Říjen 2013

Umění s názvem "chovat se slušně"

23. října 2013 v 21:04 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak jsem se zase přinutila něco napsat. Mám teď málo času (jako vždycky), celý den se mi chce spát a pak když ležím v posteli, tak nemůžu usnout. Divné.

Přemýšlela jsem hodně o vztazích k lidem. Jak se člověk má chovat k lidem, kteří opakovaně dělají něco, co vám vadí, vědí to a je jim to totálně jedno. Nebaví mě se s takovýma lidma bavit. Stejně tak jako mě nebaví věčně koukat na hihňající se holky, balící kluky tak nevkusným způsobem, až se za to stydím, i když se mě to v podstatě netýká.

Vím, že se někdy chovám provokativně, že se někdy chovám jako debil, jo, já to všechno uznávám, ale vytáčí mě namyšlenost. Nikdy jsem netvrdila, že nemám sebevědomí, ale řekla bych, že namyšlená nejsem, v hodně případech se stydím, i když to možná některým lidem nebude připadat. A vadí mi říkat o sobě, jak jsem dobrá, protože se bojím, že to pak bude trapný, když to poseru.

Asi to tak nemají všichni. Postupem času, když jsem se to všechno snažila nějak pozorovat, jsem zjistila, že to vlastně je tak, že ty lidi, co ze sebe dělají chudáčky a pořád se litují, mají sebevědomí až moc, jen potřebují, aby jim to někdo furt říkal a ještě víc je utvrzoval v jejich namyšlenosti.

Nebo nevím, jestli je ten proces opačný, že se lidé nejdřív litují, všichni je ujišťují o jejich dokonalosti a jim to přeroste přes hlavu. Každopádně už se mi stalo u tří lidí, kteří se mi litovali, že jsem pak musela pozorovat jejich namyšlenost. Je mi z toho na nic.

Nejhorší na tom všem je, že vás to nejvíc štve, ale nemůžete s tím nic dělat. Člověk nemůže chtít převychovávat ostatní. Asi by bylo moc namyšlené myslet si, že můžete mít tohle právo. Ale když jsem byla menší, myslela jsem si, že všichni lidé se chovají dobře. Věděla jsem, že existuje svinstvo, ale myslela jsem, že okolo sebe mám lidi, kteří se dokáží chovat hezky, vkusně, slušně...

Asi to moc řeším. Jo, měla bych se na to vykašlat, ale mě to hrozně štve. Protože nesnáším ambivalentní pocity. Proč se někdo chvíli chová jako kretén, že bych ho zabila a pak je mi s ním dobře? Nesnáším to. Achjo.

No, už nad tím asi přestanu polemizovat. Bereme teď v občance opět filozofii. Asi jsem trochu změnila myšlení, protože před těmi dvěma lety, jsem v tom viděla aspoň trošku smyslu, teď mi to opravdu přijde jako blbost. Existují konkrétní psi jako Rek a Alík, ale pes sám o sobě neexistuje. Přijde mi fascinující, že někteří lidé vidí v tomhle větší smysl než v matice nebo v chemii. Upřímně je mi úplně u prdele, jestli si nějaký pán v starověkém Řecku myslel o existenci psa, ale asi to patří do všeobecného vzdělání.

Těším se na prázdniny! Už jen pár dní a vyspím se!

Mějte se krásně!

Megv

I dreamed a dream where looks doesn't matter

20. října 2013 v 21:25 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Včera jsem se po dvou týdnech viděla s P. Bavili jsme se o různých věcech a nějak jsme přišli na téma, jestli záleží na vzhledu. Nesnáším takový ty řeči, že na vzhledu přece nezáleží. Vytáčí mě to pokrytectví. Když půjdete po ulici a budete chtít poradit, kde je určitá ulice a půjde proti vám muž v obleku a vedle něj bezdomovec, zeptáte se bezdomovce?

Myslím si, že je naprosto přirozený ten první dojem a přijde mi nevhodný tvrdit takový ty blbosti, které lidé říkají jen proto, aby vypadali, nebo se cítili lépe. Proč teda nechodíme po ulicích s rozcuchanými vlasy, proč si každý zakládá na svém stylu? Vždyť nám na tom vůbec nezáleží.

No, v tomhle stylu jsem tam argumentovala své názory a pak jsem přišla domů a hledala nějaký písničky, co bych mohla poslouchat. A narazila jsem na video se Susan Boyle. Vím, že je to už starý a neříkám, že jsem to včera slyšela poprvý, ale až včera jsem se na to nějak zaměřila, že jsem na to celou dobu koukala.

Ta paní mě učarovala. Asi proto, že jsem viděla všechny ty výrazy lidí, kteří se na ní dívali opovržlivě a bylo mi z toho blbě. Ano, i tihle lidi určitě tvrdí, že na vzhledu nezáleží. Hrozně jsem si to užívala za ní, jak pak všichni vstali a tleskali. To je jako když se díváte na film, něco se stane a vy si říkáte: "A máte to, zmrdi."

Nevím, proč mě to tak zaujalo. Možná to bylo také z části i tím, že mám slabost pro Bídníky, pro tuhle písničku, pro všechny písničky z tohohle muzikálu. Slyšela jsem jí v mnoha podáních, ve francouzštině, potom od Elaine Paige, o které právě Susan mluví, v podání Anne Hathaway z toho nově udělaného filmu, i v české verzi Má knížko snů, už třikrát na živo. A myslím, že tohle se mi líbí nejvíc.

Jsem teď zase v náladě, kdy bych nejradši pořád dokola poslouchala všechny písničky. Ve všech jazycích. Miluju ten muzikál. Strašně se těším na pátek, kdy vyrazím do divadla. Achjo, mohla bych na to chodit každý měsíc.

Ale zpět k původnímu tématu, proč do soutěží můžou přijít zmalovaný blondýnky, který zpívají jak když tahá kočku za ocas a všichni na první pohled budou čekat něco velkolepého a když přijde žena, jejíž zpěv za to doopravdy stojí, tak každý jen ohrnuje nos. Ano, přesně ta reakce tý slečny, co se pohrdlivě ušklíbla.

Když jsem byla malá, hrozně často jsem si vymýšlela různý příběhy, kde jsem byla (samozřejmě) středem pozornosti a často se to zakládalo na tom, že mnou všichni opovrhovali, nikdo ode mě nic nečekal, a já pak udělala něco, čím jsem všem vytřela zrak. Bohužel nemám nějaký úžasný talent, kterým bych ohromovala lidi, ale upřímně obdivuju lidi, kteří dokáží přejít přes to opovržení a všem to natřít.

Kdybychom se víc zajímali o podstatu věci, než o obal a schránku, kterou vidíme, byl by tu svět lepší. Ale tak to být nemůže. Proč si to aspoň nepřiznáme a nepřestaneme být tak povrchní?

Lepší někdy než nikdy

19. října 2013 v 22:33 | Meggy |  Témata týdne
Rozhodla jsem se zase jednou po dlouhé době napsat článek k tématu týdne. Upřímně se musím přiznat, že když jsem si poprvé přečetla to slovo, nevěděla jsem, co znamená, rozhodně by mě nenapadlo, že to je pouhé odkládání věcí na poslední chvíli. Ale proč ne.

Neznám člověka, který tímto problémem netrpí. Už jen škola je tím typickým příkladem. Docela jsem o tom přemýšlela a opravdu jsem nenašla případ, kdy bych se jen tak učila na testy, zkoušení nebo něco dopředu. Maximálně v případě, kdy jsem opravdu den před testem nebyla celý den doma, ale stejně to bylo na poslední chvíli, kdy to šlo.

Lidé ve škole si často stěžují na učitele, kteří dávají hodně testů. Nevadí mi, když je učitel schopnej látku vysvětlit tak, aby to lidi naučil a pak chce znalosti. Serou mě učitelé, co nic nevysvětlí a od žáků očekávají znalosti, ale to už je zase jiná kapitola a nechci to sem tahat.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak by váš život vypadal, kdybyste věci neodkládali na poslední chvíli? Každý den si říkám, že až přijdu domů, tak se kouknu na věci do školy, budu cvičit na klavír, budu si číst a půjdu brzy spát. Bylo by to tak krásný, kdyby se mi to někdy povedlo.

Ale místo toho přijdu domů a řeknu si, že ty věci udělám potom, že si jen na chvíli zapnu počítač. Většinou počítač mám zapnutý nejen chvíli, pak se rozhodnu, že půjdu spát, před spaním tedy ještě aspoň chvíli koukám do sešitu, abych se naučila to nejnutnější, čímž nesplním ani to, že bych snad šla spát brzy.

Občas je mi líto, jak jsou lidé líní. Všichni vždycky hrozně nadáváme na povinnosti, ale jak bychom bez nich vypadali? Často přemýšlím, proč se učím, když bych se mohla neučit, nebo učit míň, mít horší známky a nic nedělat. Ale pak si to představím a řeknu si, že by mi z toho bylo blbě. Přijde mi, že vlastně nemám žádný povinnosti kromě školy a že si ty povinnosti chci plnit.

Prokrastinace je špatná, ano. Ale lidi jsou líný a kdyby je nic nenutilo k tomu, aby něco dělali, nedělali by nic. A proto to dělají na poslední chvíli. Pořád si ale myslím, že lepší na poslední chvíli, než vůbec.

Don't worry, be happy

18. října 2013 v 20:26 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Tak fajn, konečně jsem se dokopala k tomu, abych napsala další článek. Už jsem se bála, že se na to, jak je mým zvykem, zase vyseru, ale naštěstí tu je jeden volný páteční večer. Na tenhle víkend jsem se těšila jak už dlouho ne. Né, že by se dělo něco speciálního, ale hrozně jsem se těšila, až skončí všechny ty testy, z kterých jsem vystresovaná. Tenhle týden jsme totiž psali testy z těch předmětů, který jsou pro mě dalo by se říct nejtěžší, když je chci napsat dobře. Ale o tomhle jsem nechtěla psát, stejně to nikoho nemůže zajímat. A kdo říká, že jo, ten kecá.

Snažím se užívat si každýho dne jako nikdy. Snažím se myslet pozitivně. Je pro mě hrozně těžký se povznášet nad různými věcmi, ale musím se snažit, protože jsem dospěla k názoru, že bez toho nedokážu být šťastná. Pořád mě sere všechna ta povrchnost světa, štve mě, jak se lidi chovají, že k sobě nemají žádnou úctu. A teď nemyslím, že nemají úctu k ostatním lidem, to je sice taky neslušný, ale už to tak nějak bývá zvykem, občas i k pochopení. Ale většina lidí nemá úctu ani k sobě samým. Je mi z toho blbě.

Přemýšlím o tom, jestli člověk má srát na všechny ostatní, nebo se k lidem chovat slušně. Svět nefunguje proto, že jsou lidi, co se chovají slušně ke všem a lidi, co na všechny kašlou a jedou si to svoje. Občas si říkám, že jim to není trapný. No nic.

Před týdnem jsem slavila narozeniny. Vzala jsem sedm lidí, který mám nejvíc ráda a nějak aspoň trochu se k sobě hoděj a šli jsme do čajky. V tu chvíli jsem byla hrozně šťastná. Nevím, čím to bylo, ale cítila jsem se mezi nima hrozně v pohodě. Měla jsem pak radost, když jsem slyšela, že snad všichni říkali, že to bylo fajn. Tak doufám, že už opravdu uskutečníme to, na čem jsme se s K. domlouvaly, že budeme takhle chodit každý měsíc. Haha, už to vidím.

Vždycky, když přemýšlím o minulosti, zahalí mě divná vlna nostalgie a já nevím, co s tím mám dělat. Přemýšlím o tom, jestli to tak mají všichni, nebo jenom já jsem divná a řeším všemožný blbosti. Kdo ví. Chtěla bych se naučit dívat se na minulost jiným pohledem. Věřím v to, že vzpomínky jsou tu proto, aby nám ukázaly, že se něco tak hezkého doopravdy může stát. Ale asi v tom pořád mám jisté pochybnosti.

Snažím se hodně číst. Přečetla jsem román Na Větrné Hůrce. Opravdu to na mě zapůsobilo. Vlastně přesně nedokážu popsat čím, ale došla jsem k názoru, že bych měla víc číst, protože je tolik knih, o kterých nevím, jak moc jsou dobrý. Takže jsem si dala něco jako limit, že přečtu knihu za týden. No, uvidíme, co z toho vzejde. Taky proto se těším na víkend. Jako by ze mě všechno spadlo.

Možná je vážně lepší na všechno kašlat a snažit se žít dobře, protože člověk si pak aspoň může říct, že ten svět není zkaženej jeho zásluhou. Užívejte podzim a mějte se krásně!

Meg

Se slušnými lidmi ve velkém městě

6. října 2013 v 21:50 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Nemůžu uvěřit tomu, že už je po víkendu. Jsem teď hrozně nervózní a nevím z čeho. Je to takovej zvláštní pocit, kdy mě z toho bolí celý tělo, na nic se nedokážu soustředit a mám z toho špatnou náladu. Asi bych potřebovala s někým být. Potřebovala bych být s F.

O víkendu se stalo hodně věcí, který se mi staly námětem k přemýšlení. V sobotu jsem šla na oslavu jedné kamarádky z tanenčích. Ze začátku jsem si připadala trochu hloupě, protože nás bylo 8 včetně ní a oni všichni spolu chodí do školy, zatímco já tam byla tak trochu mimo. Ale to byl asi jenom můj pocit.

Hrozně se mi líbilo, jak spolu vycházejí. Je to hrozně pěkný, když někdo má takovou partu. Né, že bychom se ve třídě nějak nesnášeli, přijde mi, že máme celkem fajn kolektiv, že se dokážeme normálně bavit a je tam sranda. Zaklepu to. Ale nedokážu si představit, že bychom se takhle sešli u někoho doma, jedli, bavili se, dělali blbosti.

Možná to je tím, že oni mají takových akcí za sebou hodně. A zážitky se podepíšou na tom, jak je to pak pěkný. Občas si říkám, že bych si měla vážit lidí, který mám okolo. Nejvíc miluju takový ty lidi, co jediný, co dokážou, je, že si stěžujou na to, jak mají okolo sebe špatný lidi. Přijde mi, že většinou je spíš chyba v těch lidech. Že když si nedokáží udělat lepší pohled, je to jejich chyba, oni se ochuzují o to lepší, co v každém je. Okolo je tolik skvělých lidi, jen si s nimi člověk musí udělat ty společný zážitky.

A druhá věc. Když jsem dneska jela domů takovým menším autobusem, nastoupila jsem do dveří vepředu u řidiče a usmáli jsme se na sebe. Řidič byl docela mladý, pak jsme se na sebe usmáli ještě jednou a když jsem vystupovala, pozdravili jsme se. "Nashledanou" a pár úsměvů člověku zlepší den. Ale o to tu nejde.

Pokud člověk s někým řeší, proč žít a nežít ve velkém městě, všichni odpůrci se vždy vymlouvají na to, že ve velkém měste každý jede na sebe, že se tam lidi neznají, že se tam člověk cítí hrozně osamocený. Ano, je pravda, že většinou u babičky na vesnici zdravím každýho, kdo proti mě jde, ale je snad pochopitelné, že při větším množství lidi to z praktických důvodů prostě nejde.

Ale taky tam občas potkám někoho, komu bych nejradši dala pěstí za to, jak se tváří příjemně. Přijde mi, že to věčné odvolávání se na to, že se k sobě lidi chovají víc slušně na malým městě, je dost neopodstatněné, protože přece jenom proč by tomu tak mělo být? Nezáleží na tom, kde žijeme, ale jaký jsou lidi, které tam potkáme.

Kolikrát vidím u nás v obchodech postarší paní, jak si se stálými zákazníky povídají o počasí a pak přijedu k babičce, kde je paní, co si myslí, že když má na hlavě trvalou a na nehtech z poloviny oloupanou rudou barvu, že je něco víc než zákazníci. Takže, co si myslíte vy? :)

Mějte se. Meg

Bez síly se špatně píše

4. října 2013 v 21:28 | Meggy |  Věci, co musely ven
Konečně pátek! Před chvílí jsem přišla domů. Dobře, až tento článek zveřejním, už to nebude chvíle, ale to nevadí. Byla jsem s pár kámošema v jednom opuštěným domě. Bylo to dost hrozný, ale nevěděla jsem, že tam půjdeme. P. mluvil o něčem jako, že chce s pár lidma oslavit svoje narozky, tak mi bylo blbý tam nejít, i když se mi vlastně nechtělo. Kdybych věděla, kam půjdeme, tak tam rozhodně nejdu.

Je mi z toho teď blbě. Mám pocit, že takovýhle návštěvy asi jsou pouze pro psychicky zdravý jedince. Né někoho jako jsem já. Protože jestliže se teď srovnávám s tím, že už skoro normálně žiju v normální společnosti, ne, pořád nejsem schopná jít někam takhle, aniž bych z toho pak neměla něco jako trauma. Doufám, že mě to přejde, jsem teď hrozně vyschýzovaná. Ale to asi nedokážu nikdy.

L. se rozešel s J. On to bere docela v pohodě. Teda já vím, že ho to sere, ale on řeší věci tak, že se na ně prostě vysere, když nemají smysl. Je to docela chytrý, ale málokdo to dokáže. Možná bych mohla bejt happy, že na sebe budeme mít víc času. Jo, zas si víc píšem. Ale nejsem z toho happy. Jsem z toho vykolejená snad víc než on.

Vždycky to pro mě byl takovej příklad. Nikdy jsem nevěřila na vztahy a najednou tu byl ten jejich a já si řekla, že je asi blbost si myslet, že spolu lidi nemůžou chodit. Když jsem se to dozvěděla, bylo mi z toho nějak smutno. Bůhví proč si hrozně přeju, aby byli zase spolu. A nejsou. Nejsou, pokaždý se ho ptám, jak na tom je a vím, že kdyby bylo něco novýho, řekne mi to. A nikdy nic novýho není a já jsem zklamaná, protože si přeju, aby se dali zase dohromady.

Nějak jsem z toho měla pocit, jako proč se snažit s někým udržovat nějaký vztahy, když to stejně skončí takhle, i když to vypadá ideálně. Vždycky jsem si myslela, že oni ten ideální vztah maj. Pořád jsem si říkala, jak spolu dělají spoustu věcí a jak to prostě je lepší než u nás s F. Ale asi to tak vypadá z venku.

Zase mám nějakou špatnou náladu. Nevím, z čeho to je, ale jsem hrozně smutná. Kdo ví, možná jsem vydeptaná z toho hnusnýho domu, nebo ze zjištění, že nic není tak, jak vypadá, nebo z jiných důvodů. Kdo ví. Já ne... Asi už mi bylo dobře dost dlouho na to, aby to tak bylo dál.

Těším se na víkend. Pokusím se sepsat nějaký inteligentnější článek. Ale teď na to bohužel nemám sílu. Mějte se.

Meg