zajímavý, jak jsme si rozuměly, nebyla ani jedna chvíle ticha, za ty dvě vyučovací hodiny. Přemýšleli jste někdy o tom, kolik lidí je okolo vás, o kterých nic nevíte a dokonce byste si s nimi i rozuměli?

Je pravda, že se neumím moc bavit s holkama. Radši se kámoším s klukama, protože moc stráveného času s holkama vede k tomu, že mě ta holka ve většině případů začne štvát. Holky mezi sebou furt budou soupeřit. A s klukama je to lepší. Ale přijde mi to škoda, že některý lidi neznám a přitom by mě mohli obohatit. Každý člověk vás obohatí, protože každý má jiný myšlenky a každý vás svým způsobem trochu změní.

Někdy bych chtěla, aby člověk měl čas na to, aby mohl trávit dny s více lidma. Přijde mi, že jsme časově hrozně omezení. Chtěla bych se víc vídat s tolika lidmi a nemám na to čas. Je to škoda.

Meg

PS: Poprvý po dlouhý době jsem měla Karamelový pokušení v Tchibu. Aaach. Jeden z mála důvodů, proč miluju zimu.

Pohodlnost důvodem k psychickým problémům

17. září 2013 v 21:41 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jsem zase tu. Dnešek a včerejšek nebyly ničím významné dny, ale přesto jsem během nich došla k mnoha závěrům. Teda nebylo jich tolik, ale byly dost důležité. Včera večer jsem si šla nabít mobil a nešlo to. Jo, upřímně se tomu moc nedivím, že po čtyřech/pěti letech nejde nabít, zvlášt, když je to starej sony ericsson s úplně debilním konektorem, ale prostě mě to hrozně naštvalo, protože jsem na ten mobil byla zvyklá a měla jsem ho ráda. (Po včerejšku už ne :D)

Ale pointou je, že mě to úplně neskutečně vytočilo, byla jsem fakt naštvaná a uvědomila jsem si, že se zbytečně nechávám vytočit maličkostma, na kterých nesejde a že bych se na to měla vykašlat. Vždycky jsem nejvíc nechtěla mít dotykovej mobil, teď už je mi to nějak ukradený. Who cares. Mám asi nějak horší problém, než řešit, jakej budu mít mobil.

Dneska jsem byla celý odpoledne s F. Nejsme spolu moc často, protože kvůli práci a všemu možnýmu nemám moc čas. Jo, štve mě to, ale říkám si, že si zas víc vážíme těch chvil, kdy spolu jsme. No a dneska to bylo hrozně fajn. Jela jsem domů a byla jsem fakt šťastná.

A nějak mě to nakoplo k tomu, abych zas sebrala sílu a bojovala proti tomu. Přišla jsem domů, umyla jsem si ruce jako normální člověk a nic víc. Vysrala jsem se na to všechno, co dělám poslední dobou, vysrala jsem se na to, jak nedělám skoro nic, abych z toho náhodou nebyla v háji. Sedla jsem si normálně na sedačku, na kterou si nikdy nesedám. Prostě jsem si řekla, že si nebudu kazit život zbytečnejma věcma. Že dokud dokážu bejt na sto procent šťastná, nebudu si to kazit.

Nevím sice, jak dlouho mi to vydrží, ale snad co nejdýl. Zaklepu to. Asi na mě zapůsobilo i to, jak mi včera máma řekla, že nechápe, co se mnou je, že prožívám nejlepší období v životě a že jsem pořád nervózní a podrážděná. Byla to reakce na to, když mi řekla nějakou blbost a já začala brečet. A nebylo to poprvý. Brečím teď skoro furt, protože jakmile mi někdo něco řekne, tak mě to dostane, protože mám pocit, že si kazím život. Respektive, že mi něco v mý hlavě kazí život.

A ráno mi zas řekla, že by si přála, abych byla normální a né furt tak vynervovaná a trápící se a nevím co ještě. Vím, že nedokážu bejt normální. Mám to na to v hlavě moc smíchaný, občas až na psychiatrii a to si nedělám prdel, ani to nemyslím s nadsázkou. Ale už mě to hrozně otravuje, jak se s tím omezuju, jsem denně úplně v háji a nevím co.


Došla jsem k názoru, že pohodlnost dnešních lidí má špatný dopad i na jejich psychiku. Všichni jsme zvyklí, že máme veškerý servis skoro pod nosem. A teď nemyslím, že nám to připraví rodiče, protože samozřejmě čekám, že se mi tu někdo ohradí, že se o sebe stará sám a je samostatný. Myslím přesně to, že si žijeme jako v bavlnce, to, co naši prarodiče považovali za výjimečnou super věc, my bereme jako samozřejmost a odráží se to i na naší psychice.

Protože pořád čekáme, že nám někdo pomůže, že se to nějak vyřeší, že najdeme návod jako na všechno. Že si to hodíme do Googlu a ono něco vyjede, my se zařídíme podle pokynů a bude to v pohodě. Ale s psychikou to takhle nefunguje. Na Googlu není návod na vaší hlavu. Člověk nemůže spolíhat na jiný, musí si to prostě vyřešit sám. A stojí to za to.

Život je neživotný, s dlouhým a tvrdým.

15. září 2013 v 20:31 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Od tý doby, co má L. holku a vídáme se míň, tak si pořád říkám, jak na mě sere. Nikdy mu to samozřejmě neřeknu do obličeje, ale říkám si to a když jsem naštvaná, protože zrovna nějaká společná akce nevyjde, tak si stěžuju jiným lidem. Vždycky jsem si myslela, že bych mu to nikdy nedokázala říct proto, že jsem srab. Ale dneska jsem došla k názoru, že důvod vězí zcela jinde. Sama podvědomě vím, že to je blbost. A vždycky jsem to věděla.

V pátek jsem si nějak usmyslela, že bychom se mohli vidět o víkendu, přestože je už skoro na sto procent jisté, že se uvidíme příští víkend u babičky, pokud se něco nestane. Nevím ani proč, ale nějak jsme se dlouho neviděli, chtěla jsem s někým někam jít a navíc jsem si před prázdninama řekla, že se budu víc angažovat do toho, abychom se vídali častěji i sami, né jen, když si naše rodina naplánuje, že se uvidíme.

Takže jsme se v půl jedný ráno dohodli, že se uvidíme v neděli. Říkala jsem mu potom, že se divím, že nebude se svojí holkou a on řekl, že by s ní normálně byl, ale že mi udělá radost. Přijdu si trochu hloupě, když si pořád říkám, jak na mě sere a nevidí nic jinýho než ji. A teď to zní, jako bych byla nějaká mrcha, ale vážně jim to přeju. Jen je mi občas smutno, když mám pocit, že mizí to, co mezi náma bylo.

Jednou jsme se o tom bavili a on říkal, že už to možná není takový, jaký to bylo dřív, ale že tu pořád jsme pro sebe a pořád si můžem říct cokoli, co nás trápí a že to je to, co je důležitý. Zaklepu to. Občas mi přijde, že lidi jsou strašně moc zahleděný do sebe. Že si prostě vymyslí nějakou svojí pravdu a nejsou ochotní uznat, že by to třeba pravda být nemusela. A pak z toho vznikají zbytečný nedorozumění a hádky. Všimli jste si toho, že lidi se zpravidla skoro nikdy nehádají kvůli důležitým věcem, ale kvůli píčovinám? Protože ty důležitý věci si nějak dokážou vyřešit.

L. na mě nesere. Možná si nepíšeme každej den tři hodiny denně, možná se nevídáme každej měsíc, ale jednou za čtvrt roku, možná už o sobě nevíme každej detail. Ale pořád platí to, že kdybychom nebyli příbuzní, udělám všechno proto, abych ho sbalila! :D

Dneska jsme spolu teda byli asi tři hodiny. Zapomněla jsem, jak je to skvělý, když jsme spolu. A došlo mi, že je jedno, jak jsme starý, že to asi fakt moc hrotím, že když člověk chce, jde to. Seděli jsme v čajce a bavili se o kravinách, jako byl včerejší koncert, co se stalo novýho, co vtipnýho je ve škole. Hrozně jsme nadávali na béčko, že to tam smrdí a nemáme to tam rádi, smáli se, že někdo to má rád. Plánovali jsme si, jak až odjedem na vejšku, tak budeme spolu bydlet v bytě, jak budem spolu jezdit, jak to budem trollit. Kdyby to tak fakt bylo, dokonce bych se na to i těšila.

Nakonec jsme šli na chvíli k němu, kde jsme se najedli, pak mě doprovodil na bus a rozešli jsme se. Hrozně mi to zvedlo náladu, tyjo. I když jsem pak vlastně na srazu musela čekat na F. asi čtvrt hodiny, ale nebylo to jeho vinou, jen jsem výjimečně přišla moc brzy. Povídala jsem si s nějakou cizí paní, která byla hrozně energická a optimistická, přestože byla docela stará. Mám ráda takový ty lidi, né ty, co se na vás dívají, jako na zkázu světa s pohledem, že by vás zabili.

Asi bych s ním měla bejt častějc. Po dlouhý době jsem přišla domů a nepřišla jsem si úplně špinavá. Jen z poloviny. Vím, že to není dobrý. Ale...stejně z toho mám radost. Zaklepu to. Trochu. Asi bysme si víc měli vážit lidí, co jsou okolo nás a né na všechny koukat na něco, co je samozřejmýho. Přestože jsou z naší rodiny.

Jsi spokojený se svým jak se máš?

13. září 2013 v 22:09 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Když jsem nedávno byla s jedním z mých kamarádů venku, najednou se mě zeptal: "Jsi spokojená se svým životem?" Ze začátku jsem to moc nechápala, přišlo mi to trochu jako nezvyklá a zbytečná otázka, ale nakonec jsem se nad tím zamyslela a proč ne. Jeho důvod, proč se na to ptal, byl, že říkal, že každej den se ptáme lidí, jak se mají a přitom ta otázka je bezpředmětná.

Když se vás někdo zeptá, jak se máte, automaticky mu odpovíte, že fajn. Zjistila jsem, že to tak dělám úplně automaticky. Ani o tom nepřemýšlím. Prostě když si s někým píšu na facebooku/skypu a on se mě zeptá, jak se mám, automaticky napíšu fajn. Teda pouze v případech, kdy jsem nějak hyperaktivně šťastná, tak to změním na supr, ale vzhledem k tomu, že v poslední době se často nemám nejlíp, stává se mi, že napíšu fajn, pak to smažu a napíšu, ujde to.

Tu notoricky známou větu, že je jednodušší se usmát a říct "je mi fajn", než vysvětlovat, proč vám fajn není, jistě každý zná. A z vlastní zkušenosti vím, že na otázku, jak se mám, prostě z pravidla neříkám, že blbě. Zní to hloupě. A když se vás někdo zeptá, jestli jste spokojení se svým životem, nemůžete odpovědět "fajn" a jít dál. Člověk se nad tím musí zamyslet. Kolik z nás by nakonec došlo k závěru, že spokojení nejsou?

Jsou se svým životem spokojení lidé, kteří žijí svůj život na facebooku, píšou tam i to, že jdou na záchod a nevědí, že ve slově teď se píše ď a né ť? Jsou spokojení lidé, kteří nemají žádný cíle, kteří jenom žijí ode dne ke dni, nic nedělají? Možná jsou spokojení víc, než já.

Někdy přemýšlím o tom, jestli je lepší, chtít od života moc a pak být nespokojený, nebo nechtít nic a být spokojený s tím ničím. Já vím, asi je dobrý být v takovým tom středu, jako vždycky. Nechci tím říct, že nejsem spokojená se svým životem. Nevyměnila bych to za nic. I když je tisíc věcí, co by mohlo být jinak, tisíc věcí, co by mohlo být lehčí.

Myslím, že jsem spokojená s tím životem, který je za mým obličejem. S tím životem, kterým je ta maska, kterou všichni vidí. Jsem hrozně unavená z tý přetvářky. Je to hrozně jednoduchý se na všechny usmívat. Zjistila jsem, že se začínám chovat dokonce až infantilně, abych si sama myslela, že je všechno v pohodě. A... jsem zas u toho už se zas lituju. Drž hubu!

Jen je to vysilující po večerech brečet, ráno se budit s bolavýma očima, který nejdou rozlepit. Připadá mi, že jsem herec, co se ztratil ve scénáři, hraju vabank a bank je moje holá řiť. /Prago/

Ale jo, nakonec docházím k stejnýmu závěru, jako kdybych řekla, že mi je fajn. Protože i když o tom přemýšlím z jakýho chci úhlu, docházím k názoru, že spokojená jsem. I přes to všechno. Zaklepu to :D :) Tak, není jednodušší říct, mám se fajn a nepřemýšlet o tom? :)

Meg.

Být normální na jeden den

12. září 2013 v 18:36 | Meggy |  Věci, co musely ven
Je mi blbě. Ne fyzicky, ale psychicky. Pořád si jenom dokola opakuju, že chci být v pohodě, že spousta lidí se má mnohem hůř a že kdyby věděli, z čeho si dělám hlavu já, asi mě pošlou do prdele. Hrozně se stydím za to, že se tak řeším, že nejsem dost silná na to, abych to dokázala přecházet v pohodě. Ale jo, asi jsem moc slabá, asi stojím za nic. Protože prostě už nemůžu. Nevím, co bych měla/chtěla dělat pro to, aby to bylo správný.

Zjišťuju, že mi spousta problémů jiných lidí připadá hrozně banální. A jsem za to taky hrozně naštvaná.

každý ma svý starosti co připadaj mu velký, posraný z vlastní důležitosti nosíme svý slabosti jak šperky, a přitom nevidíme dál než na krok, nevěříme dál než za hrob, chodíme s očima upřenýma na svoje nohy
/Prago union - Bezedná noc/


Vždycky jsem byla zastáncem toho, že by lidi neměli bejt posraný ze svých problémů, že by neměli zlehčovat problémy ostatních. Jenže teď se tak sama chovám. Jo, super, skvěle jsem to dopracovala. Ale prostě si nemůžu pomoct. "Cokoli, co můžeš dostat z hlavy a nemusíš k tomu používat oblbovací prášky, není problém." Nechci se řídit tímhle, protože to není pravda. Každej problém, kterej je největší toho člověka prostě v daný situaci je problém.

Celý týden jsem se těšila, až budu s F. A pak mi zrovna ten den je tak špatně, že nemám sílu na to, abych byla někde venku. Hm, nasere. Hrozně jsem se těšila na to, až budu na ty 4 hodiny, co bysme byli spolu v pohodě. Až nebudu muset myslet na všechny ty kraviny, co se mi rojí v hlavě, když jsem bez něj. A ono nic. Smůla.

Vím, že se všichni snaží mi pomoct, že mě všichni podporujou. Teda.. každý jiným způsobem, ale jo, nikdo to nemyslí špatně. Jenže lidi vás buď litujolu, nebo tím opovrhujou, ale nikdo to nechápe. Přijde mi pak už nesmyslný se o tom s někým bavit, protože to stejně nepochopí. A to né proto, že by nechtěl, prostě jen... není to v možnostech toho, kdo to nezažil.

Když to bylo za mnou, tak mi nedělalo problém se o tom bavit. Jo, je to hustý, něco zajímavýho. Všichni vás pak litujou, jak to pro vás muselo bejt hrozný. A vy se jenom usmíváte a říkáte, jak to bylo hrozný a asi vám to dělá dobře, že si myslej, jakej jste chudák. Z toho bych se asi poblila. Až vám někdo bude jen tak vyprávět o tom, jak byl kdysi v háji, tak ho pošlete do prdele, ono se to hezky kecá, když už jste v pohodě.

A pak se vám to vrátí. A co? Zase se litovat? Jenže pak vám vlastně dojde, že je to úplně k ničemu. Že je vám k ničemu, že vám někdo řekne, že je mu to líto. Že je lepší bejt normální člověk, kterýho nikdo nelituje, protože k tomu není důvod. Vždycky, když o tom s někým mluvím, tak si pak uvědomím, že se vlastně podvědomě lituju a úplně mi z toho je blbě. Fakt. Jenže, jak to udělat, aby to nevyzělo jako lítost?

Budu se snažit. Slibuju. I když nevíte, o co jde. Prostě... se budu snažit. Abych zas mohla psát o tom, jak jsem happy, nebo nepsat, protože budu dost šťastná na to, abych na to měla čas.

Pořád teď poslouchám Vivaldiho Zimu. Je to hrozně krásný, jak je to ledový. Jak to vyjadřuje všechny ty moje pocity. Sakra, proč tolik lidí opovrhuje klasikou?

Meg

Poslední písmena čtvrtečního večera

11. září 2013 v 22:39 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Nevím, jestli je to tím počasím, ale mám pocit, že mě všichni serou. Takhle to zní hrozně arogantně a divně, ale prostě to tak občas mám. Přijde mi, že mě otravuje to, co někteří lidi dělají a přitom to dělají tak nějak pořád, jen teď si toho začínám víc všímat. Znáte to?

Hrozně jsem se zase zažrala do klavíru, snažím se hrát hodně, protože mám zas tisíc skladeb, které chci umět. Jen je trochu smutný, že na to vlastně už mám hrozně málo času. V pondělí jsem cvičila hodinu, dneska taky, ale včera vůbec, protože jsem přišla v osm z práce, kam jsem jela rovnou po škole a do desíti žehlila oblečení, načež jsem spadla úplně mrtvá do postele.

Myslím, že ze mě jednou bude workoholik. A teď to nemyslím ani tak kvůli práci, ale kvůli tomu, že prostě mermomocí chci všechno stihnout. Normální člověk, když má něco naplánovanýho a přijde další nabídka, tak jí většinou nepřijme, když je zřejmý, že to nestihne, nebo to původní zruší, ale to já ne. Já se snažím vždycky stihnout všechno. Nevím proč. Mám z toho pak radost, když stíhám všechno. Blbý ale je, že toho chci stíhat tolik, že všechno nestíhám nikdy, takže nikdy nejsem úplně spokojená. Měla bych s tím něco udělat, nebo budu mít v životě problémy.

Na druhou stranu, je to fajn, protože čím víc jsem zaneprázdněná, tím míň se zamýšlím nad tím, co se děje v mý hlavě a myslím, že to je celkem fajn. Tahle nepřímá úměra se mi líbí. Nejhorší, co pro mě může být je zůstat někde a nemít co dělat. Rojí se mi v hlavě hrozně postiženejch myšlenek, který nedokážu korigovat a to není správně.

Ale když jsem o tom přemýšlela nějak hlouběji, tak mi došlo, že každej má nějakej problém. A jo, možná, že i zdravotní. A že dělat ze sebe chudáka je to nejhorší. Nemyslím si, že jsem nějakej chudák, že mě život trestá, protože vidím, jak mají jiní lidé problémy. Každý je s tím svým nějak sžitý a neměnil by ho za jiné. To si myslím já.

Budu se snažit myslet na pozitivní věci, který chci spáchat. A kašlu na to. Zaklepu to! :)) Mimochodem, s partou kamarádů chceme sezkoušet nějaký písničky z muzikálu Hair, přetextované do češtiny. Teda spíš oni chtějí a já jim budu hrát klavír. Vůbec to nedávám, nedokážu z hlavy vymyslet noty. Nevlastníte náhodou někdo noty na nějaký písničky? Díky.

Meg

Návrat krále (ha ha ha...)

10. září 2013 v 10:38 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Chtěla bych začít znovu psát. Ehh... pokolikátý už? Myslím, že znovu nepíšu proto, že se bojím, že zas nevydržím psát a budu potomzklamaná sama ze sebe. Ale prostě mi to chybí. Vždycky se koukám na různý blogy a vidím ty komentáře a jak každý má svoje obvyklé uživatele a prostě... je to takový svůj svět. Líbí se mi to.

Taky jsem to tak měla. Každý, kdo měl svůj blog to tak měl, pokud se mu dostatečně věnoval. A kdo ho neměl nepochopí mě. Jenže už to tak není. Zjišťuju, že spousta mých oblíbených blogů prostě neexistuje. Že spousta blogerek/blogerů s přesunulo jinam. Nevím, jestli na mě zapomněli, každopádně já zpětně nemám šanci je vyhledat. Kde je asi konec takové Mad Jerk?

Škola začala, prázdniny skončily. Už si začínám zvykat a vlastně mi to ani nepřijde. Hrozně jsem se na prázdniny netěšila a nakonec byly skvělý. Děsně jsem si odpočinula, ale zas jsem vypadla ze svýho normálního režimu, což u mě bohužel neznamená pouze odvyknout si vstávat, ale i spoustu jiných věcí. Respektive jednu věc a to je moje psychika. Nechci to tu rozebírat, jen prostě občas už mám pocit, že na to nemám.

Přijde mi, že když jsem přišla první den do třídy, všichni jsme si prostě jenom sedli do lavic jako kdyby byl normální den. Já nevím, jako kdybysme přišli po jarních prázdninách, který trvají týden a né po dvou měsících. Čím jsem starší, všechno je víc obyčejný. Znamená to, že být dospělý musí znamenat žít v obyčejném světě? Maturita se blíží. Ne, není letos. Vlastně je ještě daleko, ale když si vezmu, jak rychle uteklo to všechno, co už mám na týhle škole za sebou, je mi z toho divně.

Snažím se ze všeho nejvíc být šťastná. Snažím se dělat všechny věci normálně, jako jsem to dělala dřív. Ale občas to prostě nejde. Občas prostě jen sedím za počítačem a koukám. Nedělám nic, abych se nemusela dotýkat věcí. Je to absurdní. Asi se bojím si sama sobě přiznat, že jsem to nezvládla. Bojím se to přiznávat ostatním, protože mám pocit, že jsem je zklamala. Všichni, kdo to ví, říkají, že to bude lepší. Věří mi. Ale pro mě je těžký si věřit. A bojím se, že je zklamu.

Pořád hodně poslouchám Prago. Miluju dlouhý cesty autobusem, kdy jenom sedím, koukám a poslouchám. Myslím, že je hodně těžký poslouchat tenhle typ hudby, protože to člověk musí plně vnímat, aby z toho měl to nejvíc, co do toho bylo vloženo. Miluju, když si to poslechnu třicetkrát a pokaždý najdu něco novýho, co mě uchvátí. Chtěly jsme jít s K. na koncert o prázdninách, ale nakonec to nevyšlo, protože jsem nemohla já ani ona. Jo, Katův hlas na živo, to bych potřebovala.

Meg