Září 2014

Všechno smíchané s ničím

15. září 2014 v 18:07 | Meggy |  Věci, co musely ven
No, že bych se konečně dostala na blog? Poslední týden jsem se už nesčetněkrát snažila něco sem napsat, popřípadě se aspoň přihlásit, ale nešlo to. Dokonce jsem i napsala dva články, ale jediný, čeho jsem docílila bylo to, že se smazaly, když jsem je chtěla uveřejnit. Takže asi tak.

Vlastně se za ty dva týdny nic nezměnilo. Rozhodla jsem se, že zase začnu cvičit. Zase mám tu potřebu stihnout všechno, co chci, takže jsem si řekla, že budu aspoň jednou týdně chodit cvičit, že budu číst, že se budu vídat se všema, se kterýma jsem si to slíbila a naplánovala jsem si jenom do konce září asi 3 divadla. Kdy se budu učit, nevím.

Všechno začíná zabíhat do těch starých kolejí. Minulý týden jsme byli na dva dny v Terezíně, takže to bylo takový odlehčený, ten školní týden. To, co jsme tam viděli teda moc odlehčený nebylo, ale myslím si, že každej by to měl někdy vidět, protože lidi by o tomhle měli vědět všechno, aby se to znova nestalo.

Ale bylo to hrozně fajn. Protože večer jsem tam seděla s těma lidma, který mám z tý třídy nejradši, trochu jsme pili a já nevím, bylo to takový pohodový. Takových dní by mělo být víc. Bojím se toho, až všechno skončí a my si každý začneme žít svoje životy a už se nikdy třeba takhle nesejdeme, protože každej z nás bude úplně někde jinde.

Chtěla bych hrozně psát nějak objektivně a dokonce si troufám natolik, že bych chtěla i objektivně myslet, ale asi nemám šanci. Momentálně jsem natolik naštvaná, že bych potřebovala tak tři hodiny mlátit do boxovacího pytle a ještě by to nestačilo.

Vlastně se mám celkem fajn. Mimo to, že se mi chce šíleně spát, což už vlastně je v poslední době na denním pořádku, mi nic nechybí. Až na jednu věc. Hrozně bych si přála, aby se lidi chovali normálně. Otravuje mě, jak všichni všem podlejzaj a jak se každý snaží každýmu zavděčit.

Nedokážu být s holkama. Vytáčí mě. Jakákoli delší společnost holek mi leze krkem. Vadí mi to, jak se chichotají, vadí mi, jak pořád křičí na kluky jejich jména přihlouplým hláskem a pak se smějou hloupým vtipům. Vadí mi, jak před klukama tvrdí opak toho, co říkají mezi kamarádkama. Vadí mi, jak na všechno řeknou "jo, přesně, to si taky myslim". I když si to nemyslej.

Asi bych se tak měla taky chovat. Protože pak by mi to třeba nepřišlo tak hloupý a neměla bych zbytečně blbou náladu. Chtěla bych se naučit na tohle povznášet, asi to budu mít v životě těžký. Ale nedokážu to, prostě mi to přijde pod úroveň, chovat se tak...

Když jsem o tom přemýšlela, tak jediný lidi, kámoši, který mi z tý třídy chyběli přes prázdniny, byli kluci. A pak samozřejmě K. Což je docela smutný na to, že jsem holka. Asi by mě všechny feministky hnaly, ale čím dál víc mám pocit, že bych se někdy z chování holek poblila.

A asi proto si tak vážím chvil, kdy tam jsou jenom ty normální lidi. Člověk se pak cítí nějak... volněji.

Jsem vážně tak divná?

Exkluzivní počasí

1. září 2014 v 16:38 | Meggy |  Věci, co musely ven
Tak jo, teď to zase začne, chodit každý den do školy, každý den vstávat, žít od víkendu k víkendu. Ale zatím si to ještě asi plně neuvědomuju, protože mi to nevadí. Divný. První den byl fajn, uvědomila jsem si, jak moc mi ty lidi chyběli. Pak jsme si šli sednout na jídlo a já jsem zase cítila ten pocit, že někam fakt patřím. Nevím, co bude, až se rozejdeme napořád. Nešlo by chodit věčně na gympl?

Cítím se teď hrozně šťastně. Zaklepu to... V posledních dnech jsem fakt zažila děsný vlny stresu a myslela jsem, že se zblázním. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst, v každým okamžiku, kdy jsem se nehlídala, jsem začala brečet. A když se všechny mý obavy vyvrátily a všechno zase začalo být normální, tak jsem se cítila volná jako pták.

Večer jsem si brzy lehla do postele, zachumlala jsem se do peřiny a jenom byla na chatu. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale byl to tak geniální pocit, že jsem myslela, že se zblázním. Asi mi hrabe.

Náladu mi nedokáže zkazit ani výhled z okna, přestože dnešní počasí je opravdu exkluzivní záležitost. Asi ani to, že jsem musela půl hodiny jít v dešti do lékárny pro lék, který tam stejně neměli. To je přesně důvod, proč platíme tak předražené jízdné, abychom pak mohli chodit pěšky v krásném počasí na místa, kam nejde dojet autobusem kvůli tomu, že se na jeho obvyklé trase něco (ne)opravuje.

Když o tom tak přemýšlím, brzy bude zima. Mám teď takovou tu vyletněnou náladu a nějak se mi nechce připustit si, že za pár týdnů už začne být toto počasí na denním pořádku a ještě za něj budeme rádi. Netěším se na tmu ráno a večer. Netěším se na to, že budu ještě víc unavená, protože budu málo spát a nebude tu sluníčko, co by mě nabilo.

Přijde mi, že ty prázdniny utekly rychleji, než to bývá zvykem. A děsí mě to proto, že to znamená, že jsem zase o rok starší a zase všechno letí o něco rychleji.

Mějte se krásně.

Meg