Srpen 2014

Zapomenuté? přátelství

27. srpna 2014 v 20:17 | Meggy |  Témata týdne
Kam zmizeli všichni ti lidé? Kde jsou ti, kteří mi byli tak blízko. Čím blíž byli, tím dál jsou teď.

Dneska ráno jsem jela autobusem docela dlouho (sláva kolonám!) do práce a hlavou se mi míhaly tyhle myšlenky. Je zvláštní, jak v nějakých chvílí člověku nabíhají vzpomínky, který se zdály úplně zapomenuté. Poslouchala jsem starý písničky z mp3 a vybavovaly se mi obličeje různých lidí, s kterýma jsem si chvíli byla úplně nejblíž, jak to šlo.

Čím jsem starší, tím je těchto lidí víc. Přijde mi, jako kdyby někde uvnitř mý hlavy rostl seznam, na který každým rokem přibývají další lidi, který přišli a zase odešli. Nevím, čím je ten seznam psán, krví nebo slzami? Čím blíž přišli, tím víc vyryto tam jejich jméno je.

Znáte takový to, když máte pocit, že se s někým, s kým se bavíte pár hodin, znáte celý život. Taková náhlá vlna souznění, pocit, že vám nikdy nikdo tak nerozuměl. Vždycky se s někým bavím, mám pocit, že jsme přátelé na vždycky, že něco takhle silnýho nemůže zmizet a pak jedu autobusem a říkám si... vážně už jsme se neviděli rok?

Nevěřím na pouhé přátelství mezi klukem a holkou. Teda málokdo se mi stává, že mě ten kluk, u kterýho mám pocit, že je geniální kamarád nechce dostat do postele, nebo aspoň by se ničemu víc nebránil. Vždycky přemýšlím, kdo je na tom hůř, jestli odmítaný kluk, neo holka, který zmizí kamarád v momentě, kdy se kluk začne zajímat o jinou holku. Asi to tak není vždycky, ale nikdy nezapomenu na "Jo, s tebou už chlastat nepůjdu, když máš kluka."

A nevěřím ani na přátelství mezi holkama. Věřím na přátelství mezi klukama. A možná nám to s K. tak drží proto, že když se pohádáme, tak na sebe řveme nadávky a za pět minut se smějeme, že se oslovujeme čus negře a když jedna vypadá jak dement, tak jí to řekneme. Občas mám pocit, že kdybysme nevypadaly tak, jak vypadáme, tak by si nás někdo mohl splíst s klukama, když jsme spolu.

Ale věřím na to, že kadžý to přátelství má v životě nějaký místo, nějakej smysl, vždyť tak je to odjakživa, že člověka utváří ti, co se s ním baví. Věřím, že každý to přátelství je důležitý a žádný není zapomenutý, ani ztracený, i když je možná zrovna teď jen vzpomínka. Věřím, že lidi se spolu můžou bavit znovu, jen to nikdy nezkusej.


Choice for every moment

23. srpna 2014 v 22:58 | Meggy |  Obvyklé zamyšlení
Freedom is a possession of inestimable value. Cicero

Je deset večer, otevřu si žvýkačky a čtu tam tohle. Už jsem se zbláznila, nebo dávají chytrý řeči i na žvýkačky? Choice for every moment of the day. Všechno je UP2U, takže si můžu vybrat mezi mint žvýkačkou a bubble. Jaký je však rozdíl mezi sweet mint a bubble cool? Bubble... představím si růžové orbitky s chutí jahod. A přijde větrová pachuť.

Výrobci žvýkaček se rozhodli vytvořit v nás dokonalou iluzi toho, že když si koupíme právě tento výrobek, budeme dokonale svobodní ve výběru toho, na co máme právě chuť. Problém, že obě žvýkačky budou pravděpodobně chutnat stejně, přestože jsou každá jiná, odsuneme na později.

Tak jsem tu, po roce ticha po náročném předškolním úklidu. Nevím proč, ale dnes večer mě ovládla neodolatelná touha napsat něco na blog. Asi to zapříčinilo to, že jsem si přečetla část ze svého asi tři roky starého deníku. Čím déle jsem četla, tím více jsem si uvědomovala, jak diametrálně odlišné je moje smýšlení.

Musím se přiznat, že závidím té slečně, která měla plnou hlavu pocitů, které převalovala v hlavě a dávala je do tak geniálních souvislostí, které mě už nenapadají. Té slečně, co si hrála se slovy a vymýšlela asociace k textům z písniček.

Nevím, co přesně se stalo. Asi jak jsem začala chodit do práce, brát hrozně vážně školu a celkově budoucnost. A teď jsme seděli na železničním mostě a trhaným rozhovorem, který byl přerušován projíždějícími vlaky zhruba v intervalu deseti minut, jsem vyprávěla věci, který jsem nikdy nikomu neřekla a asi bych je nikomu neřekla ani teď, protože se je bojím přiznat sama sobě.

Zase uběhl rok. Loni touhle dobou jsem byla totálně v háji a bála jsem se, že budu muset navštívit psychiatričku. Letos se mám fajn. Vím, že psychiatrie nepomůže. Že některý věci jsou napořád. Možná jsou teď ještě viditelnější, když jsem si je přiznala tím, že jsem o tom řekla někomu jinému.

Je pro mě hrozně těžký si přiznat, že začínám být dospělá. Že už mým největším problémem není, co si ráno vezmu na sebe, i když to tak možná občas vypadá. A byl to vůbec někdy největší problém? Je pro mě těžký si přiznat, že všechno už není legrace, že věci, co se dějí, mají odkazy do budoucnosti.

Četla jsem si starý články na blogu. A narazila jsem na ten, kde jsem psala o tom, jak by se lidi měli víc usmívat a chovat se k sobě slušně a o tom, jak jsme se na sebe usmívali s řidičem autobusu a pak se pozdravili a jak mi to zvedlo náladu. A teď, když jsem to četla, tak jsem si na to vzpomněla a zas mi to náladu zvedlo, už jsem na to zapomněla.

Chtěla bych psát, protože dřív jsem v tom bývala fakt dobrá. Zní to namyšleně, ale myslím, že o době, kdy jsem denně psala pět A4 textu, bych si to mohla dovolit říct. Vím, že zas přijde škola a práce a vyčerpání, stres... Ale uvědomuju si, že z toho posledního roku nemám napsanýho nic. A to mě mrzí. Vzpomínky tu jsou proto, aby dokázaly, že něco tak krásnýho se může stát. A co mi to dokáže, když na všechno zapomenu?

Jestli se ještě objeví někdo, kdo to bude číst a zanechá komentář, tak budu vděčná, i když si nedělám iluze, že to bude jako dřív. Mějte se.

Meg